Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Špinavá hra - 18. kapitola

02.03.2013 (07:45) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3994×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

18. kapitola

Všechno nejlepší...

To ráno začalo špatně a to hnedka z několika důvodů.

Tím nejhorším byl snad fakt, že jsem se v Edwardově posteli probudila sama – což v plánu rozhodně nebylo. Dále jsem nesplnila předem vytyčený bod na svém kratičkém seznamu špinavých her – to taky nebylo v plánu. Dále mě předvídatelně bolela hlava jako střep – to se do plánu a jeho nutných obětí mohlo připočítat. Ale snad největším překvapením celého mého alkoholového rána byla připravená sklenice vody a rozpustný Nimesil.

Edward Cullen to věděl. A opět mě dokázal předběhnout a ponížit mě tou nejhorší cestou – sklenicí s lékem! Matně jsem v mysli vylovila okamžik, kdy mi říkal, že mě ráno bude bolet hlava. A zase byl o krok napřed!

Těžce jsem se posadila na posteli a matně vysypala obsah bílého sáčku do sklenice a čekala. Jak jsem se tak dívala na mizející zrnka Edwardovy pomsty, došlo mi, že zdaleka nejhorším zjištěním z celého rána byla moje absolutně nepochopitelná radost.

Neudělal to. A já si byla absolutně jistá, že jsem udělala vše proto, aby to tak bylo. Chtěl mi říct ta slova, kterým jsem za žádnou cenu nechtěla a nemohla uvěřit. Ale přesto jsem cítila… radost… z toho, že to chtěl říci. A možná kdyby to řekl, vše by dopadlo jinak.

Nevěděla jsem a ani jsem netušila, jak moc odolná vůči jeho slovům jsem.

Ale přeci jenom, to zjištění mě nabylo nevídaně silnou energií. Najednou Nimesil nebyl tak kyselý, svět se mnou točil v té správné ose, moje srdce bylo pro ten malý kousek radosti, který se mezi dírami bolesti a smutku vyjímal jako kus zlata, najednou tak malé, že jej ten docela maličký kousek dokázal nadobro pohltit.

A já ho musela vidět.

Moje čerstvé, voňavé oblečení tentokrát leželo na lenošce. Ach, Edwarde…

Když jsem otevřela dveře do obývacího pokoje, čekalo mě překvapení větší, než jsem čekala. Na gauči, který byl stále tím nejvěrnějším svědkem mého sváděcího excesu, ležela rozprostřená modrá chlupatá deka, skleněný konferenční stůl nebyl pod nánosem jídla a pití téměř vidět.

Bylo tu vše, od kukuřičných, paprikových, česnekových, octových lupínků po zmrzlinu na chladícím tácu, jogurtu s čokoládovou polevou až po colu či něco horkého ve džbánku.

Tiše jsem zůstala stát mez dveřmi a nedůvěřivě hledala paní Hopsovou. Má dobrá ranní nálada zakolísala na bodu mrazu. Určitě zase zmizel. Co když mě po tom včerejším představení nechce ani vidět? Teprve v tu chvíli mi došlo, jak trapná a nemožná jsem pro něj mohla být. A najednou jsem se na svém místě mezi dveřmi cítila nepatřičná a nechtěná.

„Ericu, ne… To můžeme odložit na zítra. Pokud po tom skutečně půjdou, máme je na háku a jeden den nic nezkazí…“ Zaslechla jsem jeho tichý, rozvážný hlas z kuchyně. Polil mě doslova smrtelný pot.

Nebyl to Edward, koho jsem chtěla svést. Byl to ten umíněný, sobecký ředitel, který trpěl absolutní přesností v každém ohledu. Najednou jsem ve svém náklaďáčku přijela do práce pozdě, najednou jsem na sobě cítila jeho oči, jeho vyčítavé pohledy, jeho jiné… A v tu chvíli jsem mohla přesně určit – hladové – pohledy v kanceláři, u tiskárny, naprosto všude…

Kolena se mi nebezpečně rozklepala. Jako v těch okamžicích, když mě tak prudce a vehementně líbal a bral si tak i to, co jsem mu dát nechtěla. Cítila jsem ten samý těžký nával na ramenou…

Vstoupil do obýváku jenom v bílém lehkém tričku NYC. Černé vytahané rifle - nebýt toho dozajista velmi drahého pásku - by už možná ležely na zemi. Telefon měl opřený o rameno, to přitisknuté k tváři. Obě ruce měl plné. V jedné nesl mísu s čerstvou zeleninou a v druhé podnos s bagetami.

Pusu jsem musela mít otevřenou až u kolenou. Tohle je můj šéf. Můj…

„Ano, pošli mi to na mail, večer se na to podívám…“ Když mě spatřil stát ve dveřích, po tváři mu přeběhl doslova děs. Chvíli na mě zíral, než se znovu ozval telefon. „Zavolám později.“ Bez čekání mobil upustil ze sevření tváře a ramene. Chudák BlackBerry nečinně dopadl mezi polštáře na gauči.

„To si ze mě děláš jenom srandu! Ještě jsi neměla přijít!“ Vztekal se jako malé dítě, zatímco pokládal mísu s podnosem na stůl. Vše musel pečlivě přerovnat, aby se tam ta kupa jídla vůbec vešla.

„Promiň, měl jsi mi místo Nimesilu dopřát raději láhev koňaku nebo podobně. Jistojistě bych nepřišla… Pokud bych se nepřiplazila.“ Usmál se a zkroušeně svěsil ramena.

„Mělo to být překvapení,“ vyčinil mi a na malý okamžik na mě pustil svou dokonalou masku hrůzy.

„Já jsem strašně překvapená.“ Rozhodila jsem nevinně rukama a zírala na ten úplně plný stůl. „A budu ještě víc překvapená, až mi řekneš, oč tu vlastně kráčí.“ A zatímco jsem se já usmívala, Edward uraženě našpulil pusu a založil si ruce na hrudi.

„To rozhodě není překvapení,“ odsekl.

„Hmmm,“ zabručela jsem na něj a zlostně přepochodovala obývák až k němu. Zatahala jsem jej za lem trička a napodobila jeho našpulenou pusu. „Já ale opravdu netuším, oč tu kráčí.“

Edward vytřeštil oči. „Tak teď si ze mě, slečno Swanová, utahujete podruhé, nemýlím se?“ Těžko jsem se v něm dokázala orientovat. Byl jako kyvadlo hodin. V jednu chvíli na té, v druhé na oné straně. Nevěděla jsem, zda se zlobí skutečně nebo to jenom předstírá.

„Ty se na mě vážně zlobíš?“ zašeptala jsem tiše.

„Pomůže ti, když si tady někdo vzpomene…“Jemně mě poklepal po spáncích jednou ruku.

„Na co?“

Hluboce vydechl. „Nevím, jak je možné, že se z tebe vypravil i ten poslední kousek z normálního života?!“ Z tváře mu opadla ta strašlivá maska naštvanosti. Teď už mu z každého oka koukalo deset čertů.

„Můj život není normální od té chvíle, co jsem nastoupila do firmy jistého podnikatele se zvláštním sklonem k pronásledování, pátrání v osobních dokumentech a taky v mé hlavě, pane Cullene.“ Teď jsem si pro změnu hrála na naštvanou já.

„Fajn, tady končíme.“ Uzavřel situaci s úsměvem. S tím pokřiveným úsměvem… Myslím, že mi brada zase klesla o kus blíže k zemi. „Je dvacátého třetího, Isabello. To už ti musí říct všechno.“ Sledoval moji tvář s potěšením, s radostí, s úsměvem. A já si notnou chvíli nedokázala vybavit vůbec nic. Jenom jsem zírala na něj. Jak se na mě směje. Jak uvolněně a klidně působí, že se možná ani trochu nezlobí za včerejší událost.

Soustředila jsem se na to, že tu přede mnou stojí tenhle krásný chlap, který si mě i přes ty všechny strašné věci, co jsme si udělali a co nás měly jednou pro vždy rozdělit, vzal k sobě. A je to tak nějak jiné. Tak úplně jiné, než bylo všechno předním.

„Do prdele,“ vypadlo ze mě. „Já mám narozeniny.“

Edward se ušklíbl. „To jsi jako vážně nevěděla?“ Dokud jsem se mu nepodívala do očí, hádám, že byl jeho výraz stejně uličnický jako před chvílí. Ale jakmile jsem mu němě odpověděla, zase se rozhněval.

„Jak je jenom možný, že někdo dokáže zapomenout na svoje narozeniny, Bello?“ zavrčel na mě, až jsem se přikrčila. „Mám sto chutí ohnout si tě přes koleno a naplácat ti na holou.“

„Je to přesně čtrnáct dní,“ odtušila jsem.

„Čtrnáct dní?“ podivil se. „Bello, co se děje?“ Ty dva horké prsty mi sevřely bradu a donutily mě čelit jeho tvrdému, pátravému pohledu. Nemohlo mu to uniknout.

„Čtrnáct dní před mými narozeninami… Umřela maminka.“

Oba dva jsme ve stejnou chvíli zhluboka vydechli. Tady skutečně končila veškerá legrace. Byla jsem si stoprocentně jistá, že i kdyby na mě byl bůhvíjak naštvaný, v tu chvíli by mě ukonejšil. Z toho drtivého pocitu, co znovu zaplavil to poslední šťastné místečko v mém hrudníku, se mi po celém těle rozběhla husí kůže. Zatočila se mi hlava.

„Dobře. Plán číslo dvě.“ Pronesl uvolněně Edward, sklonil se ke gauči, hrábl po modré dece, do které mě vzápětí celou zamotal, jako bych byla malé mimino. „Operace rozptyl.“ Usmál se na mě od ucha k uchu. Neptal se mě, jestli se chci posadit na gauč. Prostě mě stiskl pevně v náručí, já spokojeně a vděčně přitiskla hlavu na jeho hruď a najednou pod mýma nohama na chvíli nebylo vůbec nic.

Uvelebil se semnou na gauči. Napůl ležel, napůl byl opřený o široké opěradlo. Já odpočívala na jeho hrudi. A na strašně dlouhou chvíli bylo naprosté ticho.

„Nedošlo mi to,“ vypadlo z něj. „Měl jsem vědět, že tě tím donutím si vzpomenout. Ale po včerejšku… Chtěl jsem pro tebe něco udělat. Něco pěkného.“

„Zaručeně se ti povedlo udělat něco pěkného, Edwarde. Mám už šílenej hlad… Jenom se na mě, prosím, nezlob ty. Nechtěla jsem to takhle pokazit, ale je to prostě strašně…“

„Žádné omluvy, Bello.“ Cítila jsem, jak se jeho hrudník prudce zvedl. „Já tě strašně obdivuju. Jsi statečná, moc statečná. Nepoznám nikoho, kdo by s tím vším dokázal tak poradit-„

„Poradit?“ skočila jsem mu do řeči tentokrát já. „Hysterické záchvaty, plíživý alkoholismus, několikadenní přežívání v limbu a naprostá bezmoc… co se týče lásky a každého štědrého slova… Tohle není zvládnutá situace, Edwarde. Tohle ne…“ V tu chvíli jeho objetí zesílilo, jak jenom mohlo.

Představovala jsem si vše, jak se ráno tiše a po špičkách blížím k barovému pultu, za kterým bude sedět a jak se mě bude snažit přimět k rozumu. Jak mě ráno vzbudí jeho smích, až mě po té strašné noci uvidí… Těch scénářů bylo neskutečně mnoho. Ale ani v jednom z nich mi nedal to, co mi dal v tu chvíli.

„Prožila sis moc bolesti, Bello. Víc, než může tak mladá dívka jako ty snést.“ Prsty se vkradl do mých vlasů, cuchal je a čechral, kreslil mi do kůže na týlu drobná kolečka a bylo to vše nesmírně uklidňující.

„Teď mluvíš, jako bys byl můj děda.“

„Jsem o trochu starší než ty… Ale samozřejmě vyspělejší než ty.“ Pokud pronesl tuto větu se záměrem, pak byla mise úspěšná. Upřímně jsem se zasmála.

„To je všechno těma driákama, víš? Mám pocit, že se moje nálada každou chvíli mění. Ne, že bych ji snad chtěla porovnávat s tvou. Ty jsi mistr světa v přelítání od zuřivosti k naprosté dobrotě… Ale necítím se svá ani za mák. Nemůžu za sebe tudíž ručit.“ Usmála jsem se mu do toho jemného trika. Kdybych opravdu chtěla, mohla bych přes něj velmi přesně vnímat každý sval na jeho hrudi. Ale od té myšlenky jsem rychle utíkala… Nebylo to tak úplně bezpečné.

„Myslím, že jsem malou ukázku spatřil včera.“ Jeho hlas lehce zhrubl, po vzteku nebo snad zlobě ani památky.

„Tak přeci je to tady.“ Chňapla jsem po cípu deky a přehodila si ji přes hlavu. Tak házej, Edwarde, vše na můj účet.

„Co?“ vyjevil se. Rukama mě polechtal na bocích. I přes deku mě jeho dlouhé, pozorné prsty dokázaly nepříjemně vyvést z míry.

„A já doufala, že toto téma taktně a jako gentleman – ach, ano, špatný odhad – naprosto vynecháš.“ Jeho prsty, ruce a snad i dech na chvíli ustaly, než se Edward rozesmál, až jsem se na jeho hrudi otřásala.

„Jako gentleman vám zde naprosto nestydatě povím pravdu, slečno Swanová. To téma jsem neměl v plánu vynechat, už když jsem vycházel z mé – ach, ano, tvé – ložnice. Pokud byl včerejšek tvým maximem v kolísavosti, pak doufám, že jsi byla na úplném vrcholu. A jistě, nepokrytě přiznávám, že mám sto chutí začít ti léky dávkovat sám… Ale to nemohu riskovat.“ Cítila jsem, jak zakroutil hlavou a živě jsem si dokázala představit ten jeho pokřivený úsměv, který určitě musel zdobit tu božskou tvář.

„Á, chápu. Mé zdraví nade vše.“ Rozhodla jsem se být statečná, shrnula jsem ze sebe deku. Edwardovi se zjevně zalíbily moje rozcuchané vlasy, protože do nich bez většího váhání znovu zabořil prsty.

„Kdo mluví o tvém zdraví,“ zabručel na oko vážně. „Prosím vás, slečno Swanová… O to tu přeci vůbec neběží.“ Jeho oči plály jako louče, husí kůže byla pryč. Místo toho mě přímo spalovalo tajemství, které v sobě držel a nepustil.

„Tak o co tu vlastně běží, pane Cullene?“ Spokojeně povytáhl jeden koutek.

„No já nevím… říkejme tomu třeba sex. Mám takovou neblahou předtuchu, že bych byl možná poměrně mimo své předešlé zájmy a došlo by k jistým nedopatřením, které by mohly vyústit ze začátku v devítiměsíční a nakonec celoživotní záležitost…“

V hraném šoku jsem rozevřela doširoka ústa. Edward Cullen právě naznačil, že by mě mohl zbouchnout! Bože, do čeho jsi to duši dal?!

„A dá se to léčit?“

Oba dva jsme ve stejný okamžik propukli v smích. A bylo nevídaně uvolňující a osvěžující slyšet ten typicky lidský zvuk i z Edwardových úst.

„Takže, pane Cullene, co má tohle všechno znamenat?“ Ukázala jsem na přeplněný stůl. A Edward se konečně dostal ke svému živlu.

„Hned ze začátku musím poznamenat – to já sám.“ S hrdým úsměvem se poplácal po rameni. „Paní Hopsová leští skleničky doma a já si přivstal, abych mohl uspořádat malý bytový, narozeninový piknik pro mou krásnou novou spolubydlící.“

„Bytový piknik?“ Snažila jsem se skrýt smích, ale nedařilo se mi to zrovna dobře.

„Ano,“ ujistil mě Edward a tvářil se přitom nanejvýše dotčeně. „Ven tě vzít za žádných okolní nemohu. Za prvé – prší. A kdo by chtěl, aby mu namokla bageta? Zadruhé – nemůžu tě nechat bez dozoru. A za třetí…“

„Abych ti neutekla,“ doplnila jsem jej tiše. Edward jenom přikývl. Ohledně toho tématu žádné vtípky v rukávu neměl.

„No… S tím venkem takové obavy mít nemusíš.“ Ujistila jsem ho a zlehka jej pohladila po paži. Edward se se zájmem chytl mého lana a pozorně poslouchal. Byla jsem si jistá, že jemu šlo především o tu neutíkací část.

„Proč bych neměl mít obavy?“

„Protože čistě z teoretického hlediska, my ženy bagety nemáme, tudíž nám nemůže nic navlhnout. Zato o tebe aby se při dešti jeden vážně strachoval.“ Edward v naprostém údivu, úžasu a překvapení otevřel pusu, aby několikrát naprázdno polknul.

„Jsem v šoku… Ne, já jsem naprosto zhrozen vašim vybraným chováním, slečno Swanová! Za tenhle vzrušující zato nemístní vtípek neodejdete, dokud svou narozeninovou snídani nesníte celou.“

A to jsem zase předstírala šok já. „A kolik je tu vlastně jídel?“

„Tolik, kolik je tobě let.“ Odvětil pyšně.

„Tak to se vážně užeru k smrti.“

„Fajn, vzdávám se. Jsem úplně plná, Edwarde.“ Spokojeně jsem se válela na jeho gauči, Edward mi podpíral hlavu svou hrudí, sledovali jsme na té šíleně velké plazmové obrazovce staré reprízy Doktora House a vše se zdálo tak klidné a normální, jakoby nic z toho, co bylo, nebylo.

„S tím jsem samozřejmě počítal a vítězství předem zaznamenal do svého deníku.“ Spokojeně jsem se na něj usmála a na chvíli zavřela oči. Jeden by nevěřil, jak se s plným žaludkem samovolně zavírají oči.

„Chceš si odpočinout?“ zašeptal mi blízko tváře.

„Hmm,“ pomrvila jsem se a opatrně natáhla ruku nad sebe. Našla jsem jeho tvář, pak jeho vlasy. Ty měkké, poddajné vlasy s neurčitou barvou.

„Nechám tě tu zdřímnout, já si zatím vyřídím nějakou záležitost, dobře?“

„Odejdeš?“ zhrozila jsem se.

„Ne,“ uklidnil mě tiše. Prsty obou rukou mě hladil po tvářích, moc dobře jsem si uvědomovala, kam tahle cesta vede. A byla jsem ochotná pokračovat. „Budu jenom telefonovat.“

„Dobře.“ Chvíli bylo ticho přerušované jenom jeho a mým jemně zrychleným dýcháním. Už jsem si myslela, že se z toho snad chce vyvlíknout. Ale nebyl tak silný, koneckonců, ani já ne.

Ukazováčkem pohladil můj spodní ret. „Můžu?“ optal se měkce a tak nenuceně, mile, že nebylo možné odpovědět ne. Zvláště pak v mé situaci. Nic jiného jsem si ke svým narozeninám přát nemohla. Ne potom, co mi na celičkém světě zbyl jenom on…

„Musíš.“

A tak mě na dobrou noc něžně, krátce, zato naprosto božsky políbil.

Nevím, kolik hodin bylo, ani kolik času uběhlo od té doby, co mě uložil na gauči. Vím jenom to, že jsem se z něj nechtěla nikdy zvednout. Možná to bylo způsobeno tím, že jsem neustále po celou dobu cítila jeho vůni. Jeho gauč, jeho vůně. A bylo to tak zvláštně uklidňující. Možná bych z toho za jiných okolností a v jiných dnech šílela.

Od té doby ale uplynulo tolik vody, že jsem mohla sobě skromně a naprosto sobecky připustit, že se mi pomyšlení na jeho neustálou blízkost líbí. Velice líbí.

„Bello?“ Promluvil ke mně tiše, když jsem si to vše přerovnávala v hlavě a snažila se skutečně vyznat v tom, co cítím a co bych měla cítit. Byl v tom podstatný rozdíl.

„Nespím.“ Protáhla jsem se jako kočka. Byla jsem úplně ztuhlá.

„Musíš si vzít léky,“ připomněl mi a to už ze mě kradl vyhřátou deku.

„Jistě. Vše nejlepší, blázne.“ Usmála jsem se tam, kde jsem jej tušila stát. Když jsem otevřela oči, skutečně seděl vedle mě na gauči, sledoval mě pozorně, ostražitě, ale přitom uvolněně a tak jinak… Stále jsem nevěděla, jak přesně mám vyjádřit jeho chování…

„Bello, víš, že nesnáším, když o sobě takhle mluvíš,“ připomenul mi šeptem a nepatrně přivřel oči.

„Promiň.“ To už mi podával sklenici vody a má antidepresiva.

„Jak ti mám tohle všechno oplatit, Edwarde? Utrácíš za mě strašné množství peněz, ten byt a ta tvoje neutuchající péče… Nevím, co si myslet, a ty mi ani trochu nepomůžeš, víš?“ pokárala jsem na oplátku já jeho.

„Hm,“ ušklíbl se a já věděla, že on nápad o mé vděčnosti rozhodně zná. „V prvé řadě, zapiješ ten prášek. A pak mi dovolíš vzít tě na tvou narozeninovou večeři.“ Usmíval se a vyzařovala z něj taková srdečná spokojenost, že jsem jí na malý moment nemohla ani uvěřit.

„Večeři? Tys i uvařil?“

„No to zase ne,“ připustil dotčeně. „Je čas vyjít na čerstvý vzduch.“ Málem mi samým údivem vypadla sklenice z ruky.

„Vážně?“ Moje překvapenost jej zjevně potěšila, protože se na mě najednou culil jako malé dítě.

„To jako smrtelně vážně.“ Pokýval hlavou. Rychle jsem zkontrolovala jeho oblečení. Naštěstí byl pořád oblečený stejně… normálně. Mohl si ze mě jenom utahovat.

„Co když uteču? Jsi si vážně jistý, že je to dobrý nápad?“

Chvíli nemluvil, sklonil hlavu a pečlivě se zadíval na své propletené prsty. A já nedočkavě čekala na okamžik, kdy ke mně zase zvedne ty jasně zelené oči.

A když tak udělal, jeho tvář nezdobil úsměv a jeho oči byly naprosto vážné.

„Neutečeš,“ odpověděl jednoduše, vážně. A já o jeho slovech tentokrát ani nezapochybovala.

„Zasvěť mě do tvého tajemství, Edwarde. Kolik aut doopravdy vlastníš?“ zeptala jsem se užasle, když jsme stáli před nějakou Audi. Dole v podzemí byla poměrně velká zima. Možná mě ale více vyděsil holý fakt, že Edward vlastnil i valnou část právě toho podzemí, ve kterém se nacházelo něco, co by se dalo jasně přirovnat k autosalonu. Kolem nás tála plachtami překrytá řada aut a já jenom doufala, že všechna nejsou jeho. Možná by se mi konečně vyplatilo, minimálně v přítomnosti Edwarda Cullena, opatřit si předplatné na Svět automobilů.

Audi měla skvostnou modrou barvu a viditelně s ní Edward nejezdil na nákupy… Jezdí on vůbec nakupovat osobně?

„Ale Bello,“ posteskl si, zatímco dálkově odemkl dveře. „Nechtěj, abych je tu všechny jmenoval.“

„Mají jména?“ Dobírala jsem si ho. Edward se spokojeným úsměvem obešel auto, aby mi otevřel dveře.

„Samozřejmě,“ přitkal. „Nezapomeň sklonit hlavu, je to poněkud… menší typ.“ Poctivě jsem sklonila hlavu a vsunula se na pohodlné široké sedadlo. Jeden by nevěřil, že v tom malém autě je tolik místa!

„Jmenuje se některé auto po mně?“ Zasmála jsem se, když překvapeně vykulil oči.

„Takové auto ještě nevynalezli, ale až ho budu mít, ponese hrdě tvoje jméno.“ Hrdě nastartoval a jakmile jsme se v jeho soukromé části podzemí pohnuli z místa, pocítila jsem, co je to jet takovým autem. A dokonce jsem poznala první věc, při které se Edward prostě nedokázal naštvat – řízení. Auto tiše poslušně vrnělo, jak ve vysoké rychlosti vyjíždělo kolmou betonovou plošinu. A to jsem si jenom myslela, že jedeme vysokou rychlostí. Jakmile jsme se dostali do provozu, Edward si začal jízdu teprve užívat a já se pevně držela sedačky a modlila se k mému bezpečnostnímu pásu.

„Vidím, že si jízdu užíváš,“ pronesla jsem obdivuhodně, když už jsem nás dávno viděla vybourané ve svodidlech.

„Uvolňuje mě to,“ pronesl tiše v jedné z nejprudších zatáček mého života.

„Nepovídej.“ Byla jsem napnutá jak struna. Jacob auto neměl. A můj náklaďáček takové divy skutečně neuměl. A zjevně dál spokojeně trouchnivěl v garážích za mým starým bytem. „Všechna ta auta tam dole… Byla tvoje?“

„Říkej tomu koníček, Isabello. Mám rád rychlé jízdy.“ Čekala jsem to, přesto jsem musela svou bradu hlídat, aby náhodou neprojevila až příliš mnoho údivu.

„Jistě. Koníček.“

„Ty máš nějaké?“

„Jako auto?“ Zvedla jsem na něj káravě obočí. Ačkoliv sledoval silnici, periferním viděním to musel zahlédnout.

„Ne,“ zasmál se a já tušila, že si na červenou pojízdnou Chevy rakev vzpomněl. „Koníčky, co tě baví?“

„Každý má končíky… Nutno ale dodat, že ne každý je má tak… rozmanité, jako ty. Já se spokojím s knihami. A taky miluju Trevora Morrise. A jak jsem zjistila, ty posloucháš z podobného šálku.“

„Moje koníčky jsou mnohem obsáhlejší, Bello. Ale pro dnešek stačí raději ta auta. Trevor Morris, vážně? Neřekl bych to do tebe…“ Nakrčil čelo a to byla první projevená emoce za celou dobu, co řídil.

„Jo.“

„Jak jsi k ní… Co tě na něm tolik zaujalo?“ Stále se mračil, zdálo se, že ho moje hudební poznámka lehce vyvedla z míry.

„Uff, proč poslouchám to, co se mi líbí? No… Není přehnaný, je rezervovaný, umírněný… a především hluboký. Tou hudbou buďto podtrhnu svůj smutek nebo se uvolním. Proč se mě na to ptáš?“ Neklidně se mi podíval do očí, byl to kratičký pohled, ale přitom tak nějak hlubší, než ty předešlé.

„Jaká je tvoje oblíbená skladba?“ Prsty uvedl do chodu moderní stereo. Ovládáním na volantu roloval skladbami, až narazil na důvěrně známého skladatele.

„Dancing in the rain.“

„Výborně, slečno Swanová.“ Skladba se tiše rozezněla autem a mě po těle přeběhl mráz. Jako pokaždé, když ji slyším. A to, že ji měl rád i Edward, jí najednou dodalo na kráse o tolik víc.

„Připadám mi, že z ní cítím kus ze své minulosti. Je to tak trochu osobní skladba v tomhle ohledu.“ Hořce se pousmál a smutně se vrátil k řízení.

A mě bylo najednou ještě hůř. Jak se tiché tóny deště rozeznívaly autem, já si představovala, co se asi mohlo stát. Co se jemu mohlo stát? Jak by on mohl mít špatnou minulost, jak by on mohl prožít trápení?

„Nic o tvé minulosti nevím,“ podotkla jsem tiše a doufala, že se rozmluví sám. Ale mýlila jsem se.

„Nic o ní nepotřebuješ vědět, Bello,“ odsekl mi. Přesto jemněji, než bylo obvyklé. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že by Edwardovo srdce potřebovalo nejlepšího kardiochirurga na světě, aby se konečně otevřelo.

A to bylo celé tajemství. To byla ta propast, přes kterou jsem nedokázala projít k němu a on ke mně.  Byla to ta propast, co způsobovala všechna naše trápení.

Chtěla jsem se jej zeptat na jeho rodinu, kde žijí, co dělají. Ale Edwardovy oči plně věnovaly veškerou pozornost vozovce a to plíživé napětí kolem nás bylo příliš dusivé na to, abych se odvážila škrtnout sirkou.

„Děkuji za ty šaty,“ vzpomněla jsem si, jak jsem ruce složila na kolenou těšně pod lemem jasně modrých šatů. Byly hebké, byly těšné a byly jistě nechutně drahé. A hlavně byly přesně pro mě.

„Není zač. Jsem rád, že jsi je přijala bez sebemenších výhrad.“ Spokojeně se usmál.

„Víš, udivuje mě, jak vždy dokážeš přesně odhadnout moji velikost.“

„Nedohaduji ji, to je celé, Isabello.“ Když mě oslovoval plným jménem, věstilo to jistou hranici. Hranici pro jeho přechod kyvadla z levé na pravou stranu.

„Takže jsi studoval… co já vím… design?“ Uchechtnul se a nervózně sevřel v prstech volant.

„Od jisté noci si prostě dokážu představit tvoji velikost dost dobře. Rozumíš, co tím chci říct?“ Nepozvedl ani jeden koutek. A ani mně nebylo při vzpomínce na noc v Malajsii zrovna dobře.

„Rozumím.“

Mlčky jsme dojeli do centra města. Ani jeden z nás už neměl odvahu načít v tak těsném prostoru tak obsáhlá témata.

Mohlo mě napadnout, že se bude jednat o něco víc. Ale tupě jsem si namlouvala, že je ta budova prostě jenom strašně velká. Zoufale jsem se snažila vzpomenout na jméno té přepychové čtvrti, do které Edward vjel. Všude, kam jsem se podívala, svítily mírným máslovým světlem lampy středověkého stylu a kolem restaurací, parků a obchodů byly kované ploty obložené květinami a zelenými upravenými trávníky.

Tohle byla ta část města, kam jsem se nemohla z jistých důvodů ležících na dně mé peněženky nikdy podívat. Jediným pozitivním faktem sem shledávala prosté parkování venku. Na jednom ze žlutě značených parkovišť restaurace Rive Gauche.

Interiér byl velice příjemný. Stěny obložené dřevem dávaly jasně najevo, že se v této části mám cítit příjemně a útulně. Kromě Van gogha rozmístěného po všech stěnách, tu nebylo ale nic tolik příjemného, jako horoucí Edwardova dlaň, která mě konejšivě pohladila po zádech. Chytl mě za ruku a vedl rovnou k recepčnímu stolu. Docházelo mi to pomalu, nakonec jsem ale přeci přišla na to, že se jedná o čekací místnost. Takové to marné klišé, které člověk vídá jenom v seriálech.

„Mám tu rezervaci na jméno Edward Cullen. Osm patnáct.“ Pronesl stroze a bez veškerých citů. Upravená hnědooká a hnědovlasá servírka za pultem se z jeho slov málem poskládala do čtverečku. Otráveně jsem protočila oči.

„Co se děje? Je ti něco?“ Edward si všiml mého nouzového signálu. Se zájmem se mi snažil číst v očích.

„Ne, nic,“ zalhala jsem mu, když paní Čtverečková vyhledávala v databázi. Edward to samozřejmě poznal a lehce se na mě zamračil.

„Jistě. Váš stůl je připravený, pane Cullene.“ Usmála se na něj jako na samé smilování. Znělo to, jakoby ke stolu měl jít Edward sám. Ta ženská si mě vůbec nevšimla!

„Hm, pan Cullen nemusí čekat,“ poznamenala jsem a teatrálně se rozhlédla po lidech, sedících v těch maličkých boxích, co teprve čekají na svůj stůl.

„Pf,“ odfrkl si a se smíchem mě objal kolem pasu. Vděčně jsem se k němu přitiskla. Ať Čtverečková vidí, kdo je teda jeho doprovod.

Byla jsem zklamaná, všimla si toho teprve ve chvíli, kdy nás dovedla k zadním dvoukřídlým jasně bílým dveřím. Věnovala mi absolutně neupřímný úsměv a veškeré povinnosti za ni přebral starší muž v jednom z těch drahých nažehlených číšnických obleků.

Ještě než jsme vstoupili do uzavřené místnosti, odchytil si mě Edward stranou.

„Máš poslední šanci utéct, pak už tě nepustím.“ Vrátila jsem mu stejně uličnický úsměv.

„Ne. Mám narozeniny. A tohle zatím vypadá velmi slibně.“

„Hodná holka.“ Než jsem stačila zaprotestovat, políbil mě do vlasů. A protestovala bych jedině proto, že moje rty a moje vlasy jsou podstatně velký rozdíl…

Byla to poměrně malá místnost, přesto se mi zdála stejně obrovská jako ta předešlá. Byla celá úplně bílá. Stěny téměř odrážely odrazy jako zrcadlo, nad naší hlavou visel statný křišťálový lustr a pod ním se v celé své vystrojenosti nacházel oválný bílý stůl. Ubrousky dokonale složené na prostírání, květin tu bylo málo, ale celkově to bylo přímo pohádkové.

„Váš stůl,“ promluvil číšník za námi. Edward mě dovedl k jedné z vysokých širokých židlí a odsunul mi ji stranou. Posadila jsem se a sledovala jeho jisté kroky. Posadil se naproti mně, přesto byl ale dostatečně blízko.

Číšník mi přes klín položil jasně bílý hebký ubrousek. Tohle gesto se v mé čtvrti snad ani nedalo pojmenovat, nebyla jsem na to zvyklá a tak jsem s sebou lehce cukla. Edward si toho samozřejmě všiml a evidentně se dobře bavil.

„Víno, pane Cullene?“ Oh, jistě. Jedině Edwarda oslovují ctnostně. Jedině Edward může večeřet v soukromé jídelně.

„Bollinger Grande Andrée Rosé, ročník devadesát osm?“ Edward se s číšníkem nemazlil. Byl stejně vybíravý a paličatý jako by prostě mluvil v jeho bytě se mnou. Začínala jsem pomalu chápat. On takový prostě skutečně je. Nezáleží na mně. Záleží na něm.

„Samozřejmě, pane.“ Číšník odešel a dal nám několik minut vytouženého soukromí. Jakmile se za ním zavřely dveře, prudce jsem se naklonila přes stůl.

„Tohle všechno… To je jako normální?“ Vyčinila jsem mu.

„Definuj normální,“ Edward mi s velkou noblesou vrátil úder.

„Normální pro tebe?“

„Ne,“ odpověděl okamžitě a zcela upřímně.

Údivem jsem padla zpět do své židle. On utrácí nechutné sumy pro někoho jako jsem já, proč ?

„Toto není absolutně normální, protože ty jsi tu se mnou, Bello.“ Bello, dobrá, jsme na únosné mezi.

„Víš, tohle vyznělo hned v několika smyslech negativně,“ rýpla jsem si do něj.

„Správně. Je to pro mě naprosto odlišný večer od všech ostatních. Ostatní jsou šedé, dnešní je jasně barevný.“

„To zase znělo romanticky.“ Hodila jsem po něm nevinný pohled a Edward se ušklíbl.

„Zase ti to nevoní?“ Chystal se mě dobírat, naštěstí v ten okamžik mezi nás přišel číšník s lahví vína s tak šíleně dlouhým jménem, že jsem si jej ani nestačila zapamatovat. Před námi se nejdříve předvedl, jak uměl vývrtku rychle a elegantně odstranit, aniž by víno načerchal. Poté odlil trochu do Edwardovy sklenice.

Edward s pohledem zapíchnutým hluboko do mě ochutnal, chvíli se soustředil na chuť a pak prostě oznámil, že víno vyhovuje. Poté, co byla naplněna i moje, sklenice číšník odešel podruhé.

„Hádám, že objednáno dávno je, že? Pane Cullene,“ dodala jsem rychle.

„Správně, slečno Swanová. Jako oslavenkyni vás to nemůže překvapovat.“ Byl naprosto spokojený, cítila jsem to z něj. Dostal mě přesně tam, kam potřeboval. Byla jsem na rozpacích.

„Tohle všechno vážně kvůli mým narozeninám, Edwarde?“

„Samozřejmě.“

„To ti nežeru, všechno bych pochopila – dnešní pozdní piknik byl naprosto luxusní záležitostí, ale tohle všechno kvůli mně?“ Jenom jsem se děsila představy, co můžou přinést k jídlu. Doufala jsem, že byl Edward dost chytrý na to, aby to nebylo žádné mořské… něco.

„Slečno Swanová, začínám mít pocit, že doopravdy trpíte nějakou těžkou postupně se vyvíjející duševní chorobou. Už jsem ti řekl – a já se nerad opakuju – že nelituju ničeho. Zvykej si na to. Seděl jsem na prdeli pět let a vybudoval jsem všechno, co jsem chtěl, makám na tom, abychom byli výš a výš. Ano, mám hodně peněz. Ne, nelituju ani jednoho tisíce dolarů za tebe. Dělá mi radost, když si tě můžu rozmazlovat.“ V ten okamžik jsem pochopila způsob, jakým se na mě díval. Nebyla jsem jenom jeho zaměstnankyně. Byla jsem si stoprocentně jistá, že kdybych najednou chtěla odjet domů, tak bychom prostě odjeli. Protože to bude něco, co budu chtít. A ačkoliv se Edward bude snažit sebevíc, nedokáže mi říct ne.

V tu chvíli jsem měla vážně pocit, že jsem součástí Edwardova života.

Chtěla jsem se jej jasně zeptat, jak jsme sakra na tom. Jestli všechno to, co říká a dělá, myslí skutečně vážně. Jestli mi to skutečně může nabídnout i ve vztahu. Možná bych se to doopravdy dozvěděla, kdyby nepřišel předkrm.

Ačkoliv jsem chtěla mluvit, nedokázala jsem to.

Přede mnou ležel obložený talíř drobnými houstičkami plněnými sýrovou pomazánkou. Aniž bych jídlu rozuměla, bylo mi jasné, že to určitě nebude ten typ předkrmu, který se podává běžně. Neznala jsem jej.

„Jsi zamlklá. Nelíbí se ti tu?“ Edward si mě podezíravě měřil a vypadal trochu nešťastně.

„Ne, je to tu vážně… moc pěkný.“

„Něco tě trápí. Ven s tím, Bello. Poznám, když moc přemýšlíš a zvlášť pak když přemýšlíš nad něčím, co tě trápí.“ Edward dojedl, evidentně jsem si s rozházenou náladou přinesla i nechutenství.

„Jak to poznáš?“

„Mezi obočím se ti objeví malá vráska,“ odpověděl prostě. Musel to na mě pozorovat už delší dobu. „Tak co je to?“ Dychtil po mé odpovědi, ale přitom ji ani nechtěl znát.

„Jsem strašně zmatená, Edwarde… Nevím, co si myslet. Poslední dobou je toho tolik a já mám strach, že když teď učiním nějaké rozhodnutí, tak bude špatné…“

„Rozhodnutí o tobě a o mně,“ odtušil a jeho nálada zakolísala na levou stranu. Na tu špatnou stranu.

„Ano.“

„Chci o tom s tebou mluvit. Chci vědět, co je špatně… Dělám něco, co se ti nelíbí?“

„Ne,“ vyjekla jsem. Ale Edwardovi to úsměv na tváři nevyčarovalo. „Právě že je vše až moc pěkn. Jsi ke mně milý, pozorný, staráš se a utrácíš – ale to je naopak minusový bod, abys věděl. To mi není zrovna dvakrát příjemné.“ To už mu koutky konečně zacukaly.

„Tak co je potom špatně, Bello?“ Teď už vypadal zoufale. V tom dokonale padnoucím obleku, s tou dokonale andělskou tváří… A on byl najednou smutnější, než kdy předtím.

„Já o tobě vlastně vůbec nic nevím, Edwarde. Nevím, čeho jsi schopný, nevím nic o tvé rodině, o tom, co jsi vlastně zač… Ale sedím tu a přijímám všechno, co mi dáváš, a cítím, že nemám na vybranou… A je to všechno tolik matoucí…“

„Víš moc dobře, čeho jsem schopný, Isabello. Nedělejme, že jsme něco, co nejsme. Já tě chci. A co chci, to dostanu. Ale jak jsem zjistil, u tebe platí výjimka, za kterou jsem rád. Máš možnost volby.“ Prudce sáhl po sklenici vína. Celou ji vypil na dvě polknutí.

Znervózněla jsem. Dlaně se mi potily, místnost se se mnou točila…

„A to je právě to. Jak ti mám věřit, že se ti takhle za pár dní nebo měsíců nezalíbí někdo jiný?“ Ta představa byla v mé mysli doslova několikrát přehrána i pozpátku. Často jsem si samu sebe představovala právě v roly další zklamané.

„To je to poslední, o co by ses měla strachovat. Nikdy jsem nehledal vztah, nevydržel jsem s žádnou ženou. Neměl jsem chuť. Vztah vyžaduje neustálou péči, neustálou pozornost a mně nikdo nestál za tu snahu. Upřednostňoval jsem spíše… intimní strany vztahu za dveřmi cizího bytu. A pak ses objevila ty. A já… Změnil jsem názor.“ Pokud jsem se předtím nacházela v pekle, tak v tu chvíli jsem již měla svůj vlastní kotel a hranici pod ním.

„Změnil jsi názor?“ zopakovala jsem nejistě jeho slova.

„Ano,“ přikývl. Ale ani trochu se mi to přikývnutí nelíbilo. Ještě včerejší noc bych si byla jistá, že mi ta slova, který neumím slyšet ani vyslovit, bude chtít zopakovat. Ale Edward mlčel.

„Chci víc. S tebou chci víc, Bello.“

„To ale nestačí,“ pomrvila jsem se na své židli. Dezert na mém talíři začínal pomalu stydnout. „Co tvoje rodina?“ snažila jsem se svou nervozitu utopit ve víně. Jistojistě jsem měla tváře již celé rudé.

„Tohle téma ne, Isabello,“ odvětil stroze a ukrojil kus ze své porce.

„Vidíš a to je právě to. Jsi tak uzavřený a děsíš se každé malé skulinky, kterou bych mohla proniknout…“

Hluboce vydechl, naštvala jsem jej, to bezpochyby. Polkl své sousto, dolil si víno a napil se.

„Fajn. Když to chceš vážně vědět. Máma umřela při porodu – mém porodu. A táta to nezvládl. Nezvládl mě ani ztrátu svojí ženy. Sebevraždu spáchal tři dny po jejím pohřbu. Nějaký čas jsem bydlel u tety, ta se ale topila od prvního rozvodu v dluzích, takže to nebylo zrovna šťastné dětství. Neměla na výběr, musela mě dát k adopci. Tam mě našla jistá Marie Rhysová, žena, se kterou jsem žil do svých sedmnácti let jako její nevlastní syn, než jsem vypadl z domova a nikdy se k ní už nevrátil. Ve svých dvaceti jsem poznal svou první... vážnou známost. Byla to o pár let starší holka, skoro se stejnýma cílema jako já. Donutila mě dokonce vrátit se do školy. V polovině třetího semestru jsem se na to ale stejně vysral a dostal první nápad o podnikání ve směru, ve kterém jsem v této době na prvním místě. Doufám, že je ti moje rodinná situace jasná, Isabello.“

No do prdele… Pokaždé, když jsem si představovala jeho rodinu, viděla jsem početnou, šťastnou a hlavně nechutně bohatou rodinu spokojeně sedící u dlouhého stolu ve své vile někde na kraji města.

„Promiň, Edwarde… Nevěděla jsem, že je to tak.“ Byla jsem s nápady o urovnání mého narozeninového dne úplně v koncích.

„Samozřejmě, žes to nevěděla. Nejsou to veřejně dostupné informace a já je osobně nikomu nevyprávím na potkání.“

„Zlobíš se,“ poznamenala jsem.

„Trochu,“ připustil, a já byla překvapená – skutečně nehraje svou hru? „Ale dost těžkostí, jsem rád, že jsi tu se mnou. Tak nechme tyhle otravné věci stranou.“

„Myslela jsem, že máš rodinu…“ Proč jsem o tom jenom byla tolik přesvědčená?

Věnoval mi skeptický kratičký úsměv.

„A ta přítelkyně?“ nahodila jsem tiše. Chtěla jsem vypadat co možná nejméně zaujatě, ale jak jsem se snažila, můj hlas mě prozradil.

„S tou se vídám dodnes.“ Málem jsem se udusila vínem. A nemohla za to jenom připomínka o jeho přítelkyni. K smrti mě vyděsil fakt, že to, co jsem náhle pocítila, byla čistá vlna žárlivosti.

Tak a jsme na konci. Vím, že to dnes bylo poměrně nudné, ale alespoň jsme se dostali těm dvěma pod kůži. Myslím, že kdybych chtěla tuto kapitolu správně označit, nazvala bych ji jako první částí osmnáctky. Příště to bude rozhodně... Dynamičtější. :D

Pokud si chcete poslechnout, Edwardova skladba minulosti zde - 

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Špinavá hra - 18. kapitola: