Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 18. kapitola

11.04.2013 (17:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1718×

Třásla jsem se na ten polibek jako ratlík, chtěla jsem znovu okusit ten báječný pocit, ale on mi v dlani sevřel tvář a odtáhl mě od sebe. Zmateně jsem na něj pohlédla a on se usmál.

„Chci si tuhle chvíli vychutnat. To, že ses rozhodla být se mnou,“ zašeptal a já se na něj usmála. Měl z toho radost, stejně jako já. Ke své ruce přidal i tu druhou a tu mi vmotal do vlasů. Prsty našel gumičku a jemně za ni zatáhl, takže se mé vlasy rozutekly po ramenou a okamžik na to nosem zaplul do mé hřívy a zhluboka se nadechl. Nikdy jsem tohle nezažila, takže jsem jen tiše klečela a snažila se potlačit to nutkání po něm skočit a udělat pěknou hloupost. Dlaní sjel na můj krk a lehkým stiskem mě donutil zaklonit hlavu.

„Otevři oči,“ přikázal mi jemně a já tak udělala, překvapená tím, že jsem je zavřela. Ty pocity byl tak silné, tak nové, že jsem se jim bránila alespoň touto cestou. Jeho oči žhnuly, zářily a já bych dala ruku do ohně za to, že ty moje vypadají stejně. Prsty druhé ruky mě začal hladit po tváři a já byla v koncích. Ostatně jako vždycky, když jsem byla s ním.

„Máš vůbec ponětí, jak krásná teď jsi? Tváře zarudlé, dech zrychlený, oči rozšířené,“ vyjmenoval to, čeho jsem si byla vědoma a nakonec prstem přejel po mých rtech, pootevřených kvůli zrychlenému dechu. Srdce mi sprintovalo a marně se snažilo dostat z mého – najednou roztouženého – těla. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale jazykem jsem si přejela po spodním rtu a jemně se dotkla jeho prstu. Zvedl koutek svých úst do pokřiveného úsměvu a zakroutil hlavou.

„Tak krásná,“ vydechl a než jsem se nadála, přiblížil se ke mně a konečně spojil naše rty. Bylo to tak jiné než při našem prvním polibku. Teď už jsem věděla, co mám očekávat a co mám dělat. Oplácela jsem mu smyslnou hru a zavzdychala, když jazykem vyhledal ten můj. Prvotní šok vystřídalo mně neznámé teplo, které se rozlilo po celém mém těle a spálilo vše, co mu stálo v cestě. Dlaní jsem sjela z jeho tváře do hustých vlasů, které jsem čechrala a nakonec ho nehty lehce škrábla na krku. Zamručel a více si mě k sobě natiskl. Během vteřiny jsem mu seděla na klíně a hleděl do jeho očí. Dech měl zrychlený, hruď se mu zvedala a narážela tak do té mojí, neméně rozechvělé.

„Jsi si tím jistá?“ zajímal se, když jsem se trochu zklidnila a jeho výraz se změnil. Už nebyl tak klidný jako před chvílí. Ta nespoutaná temnota se najednou změnila v rozbouřené moře a můj bezpečný přístav byl ztracen ve tmě.

„Ty si tím jistý jsi?“ odpověděla jsem mu otázkou a on se zasmál.

„Ally, tohle je poprvé od té doby, co jsem se stal vlkem, kdy cítím něco takového. Upřímně, trochu mě to děsí,“ svěřil se mi, ale já jeho slova vnímala jen napůl. Hypnotizovala jsem jeho rty a než jsem se stihla v duchu okřiknout, už jsem ho líbala. Bylo to nové, tak hezké. Jeho rty byly jako samet s trochou dračího ovoce. Dokonalá kombinace.

Po nekonečně dlouhé době jsme se od sebe odlepili a já si udělala pohodlí v jeho náruči. Povídali jsme si. O všem možném, co zajímalo mě, tak i jeho. Dozvěděl se o mě skoro všechno, od toho krásného květnového dne, kdy jsem se narodila, až po den, kdy jsem odjela ze svého domova. Na oplátku jsem beze slova naslouchala jeho vyprávění a byla mu vděčná, že přeskočil jeho krušné dospívání. To jediné kazilo naše modré nebe.

„Počkej, ty mi chceš říct, že si nikdy neslavil vánoce?“ ptala jsem se ho bez dechu a třeštila na něj oči. Pobaveně trhl rameny a podložil si hlavu rukama, kterýma mě objímal.

„Možná jako malý, ale to už si nepamatuju. Od té doby, co táta odešel, jsem každé vánoce prováděl něco, co mi pomohlo na to zapomenout. Jsou to svátky plné lásky, které trávíš s rodinou, já žádnou neměl,“ vysvětloval mi to, ale já to stejně nedokázala pochopit. Pohlédla jsem do jeho tváře a přitulila se k jeho boku. Rukama jsem ho objala kolem břicha a pevně ho stiskla.

„Tyhle vánoce nebudeš sám, to ti slibuju,“ zapřísahala jsem se a on se zasmál. Vzhlédla jsem k němu a on pobaveně zakroutil hlavou.

„Ally, to není nutné. Nikdy jsem to nezažil, takže se bez toho obejdu,“ snažil se mě zklidnit, ale musel se vzdát mému nátlaku. Člověk, který nikdy neslavil vánoce a neokusil tu dobrotu a štěstí kolem sebe, jako by ani nebyl. Od té doby, co mi to řekl, jsem se k němu tiskla ještě víc a snažila se mu alespoň z maličké části ukázat dobro, které v něm je. Nestěžoval si, také mě pevně objímal a na dlouhou chvíli se odmlčel. Bylo příjemné takhle vedle něj sedět a nechat plynout čas, ale začínalo mi být v jeho náruči horko a navíc mi zakručelo v břiše. Noah se zasmál a pomalu se zvedl. Došel ke svému stolu, na kterém leželo několik papírů, a zvedl z něj nůž. Došel ke košíku, který byl u okna a hodil mi jablko. Když se vracel, omluvně trhl rameny a posadil se zpátky ke mně.

„Nic jiného tu nemám. Příště ti připravím snídani hodnou princezny,“ slíbil mi a já se zasmála.

„Proč ne královny?“ utahovala jsem si z něj a on povytáhl obočí.

„Protože královny jsou zlé a staré, za to princezny k nakousnutí,“ vysvětlil mi a já se začervenala. Než jsem si do toho jablka kousla, všimla jsem si, že má stejnou barvu jako mé tváře.

Když se slunce vyhouplo těsně nad boudu, začínala jsem se obávat toho, jaké to bude, až se vrátíme do opravdového světa, ve kterém je on vlkodlakem a já jen hloupou zamilovanou dívkou. Tedy poloupírkou se splašenými hormony. Když jsem zvedla hlavu a pohlédla na Noaha, usmíval se a stále mě objímal. Když si všimnul mého výrazu, povzdychl si a prstem se snažil vyhladit vrásku, která se mi vytvořila na čele. Má kůže pod jeho dotekem roztekla a mé srdce se znovu rychle roztlouklo.

„Neměj z toho strach. Všichni už stejně dávno vědí, že se něco děje. Dokonce jsem zaslechl, že se Emmett vsázel s Alicí. Komické. Ona nás nevidí a on nezná,“ bavil se na jejich účet a já se k němu přidala.

„Nevím, jak se mám chovat. Nikdy jsem tohle nezažila,“ přiznala jsem a on mě políbil na tváře, které určitě nabraly odstín přezrálého rajčete.  Nakonec jsme skončili u toho, že já chodila po pokoji a on mi ukazoval to, co v něm má, jaké má k dané věci vztah a co by nejraději vyhodil, ale nemá na to srdce. Nikde neměl fotky, jen obrazy, které sál maloval. To já bych bez fotek nemohla být. Mám je všude, doma jsem z nich vytvořila koláž, kterou jsem pověsila na chodbu. Když jsem sklidila úspěch, v každém pokoji se objevila nová, která udělala radost nejen mě, ale i ostatním. V duchu jsem si slíbila, že zúročím svůj foťák, který stále ležel v tašce pod postelí a udělám jednu takovou koláž i pro něj. Po další hodině mi bylo jasné, že se tu nemůžeme schovávat věčně. Nejdřív se zvedl on a nakonec pomohl na nohy i mně.

„Ty si přijela autem? Zvláštní, nic jsem neslyšel,“ povzdychl si a já se zasmála.

„Někdo tě asi pořádně unavil, když si tak tvrdě spal,“ utahovala jsem si z něj a on na mě mrknul.

„Byla si to ty, ale unavovala si mě tím nejkrásnějším způsobem,“ prozradil mi a já se nadmula pýchou.

Když jsme za pár minut stáli před domem, najednou mi bylo úplně jedno, co tomu ostatní řeknou. Zaprvé to nebyla má rodina a zadruhé, nikdo mi nemohl bránit v tom, abych byla s někým, kdo mě má rád. Byla jsem si jistá, že Edward už všechno ví a řekl to ostatním, abychom se necítili tak trapně. Tedy alespoň já. Na tohle jsem nebyla zvyklá, bylo to něco nového. Noah stiskl moji dlaň a pokynul mi, abych šla první. Usmála jsem se na něj a vešla do domu. V obývacím pokoji seděla Alice, která se usmívala jako sluníčko a mrkla na Noaha, který se zářivě usmál a více se ke mně natiskl. Nikdo jiný v místnosti nebyl. Z patra jsem slyšela piáno a bylo mi jasné, že Edwarda a Bellu takové malichernosti nezajímají. Nezazlívala jsem jim to, sama bych seděla na zadku, kdyby někdo z nich prožíval svůj sen. Nechtěla bych jim rušit to štěstí a soukromí. Než jsem stihla něco říct, z kuchyně přišel Emmett a zastavil se pohledem na tom, jak důvěrně jsme se s mým vlkem objímali. Pozvedl obočí a pohlédl na Alici, která k němu natáhla ruku, a on zaúpěl. Vrhl po nás zuřivý pohled a nakonec si rezignovaně povzdychl. Z kapsy vytáhl bankovku a podál ji svojí sestře.

„To jste nemohli ještě dva dny počkat?“ prskl po nás a my se zasmáli. Na schodech se objevila Ness, která když mě uviděla, se ke mně rozeběhla a zastavila se až těsně u mě. Tvářila se zvláštně, její úsměv byl vzdálen asi jako můj domov, a když ke mně natáhla dlaň, všimla jsem si, že se lehce klepe.

„Pojď se mnou, musíme si promluvit,“ vydechla bez dechu a mě po zádech přeběhl mráz, který nedokázala zastavit ani dlaň vlka stojícího po mé pravici.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 18. kapitola: