Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas 8. kapitola

03.10.2011 (18:15) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 5630×

Zklamaný jsem vedl Carlie za ruku k našemu bytu. Vyprávěla mi o celém dni ve školce. Bylo to velmi nezáživné téma, tedy do té doby, než mi oznámila, že se o ni kluci poprali. Bože můj, vždyť jsou jí čtyři… Co budou dělat, až jí bude čtrnáct?!

„Ahoj!“ ozvalo se za námi. Oba jsme se otočili a spatřili Bellu.

„Ahoj,“ řekl jsem s úsměvem.

„Kam máte namířeno?“ Vzala si Carlie do náručí.

„Domů,“ vypískla Carlie. „Teď bydlíme jenom kousek odsud, víš?“

„Ano,“ řekl jsem mírně vyvedený z míry. „Tady na sídlišti jsem koupil byt. Víš, vlastně se hodí, že jsem tě potkal. Chtěl bych tě seznámit se svou rodinou. Co říkáš na večeři ve čtvrtek večer?“ zeptal jsem se nejistě.

„Proč ne, ale to už je zítra,“ poučila mě.

„Já vím,“ zasmál jsem se, ale úsměv na rtech mi zjihl. „Bello, ta sociálka mi dá vědět jenom tak den dopředu a já bych potřeboval, aby ses, samozřejmě jen na tu kontrolu, nastěhovala k nám.“ Zadíval jsem se do nebe a modlil se, aby mě neslyšela.

„Dobře, takže mi pak dáš dopředu vědět, že jo?“ Usmála se. Neskutečně se mi ulevilo.

„Ale pokud ti to vadí, tak to samozřejmě nějak zvládneme,“ ujišťoval jsem ji.

„V pořádku,“ řekla klidně.

„Pardon, já jen nemůžu uvěřit, že jsem tě o to doopravdy žádal.“ Sedl jsem si na obrubník a hlavu složil do dlaní.

„To nevadí, je to samozřejmost,“ utěšovala mě a sedla si vedle.

Cítil jsem její blízkost, ale netušil jsem, jaká malá vzdálenost nás dělí. Zvedl jsem hlavu a málem tak narazil do té její. Podíval jsem se jí do těch nádherných čokoládových očí a zapomněl. Zapomněl na všechny mé povinnosti, které musím v poslední době stále řešit. Dokonce jsem z hlavy pustil i zbytečné starosti o Carlie typu co když se bude líbit klukům. Já se v jejích očích přímo topil, což je trošku ztřeštěné, protože jsem upír. Začal jsem se k ní ještě více naklánět a i ona vypadala, že je trošku vyvedená z míry, nic však nenamítala. Když už jsem byl jen milimetřík od jejích rtů…

„Co to děláte?“ vyrušila nás nechápavým hláskem Carlie.

„Nic. Teta měla jen něco na bradě, tak jsem jí to chtěl dát pryč.“ Rychle jsem se odtáhl.

To, že jsem řekl asi úplnou blbost, jsem si uvědomil, až když se Bella začala šíleně smát. Podíval jsem se na Carlie. Ta si mě pro změnu měřila skeptickým pohledem a v myšlenkách vedla nechápavé monology, jak může mít tak vyšinutého Edu. Já ti dám „Edu“. Zpražil jsem ji pohledem, ale ona si mě vůbec nevšímala a vydala se za Bellou.

„Ty se směješ, teto, ale s tímhle já žiju,“ řekla naprosto vážně. Já na ni jen nechápavě zíral, ale myslím, že vím, od koho to má. Tuto větu totiž velmi často a velmi ráda používá Rose, když mluví o Emmettovi. A jakoby toho nebylo málo, Bella se začala smát ještě víc, než předtím, jestli to tedy vůbec bylo možné.

„Teto, a nechceš jít k nám?“ zašvitořila Car.

„Jo-o,“ koktala Bella a zároveň se snažila neudusit se.

Když se má snoubenka – bože, jak divně to znělo - konečně uklidnila, mohli jsme vyrazit k našemu bytu. Carlie celou cestou nechápavě kývala hlavou a v myšlenkách jí vířily podobné připomínky na mou inteligenci. Cítil jsem se jako naprostý zoufalec a debil v jednom. Bella mě sice ujišťovala, že se nic tak hrozného nestalo, ale pokaždé jí u toho zacukaly koutky, což mě rozhodilo ještě víc.

„Konečně už jsme doma,“ vypískla Car.

Vešli jsme dovnitř a Carlie hned tahala Bellu k sobě do pokoje. Odtamtud se ozývalo samé:

„Podívej se na moje panenky. Táta říká, že jsem na ně prý velká…“

„Podívej se na moje náramky. Táta říká, že mi z nich zčernají ruce…“

Seděl jsem na gauči a přemýšlel o tom, proč moje dcerka tak moc mluví. Někdy to sice nebylo na škodu, třeba když o mně Rose nebo kdokoliv z rodiny něco řekl, ona mi to hned poslušně hlásila. Ale teď ponižuje mě.

„Podívej se na moje šatičky. Táta říká, že je Alice blázen…“

„Alice?“ promluvila konečně Bella.

„Jo. Ona s námi dříve bydlela,“ vysvětlovala Carlie nevinně.

Rychle jsem se přemístil k dětskému pokoji, abych vysvětlil Belle to, co Carlie zase omylem vyslepičila.

„Alice je moje sestra,“ vydechl jsem hned, jak jsem vběhl do pokoje.

„Vidíš, ani soukromí mi nedopřeje. Přesně, jak říkala Rose,“ vyjekla Carlie, aniž by nechala Bellu odpovědět.

„Rose?“ zeptala se pobaveně Bella.

„To je taky sestra. Carlie, ehm… Moc mluvíš! Už zase,“ oznámil jsem jí s umělým úsměvem a přešel k ní, abych jí mohl jemně zacpat tu její prořízlou pusinku.

„To je v pořádku,“ vysoukala ze sebe Bella, která se smála asi třikrát více, než minule.

„Bello, nedáš si něco k pití, nebo tak?“ snažil jsem se zvážnit atmosféru.

„Ne, díky.“ Usmála se. „Už budu muset jít. Mám nějaké vyřizování,“ oznámila nám a začala se sbírat.

„Fajn. Tak ahoj!“ Políbil jsem ji na tvář. Čekal jsem na její rekci, ale ona nic neudělala, prostě… Odešla?!

„Tati? Teta Bella tu s námi teď bude bydlet?“ zazpívala Car.

„Nebude, ale možná bude chodit na návštěvy, i když ty pořád tak moc mluvíš, že si to třeba i rozmyslí!“ Založil jsem si ruce.

Na to mi nic neřekla a uraženě odkráčela zpět do pokoje. Prý že stejně jediný, kdo ji chápe, je její milovaná Julča. Tak ať tě ta Julča živí, když je tak úžasná, vztekal jsem se v myšlenkách, protože nemám rád, když je na mě naštvaná.

Když jsem ráno zavedl Car do školky, Bella mi nabídla, že ji k nám dovede sama, protože jedeme na tu večeři. Vůbec se mi do toho nechtělo. Bude to příšerně trapné, ale když Esmé tak hrozně prosila, nedokázal jsem jí odolat. Má mě omotaného kolem prstu.

V práci to probíhalo jako obvykle… Sestřičky pravděpodobně zase nepochopily, že mě do postele nedostanou, tak na mě neustále pomrkávaly a já se snažil jejich myšlenky co nejvíce ignorovat. Takže když mi skončila pracovní doba, na nic jsem nečekal a vypařil se. Už jsem chtěl být co nejdřív doma, i když jsem věděl, že tam Bella s Carlie ještě nebudou.

Doma jsem měl ještě telefonát s Alice, která mi pořád vtloukala do hlavy, že jestli si to rozmyslím, tak ji připravím o budoucí kamarádku, a tím pádem mi pak zakroutí krkem. Taky mi oznámila, že se mi vloupala do bytu a že v obýváku na židli jsou položené šaty pro Bells.

„Haló, jsme tady!“ zakřičela Carlie do bytu a tím přerušila náš rozhovor. Rychle jsem to típl.

„Ahoj, zlatíčko. Dneska půjdeme na návštěvu k babičce a dědovi,“ oznámil jsem jí.

„Jé, já nemám žádné vhodné oblečení,“ vyjekla Bella.

„Má sestra myslí na všechno. Hned ti je podám.“ Mrkl jsem na ni a lidskou rychlostí se vydal pro šaty.

„Jupí, já se těším,“ přerušila náš krátký rozhovor Carlie.

„Tak šupej nahoru a vyber si nějaké hezké šatky, nebo se teta Alice zblázní.“ Protočil jsem očima.

Taky jsem na sebe hodil nějaké sako a lepší rifle a vyšel z pokoje. Bella i Carlie už čekaly v chodbě. Při pohledu na Bells jsem úplně ztuhl. Měla na sobě nádherné fialové šaty, vlasy jí padaly v přirozených vlnách do půli zad a na nohách měla obuté krásné černé lodičky na vysokém podpatku. Pravděpodobně jsem tam takhle stál dlouho, protože Carlie zase promluvila.

„Ten je z tebe teda mimo, teto. Ede, jsi v pohodě?“

Chtěly bychom Vám neskutečně moc poděkovat za komentáře u minulé kapitoly. Moc nás potěšily. :)) A předem děkujeme za komentáře u této.

Další kapča bude samozřejmě z pohledu Belly a píše ji pro vás DarkFireflies. Jak bude probíhat večeře? Uvidíte. ;)

Minulá kapitola // Další kapitola

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas 8. kapitola: