Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - Kapitola 41.

27.03.2010 (08:00) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3714×

Bella:

Cesta do nákupního centra byla skvělá a uvolňující. Nepocítila jsem skoro žádné sexuální napětí a za to jsem byla moc ráda. Alice se natáhla k rádiu a přeladila na hudební stanici, kde hráli písničky nonstop bez otravných reklam anebo dopravního zpravodajství. Alice si začala hned prozpěvovat a Edward se pomalu přidával svým pobrukováním.

Chviličku jsem na ně koukala a usmívala se. Zpívali krásně. Obdivovala jsem ty jejich krásné hlasy. Taky by se mi líbilo, kdybych to uměla. Původně jsem chtěla jen poslouchat jejich dokonalé vystoupení, ale další skladba mě přemluvila a pustila jsem se do ztrapňování. Po prvním tónu, který se mi opravdu nepovedl, jsem se rozhlídla po spolu zpěvácích, ale nikdo si mě nevšímal. Tak jsem se do toho pořádně opřela. Alice mě pak chytla za paže a mávala s nimi do rytmu. Blázen. Smála jsem se jako divá. Bylo mi tak krásně. Je prostě úžasné, když se nemusíte přetvařovat anebo schovávat před ostatními.

Myslím, že Edward s Alice to museli mít taky tak. Docela mě mrzelo, že Volvo nemá odklápěcí střechu. Mohlo to být jako ve filmech. Uchechtla jsem se sama sobě, při ujišťování, jestli jsem to pořád já, když bych chtěla rychlé a nebezpečné auto a ještě bez střechy.

Takhle to pokračovalo až do podzemních garáží v obchoďáku. Byla jsem si vědoma, že jsem si nákupy vymyslela sama, ale vůbec se mi tam nechtělo. Alice vyskákala skoro ještě za jízdy a pospíchala za Rose k autu. Ohlédla jsem se za ní a pomalu vracela svoji tvář zpátky, ale hrozně jsem se lekla tváře, která se skoro lepila na tu moji. Můj anděl se na mě usmíval. Trochu jsem ucukla, ale pak jsem se zmohla jen na letmý polibek na ústa.

Chtěla jsem vystoupit, ale jeho paže mě vtáhla zase dovnitř.

„No co to bylo?“ zeptal se skoro uraženě.

„Promiň,“ usmála jsem se na něho. Prsty jsem mu vpletla do krásných hedvábných vlasů, opatrně jsem si ho k sobě přitáhla a stále se mu dívala do očí. Krásné zlaté mince se pomalu přetáhly tmavým stínem. Zavřela jsem oči a jemně si olízla ret těsně u toho jeho. Slastně vydechl ledový větřík, který mě zastudil na zubech. Neodolala jsem a vášnivě ho políbila.

Polibek bohužel netrval dlouho. Edward se odtáhl. Ohlédla jsem se za sedadlo. René s ostatními se blížily pomalu k nám. O něčem se vášnivě bavily. Ohlédl jsem na svého anděla. Dlaněmi si projížděl vlasy, a když je vyndal, měl vlasy rozčepýřené ještě víc než předtím. Milovala jsem to. Byl tak roztomilý. Pořádně jsem vydechla a vystoupila z auta.

Skupinka našich dam nás zrovna došla. René mě vzala za ruku a táhla mě k výtahu. Ohlédla jsem se, musela jsem zkontrolovat, jestli jde Edward taky.

Pomalu kráčel za námi a usmíval se tím dokonalým pokřiveným úsměvem. Trochu jsem zaškobrtla o vlastní nohy. Ještě, že mě René držela, jinak bych si natloukla.

„Bells, ty neumíš chodit?“ zeptala se výsměšným tónem. Nic jsem jí na to neřekla. Co taky? Ohlédla jsme se znovu na svého krásného prince, ale i on se smál. Vyplázla jsem na něho jazyk a radši si ho už nevšímala. Šílený, jak jsou Alice a její gesta nakažlivá.

Obrovskou výhodou bylo to, že mamka si s Esme rozuměly až příliš. Ztratily se nám hned v prvním obchodě s dámskou módou. Rose cupitala za nimi a Alice táhla mě a Edwarda do obchodu pro mladé. Docela mě to pobavilo. Neměla jsem přesnou představu, co mi chybí, ale začínalo se mi líbit, jak se o mě Alice starala. Nebavilo mě se dohadovat o penězích, a pokud chci, aby udělal Edward ten velký krok, budu muset ustoupit a trochu si toho jejich bohatství taky užít.

Prohlížela jsem si stojany s oblečením. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale byla jsem sama. Byl to velký nezvyk, ale nějak zvlášť jsem se s tím nezabývala. Prohlížet si šaty a holčičí tílka mě vůbec nebavilo. Bloumala jsem uličkami a ocitla se v pánském oddělení. Jen tak znuděně jsem si prohlídla pár košil a triček. Zjistila jsem, že pánská móda je pro mě trochu víc zajímavá než ta dámská. Představovala jsem si, jak by v tom vypadal Edward a hned mě napadaly myšlenky, jak by se to asi z něho sundávalo.

Všimla jsem si tmavě modré košile s jemnou bílou až skoro stříbrnou kostkou, vypadala velice elegantně a já neodolala a vyndala jsem ramínko ze stojanu. Trochu jsem si ji prohlédla a moje mysl hned zabloumala k mému andělovi. Vypadal by v ní tak úžasně. Úplně vidím ten jeho úsměv. Zatetelila jsem se blahem jen při představě. Prsty jsem přejela po knoflíčcích a pocítila jsem zachvění v podbřišku.

„Copak hledáte, slečno?“ ozval se za mnou krásný mužný hlas. Polekala jsem se, trochu se zachvěla a radši jsem rychle košili vrátila na místo. Opatrně jsem se otočila a cítila svoje hořící tváře.

Edward se ke mně pomalu přibližoval krokem lovce. Vpíjel se do mě pohledem a já se zmohla jen na hladové polknutí. Určitě si mého rozrušení všiml, protože jeho úsměv se ještě více rozšířil a ukázal mi svoje krásné bílé a nebezpečné zuby. Byla jsem opravdu asi poznamenaná, protože jsem začala toužit po tom, aby se do mě ty krásný zuby zakously. Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se tu vzrušující představu z mysli vyklepat.

Ještěže Edward neumí vstoupit do mé mysli, jinak by si myslel, že jsem se pomátla anebo ta lepší varianta by byla, že by se mu to také líbilo a chtěl by to uskutečnit. Moje odhodlání, uvolňovat svoji mysl, aby mi do ní mohl nahlédnout, polevovala. Bolest, která se hlásila, při každém mém pokusu mě odradila. Když se to ale stalo prvně, nic mě nebolelo.

„Jen tak koukám,“ zakuňkala jsem nejistě. Nevěřil mi ani slovo, protože se usmál ještě víc. Věděl, že jsem špatná lhářka. Přišel ke mně blíž, objal mě v pase a pak mě rychle otočil. Opřel svoji pevnou hruď do mých zad a políbil mě na ucho.

„Mají něco, co by se ti líbilo?“ zašeptal a jeho dech mě zastudil, až jsem cítila husí kůži po celém těle.

„No… možná,“ zakoktala jsem. Byla jsem z jeho přítomnosti dosti rozhozená. Věděl to a proto mi to dělal těžší.

„Pokud se ti něco líbí, rád si to zkusím,“ nabídl se a mě se rozzářila očíčka. Nechtěla jsem dávat najevo, že si ho představuju tak odvážně, ale když jsem měla možnost kecat Alice do oblíkání svého anděla, proč to nevyužít. Chtěla jsem svoje pohyby uvážit, ale moc se mi to nepovedlo. Rychle jsem skočila po ramínku s obdivovaným oblečením a strčila jsem ji Edwardovi do zmatených rukou.

Když jsem si uvědomila, jak jsem musela vypadat, celá jsem zrudla. Hlasitě se smál a než jsem se stačila vzpamatovat, popadl mě za ruku a táhnul ke kabince.

Obávala jsem se svojí reakce a radši se přidržovala dřevěné stěny kabinky. Nervózně jsem si skousla ret a hypnotizovala podlahu.

„Hotovo,“ vyrušil mě Edwardův hlas z mého rozjímání. Vzhlédla jsem za hlasem. A zůstala jen tupě zírat s otevřenou pusou. Věděla jsem, že moje představy jsou chabé, ale že jsou na tom, až takhle špatně jsem netušila. Vypadal milionkrát líp, než jsem si představila. Když viděl můj výraz, neodolatelně se usmál a já neustále hypnotizovala jeho hruď. Jeho svalnaté paže se vyjímaly  v krátkém rukávu, a přestože košile nebyla na jeho těle obepnutá, všimla jsem si několika rýsujících se svalů na hrudi. To co se dělo s mým tělem jsem musela nazvat slovem, který bych nikdy nepoužila, roztékala jsem se touhou. Bylo mi jasné, že by stačilo, aby na mě jen letmo vydechl trochu svého lahodného a sladkého dechu a já bych se sesypala.

Omámeně jsem zamrkala a snažila se svojí touhu vydýchat. Usmíval se na mě, ale když jsem si všimla, že pohybuje rty a já neslyším, co říká, jeho úsměv zmizel a v očích se mu objevily obavy. Dotkl se mé paže a já se jen podívala na jeho ruce. Byla jsem ve zvláštním transu. Vtáhl mě do kabinky a posadil mě na malou židličku v rohu. Mával mi rukama před očima, kontroloval můj tep a pořád pohyboval svými rty. Já neslyšela ani nevnímala nic.

Když v tom se otevřely dveře do kabinky a vykoukla černá rozčepýřená hlava. Usmívala se jako sluníčko. Zhodnotila rychle situaci a div, že nevykopala mého dokonalého anděla ven. Klekla si ke mně.

„Bello? Slyšíš mě?“ zaslechla jsem z dálky její slova.

„Hmmm… “ zabroukala jsem nejistě.

„Můžeš mi říct, co blbneš? Víš, jak jsi nás vylekala?“ rozčilovala se moje skoro sestřička a přitom mě hladila po čele.

„Já nevím, co se stalo,“ zašeptala jsem a snažila si vzpomenout co se se mnou dělo.

„Každopádně začínám uvažovat, že tě s bráškou nemůžu nechat samotnou. Ještě dostaneš infarkt,“ zakroutila hlavou a konečně se postavila. Odněkud vytáhla kelímek s vodou a podala mi ho.

„Napij se, až ti bude líp, musíme za René. Už se po tobě sháněla, ale řekla jsem jí, že si zkoušíš oblečení. Budeš v pořádku?“ zeptala se starostlivě. Němě jsem přikývla a lokala tu ledovou tekutinu. Opravdu mi to pomohlo. Hned jsem byla bystřejší.

Když jsem vylezla, Edward byl převlečený a ověšený asi deseti balíčky. Bylo mi trapně a radši jsem se na něho nedívala. Vypadal, že to chápe. Jen jsem mu řekla, že pořád tvrdím, že mě zabije. Zasmáli jsme se tomu a šli za matkou.

No myslím, že měl jít i Emmet. Tašek totiž bylo tak moc, že jsem nevěřila, že to Edward pobere. Naskládali jsme to do aut, a jak jsem se těšila, na příjemnou cestu domů, nic takového se nekonalo. René se nasoukala vedle Edwarda a mě nezbylo nic jiného než se poskládat vedle tašek na zadním sedadle. Rádio bylo vypnuté a Edward jel podle předpisů. Nuda. Zvláštní jak jsem si zvykala na jejich styl života a moc se mi to líbilo.

Když jsme přijeli domů, Edward nás vysadil před domem a pomohl nám s taškama do chodby pod schody. Přes matčiny protesty, jsem ho šla doprovodit. Vzal mě za ruku a pomalu jsme šli k jeho autu. Vychutnávali jsme si dnešní poslední společnou chvilku. Šla jsem s ním až ke dveřím řidiče. Chvilku jsem se mu dívala do očí, ale pak jsem to nevydržela a obmotala mu svoje paže kolem pasu. Přitulila jsem se do jeho náruče a bylo mi najednou tak hezky, ale přesto smutno.

„Budeš mi chybět,“ zakuňkala jsem se slzami v očích. Věděla jsem, že plakat nemělo cenu. V ničem mi to nepomůže, ale já tak moc potřebovala být s ním.

„Ty mě taky, lásko,“ zašeptal mi do vlasů. Lásko, řekl mi, lásko. Kdybych nebyla tak smutná, tancovala bych štěstím. Někdo tak dokonalý jako je on mi říká tak krásně.

„Edwarde, já chápu, o co ti jde. Ale nemůžeš mě nechat samotnou,“ vyrazila jsem ze sebe. Došlo mi, že nemůžu být bez něho. Nemá cenu to všechno zbytečně protahovat.

„Ale, Bells. Já tě neopouštím, zítra pro tebe přijedu, ano?“ přitiskl si mě k sobě pevněji.

„Tak jsem to nemyslela. Nemůžeš mě nechat umřít. Musíš mě proměnit. Já nechci být sama bez tebe. Prosím,“ zaškemrala jsem a už jsem nedokázala držet svoje slzy. Očividně jsem ho zaskočila.

„Nehodí se to řešit tady,“ řekl stroze, ale slyšela jsem v jeho hlase bolest. Políbil mě do vlasů a chtěl mě pustit, ale já mu to nedovolila.

„Já vím, ale uvědom si, jak moc trpím. Prostě nemáš na vybranou,“ řekla jsem tvrdě. Byla jsem odhodlanější než kdy jindy.

„Bello, promluvíme si o tom jindy,“ uzemnil mě tvrdým hlasem a jeho oči zčernaly. Zlobil se. Nevím co přesně ho tak rozčílilo, ale bylo zle. Radši jsem ho nechtěla dál provokovat a odstoupila jsem od auta. Nechala ho v klidu nastoupit a odjed. Chvilku jsem na něho koukala, ale akorát přijížděl Charlie. Zamžourala jsem pohledem a hřbetem ruky utřela malé slzičky.

„Bells? Ty mě vyhlížíš?“ houknul na mě otec z příjezdové cesty. Snažila jsem se vzpamatovat a došla jsem pomalu k němu.

„Ano, už z René blbnu,“ vymyslela jsem si na rychlo vysvětlení. Charlie se hlasitě zasmál, přistoupil ke mně, objal mě kolem ramen.

„Musíš být silná,“ zatřásl se mnou a nepřestával se smát.

Společně jsme vešli do domu. René byla asi v mém pokoji. Nechala jsem Charlieho, aby se v pohodlí usadil do obýváku a já pospíchala do svého pokoje. Nastal čas na rozhovor s Renné.

„Mami,“ zavolala jsem v druhém patře.

„Tady jsem, holčičko,“ ozvalo se z mého pokoje. Otevřela jsem dveře. Na posteli jsme měla vyskládané tašky z nákupů a René se v nich přehrabávala. Odsunula jsem jednu černou papírovou tašku a posadila jsem se na okraj postele.

Mamka vyndala tmavě zelené šaty a na natažených pažích si je prohlídla.

„Líbí se ti?“ zeptala se. Byly hezké, ale šaty mě teď nezajímaly.

„Ano jsou moc hezké,“ přisvědčila jsem jí s předstíraným zájmem.

„Mami, potřebuju s tebou mluvit,“ řekla jsem s odhodláním. René zvedla hlavu z tašky.

„Poslouchám,“ řekla stroze a hned zase pokračovala z kochání se nákupů. Vstala jsem, vzala jsem ji za ruce a posadila vedle sebe.

„Pověz mi, co se stalo,“ poručila jsem něžně. Věděla jsem, že ji něco trápí, ale skrývala to a pak dělala takové bláznoviny.

„Nevím, o čem mluvíš, Bells,“ řekla s úsměvem.

„Mami, jsem ráda, že jsi tady, ale obě víme, že jsi nepřijela na obyčejnou návštěvu. Myslím, že mám právo, abys mi řekla, co se stalo mezi tebou a Philem,“ vysvětlila jsem svoje pocity a nejspíš to zabralo.

„Máš pravdu, holčičko. Nechce se mi o tom, ale mluvit. Vím, že jsem přijela a narušuju tvůj život, ale prostě jsem potřebovala být s tebou. Ty jsi jediná, která mě nikdy nezklame, a potřebuju být s někým, komu věřím,“ řekla smutně a zahleděla se na naše propojené ruce.

To co řekla, mě zasáhlo jako rána nožem. Myslela si, že ji nikdy nezklamu a já se to právě chystala udělat. Plánovala jsem, jak ji opustím a ztratím se jí z života. Opustím svoji rodinu pro lásku. Byla jsem sobecká. Edward měl pravdu. Už jsem chápala, o co mu jde. Často říkal, že by chtěl být sobecký, ale že mu to svědomí nedovolí. Už jsem věděla, jak to myslel. Prostě nemůžu René zklamat. Musí vědět, proč jí opouštím. Musím jí říct, co je Edward zač, a že i já budu taková. Ohrožovalo to její život, ale ona se nikdy nesetká s Volturiovými. Bude vše v pořádku. Určitě. Chtěla jsem tomu věřit.

„Co ti Phil udělal?“ zeptala jsem se přímo.

„Momentálně ani neví, že jsem pryč. Odjel na hostující zápas do Dakoty. Uklízela jsem a vybalovala věci do našeho nového domu. Máme to všechno stále v krabicích a už mě to nebavilo se jim vyhýbat. Vybalovala jsem Philovi věci a narazila jsem na nějaké fotky. Vím, nehodilo se to, ale prohlédla jsem si je. Na některých jsme byli spolu, jinde byl s tebou, jak se tě snažil aspoň trochu přivést ke sportu. Fotky jeho rodičů a sestry a pak jedna s mladou slečnou. Líbali se a vypadali tak šťastně,“ řekla smutně, ale přitom byla do vyprávění zapálená.

„Ale mami, to byla určitě stará fotka,“ snažila jsem se ji utěšit.

„No taky jsem si to myslela, ale pak jsem je viděla spolu,“ zašeptala jako by říkala něco neslušného.

„Aha, to je mi líto,“ nevěděla jsem, co jí na to říct.

„Byla jsem s Philem na zápase. Ještě před tím než jel do Dakoty. Zašla jsem si pro hot-dog a když jsem se vrátila, tancovala kolem něho ta blondýnka jako sup. Myslela jsem, že to je nějaká fanynka a nechala jsem to tak, ale když jsem pak našla tu fotku, všechno mi došlo.“

Nevěděla jsem co jí říct. Bylo mi to moc líto. Jedině na co jsem se zmohla, bylo objetí.

„Je mi to líto,“ řekla jsem.

„Já vím, holčičko. Začínám uvažovat o tom, že se sem vrátím. Byla bych s tebou pořád,“ přitiskla si mě víc k sobě a v jejím hlase byla znát radost. No, mě se to moc nelíbilo.

 « Kapitola 40. ♥ Kapitola 42.»

Shrnutí

Autor: BadLovelyLucy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněná přání - Kapitola 41.: