Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - Kapitola 40.

19.03.2010 (18:45) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4042×

Bella:

René si mě zkoumavě měřila pohledem a já byla nervózní. Rozhodně mi nepřidával fakt, že za dveřmi, za mými zády byl Edward a já si neustále představovala co se mohlo stát a jak to mohlo být úžasné.

„Tady jsem byla,“ zpanikařila jsem trochu. Alice se zachichotala a já začala zmateně pohazovat rukama k toaletám. Ještě, že jsem si jich všimla.

„Co tady děláš, mami?“ zajímala jsem se a objala jsem ji na přivítanou.

„Nudila jsem se. Vyjela jsem si na projížďku po městě a najednou jsem byla před školou. Tak jsem tě přišla pozdravit,“ usmívala se jako sluníčko, ale na moje hormony působila jako ďábel.

„A co máte v plánu děti?“ zeptala se milým hlasem a objala mě a Alice kolem ramen.

„No, chtěly jsme po škole na nákupy,“ zachichotala se Alice a já jí začínala proklínat. Ano, jak jsem čekala.

„No to bude prima. Vyrazíme na nákupy. Vezmeme ještě Esme a Rose a užijme si holčičí jízdu,“ jásala René. Je pravda, že to neznělo špatně, ale zase ještě stále jsem byla okouzlena erotickým napětím.

„Nepotřebujete nosiče?“ ozvalo se za námi. Já i René jsme se polekaly, až jsme nadskočily. Je jasné, že Alice svého bratra očekávala. Otočily jsme se a mně hned přitížilo. Myšlenky zabloudily okamžitě na ty nesprávná místa a já si vybavila jeho slova chtíče. Otřásla jsem se.

Edward se na mě usmál, určitě věděl co se ve mně dělo. Trochu jsem se zastyděla. Obávala jsem se, že mu začnu připadat divná. Ani já jsem se nepoznávala.

„Edwarde, to jsem se lekla,“ objasnila René svoje reakce.

„Dobrý den,“ pozdravil slušně a já se pod tónem jeho hlasu zachvěla. René si toho všimla.

„Bell, není ti chladno?“ prohlédla si moje oblečení a trochu se zamračila. Nebyla jsem si jista, jestli jsem upravená, rychle jsem se zhodnotila, ale všechno bylo v pořádku. Myslím, že dost viditelně jsem si oddychla.

„Mami, máme ještě hodinu,“ pokusila jsem se noční můru odložit.

„No vlastně…“ pokusila se Alice něco říct, ale přerušil jí rozhlas. Všichni jsme pozorně poslouchali a dozvěděli jsme se, že všechny odpolední hodiny jsou zrušeny. Normálně bych jásala, ale teďka jsem neviděla důvod. Všichni ostatní spolužáci s velikým povykem jásali a já chtěl řvát o pomoc.

„No vidíte, je to vyřešené,“ zajásala René znovu a já se zmohla jen na smutný pohled do Edwardovi tváře.

René akčně volala Esme. Ani nevím, kde na ni vzala číslo. Začínalo mě to jejich kamarádíčkování děsit. Emmet s Jazzem se těšili, jak si vyrazí na procházku do hor. To pro zasvěcené znamenalo, že jdou lovit. Rose byla pořád tak neuvěřitelně milá, až mi lezla na nervy. Jak se Edward nabídl, měl být jediný chlap na výpravě za nákupy. Chudáček. Myslím, že to udělal jenom proto, že si myslel, že nás René nechá chvilku v klidu. Pochybuju. A Alice, ta se nemohla dočkat.

Alice se nabídla, že odveze René k nim domů a mi mezitím odvezeme můj náklaďáček domů. Jen co Alice s Rose vyjely z parkoviště školy, skočila jsem do svého náklaďáčku. Edwarda jsem měla v zádech. Nemohla jsem se podívat ani do zpětného zrcátka. Pořád jsem viděla ty jeho soustředěné oči a dělalo mi to docela problém.

Radši jsem si zapnula rádio a soustředila se na jízdu. Jela jsem rychleji než obvykle. Cítila jsem, že se něco stane.

Zaparkovala jsem na příjezdové cestě. Ohnula jsem se pro batoh a chtěla jsem vystoupit, ale vlezla jsem přímo do náruče mého anděla. Krásně se na mě usmál a já pocítila znovu tolik potlačovanou touhu. Okamžitě jsem pustila batoh a přitáhla si Edwardův obličej blíž k tomu svému. Cítila jsem hroznou potřebu, spíš nevyhnutelnost ho políbit. Zavřela jsem oči a užívala si chvilku našeho spojení.

Když jsem se od něho odtáhla a otevřela oči, už dávno jsme nebyli venku před domem u auta. Byli jsme v chodbě u schodiště. Edward mě držel v náručí a posypával mě polibky na krku. Bylo zvláštní cítit tu příležitost. Prázdný dům. Vrhla jsem se na Edwarda a vracela mu jeho doteky. Pomalu jsem se do toho zase dostávala, když jsem si všimla, že je odtažitý.

„Děje se něco?“ zašeptala jsem.

„Mrzí mě to, ale budeme muset jít,“ řekl smutně.

„Proč? Jsme tu sami. Nemusíme to moc protahovat, ale já tě potřebuju,“ přiznala jsem svoje úmysly.

„Já vím lásko, já taky. Šílím z toho všeho, ale René bude určitě nervózní a Charlie se blíží,“ vysvětlil mi naše překážky. Opatrně mě postavil na nohy a já vzteky kopla do bot, které se povalovaly u dveří.

„Opatrně. Ublížíš si,“ pohladil mě smířlivě po ruce. Zahleděla jsem se do jeho krásných rozpuštěných zlatých očí a hned se všechen vztek vytratil, ale objevila se znovu touha. Přitáhla jsem si jeho rty a lačně ho líbala. Musela jsem. Cítila jsem, jak se mě snaží lehce odstrčit, ale já se jen tak nedala. Ruce jsem mu dala kolem krku a tiskla jsem se k jeho tělu. Byla jsem asi až moc zvyklá na to, že se ho mohu dotýkat. Nedokázala jsem si ani představit jaké by bylo. Kdybych se teď musela držet znovu dál, asi bych to nezvládla.

„Bells, už dost,“ řekl Edward a využil toho, že jsem se musela nadechnout.

„Musíme jít?“ zaskuhrala jsem zoufale. Jen němě přikývl.

„Dobře, budu hodná,“ pokusila jsem se o malý úsměv, ale asi mi to moc nešlo, když jsem viděla jeho umučený výraz. Musela jsem ho hned utěšit.

„Netrap se ano?“ pohladila jsem ho po tváři a on slastně zamrkal krásnými řasami.

„Mě bolí, že ty se trápíš,“ řekl sladce.

„Já vím. Bude to v pořádku. To vydržíme. René snad brzo odjede,“ zadoufala jsem a chystala se odejít z domu, když v tom mi něco došlo.

„Ty víš, co se stalo mezi René a Philem, vid?“ zeptala jsem se ho. Nenápadně se zašklebil.

„A ty mi to nepovíš?“ zkusila jsem. Viděla jsem v tom naději. Když zjistím, co se stalo, mohla bych to i vyřešit.

„Bells, myslím, že by ti to měla René říct sama. Nic vážného to není, ale nechci donášet,“ zasmál se nevině a já se na něho nemohla zlobit. Měla jsem to z ní dostat už dávno.

„Dobře, promluvím si s ní,“ řekla jsem spíš sama sobě.

Cesta v autě byla tichá. Držela jsem se Edwarda za ruku a užívala si jeho uklidňujících kroužků. Z hlavy jsem dostala svojí náruživost a hned mi bylo líp. Pořád se tím trápit by bylo k zbláznění. Dřív jsme to taky zvládali. Stačilo mi držení za ruku, tak to snad ještě týden vydržím. Nemohla jsem se ale dočkat až to všechno bude jiné. Doufala jsem, že Edward jednou svolí a budu jako on. Pak už budeme spolu navěky a bude nám krásně.

Když jsme dorazili k Edwardovi domů, počkali jsme na ostatní. René se hned hrnula do auta k nám, ale Esme ji zarazila, že má jed s ní a s Rose. Alice se posadila do zadu.

„Pokud budete chtít soukromí, zacpu si uši,“ zasmála se a já byla ráda, že celou cestu bude snad klid. Mrzelo mě, že jsem měla na René vztek, ale opravdu mi nedala možnost svobodně dýchat. Určitě by mi trochu klidu neuškodilo. Rosalie obratně objela naše auto a po příjezdové cestě vyjela první. Edward ale nezůstával po zadu.