Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Špinavá hra - 1. kapitola

Edward


Špinavá hra - 1. kapitolaPředstavte si, že potkáte úspěšného muže.

Úspěšného ve všech možných směrech. Muže, který je nebezpečný, muže, který může i zabít. Muže, který se zaměří na vás. Nová práce Isabelle přinese do života pekelnou nejistotu. Ani její chudý přítel Jacob ji nedokáže ochránit před Cullenem, který má pouze jednu touhu – mladičkou Isabellu.

Jak moc špinavou hru bude Cullen hrát, aby ji přiměl poslouchat a být jeho ve všech smyslech slova?

 

Špinavá hra

1. kapitola

 

Bylo, nebylo. V zemi tak daleké, a pro obyčejného smrtelníka téměř nedohlédnutelné, jedno obrovské království. Lidé v něm žijící byli tolik zaujati svou pýchou a marnou posedlostí po dokonalosti, že je za lidi - kultivovaně smýšlející osobnosti ovládány svými fyziologickými potřebami, pocitem bezpečí a touhou po sounáležitosti a lásce – nebylo možné považovat.

Svět tak velkolepý jako mramorový Řím.

Svět tak prohnilý jako mramorový Řím.

Svět, ve kterém jsme se my, z druhého břehu chudých, nikdy necítili bezpečně. A i když jsme se s poctivostí snažili obléknout dle jejich vkusu, hovořit jejich řečí a bavit se jejich humorem, stejně nás vždy dokázali odhadnout a poznat náš pravý původ.

Nám stačily pouhé tři schůdky potřeb k dokonalému životu. Oni potřebovali celá poschodí.

A pokud se skutečně po žebříčku potřeb stoupá po tak důležitých bodech, jako jsou uznání, sebeúcta a seberealizace, pak nikdy nemůžeme minout poslední potřebu. Tu nejvyšší.

Každý z nás si v průběhu svého života vyvine představu o jeho vyšší potřebě. Tou mojí byla bezmezná důvěra v doktora Peeta. Jedině on mohl moji maminku oddálit od okamžiku, kdy rakovina polkne celé její tělo. A mě od chvíle, kdy se z mého života ztratí další milovaný. Zbyl mi tu poslední člověk, kterého jsem milovala. A on miloval mě.

Jacob mi tu práci vymlouval. Varoval mě před nimi, varoval mě před zvrhlou vysokou společností, do které jsem náhodou spadla, jako by se pode mnou prolomila lávka a hladina zakaleného moře se nade mnou jednou provždy uzavřela.

Společnost MF2 se stala mým novým zaměstnavatelem.

A její šéf mou novou noční můrou. Protože jeho vyšší potřeby převyšovaly i ty nejvyšší.


 

Všichni jsme tu jeho podělanou gestikulaci měli naučenou nazpaměť, stejně jako každý druhák násobilku. Nenaučit se ji, znamenalo vyhořet. A to nejenom v dobře placené práci. Cullen patřil mezi takové osobnosti s tak dalekým dopadem vlivu, že špatně zvolená strategie v jeho firmě, mohla znamenat naprostý konec teprve začínající kariéry v celé západní části Washingtonu a jsem si naprosto jistá, že by stačilo jediné jeho slovo třeba v samotném srdci Sahelu a práci na maličkém poli bych nedostala tak jako tak.

Pokud přišel ráno do práce bez vázanky a bez černé tašky přes rameno s notebookem, všichni jsme okamžitě věděli, že je zle. Možná špatné ráno, možná zaspal v bytě některé z jeho milenek, možná prostě vstal levou nohou.

Při přednesu nových naplánovaných projektů v sále byla jeho gestikulace o to drsnější, protože byla o to důležitější. Pokud si podložil bradu rukou a ležérně se zhroutil do měkké kůže a s krhavým pohledem si měřil přednášejícího, bylo nám všem jasné, že návrh neprojde.

Nedej bože, pokud si odkašlal…

A pokud vztekle uhodil pěstí do stolu, bylo lepší projektor urychleně vypnout a návrh nenápadně - a jako by nikdy neexistoval - smést ze stolu.

Byla to odporná bezmoc. Vědět, že nemůžu udělat vůbec nic. A už vůbec ne ve chvílích, jako byla ta středeční.

Řeklo se v osm hodin přesně.

Věděla jsem, že čas jsou peníze. A že peníze jsou slast - Cullenova slast. A věděla jsem, že ty obrovské a bezpochyby těžké lesklé hodinky na jeho pravém zápěstí jsou dostatečně přesné na to, aby mi mohl stopnout každou sekundu, kterou jsem nebyla v promítacím sále.

Proto byla středeční rána hektická a prakticky nezvladatelná. Zatímco já v pět hodin ráno bloudila po bytě, znovu na stole přežehlovala sukni a chystala Jacobovi svačinu do práce, můj přítel si klidně a bezstarostně vyspával až do šesti hodin a dvaceti minut. A já neměla srdce mu to vyčíst, nikdy.

Bylo osm hodin a devět minut. Pan Cullen stále neseděl ve svém bílém koženém křesle v čele dlouhého mahagonového stolu. Jak bylo vidno, heslo kulatý stůl jakožto symbol kompromisního jednání na všech stranách, zjevně nebyl jeho hlavní postřeh z přednášek dob vlády krále Artuše.

Vždy jsem tiše seděla na svém třetím místě po jeho levé ruce. Přede mnou seděli lidé, kterým jsem jejich pozici a jejich práci nikdy nezáviděla, i přes bolestný fakt, který mě vytrestal v místě, kde to vždy bolí nejvíc – peněženka.

Nikdy jsem se ale nepřiměla litovat svého postavení. Byla jsem na svou pozici hrdá. Tichá a pro firmu nijak nedůležitá práce asistentky hlavního projektanta závodních okruhů mimoevropských velkých cen závodů monopostů MF2. Práce, díky které jsem si mohla dovolit jednou za měsíc na čtyři dny vypadnout z unuděného a šedého Washingtonu do exotičtějších a barevnějších míst. Pokaždé jsem se vrátila s novou teorií života a Jacob mě pokaždé přivítal s jiným nápadem, jak můj příjezd oslavit.

Společně jsme moje pracovní cestování označovali jako větrací šachtu pro náš vztah. Trochu odpočinku od večerů, kdy jsme oba dva upracovaní a unavení sledovali Milionáře a popíjeli zteplalé pivo z malého krámku pod námi a to vše zajídali slanými buráky.

Potom se ale nějakým nedopatřením můj život převrátil vzhůru nohama.

Můj šéf, tedy šéf nás všech, pohledný, mladý muž, který se v posledním ročníku Harvardu na studium vysral a raději investoval do sportu, který jej fascinoval, a během několika let se vypracoval až do nebeských výšin, se stal až příliš častým bodem všech mých pracovních povinností… Naštěstí pouze ústním. Pod jeho svolením jsem mohla opustit státy, pod jeho svolením jsem si na Vánoce vyžádala volno, pod jeho svolením jsme jednali s majiteli holdingu automobilových monopostů ve Valencii… A já najednou začala chápat, kam se moje práce začíná stáčet.

A pak to přišlo. Rána z nebe, nebo možná z pekla. Johny, hlavní architekt a projektant drah, si při joggingu bolestně - a jak se později ukázalo - i trvale poranil meniskus. Cestování a oběhávání Cullena tak nepřipadalo v úvahu.  Zpočátku to vlastně vypadlo všechno nevinně. Na smluvenou dobu dvou měsíců jeho rekonvalescence jsem přijala jako náhradník jeho místo a rovnou po hlavě tak skočila do rozpracovaného projektu závodní dráhy v Malajsii. A bavilo mě to. Nová osvěžující práce, na kterou jsem se připravovala celé tři roky u menší a naprosto nekonkurenční firmy.

Náhradou za noci proseděné u posledních satelitních snímků, desítek záznamů teplotních hodnot a spisů vypočítaných poloh vůči moři a dopravním komunikacím mi byl nejen vyšší plat, ale i trvale zajištěné místo v podzemních vytápěných garážích – což bylo pro můj automobil docela důležité. Technické vymoženosti jako klimatizace nebo vytápěné sedačky… O těch se mi mohlo jenom zdát. A auto topilo jenom za podmínky, že se přehrál motor.

A tak se na obzoru objevily i další důležité úkoly. A věděla jsem, že mezi ně bude patřit i pravidelné setkání s Cullenem.

A pak tohle debilní zasedání v promítacím sále, na které ten den nedorazil. Do práce ten den nedorazil vlastně vůbec.

Což znamenalo pouhopouhé dvě věci.

Já a celý personál jsme měli jeden den naprostého klidu, bez strachu, že se naše holé chudé zadky pokusí nakopat v době, kdy to nejvíce bolí.

Ale pro mě na příští den byl připraven úkol mnohem těžší, než jenom uvařit mu dokonale silné kafe se smetanou, které podle jeho hodnocení nikdo ze sekretariátu ani jeho asistentek neuměl. Informovat jej o změnách na rozestavěném okruhu Sepang v jeho kanceláři a nemít při tom zkažený celý den, byl úkol nejen nadlidský… Ale prostě nemožný.


 

Když jsem to ráno vjížděla do podzemní garáže svým poškrábaným a dosluhujícím Chevroletem a rozklepanými zpocenými dlaněmi hledala v kabelce bílou kartu na zadní parkovací místa ve vytápěných garážích, cítila jsem v kostech nebezpečí. Jacob se mi smál, když jsem ráno šílela nad rozbitým zrcátkem v koupelně. Poslední dva týdny, co jsem pracovala na čerstvém místě těsně pod ním, jsem každé ráno brala jako drsnou zkoušku nervů. Pokaždé jsem si jej představovala, jak na mě křičí.

Stejně, jako křičel na Angelu, svou osobní asistentku.

Stejně, jako křičel na Thomase, svého nejlepšího parťáka.

A já se bála, že jeden den se jeho dokonale zelené pronikavé oči otočí k levé straně stolu a čirou náhodou si všimne i mě. A uvědomí si, že na mě ještě nekřičel. Nemohla jsem uvěřit tomu, že na mě ještě nekřičel. Copak jsem byla tak průhledná, že mě neviděl?

Jacob pro to měl vždy dostačující vysvětlení. Ještě nenašel dostatečný důvod k tomu, aby mi dal kartáč.

A dnes ráno, když jsem si při úpravě obočí loktem srazila svou poličku v koupelně a kromě pudru a kulmy rozbila i kapesní zrcátko, věděla jsem, že se ten den neodmyslitelně blíží. A měla jsem tak nahnáno, že jsem rozklepanými prsty nedokázala ani nastartovat.

Když jsem zaparkovala ve svém boxu, chvíli jsem zůstala sedět za volantem a upřeně hleděla se zděšením a absolutním rozjařením na o číslo vyšší parkovací místo přede mnou, kde už stříbrný automobil hrdě zaujal své místo a jeho majitel dávno opustil vyhřívané sedačky.

Do prdele.

Natočila jsem si zpětné zrcátko na obličej a naposledy zkontrolovala líčení. Dokonalá lhářko! Křičela jsem na sebe v duchu, tahle přetvářka mě stála víc, než jsem si myslela.

Na pravé straně sedačky ležela igelitová taška s lodičkami. Řídit s nimi náklaďáček… Do práce bych nikdy nedojela.

Vystoupila jsem a upravila si šaty na pozadí. Jacob tohle nesnášel. Nesnášel mé nové moderní a hlavně pracující já. Ve firmě Edwarda Cullena by to ale jinak nešlo.

Kód na zpívající výtah, jak jsem ráda tomu vynálezu s tichou klasickou hudbou od Debussyho říkala, jsem za těch několik dní už naštěstí znala nazpaměť.

A trasu do své malé kanceláře také. Rychlými, dlouhými kroky jsem se tiše a nepozorovaně snažila dostat do toho malého kumbálku bezpečí. Když v tom se za mými zády ozval mně velice známý hlas. Angela.

„Bello,“ oslovila mě veselým, ale lehce rozklepaným hlasem. Angela se snažila plně odpovídat své funkci. Nikdy do práce nepřišla neupravená, nikdy se nesnížila na bezpodpatkové botičky a nikdy by nedopustila, aby její jasně rudá rtěnka byla čirou náhodou nanesena na tak nevhodném místě, jako jsou zuby.

Odpovídala perfektnímu prototypu reprezentativních asistentek. Měla jenom jedinou chybu. Až příliš se bála svého šéfa. Ale kdo by se nebál?

„Dobré ráno,“ opáčila jsem jí s milým úsměvem a drobnými krůčky pomalu couvala z prostoru proskleného pekla samotného středu budovy, kde se od kulatého středu po třech patrech šplhala dlouhá palma s jasně zelenými listy a rozbíhaly se čtyři dlouhé chodby.

Celá budova byla vystavěna ve stylu mísy. Prosklené byly pouze kanceláře horních pater. Tedy i ta moje. A já se v ten okamžik omylem nacházela na začátku chodby vedoucí do promítacího sálu a o pár metrů dále i samotné kanceláře vládce holdingu MF2.

„Vypadáš úžasně, to je Prada?“ A to byl prví náznak, podle kterého jsem poznala, že se něco děje. „Ta fialová ti nesmírně sluší, máš v těch šatech skvělý pas a dokonale dlouhé nohy…“

„Angelo.“ Naklonila jsem hlavu na stranu a čekala. „Co se děje?“

„Chce s tebou mluvit,“ pípla a pohled zabodla do černých desek s logem firmy.

I přesto, že jsem to tušila už od okamžiku, kdy jsem ráno stavěla vodu na kávu, stála jsem najednou před dokonalou Angelou strnulá a oněmělá zděšením.

„Musí to být rychle. Máš, doufám, připravené všechny prezentace Johnyho, ale i svoje nové verze, že?“ Kývla jsem zmučeně hlavou a snažila se polknout ten obrovský těžký knedlík v krku, který mi bránil dýchat.

Jediné, co jsem v tu chvíli potřebovala, bylo ujištění.

„Jakou má náladu?“ V dlani jsem nervózně drtila dřevěný náramek – jediný doplněk, který se k tomu fialovému útlému čemusi tak nějak hodil.

Angela zavrtěla hlavou. A bylo zle.

„Sakra,“ zaklela jsem zmučeně a bezvládně se chytila za spánky. „Prosím, řekni Jacobovi, že jsem zemřela klidnou smrtí, můžeš to pro mě udělat?“ houkla jsem na ni tiše, když jsem hlemýždími kroky mířila do kanceláře pro firemní notebook. Na svůj jsem neměla peníze.

Bylo tak lehké připadat si jako totální idiot. Oblečená ve značkovém oblečení, vlasy nadělané, jako bych strávila půl dne v salónu největšího homosexuála ve státech, a nemám na svůj notebook.

Tajemství jménem teta Clothilda. Maminka se mi nikdy nesvěřila o dobrosrdečnosti své starší sestry propagující již léta značky takových rozměrů, jako jsou DolceaGabbana, Dior nebo Prada. A její jediné neteři se párkrát dostalo takové pocty, že se pár modelů, které se nedostaly do kolekce, nebo jednoduše nepadly na tělo tetičce Clothildě, dostalo jí. A vlasy? Nezkrotné vlny jsem získala po krátkém spánku s mokrými vlasy.

Dala mi pár titěrností, pár šminek. To nejdůležitější mi ale platila každý měsíc. Maminčiny léky, hospitalizaci, doktora Peeta…

A tak jsem se jí nikdy o žádné peníze neodvážila napsat, ani zavolat. Teta Clothilda byla životním úkazem, který ale nemusí trvat věčně. I ona měla vlastních zdravotních problémů nad hlavu.

Když jsem otevřela dveře své útulné malé kanceláře, dýchla na mě vůně dubu. Nový stůl stále do vzduchu vpouštěl omamující uklidňující vůni lesa. Přehledně srovnané stohy spisů v jediné neprosklené stěna napravo od dveří mi okamžitě dopřály úlevu. Vše máš připravené! Dělalas na tom týden!

Podle abecedy jsem vyhledala okruh Sepang. A notebook ještě oprášila od pomyslného prachu.

Sakra, ať je to za mnou!


Angelin hlas jsem zaslechla ze zasedačky. Jako vždy šílela z každého detailu připravované schůzky. S Thomasem se hádala o perlivé minerálce.

A já stála před těžkými dřevěnými dveřmi s ještě těžším srdcem. A nakonec ukazováček vykonal mozkem zadanou činnost a decentně zaklepal. A podle strohého krátkého dále se mi potvrdila Angelina teorie.

Vstoupila jsem do prostoru sedmkrát většího, než byla moje kancelář. Prostor prosvětlený a na první pohled vzdušný, jako kdybych se na malou chvíli ocitla na samotném vrcholu Space Needle. Rozhled po celém širokém okolí, stovky titěrných malých automobilů pod námi, budovy tak malé a podřadné nebudící žádný respekt. Kancelář zařízená ve světlé šedi. Všechny úřední dokumenty vyrovnané v šedých šanonech v regálech přes celou stěnu, přesto se mezi nimi našlo dost místa pro čerstvé ranní světlo.

Světle šedá pohovka na jižní straně a maličký čtvercový konferenční stůl. Zvláštní mramorové sousoší dvou delfínů budící pocit marnosti a zároveň nepochopitelné volnosti u obrovského pracovního stolu.

V celé té místnosti byla jenom jedna oporná věc a tou byl Cullen.

Hrozivě se krčil nad svým tabletem a mě zprvu nevěnoval ani kapku své cenné pozornosti. V dlouhých pěstěných prstech svíral elegantní pero a jeho pohled pečlivě analyzoval každičký centimetr své práce. Úplný ignorant. Pomyslela jsem si.

„Volal jste mne?“ zkusila jsem se optat vlídným tichým hlasem a sama se pokusila ignorovat očividnou podřízenost a strach.

„Stála byste tu jinak?“ odvětil chladně a naposledy se plné bříško jeho ukazováčku dotklo okraje tabletu. Pak jej pomalu položil na kraj stolu k černému šanonu.

A já jako hloupá malá holka přešlapovala na prahu jeho dveří a v ruce drtila kliku připravená každou chvílí utéct a schovat se.

„Můžete zavřít dveře, slečno… “ Evidentní nezaujatost. A jeho to vůbec netrápilo, prostě jenom nevěděl mé jméno. Proč ti to tak vadí?

„Swanová,“ dodala jsem a s malým vstřícným úsměvem zavřela dveře. On ale zpozorněl, lehce a prudce se narovnal, jako by právě polknul pravítko.

„Swanová?“ podivil se jeho sametový hlas. Bylo by tak lehké jej uznávat jako dokonalého člověka a to jenom díky jeho kráse. Byl mladý, neskutečně mladý. Jemné husté bronzové vlasy rozčepýřené do všech stran, čímž jasně dával najevo, že kašle na všechny kýčové nažehlené podmínky holdingu. Husté obočí, útočné oči zelené jako první jarní tráva. Masivní klíční kosti a úzké tvrdé rty.

„Ano, pane,“ přitakala jsem a o dva nesmělé kroky přistoupila k jeho stolu.

„Swanová,“ zašeptal si pro sebe a zamyšleně si dlouhými prsty promnul bradu. Kurva! Bradu ne!

„Mám pro vás ty materiály,“ snažila jsem se uchopit jeho pozornost tím nejméně nebezpečným způsobem.

Podíval se mi do náruče. A s úšklebkem zhodnotil notebook a červené desky.

„Ano,“ vydechl unaveně a mávnul na mě dlaní. A já byla v koncích, protože jsem absolutně nevěděla, co to protivné a nezaujaté gesto znamená. On mezitím urovnal papíry na jeho stole a uloupil si tak malý čtverec čistého pracovního místa.

Pak nechápavě zvedl pohled ke mně. „Mám vás prosit, abyste mi je dala?“ Jeho hlas se nebezpečně zhoupl na hranici nevrlosti. Jediným kladným bodem byl fakt, že na mě stále nekřičel.

„Ne, pane,“ odvětila jsem tiše a došla k jeho stolu. Celou cestu ze mě nespustil pohled, koukal mi na břicho, cítila jsem to. Jakmile jsem položila papíry na stůl, nenápadně jsem zkontrolovala, jestli se večerní fast foody nepodepsaly nějak zásadně na mé postavě.

Otevřel šanon a chvíli hleděl na úvodní stranu spisu, kde ještě stále stálo Johnyho jméno. Ne moje. S jemně zvednutým koutkem ke mně zvedl pohled.

„Jak se takhle mladá paní dostane k práci v tomhle průmyslu?“ Paní? Parchant. Možná proto se tak nebezpečně zaculil.

„Slečna,“ odvětila jsem tvrdě.

Jeho úsměv se rozšířil, vypadal spokojeně a potěšeně. Líbí se mu, když mu snad odporuju, neměl by křičet?

„Tak slečno Swanová, prozraďte mi to tajemství,“ pobídl mě a pobaveně se opřel do opěradla svého koženého křesla, lehce se přesunul na bok, jednu nohu přehozenou přes druhou. Absolutní gesto samce, veřejně projevoval svou sílu a využíval zastrašení stejně, jako já využila své ulity hloupé holky, do které jsem se schovala.

„Můj otec měl k závodům monopostů dost blízko a tak, když jsem vystudovala a nevěděla jsem, co dál a měla na to vzdělání… Jako první mě napadlo tohle. Jenom v úplně jiné tišší firmě.“ Spojila jsem dlaně na bříšku a sklopila pohled k lodičkám.

„A náhodou jste skončila tady?“ I teď v konverzaci na první pohled klidné jsem v jeho hlase zaznamenala špetku nebezpečí. Hájil si svoje hnízdo.

„Ano.“

„Mnozí lidé bojují o místo v mém holdingu třeba dva roky a vy si sem nakráčíte jen tak… A dostane se dokonce na místo Jeremyho -“

„Johnyho,“ skočila jsem mu do řeči a bojovně zvedla pohled do zákeřné zelené. Do háje. Byl rozzlobený. A já se začala pomalu krčit před přicházející salvou křiku. Jeho obočí se stáhlo a úzké útočné štěrbiny, jeho oči vysílaly do prostoru přímo mrazivou hrůzu.

„Jistě, slečno Swanová,“ odpověděl napjatým hlasem. „A protože nyní zaujímáte místo Johnyho,“ zdůraznil jeho jméno se sarkasmem, „musíte vědět, že absolutní pozornost, trpělivost a zodpovědnost jsou zásadními body chování mých zaměstnanců, které si pouštím takhle blízko k tělu, a které vyžaduji a neštítím se jakéhokoli kroku, abych zmiňované body v zaměstnanci probudil. A pokud pro mě máte dva měsíce pracovat… Měla byste se začít učit.“

Nevyhnula jsem se tomu, nekřičel, ale co mi to přineslo? Jenom pocit totálního ponížení.

„Jistě, pane.“



Pokud vám již toto téma připadá strašně ohrané a vlastně nečtivé, tak se omlouvám.

Už několik měsíců trpím tento nápad ve své hlavě a den co den jsem se na něj snažila zapomenout, on ale nikam nezmizel, tudíž jsem našla pouze jednu cestu - tuhle.

Zkuste přečíst, zkuste u toho relaxovat a užít si v horkých ale i deštivých dnech příběh plný špinavých her.

 


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Špinavá hra - 1. kapitola:

19. martty555
04.07.2012 [23:55]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18. Nicky
04.07.2012 [23:52]

jedním slovem, je to parádní!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17. Rossi
04.07.2012 [23:32]

Proč ohrané? Myslím, že se tu objevují mnohem ohranější témata, než děsivý Edward. Takže se určitě budu těšit na pokračování Emoticon

04.07.2012 [23:20]

Irmicka1No je to úžasné... Edward šéf a doslova úděsný a Bell je prostě Bell, ale mají to těžké. Tahle povídka je úžasná tak jako Prodaná Emoticon Těším se na další co si na nás vymyslíš Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. DAlice
04.07.2012 [23:10]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.07.2012 [22:25]

Annabell Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.07.2012 [22:13]

kachnullkaGabbe,
tak to bylo něco. Emoticon Toto téma je možná ohrané, ale to zpracování... To rozhodně ohrané není! Emoticon
Je mi líto Belly, chudinka...
Už se těším na další kapitolu! Emoticon Emoticon Emoticon

04.07.2012 [22:06]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon teším sa na pokračovanie Emoticon Emoticon

11. cechovicovam
04.07.2012 [22:00]

:D :D :D

04.07.2012 [22:00]

BellaSwanCullen8Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!