Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spolubydlící - Prolog + 1. kapitola

26.03.2011 (15:00) • eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 9870×

Prolog:

Dneska je den D. Odlétám do Seattlu a hurá na školu. No, to hurá asi tak úplně není na tu školu jako na to, že konečně budu bydlet sama, pryč od rodičů. Už jsem dost stará, abych se osamostatnila.

Letadlo mi letí v poledne, tak je nejvyšší čas se obléct, nalíčit a vyrazit na letiště. Taťka s mamkou slíbili, že mě odvezou. Samozřejmě se musí ještě rozloučit...

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem rodiče, když jsem scházela ze schodů.

„Dobré ráno, Bello,“ usmáli se.

Sedla jsem si ke stolu stolu vedle taťky a začala snídat. Na rozloučenou mi mamka připravila mé oblíbené toasty, které jsem okamžitě spořádala. Dožvýkávala jsem poslední sousto a zeptala jsem se: „Tak co? Můžeme jet?“

„Jasně,“ odpověděl taťka a okamžitě si stoupl, aby mi pomohl s kufry do auta.

Už cestou na letiště se se mnou mamka loučila a pořád dokola mi jen připomínala, že se mám ozvat, jakmile přiletím, a hned, jak budu mít prázdniny, tak mám přijet. Všechno jsem jí odkývala a ujistila ji, že hned přijedu.

Konečně jsme dorazili na letiště. Taťka obratem vyndal všechny moje kufry a už je nesl do zavazadlového prostoru.

„A hned jak doletíš, tak zavolej,“ přikázala mi mamka.

„Prosíme cestující, kteří letí do Seattlu, aby se dostavili ke vchodu s číslem čtyři,“ ozval se hlas z reproduktoru nad námi.

„Neboj se,“ ujistila jsem mamku. „Už musím jít.“ Naposledy jsem ji objala, poté jsem přistoupila k taťkovi, který mě také dlouho objímal. Odtrhla jsem se od nich a vyrazila jsem ke vchodu číslo čtyři. Naposledy jsem se otočila k oběma rodičům, zamávala jim, a už jsem si to štrádovala k letadlu.

1. kapitola

Nastoupila jsem do letadla a sedla jsem si na své sedadlo u okénka. Zanedlouho si ke mně přisedla mladá dívka, mohla být stejně stará jako já, možná trošku starší. Vypadala velice mile, pořád se jen usmívala. Pozdravily jsme se, ale o bohatém rozhovoru se mluvit nedalo. Moje sousedka si dala do uší sluchátka, spokojeně se uvelebila na sedačce a dál už jsme se spolu nebavily.

„Zapněte si pásy, prosím. Budeme startovat,“ upozornila nás letuška, která zrovna procházela uličkou.

Poslechla jsem a zapla si pás. Letuška se jen usmála a šla o sedadla dál.

Letadlo se konečně dalo do pohybu a začalo stoupat k nebi. Když se uvelebilo v pozici, kdy sebou ani necuklo, tak nás letušky opět vyzvaly, že si můžeme pásy odepnout. Vytáhla jsem si z příruční tašky notebook. Postavila jsem si ho na malý stoleček, který jsem si vytáhla ze sedadla přede mnou.

Ještě před odletem, jsem si našla byt, ve kterém bych chtěla bydlet a dnes jsem se na něj měla jít podívat. Doma jsem ho ukázala rodičům a těm se také velice zamlouval. Na účet v bance mi dali nějaké peníze, vůbec jsem neměla tušení kolik.

Můj nový byt - doufám, že bude můj - byl celkem velký a nájem nebyl nejmenší. Bylo mi jasné, že jestli si nenajdu nějakou brigádu, tak ho dlouho nebudu moct obývat sama. Vlastně jsem celkem doufala v to, že se na škole seznámím s nějakou skvělou holkou a budeme tam bydlet spolu.

Ještě jednou jsem se pokochala fotkami bytu a zavolala jsem majiteli, jestli se tedy můžu dnes zastavit. Schůzku jsme měli v pět hodin odpoledne.

Otevřela jsem si nové okno internetového prohlížeče a začala jsem si hledat nějakou práci. Nacházela jsem samé prodavačky v obchodě nebo na benzince a to jsem opravdu dělat nechtěla. Přes den být ve škole a hned po škole mazat do práce a být tam až do rána? To ne. Ovšem jinou možnost mít asi nebudu. Kdyžtak se ještě podívám na školní nástěnce. Třeba tam bude nějaká nabídka viset.

Jak už jsem řekla, rodiče mi na účet dali nějaké peníze a slíbili, že mi každý měsíc budou nějaké přidávat na nájem, ale nechtěla jsem se jim ukázat jako nezodpovědná dcera, která si ani neumí najít práci a rodiče jí musí platit ubytování.

Na kolej jsem už nechtěla. To mi stačilo na střední, kde jsem měla příšernou spolubydlící. Ve škole skoro propadala a každý večer byla na nějakém večírku. Vracela se až těsně nad ránem a byla opilá tak, že mě pokaždé vzbudila a já jsem jí ještě musela pomáhat do postele. No prostě hrůza.

Vzdala jsem hledání práce a spoléhala jsem na školní nástěnku. Tam se vždycky něco najde.

Začala jsem si jen tak brouzdat po internetu, zodpověděla jsem několik e-mailů, které mi přišly od kamarádek a chvíli jsem s nimi chatovala.

Asi po třech hodinách letu nás letušky opět vyzvaly, abychom si zapli pásy, že budeme přistávat. Opět jsme tak všichni udělali a letadlo se začalo sklánět k zemi.

Na letišti jsem si počkala na svá zavazadla a chytila jsem si jedno taxi a poprosila jsem, aby mě pán, který auto řídil, zavezl na adresu onoho bytu.

Přijeli jsme tam o půl paté, tak jsem měla ještě půl hodiny čas. Řidič mi z kufru auta vyložil mé tašky a já jsem mu zaplatila. Všechny kufry jsem si odtáhla ke schodům, kde měl být byt, a sama jsem si na ně sedla.

Nečekala jsem dlouho, a asi po deseti minutách se objevil mladý a velice sympatický muž.

„Dobrý den. Vy jste Isabella Swanová?“ zeptal se mě.

„Ano. Těší mě,“ pozdravila jsem ho a podala jsem mu ruku na přivítání.

„Já jsem Simon Wood. Tak co říkáte? Půjdeme se podívat na byt?“ usmál se.

„Jistě. Moc ráda. A mohla bych vás ještě poprosit?“ zeptala jsem se.

„Ale samozřemě. Co potřebujete?“

„Jestli si můžu dát ty kabele alespoň do chodby. Nerada bych je nechala na ulici,“ řekla jsem.

„Pomůžu vám,“ nabídl se. S díky jsem přijala, a už jsme vcházeli do domu.

Můj nový byt by měl být v posledním patře. Vyjeli jsme výtahem až ke dveřím a Simon začal hledat klíče.

Otevřel dveře a přede mnou se objevil naprosto dokonalý byt. Byla tam malá předsíňka, ze které se vcházelo do krásného obýváku s kuchyní. Byla menší, ale na moje vaření to stačilo.

Už na fotkách jsem si vybrala pokoj, který bych chtěla. Vypadal, že tam bydlela nějaká studentka a mně se moc líbil a byl velice prakticky zařízený. Ale ještě tam byl jeden a bylo mi jasné, že ho také někdo bude obývat, ale zatím jsem netušila kdo. Vedle tohoto pokoje byl ještě za rohem schovaná malá pracovnička. A z chodby, která spojovala všechny místnosti, se vešlo do koupelny.

„Tak jak se vám líbí?“ zeptal se Simon po prohlídce.

„Je úžasný,“ odpověděla jsem mu pořád ještě jako ve snách.

„Tak to jsem opravdu rád,“ usmál se. „Takže berete?“ ujistil se.

„Beru,“ kývla jsem.

„A ještě bych se rád zeptal, budete tady bydlet sama nebo s někým?“

„Zatím uvidíme, a časem možná s někým, tedy jestli vám to nebude vadit.“

„Vůbec ne. Jen mi, prosím, peníze posílejte začátkem každého měsíce, ano?“

„Dobře. Budete je mít na účtu,“ souhlasila jsem.

Měl vystavenou i smlouvu, kterou jsem podepsala a byt byl oficiálně můj.

Simon mi dal do ruky klíče a už jsme byli na odchodu.

„A kdy se můžu nastěhovat?“ zeptala jsem se ještě.

„Klidně okamžitě. Jestli chcete,“ odpověděl.

„Tak fajn.“

Opět jsme sjeli výtahem dolů pro mé kufry a Simon mi je ještě pomohl dopravit do bytu.

Společně jsme se rozloučili, a já jsem si začala vybalovat věci ve svém pokojíku.

Ráda bych se zeptala, jestli se vám povídka líbila a jestli mám pokračovat? Prosím, odpovězte do komentářů.

Díky, eMCullen

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spolubydlící - Prolog + 1. kapitola: