Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas 10. kapitola

22.10.2011 (13:30) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 5224×

„Isabello,“ oslovila ji najednou Rosalie. Doufal jsem, že to, na co myslela celý večer, neudělá, ale bohužel se tak stalo. „Co děláte za práci?“

„Pracuji ve školce,“ odpověděla jí hrdě, protože ještě bohužel - nebo spíše naštěstí - nevěděla, co ji čeká.

„Učitelka ve školce,“ řekla a ušklíbla se. „Tam si asi moc nevyděláte, že?“

„Rosalie,“ zasáhl jsem, i když jsem věděl, že je to v podstatně marné. A navíc mi bylo jasné, že to nezajímá jenom ji, takže bychom se k tomu stejně dostali.

„Nevím, co je vám do toho, kolik já vydělávám nebo nevydělávám,“ zasyčela ledově Bella. Viděl jsem na ní, že snaží zachovat klidnou a vyrovnanou tvář, ale Rosalininy poznámky jí byly nepříjemné. Mně ostatně ještě více.

„Ale víte.“ Opovržlivě si ji měřila a já už pomalu přestával doufat, že se nakonec k jádru věci nedostaneme. „No dobře, vidím, že hodláte dělat nechápavou, tak se zeptám na rovinu. Kolik vám za tuhle maškarádu můj bratr zaplatil?“ řekla a udělala sladký obličej.

Myslel jsem, že se ovládnu, ale Rosalie mě opravdu dostala do kolen. „Zavři oči,“ šeptl jsem k Belle. Bez ohledu na to, že byl v pokoji nezasvěcený člověk, jsem se na Rosalie vrhl. Byla to naprosto spontánní reakce, takže Alice tomu prostě nemohla zabránit.

Asi sekundu byla ta drzá blonďatá upírka uvězněna pod váhou mého těla. Výhružně jsem ji probodával pohledem a vrčel. Nemohl jsem si pomoci. Urazila nejenom mě, ale i Bellu. Opravdu mi na ní záleželo, jednoduše řečeno si mě získala. Znal jsem ji sice jen pár dní, ale ochotnost a roztomilost té malé brunetky mě dostala. Začal jsem zásadně přehodnocovat své priority. Ještě před deseti lety to byly ženy. Nebyl jsem sice žádný Casanova, ale život jsem si užít dovedl. Tohle všechno ale změnilo to malé neposedné miminko. Do Car jsem se jednoduše zamiloval na první pohled. Nikdy bych tomu nevěřil, ale otcovství je neskutečný dar, který mi byl alespoň částečně dopřán. S příchodem Belly se ale zase situace změnila. Začal jsem pochybovat o tom, že Carlie je a navždy bude jediná žena v mém mrtvém srdci. Myslela jsem si, že jsem všechnu lásku dal mé malé dcerce, ale teď jsem si jist, že to tak není. Člověk může milovat jednoho člověka, ale zároveň druhý jich může se stejnou vášní milovat desítky. A Bella, ať už jsem si to chtěl připustit nebo ne, pro mě byla velmi důležitá. Důležitější než jakýkoliv jiný člověk, kromě Carlie. Dokonce i než jakýkoliv upír.

Z mých myšlenek mě vytrhl až Bellin vyděšený křik a Emmettovy dusavé kroky směřující k nám. I když bych to do něj nikdy nečekal, tak se zachoval velmi rozumně.

„Edwarde, rychle z ní slez. Víš, že tě přeperu,“ řekl docela klidným hlasem. Jeho myšlenky na mě ale řvaly všelijaké nadávky. Nejen o tom, že držím pod krkem jeho manželku, ale taky o tom, že jsem se před Bellou pravděpodobně prozradil. Jsem idiot, blesklo mi hlavou. Jediné štěstí je, že Carlie byla ve svém pokoji a povídala si s hračkami, které tady musela - i přes své protesty - nechat.

„Omlouvám se.“ Vstal jsem a zvedl ruce v obranném gestu.

„C-co to bylo? Jak tak rychle? Ona, ty… Mohls jí ublížit?!“ sypala ze sebe Bella rychle.

„Adrenalinový záchvat…?“ zkusil jsem a podle jejího pohledu se mi to snad nějak povedlo.

„O tom jsem slyšela,“ připustila. „Ale moc o tom nevím, takže bys mě mohl poučit.“ Založila si ruce. Někdy jsem byl dokonce i rád, že jsem upír. Za ty roky jsem se už naučil tolik věcí, že mě nikdo tak triviální otázkou nepřekvapí.

Povzdechl jsem si a spustil. „Lidi s adrenalinovým záchvatem jsou většinou uzavření jedinci, kteří se moc s nikým nebaví. To se mi naštěstí vcelku vyhnulo. Když ale dostanu adrenalinový záchvat, dostávám se do stejného stavu, jako ti ostatní. Jakmile se člověku, který trpí těmito záchvaty, zvýší adrenalin v krvi, má dvě možnosti. Buď to psychicky neunese a uteče, nebo zaútočí. Jsi rychlejší a impulsivnější. Nevíš o sobě, jsi jako v transu. Mně se to naštěstí tak často nestává, ale Rosalie to přehnala. Moc se omlouvám, že jsem tě tak vyděsil.“ Hypnotizoval jsem špičky svých bot a doufal, že mi to uvěří.

Nechtěl jsem jí sice lhát, ale pokrčit rameny a říct: Jo, Bell, já ti to neřekl?! Jsem upír. No tak, snad ti to nevadí a i tak si mě vezmeš. To by asi nebylo nejlepší.

„Jako fakt?“ zeptala se s pozdviženým obočím.

„Jo, jako fakt. Vím, že to vypadá asi trošku divně, ale já nevím, co jiného ti na to říct,“ přiznal jsem. Čekal jsem jakoukoliv reakci, ale tahle její mě opravdu překvapila.

Otočila se a namířila si to k Rose. „ Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě. Ve mně to vřelo. Rosalie je na ni hnusná a já se ji jen snažím bránit a kdo je nakonec ten špatný? Samozřejmě, že já.

„Jo,“ prskla a pořád si provokativně třela krk a tvářila se, že ji to hrozně moc bolí a že jí asi brzo upadne ta její roztomilá blonďatá hlavička.

„Asi bychom už měli jet domů,“ snažil jsem se na sebe zpět upoutat Bellinu pozornost.

Bella už se nadechovala k odpovědi, ale Alice ji předběhla. „Myslím, že Bellu odvezu já,“ zašvitořila. Protočil jsem oči a s nadějí pohlédl na Bellu. Ta se ale jenom vděčně usmívala na Alice a když zjistila, že ji pozoruji, tak se začala červenat a dělala, že mě nevidí.

Rychle jsem vyběhl schody a vzal Carlie. Nehodlal jsem čekat, až mi Alice vezme i dceru. Posadil jsem ji do auta a ignoroval její otázky typu: Kam jedeme? Kde je teta Bella? Proč jsi naštvaný? Jak si jako představuješ mi neodpovídat?!

Věděl jsem, že musím řídit opatrně, ale stejně mi občas noha sešlápla plyn trošku níž, než by asi bylo rozumné. Mohl jsem si to ale dovolit. Byl jsem upír a moje smysly byly dokonalé. A navíc jsem byl příšerně naštvaný. Moc dobře jsem ale nedokázal identifikovat, na koho. Na Rosalie, za to, že si tak dobírala Bellu? Na Alice, že Bellu v podstatě poštvává proti mně? Nebo na Bellu, protože se nechá?

Když jsme dojeli k domu, Carlie už spala. Asi ji to množství otázek unavilo. Vzal jsem ji tedy do náruče a vešel s ní do bytu. Jemně jsem ji uložil do postýlky a najednou jsem zapomněl na naschvály mé rodiny. Když jsem se díval na ty její roztomilé tvářičky a usměvavé rtíky, měl jsem pocit, že je svět krásný a vůbec si nepřipouštěl nějaké problémy nebo hádky. Její přítomnost na mě měla neskutečně příznivé a uklidňující účinky.

Děkujeme za komentáře u minulé kapitoly. Jsme opravdu rády, že Vás tahle povídka pořád baví. Doufáme, že ani tato kulatinová kapitola Vás nezklamala a zanecháte komentář. Děkujeme. ♥

Další kapitolu pro Vás píše DarkFireflies. :) Bude Bella opravdu Edwardovi plně věřit? A co asi řekne Alice Belle v autě? :)

Minulá kapitola // Další kapitola

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas 10. kapitola: