Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání mi dalo život, já teď musím zachránit to, co tolik miluju - 40. Kapitola


Stmívání mi dalo život, já teď musím zachránit to, co tolik miluju -  40. KapitolaTohle je poslední dílek Stmívání mi dalo život, já teď musím zachránit to, co tolik miluju. Doufám, že se vám bude líbit. Já osobně jsem při minulém brečela. A vraždu, nemam na programu, musím psát další povídky. A jelikož je to poslední doufám, že všichni napíšou komentář.

40. Nééééééééééééé!!!!!!

 

Edward:

Nikdy si nepřejte číst myšlenky osobě, kterou milujete a ona ke všemu umírá. Umírá jelikož se nechce prát o život. Nechce žít. Proč? Protože za to vše můžete vy.  Kvůli mně tu teď leží a umírá.

Nechci věřit tomu, že je ochotná tu mě a našeho syna nechat. To nám nemůže udělat. Nemohl jsem tomu uvěřit. A hlavně jsem tohle nechtěl, ona nemůže zemřít a nechat mě tu a našeho syna. Ano, já teď mám sice Bellu, ale ona zůstává stále v mém srdci. Stále jí miluji a navždy budu.

Uslyšel jsem poslední její myšlenky. „Miluju tě, Edwarde, navždy budu, stejně jako našeho syna.“ A poté následoval jen jediný a poslední úder jejího srdce. Po kterém vše utichlo. Ne, to nemůže být pravda.

„Nééé!!!“ křičel jsem na ní a prosil, aby otevřela oči. Křičel jsem a pokoušel se jí probudit. Než mě chytil Emmett a odmítal pustit.

„Uklidni se, Edwarde. Už nemůžeš nic,“ řekl, a to bylo to, co mě nejvíc štvalo, nemohl jsem nic. Jen jsem se celou dobu mohl dívat, jak odmítá můj jed a žít dál.

Z hrudi mi začaly vycházet vzlyky a já si přál, abych mohl brečet. Díval jsem se na ni. Na tváři měla krásný úsměv.

Emmett mě pustil a já se zhroutil na zem. Nešlo to, jak se teď můžu podívat na našeho syna? Jak? Když kvůli mně se jeho máma vzdala života. Z vedlejší místnosti se stále ozýval pláč.

Ano, on mohl ronit slzy pro svojí matku. Ale já ne. Neublížil jsem jen jí, ale i sobě, našemu synovi i celé rodině.

Díval jsem se na ni a nemohl tomu uvěřit. Ona nás tu nechala. Už jsem se dál nedokázal dívat na ni, na svojí rodinu, na našeho syna. A tak jsem zbaběle utekl. Běžel jsem pryč.

Zastavil jsem se až na naší louce. Ano, ta louka byla moje a Romči. Nikdy jsem sem Bellu nevzal. Sednul jsem si doprostřed a začal se oddávat beznaději. Jak jsem jí to mohl udělat? Jak jsem mohl tohle vše dopustit? Zavřel jsem oči a stále ji viděl před sebou.

Otevřel jsem oči, stále tam byla. Dívala se na mě s láskou jako vždy, usmívala se. Ale pak jsem se zarazil. Na zádech měla velká bílá křídla. Párkrát jsem zamrkal, byla tam stále.

„Edwarde, netrap se, prosím. Mysli na našeho syna. Potřebuje tě, potřebuje tvojí lásku. Nevzdala jsem to kvůli tobě. Já už tady nemohla být. Edwarde sám víš, že jsem umírala už předtím, než jsme tě potkala. Tys mi dal život. A já ho dala našemu synovi. Dej mu veškerou lásku, kterou máš a postarej se o něj. Vím, že to dokážeš. Netruchli kvůli mně, prosím. Žij dál s Bellou a postarej se o Romana. Vždy budu s tebou a s ním.  Miluju vás a navždy budu,“ řekla a já na ní jen zíral.

„Miluji tě,“ zašeptal jsem a díval se jí do očí. Ještě víc se usmála a poté zmizela.

Vždy jsem věděl, že ona je anděl. Rozhodl jsem se jí poslechnout. Měla pravdu, já se musím postarat o našeho syna. Vstal jsem a běžel domů. Už zdáli jsem slyšel, jak brečí. Esme s ním chodila po místnosti a pokoušela se ho uklidnit, ale nešlo to.  Šel jsem k nim a vzal si malého do ruky.

„Jsem tu s tebou a nikdy tě neopustím. Maminka je taky s námi,“ šeptal jsem a dařilo se mi ho uklidnit. Přestal brečet a díval se na mě. Díval jsem se fascinovaně na jeho oči. Jedno oko hnědé, druhé zelené.

V tu chvíli skončil jeden život, který jsem miloval.

A něco jiného začalo.

O Pět let později.

 

Je to přesně pět let. Před pěti lety naposledy udeřilo jedno srdce, které mi patřilo a které jsem miloval.

Stojím tu, na hřbitově ve Forks, nechal jsem jí tady pohřbít, jelikož patřila sem. Jsem tu opět, jako každý rok. Vedle mě stojí náš syn. Už vypadá na třináct. Nikdo by neřekl, že se narodil přesně před pěti lety.

Všichni říkají, že jsem to já. Ale všichni se pletou. Byl mi podobný, ale byl mnohem víc podobný své matce. Jen já jsem to viděl, jelikož jsem jí znal nejlíp.

Už ani nevím, pokolikáté čtu ten náhrobní kámen. Ale vždy mě to bolí stejně. Kdykoliv si to přečtu, bodne mě u mého mrtvého srdce.

 

Romana Jiráčková

Milovaná dcera, přítelkyně a matka

Navždy bude v naších srdcích s námi

 

Od první chvíle, kdy jsem jí uviděl, jsem jí chtěl chránit. Vždy jsem chtěl vidět ty jiskřičky v jejích očích, plné radosti a lásky. Nechtěl jsem, aby trpěla a byla sama. Chtěl jsem jí mít u sebe a navždy chránit, nedovolit nikomu, aby jí ublížil. Ale co jsem nedokázal bylo, ochránit jí přede mnou.

Nedokázal jsem jí uchránit od bolesti, kterou jsem způsobil já. Nedokázal jsem ovlivnit osud, i když jsem tolik chtěl. Miloval jsem jí,  jak jen to šlo a navždy jí tak milovat budu. Ona už navždy zůstane v mém srdci. Nikdy nebude sama, jelikož jí vždy budu mít u sebe.

Roman se vedle mě pohnul. Položil růži, co doteď držel v ruce, na hrob.

„Mam tě rád, mami, chybíš mi,“ zašeptal a poté odcházel domů. A já tu jako vždy zůstal a čekal.

Nevím, jestli na zázrak nebo na co. Pořád jsem tu čekal a doufal. Přál jsem si ji opět spatřit.

Zadíval jsem se za její hrob do lesa. Přestal jsem dýchat. Zase tam byla. Stejně jako před pěti lety. Usmívala se na mě.

„Děkuji, že jsi se o něj postaral, Edwarde. Věděla jsem, že to dokážeš. Miluju tě. Vyřiď to i Romanovi, že ho miluji a jsem stále s ním,“ usmála se a zmizela.

Díval jsem se na to místo dlouho poté, co zmizela. A doufal, že se vidina vrátí, i přesto, že jsem věděl, že se mi už nikdy nezjeví. Když padla noc otočil jsem se a šel domů.

Na kraji cesty jsem se ještě jednou zastavil a podíval se na její hrob. Pořád jsem si jí tam představoval. S úsměvem. Při téhle vzpomínce mě bodlo u srdce.

„Miluji tě a navždy budu,“ zašeptal jsem do ticha a věděl, že to slyší.

Pak jsem se otočil a šel vstříc existenci s mou rodinou a Romčou v srdci.

SHRNUTÍ



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání mi dalo život, já teď musím zachránit to, co tolik miluju - 40. Kapitola:

 1
2. Bluefox
06.10.2020 [23:04]

nerikam ze je to spatna povidka ale nelibi se mi ze je to takhle slatane romca bella edward je to sice novinka ale nejak to nezapada do stmivani ale jinak je to fajn

1. Sushi
20.06.2011 [19:02]

nemôžem si pomôcť a plačem... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon chudimka Romča :( ale ceý príbeh je ozaj úžasný, super napísaný anavyše, mňa rozplače naozaj máločo :) takže tliekam! :) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!