Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Step by Step - 7. kapitola

28.11.2010 (07:45) • KrisS • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2855×

7. Kapitola

Slovo úvodem:

Došla mi inspirace a já doslova potila krev. Naštěstí se múza slitovala a alespoň něco mě napadlo, alespoň už mám představu, jak se to má ubírat dál. První část, tedy Jasperovu, jsem začala psát hned ten den, co se vydal minulý díl, takže snad nebude tak divný, jako se zdá mně.

Děkuju všem, kteří se rozhodnou přečíst tenhle díl a dát mi ještě šanci.

Pro shrnutí a připomenutí: Cullenovi: Bella, Jasper a Emmett - poloupíři s tatíkem Carlislem, jejich pravý táta. Na druhé straně poloupíři Edward, Alice a Rose s biologickou matkou Esme. Esme s Carlislem se vzali za zády dětí a pak je sestěhovali k sobě. Obě rodiny se nemají dvakrát v lásce. Minulý díl byli Cullenovi a Masenovi v klubu a stalo se pár věcí. Dozvěděli jsme se, že Bella si začala s Adrianem, kterému pije krev, mezi Rose a Emmettem něco zajiskřilo, Jasper se někam ztratil. Snad vám to trochu pomůže.

Jazz (Seattle)

Vůbec jsem netušil, kde jsem. Snažil jsem se zvednout z kluzké studené země, ale žaludek mi udělal kotrmelec. Snažil jsem se to rozdýchat a po pár výdechách a nádechů se můj žaludek uklidnil. V hlavě jsem měl jako po výbuchu a vůbec si nepamatoval, jak jsem se zde ocitl, nebo co jsem včera v noci dělal. Rozhlédl jsem se kolem a snažil se potlačit tu úděsnou kocovinu. Ležel jsem u nějakého kontejneru, obklopený šedivými budovami. Sakra.

Vypotácel jsem se železnými vraty ven z budovy a snažil se chodit tak, abych sebou nesekl. Držel jsem se z venku železné tyče na dveřích, které se začaly zavírat. Mé nohy byly jako z gumy a já sebou sekl mezi odpadky a kontejnery. Neměl jsem sílu se zvedat, a tak jsem ležel. Viděl jsem nad sebou jen noc a cítil silný odér chlastu.

To snad není možný. Ty jsi takový hovado, Jaspere! nadával jsem si v duchu. Vzhlédl jsem vzhůru a zjistil, že skoro svítá. Paráda. Jak to, že mě tu Bella s Emmem nenašli? Spíš o mě musí mít starost. Určitě mě hledali a táta šílí a kdesi cosi. Sáhl jsem si do kapsy u protrhaných džínů a vytáhl si svůj Apple IPhone 4. Měl jsem plno nepřijatých hovorů. Otevřel jsem je a na display mi vyskočila fotka Belly a u toho číslo 18. No skvělý. Zřítil jsem se zpět do odpadků a povzdechl si. Znova jsem se narovnal a vytočil Bellu. Vzala mi to po dvou pípnutích.

„Jazzi? Jsi v pohodě? Kde sakra jsi?“ slyšel jsem její naštvaný tón a kdyby stála vedle mě, asi bych se i bál.

„Jo, jasně že jsem. Vůbec nevím, jak jsem se sem dostal, ale jsem někde u kontejneru a okolo jsou šedivé budovy.“

„Odešel jsi včera z klubu, nebo-"

„Počkej,“ zarazil jsem ji. „Někdo tu je, zeptám se.“

Byla to nějaká žena, která vynášela odpadkové pytle.

„Promiňte, kde to jsem?“ houkl jsem na tu babu a měl co dělat, abych sebou nesekl.

„U Potrefený husy,“ řekla jako by nic a hodila pytle do obřího odpaďáku. „Měl bys vypadnout, šéf tu nerad nachází nežádané „zbytky“ a nevyhazuje je zrovna šetrně,“ poradila a odešla stejně rychle, jako se objevila.

„Bell? Jsem furt v tom klubu jako včera.“

„Můžeš řídit?“ zeptala se.

„Ne, to asi ne,“ povzdechl jsem.

„Fajn, vezmu Emma a za 20 minut nejdýl jsem tam.“

Uklidil jsem mobil a ještě chvíli ležel. Když jsem uznal za vhodné se vypotácet alespoň před klub, pomalinku, tak aby to můj žaludek vydržel, jsem se zvedl a kolísavým krokem jsem opustil zadní část klubu. Bohužel, nikde nebyl jiný východ než přes klub, a tak jsem pomalinku vyrazil přes něj.

„Ty jsi tu ještě?“ uslyšel jsem za sebou hlas tý ženský, když jsem byl už poslední krůčky k východu.

„Už mizim,“ řekl jsem šeptem a zvedl ruce v obranném gestu. Ještě něco zamumlala a s koštětem se odebrala někam dozadu. Otřel jsem si pot z obličeje, vydechl a dopotácel se před klub.

O 1 měsíc, 9 dní, pár hodin a několik minut později…

Emmett (Seattle)

Od našeho přestěhovaní k povedeným Masonům se nic moc nezměnilo. Já se stále držel ve vztahu s Christie a celkem mi to i vyhovovalo, Bella začala chodit s Adrianem a Jazz… no Jasper byl náš starý záletník. Od té jeho povedené noci v klubu se takhle naštěstí (pro něho a pro klid na tátově duši) už nezřídil. Ovšem to bylo neštěstí pro mě. Ještě teď mu rád připomínám to, jak vypadal a rád si z něho dělám srandu. Tátovi s Esme to k naší smůle klapalo skvěle a vše podle nich běželo jako po drátkách. Jak to jenom dělají, že jim všechno vychází?

No a s Masonovými to nebylo nic nového. Stále jsme nemohli překousnout to, že s nimi sdílíme stejnou střechu, pokoje a i oblíbenost ve škole. Neustálé vražedné pohledy, hnusná oslovení, hádky kvůli ničemu byly u nás na denním pořádku. Esme s tátou to brzo vzdali a nechali nás žít, jak jsme chtěli. Vždy jenom pokrčili rameny, protočili oči, nebo něco zabručeli.

Dnešní snídaně byla zvláště hektická. Sotva jsem totiž vešel do kuchyně, hned mi přistála na hlavě pánvička s omeletou. Zavrčel jsem a všiml si, že v kuchyni vypukla bitka. Vůbec nevím, co se stalo, nebo proč vůbec začaly věci bezdůvodně opouštět své místo a létat vzduchem, ale ta pánvička mě vytočila natolik, že jsem pánvičku hodil zpátky do bojiště. No dobře, nebyl jsem ani tak naštvaný, ale dostat se do bitvy s jídlem se nestává často, ne? Nebo spíše nestávalo. S Masonovými to zase tak neobvyklé nebylo.

Ignorovali jsme i to, když Esme s Carlislem vešli do kuchyně. Oni se jenom vyhnuli všem věcem a dostali se ke dveřím. Ještě než stačili zaklapnout dveře, ozvala se Esme.

„A koukejte to tu uklidit, než odjedete do školy! A běda jestli tu bude nepořádek, až se vrátíme.“ A už byli oba pryč.

Bella hodila poslední rajče po Miss World a pak si to odkráčela nahoru. Pak jsem se sebral já s bráchou a odešli jsme se převléct.

„Kdo myslíte, že to uklidí?“ zařval ten skřet.

S dokonalou ignorací jsem odešli pryč a nechali to být. Stejně jako oni. Barák jsme opouštěli s obrovským nepořádkem, ale nikomu na tom nezáleželo. Chtěli nás mít pohromadě? Maji to mít, ale následky si ponesou sami dva.

Edward (Seattle)

Vyjel jsem ke škole ve svém černém Volvu a za 20 minut jsem vystoupil na plném parkovišti. Přišel ke mně Adrian, bratr Sophie. Sophie, je holka se kterou jsem chodil a včera jsem se s ní rozešel. Adrian je už dlouho můj kámoš, ale od té doby, co začal chodit s Cullenovou, se tolik nebavíme. Spíš se Adrian snaží přebíhat od nás k nim. Štvalo mě to, ale měl jsem ho moc rád na to přenechat ho jenom jí. A taky jsem nebyl ten typ, co opustí kamaráda kvůli holce. I když se jedná zrovna o ni.

„Čau,“ houkl ne moc přátelsky.

„Čau, co je?“ zeptal jsem se nechápavě. Jeho myšlenky byly pro mě nečitelné už přes měsíc. No, asi uhodnete kvůli komu.

„Proč jsi to udělal? Včera celou noc probrečela,“ řekl trochu nepříjemně.

„Ty ses s nikým nikdy nerozešel, nebo co? Kdyby to nebyla tvoje sestra, tak je ti to skoro jedno,“ opáčil jsem naštvaně.

„Jenže to moje sestra je!“

„Sorry, kámo, ale omlouvat se nebudu. Já to tak cítil,“ pokrčil jsem rameny a chtěl odejít. „No nevypadá moc zdrceně,“ mávl jsem rukou směrem k Sophii, která se smála spolu s Japerem.

„Nenapadlo tě, že to dělá na truc? Ví, jak je nemůžete vystát,“ namítl. „Tak dobře, jak chceš. Nebudeme to řešit. Sorry, ale už musím jít,“ pokrčil omluvně rameny, usmál se nevinným úsměvem, který říkal, že nemůže za to, že ho volá srdce a vydal se k autu k ní. Bože, co na ní jenom vidí? No vlastně ho docela chápu, i když jsem tuhle myšlenky nechápal vůbec.

***

„Promiň,“ uslyšel jsem, když jsem šel o hodině po chodbě. Nechtělo se mi na hodinu, a tak jsem se jen tak loudal po prostorách školy. Poznal jsem její hlas, ale nedávalo mi to smysl. Potom jsem ucítil Adriana. Jenom jsem zakroutil očima. Myslel jsem si, že se tam líbají a dělají jiné další prasárničky, a tak jsem se chtěl hned zdekovat, ale pak jsem uslyšel tichý sten a pak ucítil krev. Rychle jsem vykoukl zpoza rohu. To snad ne! Viděl jsem Cullenovou, jak pije z mého nejlepšího přítele. Upíří rychlostí jsem k nim přiběhl a odtrhl jí od něj.

„Zbláznila ses?“ vyštěkl jsem.

„Proboha!“ vyjekla a přikryla si rukou ústa.

„Co se to tu děje?“ zeptal se nechápavě Adrian.

„Ovlivnila jsi ho? Co si o sobě sakra myslíš?“ zuřil jsem. Opravdu jsem zuřil. Po dlouhé době jsem viděl opravdu černě. Když se k nám nastěhovali a život se nám převrátil vzhůru nohama a my je museli snášet v našem domě, v naší škole - bylo to děsné, byl jsem naštvaný a vytáčeli mě k nepříčetnosti, ale teď, teď to bylo osobní. Teď to bylo mezi mnou, ní a tím, že zneužívá mého nejlepšího přítele.

„Cože, o čem to tu mluvíte? Edwarde, nech ji být!“ Odtrhnul jí ode mě. Nechal jsem ho. I když kdybych chtěl, nehnul by se mnou.

„Ne, Adriane. Má pravdu. Co jsem si to sakra myslela?“ Otočila se na něj, pohladila ho po tváři a smutně se usmála. Měl jsem sto chutí jí tu ruku utrhnout, ale nechal jsem jí. „Promiň, ale nemůžeme spolu být. Je mi to líto,“ řekla smutně a měla na krajíčku. Zamračil jsem se.

„A tobě se taky omlouvám,“ koukla se ke mně. „Neměla jsem právo.“ Poté se otočila a odešla.

„Bello!“ zavolal za ní Adrian, ale já ho zastavil.

„Je to tak lepší, věř mi.“ Otočil jsem se a odešel. Je to vážně tak lepší? Měl jsem pořád vztek, ale potom jsem na ní viděl, že jí je to opravdu líto. Bolelo mě ji takhle vidět. Cože? To už jí vážně beru jako sestru, nebo co se to sakra děje? Ale ten pocit byl přesně ten samý, jako když se trápila Rose nebo Alice.

Alice (Seattle)

„Děláte si srandu? Školní módní časopis?“ vypískla jsem nadšeně v kanceláři výchovného poradce.

„Ano, slečno Masenová. Jak říkám. Na některých školách ve Státech to již zavedli a mezi studenty to má úspěch. Za výhru školního týmu v celostátním turnaji jsme dostali hezkou sumu peněz a sehnali jsme nového sponzora, který je velice štědrý. A navíc tahle soukromá škola vyžaduje školné, no však znáte naši finanční situaci. Škola má to nejmodernější vybavení, budova je nedávno rekonstruovaná, prostory a pozemky máme velké, některé prostory dokonce nevyužité, takže máte místa, co se vám zlíbí a finančních prostředků máte také dost. Takže po vás je žádáno, abyste si našla pár redaktorů a my vám s tím samozřejmě pomůžeme. Chce to tak šest - sedm studentů na psaní článků. Samozřejmě, že si můžete zřídit ateliér na focení a fotografa. Takže přepokládám, že to chce modelku. Na podrobnostech se ještě domluvíme. Nemůžete si však vzít kohokoliv. Všichni vybraní se ještě prověří.“

„A předpokládám správně, že po mně chcete abych dělala šéfredaktora?“ konec jsem zvedla do otázky.

„Ano, správně,“ usmála se a opřela se do křesílka v rohu místnosti, kde jsem seděly.

„Ale proč já?“ musela jsem se zeptat.

„Nemáte snad zájem?“

„Ne, ne. Jistěže mám!“ vykřikla jsem až moc prudce.

„Tak vidíte. Ale myslela jsem, že jste správná volba. V módě se vyznáte a hodně lidí si ve vás bere vzor.“ Nadzvedla jsem obočí. „Netvařte se takhle. Myslíte si, že vedení nemá ani potuchy o tom, co se děje mezi studenty?“ mrkla na mě. Zvonivě jsem se zasmála a pak přikývla. „Takže, zítra se stavte, domluvíme se podrobněji, jasné?“

„Jasně a děkuju! Ani nevíte jak moc!“ vypískla jsem a opustila kancelář. Stále mi bušilo srdce v hrudi. Byla jsem tak nadšená! Můj vlastní časopis!

<<< Předchozí Další >>>

Autor: KrisS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Step by Step - 7. kapitola: