Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spiklenci 5

26.02.2011 (19:30) • VampiresGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1565×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

5

Měsíc uplynul od doby, co odjely. Měsíc o sobě nedaly vědět a nikdo nevěděl, kam se poděly. Nikdo si nebyl jistý, co se vůbec stalo, že musely odjet. Mezi upíry se začala šířit fáma, že práskla do bot i s Arovými nejlepšími muži. Jen blázen by tomu věřil…

Aurora, Julius a děti se vrátili chvíli poté, co Isabella odjela. Nevysvětlili mi, proč se vrátili, a já se nevyptával. Bylo osvěžující je vidět častěji v paláci, i když Aurora vypadala nešťastně a unaveně. A taky půjčovala děti Sulpícii a Dydime, což nikdy předtím neudělala. Všechno svědčilo o to, že jí chybí další dvě ženy, které by pohlídaly Swanovic drobky.

Na nádvoří zastavil Demeteriho černý džíp obalený silnou vrstvou bahna a prachu. Byla z něj cítit krev a smrt.

Dřív, než jsem stihl vyjít ven, rozlehl se celým palácem srdcervoucí jekot. Tuhla mi krev v žilách. A potom už jsem jen slyšel, jak Sulpície štěká po nižších upírech stručné, přímé rozkazy, které se víceméně týkaly toho samého – více krve, více místa, více čisté látky, více všeho.

„Držte Caia daleko!“ zněl její poslední rozkaz a já si najednou uvědomil proč. Něco se stalo Isabelle, nebo Annie, nebo oběma dvěma najednou. Vůbec se mi to nelíbilo. Ale když jsem se pokusil dostat do soukromých komnat královských manželek, v cestě mi stáli bratři. Aro byl ještě bledší než normálně, Marcusův výraz byl pro změnu nečitelný.

„Neměl bys je vidět, bratře,“ povzdychnul si Aro. „Prosím tě, nech mou ženu dělat její práci a pojď s námi do zahrad, kde se k nám později připojí jak Demeteri, tak i Felix.“

Sklopil jsem hlavu a přikývnul jsem. Pokud to bylo v tento okamžik to nejrozumnější, co jsem mohl udělat, učinil jsem tak.

„Byla to past,“ hlesl temně Demeteri. „Uvědomili jsme si to, až jsme zjistili, že ve městě žije jen jeden upírský klan, který nové členy nepřijímá.“ Podíval se na Felixe, aby pokračoval. Netušil jsem, kam zmizela Jane.

„Objevil se tam. Myslím tím Petra Alexejeviče. Popsal nám dokonale svůj plán, který nakonec zhatila paní Isabella. Řekl nám, že vytvořil tuhle rozsáhlou iluzi, aby nás sem přivábil a následně aby sem dostal i Isabellu.

Zabil Jane, když se ho pokusila zabít, a názorně nám předvedl, co se nám stane při dalším pokusu o jeho smrt. Prý ‚Je to jen mezi mnou – ta věc o životě a smrti‘. Dokud nepřišla paní Isabella, nechápali jsme to.

Co zase nevěděl on, bylo, že se důkladně neinformoval o slečně Annie. Viděl v ní jen roztomilou tvářičku, možná někdy o jejím umu slyšel, ale podcenil její talent. Ano, Isabella povolila všechno, co malého dravce drželo v pozadí. Nechala ji, aby si ho podala. Smály se, když proti nim chtěl bojovat. Smály se…“

„Zabily ho?“ zeptal se nevzrušeně Marcus.

„Ano, pane,“ přitakal Demeteri. „Přinesly si truhlu a vytáhly z ní jejich tajemství. Nikdy jsem si o nich nemyslel, že jsou chladné a přímé, když jde o zabíjení. On se poddal citům a své nenávisti, Isabellu držela na hladině Annie, která jí nedovolila povolit se nenávisti. Šly proti němu jako jeden, jako jsme viděli jen při trénincích. Nikdo nikdy nepředpokládal, že to budou doopravdy potřebovat.“

„Když byl mrtvý,“ pokračoval Felix. „Obě dvě se zastavily. Jeden pohled jim stačil, aby se Isabella řízla do zápěstí a nabídla jej dceři. Annieny oči, tak černé a hluboké, ji nezúčastněně pozorovaly, jako by nechápaly, co po nich Isabella chce. Vaše žena, pane Caie, na nic nečekala a vnutila jí krvácející zápěstí. Vrazila jí ho doslova do úst a až teprve tehdy začala Annie reagovat. Doteď nechápu, co tím měla na mysli. Vždyť naše krev je něco podřadného.“

„Ony jsou matka a dcera, krev krve. Jediným způsobem, jak spoutat Annie, je nabídnout jí něco cennějšího než lidskou krev, v tomto případě Isabellinu.“ A potom jsem si to uvědomil. Annie si vzala víc, než potřebovala. Víc, než bylo zdrávo. Vzala si tolik, že málem Isabellu zabila.

Proto mě za ní nechtěli pustit.

Annie seděla v obrovském křesle s vysokým opěradlem a četla si. Pokud jsem mohl soudit podle obalu, vybrala si Harryho Pottera. Kniha však z velké části doby spočívala na jejich kolenou a Annie pozorovala matku.

Byla mrtvá a ona za to mohla. Zabila ji.

Ležela tam naproti ní, nehýbala se, nevykazovala známky života. Všichni kolem jejich pokoje chodili po špičkách, jako by nevěděli, že ona byla celou dobu při smyslech a vědomí. Nebyl blázen, nebyl mrtvá ani nemocná, ale přitom nikdo neotevřel ty pitomé dveře, aby se ujistil, že jsou v pořádku.

Štvalo ji to, věděl jsem to, ale co jsem mohl udělat, když mě k nim bratři nechtěli pustit? Jejich argumenty se začínaly opakovat, pokud jsem opomenul, že byly naprosto směšné. Já své princezny miloval a viděl jsem je v horším stavu, než teď. A to jsem ještě nevěděl, jak vůbec dopadly.

A Sulpície byla úplně stejná jako Aro. Nechtěla mi říct nic, vůbec nic, a vymlouvala se na to, že mi to Isabella řekne sama, až s ná budu moci mluvit. Šikovně se, má švagrová, vyhnula tématu ‚Co bude, až je budu moci vidět‘.

Celý palác najednou ztichl.

„Kde jsou?“ ozvala se naštvaná otázka a já okamžitě věděl, kdo se vrátil domů. Byl sám, vždycky přicházel sám. Kromě jednoho plesu, kdy s sebou vzal i svou ženu, přicházel Aurelius vždycky sám. „Kde jsou sakra moje matka a moje sestra?“

„Jsem… tady,“ odpověděl mu tichý, smutný hlas. Skoro jsem jej nepoznal.

Pozoroval jsem je. Oba dva leželi vedle Isabelly, drželi se a tiše si povídali. Tak dlouho se neviděli, až mi přišlo zvláštní, že jejich cesty svedla dohromady taková smutná událost.

„Slyšel jsem, že vás zase poctila vzácná návštěva,“ zašeptal Aurelius a podíval se na sestru.

„Cullenovi,“ povzdechla si Annie. „Napřed celou dobu vyváděla, jak pominutá, ale nakonec se mi zdálo, že je tak nějak přijala. Když tedy Edward Cullen nevypouští perly.“

Tiše jsem stál mezi otevřenými dveřmi a pozoroval je. Moje děti.

„Vím, co by jí mohlo pomoci, Annie. Ale potřeboval bych pomoc tvou a doktora Cullena. I přes své dva lékařské diplomy bych to sám nezvládl.“

„Bude zase živá?“

„Nevím, co jsem to viděl naposledy, fungovalo to. Jenže na světě není zase až tak moc upírů, co by měli vlastní biologickou rodinu.“

„Jak to myslíte ‚živá‘?“ zeptal jsem se jich a tím na sebe konečně upozornil.

„Znáš takovéto přísloví ‚V domě se svítí, ale nikdo není doma‘?“ zeptala se mě obratem Annie a já jsem přikývl. Většinou se to používalo, když se někdo pomátl na rozumu a přestal prostě vnímat svět. „U nás se ani nesvítí,“ hlesla.

„Mrtvá je jen hrubé označení, Caie,“ uklidnil mě Aurelius. „Viděl jsem něco podobného u nás doma. Stačí jen… Neměl bych ti to říkat, protože by ses nás pokusil zastavit, Caie. Ale my to musíme udělat. Dlužíme jí to, přinejmenším.“

Přitakal jsem. Zněl… přinejmenším rozumně. Mohl jsem to udělat. Mohl jsem ji přenechat jejím dětem, které nejspíš věděli, jak ji z té šlamastyky dostat. Nepřežil bych, kdyby odešla nadobro. Já… miloval jsem ji víc, než cokoliv předtím, a nestyděl jsem se za to. Ona byla žena mé existence, a pokud jsem si někdy nalhával něco jiného, byl jsem blázen.

Byla ještě bledší, než jsem si ji pamatoval. Popelavě bledý odstín se mi ale vůbec nelíbil. Vypadala nezdravě a nemocně. Černá, lesklá látka jejích šatů ten vzhled ještě podtrhovala. Všechno na ní řvalo do světa, že manželka Caia Volturiho je nemocná.

„To se stane, když se pustíš do křížku se šílencem,“ hlesla a posadila se mi na klín. Aro a Marcus na ni stále ještě zírali. „Přežil jsem víc než čtyři století, a potom narazím na krávu, jako vy, Isabello, která mi zhatí všechny mé plány,“ hlesla a opřela svou hlavu o mé rameno. „Nenaštvalo mě ani to, že zabil Jane, ale to, že mě nazval krávou. Jasně, každý tu ví, že jsem pedantská, masochistická a tvrdohlavá matka, ale nikdo mě přímo přede mnou nenazval krávou.“ Stulila se do klubíčka a nechala se držet. „Víte, když jsem otevřela oči a viděla Carlisleův výraz, měla jsem strach. Co se stalo, že se tvářil takhle? Annie mi okamžitě ukázala pravdu. Nevypadám zase až tak zle. Vypadala jsem i hůř,“ zamumlala.

„Nikdy, má milovaná,“ povzdechl jsem si. „Ale zanechme chmurných myšlenek. Nevyrazíme si zítra do Říma? Vezmeme Maxe a trojčata a užijeme si prázdniny, jaké si doopravdy zaslouží.“

Našpulila rty a potom se široce usmála. „A pojedeme sami,“ rozhodla. „Padesát let si tu hraji na maminku, ochránkyni, učitelku, manželku, přítelkyni, bojovnici a královnu. Mám všeho dost.“

„Kdy chceš odjet?“

„Třeba hned. Dokonce by se mi i líbilo ve Francii,“ řekla klidně. „Mít malý domek v Provence a tam žít do konce světa.“

Zavřela oči. Jistě si představovala, jaké to bylo. I já si to představoval. Rychle jsem se k ní sklonil a políbil ji. Bylo to neskutečné. Po těch letech jsem ji miloval jako na samém začátku. Bratři říkali, že láska k jejich ženám po čase prostě vyprchala a z nich se stali dobří přátelé. Já si to o sobě a Isabelle nemyslel. Naše láska byla jako víno – s věkem nabývala na intenzitě a chuti.

Miloval jsem ji, když ráno poskakovala v koupelně a trvala na lidských drobnostech. Miloval jsem, když si labužnicky olizovala prsty a nalévala si studenou krev do skleničky na šampaňské. Miloval jsem ji celou od hlavy až k patě a nikdy bych ji za jinou nevyměnil.

Nikdy.

Nikdy bych ji z Volterry nepustil, i kdyby prosila na kolenou a slibovala mi hory doly. Byla má. Jedině má.

FIN

Tohle je konec. Opravdu. A měla bych poděkovat děvčatům za jejich komentáře. Výslovně lied, Coře a belle.

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spiklenci 5: