Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 27. kapitola

25.06.2013 (19:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1487×

Vešla jsem do jejího pokoje a nestačila se divit. Neměla jsem mnoho prostoru ji poznat, ale její postel byla plná šatů a různých doplňků. Na stole bylo vystaveno několik sad líčitel, čelenek a spon do vlasů. Užasle jsem se usmála a ihned si zamilovala tu vůni, která mě obklopovala.

„Tak se u mě posaď,“ vyzvala mě Alice a já udělala, jak poručila. Malé kožené křeslo vypadalo na první pohled pohodlně, ale tušila jsem, že tohle sezení bude trochu delší, takže jsem se předem strachovala o svoje pozadí. Došla ke mně, klekla si a vypadala nadšeně.

„Teď se trochu pobavíme. Nemusíš se bát, nikdo si na mé služby nikdy nestěžoval,“ uklidňovala mě předem, ale já neměla tušení, co se vlastně děje.

„Je ti doufám jasné, že vůbec nechápu, o čem to mluvíš?“ začala jsem a ona se spokojeně usmála.

„Tak to má být, to je plán,“ prozradila mi a já byla opravdu zmatená. Nelíbilo se mi, že se bude něco dít a já toho budu součástí, aniž bych věděla, o co se jedná. Alice pohlédla na hodiny a zvedla se.

„Teď se nasnídáš, budeš nadšeně souhlasit se vším, co mám v plánu a všichni budou spokojení,“ zatleskala vesele a já se musela smát. Nechala jsem se dovést do kuchyně a poslušně snědla to, co mi nandala. Upřímně, musela bych být blázen, kdybych odmítla palačinky s ovocem. Snědla jsem jich pět a sama se pozastavovala nad tím, kam to všechno jde. Můj žaludek potřeboval jen polovinu toho, co lidský, ale i přesto jsem někdy jedla jako dřevorubec.

Když jsem nastupovala do auta, Alice pustila hudbu, kterou poslouchal táta, a já se cítila o trochu klidněji. Znala jsem to, připomínalo mi to domov, do kterého se budu muset chtě nechtě vrátit. Otočila jsem se na svoji společnici, která zrovna kontrolovala hodiny a povytáhla obočí. Dřív, než jsem stihla něco říct, zvedla ruku a zakroutila hlavou.

„Ne, Ally. Já ti nesmím nic říct, je to překvapení, tak mi prosím věř a nech mě, abych ti pomohla,“ zkusila to na mě a v kombinaci s jejím pohledem a rukama spojenýma v prosícím gestu jsem prostě jen kývla hlavou a nechala ji, aby vyjela směr neznámo.

Nehtové studio, o kterém jsem si myslela, že je cílem naší cesty, bylo pouze dalším obchodem, kolem kterého jsme prošly a já se začínala obávat toho, kam vlastně máme namířeno. Zastavily jsme před salónem, který vypadal více než luxusně a draze. Než jsem stihla zaprotestovat, ve dveřích se zjevil mladík se světlými vlasy a kroužkem v nose. Vypadal zvláštně, ale ihned si získal moji důvěru, takže jsem bez dlouhých řečí zasedla do přepychově vypadajícího křesla a nechala ho, aby zakryl zrcadlo, které bylo skvěle nasvětlené, takže jsem v něm vypadala jako princezna. Zaklonila jsem hlavu a snažila se nahlas nevzdychat, když mi myl vlasy. Byl tak ohleduplný a něžný, až mě z toho brněly prsty.

Po hodině a půl jsem s otevřenou pusou zírala na dívku v zrcadle a netušila, jak to udělal. Mé dlouhé vlasy byly o kousek kratší a zastřižené do velice praktického střihu. Delší ofina mi jemně spadala do očí a byla sčesaná na levou stranu. Horní polovina vlasů byla tmavá, prostředek přecházel do světlejšího odstínu a konečky byly jemně hnědé a světlé. Bylo to dokonalé a naprosto úžasné. Projela jsem si prsty svůj nový účes a spokojeně se usmála.

„Jestli se mnou celý den budeš dělat takovéhle věci, je mi jedno, co se chystá,“ vydechla jsem směrem k Alici a skočila mladému kadeřníkovi kolem krku. Nebyl vyvedený z míry, asi to vzhledem ke svému talentu a citu prožíval po každém stříhání a barvení.

Když jsme se vracely domů, celou cestou jsem zkoumala své nově nabarvené vlasy a musela se smát. Bylo to opravdu moc hezké a vkusné. Nebylo poznat, kde končí moje přírodní barva a kde začíná ta nová. Alice byla ráda, že se mi to líbí a během řízení si vyřídila několik telefonátů. Možná jsem měla vnímat, co říkala, ale já byla někde mimo. Byla jsem v příjemném očekávání a užívala si to, co se kolem mě dělo.

Seděla jsem v jejím pokoji v tom bílém křesle a nechala na sebe nanášet lehkou vrstvu líčidel. Alice mi přesně popisovala, co se mnou dělá a jaké dostala instrukce. Přírodní krása zvýrazněná trochou líčidel. Byla jsem zmatená a lehce vzrušená z toho očekávání. Něco se stane a já věděla, že na to jen tak nezapomenu. Nesměla jsem se podívat do zrcadla, takže když přišla řada na oblečení, musela jsem se svléknout do spodního prádla a sama komentovat to množství šatů, které měla Alice rozložené na posteli. Byly tu večerní, letní, krátké, dlouhé, s ramínky, bez nich, s páskem, s mašlí… Všechny možné barvy, od černé, kterou jsem ihned zavrhla, až po čistě bílou. Měla jsem vybranou top trojku, která se skládala z krátkých lila šatů, rudých splývavých na zem a krémových s nadýchanou sukní. Z té skvostné trojky jsem se dostala na dvojku a z té zvolila ti nejdokonalejší šaty, jaké tu byly. Krémové. Když jsem si je oblékala, všimla jsem si výrazu, který měla Alice ve tváři. Jako kdyby byla spokojená s tím, jaké jsem si vybrala. Možná to mělo hlubší význam.

Stála jsem před zrcadlem a na čele se mi objevila malá vráska. Nechápala jsem totiž, jak to udělala. Jak z káčátka udělala překrásnou labuť?

„Tak jo, jsem namalovaná, učesaná, oblečená. Co se bude dít?“ vysypala jsem ze sebe a otočila se na ni. Když zakroutila hlavou a já spojila ruce v prosícím gestu, zhrozila se a přiskočila ke mně. Sundala mi dva prstýnky, které jsem nosila pořád a položila je na stůl. Chtěla jsem si je vzít zpátky, protože to byly kroužky štěstí, ale nedovolila mi to. Pohlédla na hodiny a mrkla na mě.

„Už jen boty, kabát a můžeš jet,“ oznámila mi a já ji nechala, aby mi vybrala zmíněné doplňky. Pak mě doprovodila ke dveřím a já si až teď všimla, že v pracovně jejího otce se svítí. Slyšela jsem z té místnosti hlasy a chtěl se s nimi rozloučit, ale Alice mi to nedovolila a hnala mě ven. Bylo chladno, ale ne tak hrozné, abych v něm pár chvil nepočkala. Když se na příjezdové cestě objevilo tmavé černé a poměrně vysoké auto, překvapeně jsem pohlédla na Alici, která mě rychle objala a vrátila se do domu. Možná jsem čekala, že za mnou přijde Noah s dalším ze svých super nápadů na večer, ale zmateně jsem pozorovala postavu, která se ke mně blížila.

„Maxi?“ ujišťovala jsem se a dotyčný se vesele zachechtal.

„No jo, dlouho jsme se neviděli,“ povzdychl si a políbil mě na tvář. Pomohl mi nastoupit do auta a já byla totálně mimo. Proboha, co tu dělá?

„Tak jo, ty už máš v popisu práce říct mi, co se sakra děje?“ začala jsem se vztekat, ale on se dál usmíval a trhl rameny.

„Bylo mi řečeno, že tě mám odvézt, nic jiného jsem za úkol nedostal,“ oznámil mi v klidu a já hlavou bouchla o opěradlo. Už mě to nějak přestávalo bavit.

„Nech toho, jinak si zničíš účes. Mimochodem, vypadáš nádherně, jsi opravdu krásná,“ zalichotil mi a já cítila, jak se mi do tváře hrne krev.

„Díky,“ pípla jsem a podívala se z okénka. Netušila jsem, kam jedeme, ale hodiny na palubní desce hlásaly, že je něco před sedmou hodinou a svět kolem nás byl zahalen tmou.

Jeli jsme mlčky, nějak jsem neměla co mu říct. Zaobírala jsem se tím, co se bude dít a kdo na mě vlastně čeká. Ještě před chvílí jsem si byla jistá, že Noah, ale v tuhle chvíli by mě nepřekvapilo ani to, kdyby mě vezl domů. Při té představě se mi zvedl žaludek a já křečovitě sevřela sedadlo, na kterém jsem seděla. Max si toho všiml a jednou rukou mě pohladil po nadloktí.

„Neboj se, budeš spokojená. Je mi jasné, že musíš být zmatená, ale všechno pochopíš,“ chlácholil mě a já se na něj lehce usmála. Věřila jsem, že má pravdu. Bude to dobré, budu spokojená.

„Málem bych zapomněl, tohle je pro tebe. Hele, dokonce jsem stihl i čas,“ vypískl s radostí a podal mi malý balíček, který byl včera položený na stole u Noaha v boudě, když jsme jedli večeři. Rozbalila jsem ho a musela se začít smát. Nejnovější střílečka s obalem pomalovaným jeho kresbami. U obalu byl i vzkaz.

Je mi jedno, jak se teď cítíš, ale jsem si jistý, že až všechno pochopíš, budeš šťastná. To plánování mě stálo deset let života, ale stálo to za to. Dokonce jsem se spojil i s Maxem, ten kluk je vážně celkem fajn. Až mě najdeš, nezlob se na mě moc.

Miluji tě.

N.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 27. kapitola :