Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spiklenci 2

Spiklenci 2Tak, druhý díl, ještě nevím z kolika... Isabella konečně potkává Cullenovy a sype se na ni jeden problém za druhým. Děkuji za předešlé komentáře a za ty nadcházející. VG

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Díval jsem se na bledého, hubeného chlapce s jasnýma modrýma očima a přemýšlel jsem, co s ním hodlá Isabella dělat. Ani jsem přesně nevěděl, kvůli čemu zuřila, ale byla perfektně vytočená a rozbíjela, na co přišla. Ještě že v paláci bylo tolik věcí, které mohla zničit…

S knížkou položenou na klíně jsem pozoroval to divadlo, co se odehrávalo kolem mě. Annie, Isabellina dcera, co vypadala jako její matka, se mračila.

„Můj syn má v hlavě piliny!“ vybouchla Isabella a hodila starou čínskou vázou o protější stranu. „Panebože, kde jsem udělala při vaší výchově chybu?“

„Nedramatizuj to, máti!“ ohradil se Aurelius a zamrkal.

„Nedramatizuj to?!“ vyjekla a v mžiku stála u něj. Byli tak rozdílní. On vypadal jako ten muž, co ho zplodil, ale to on moc dobře věděl. Isabella nebyla ani světlovlasá, ani světlooká, ale měli stejný úsměv – tak ojedinělý a smutný. „A jak mám podle tebe vysvětlit té ubohé holce, že své milované dítě už nikdy neuvidí?“

„Ale ona věděla, do čeho jde. A nejsem tak debilní, jak si o mně myslíš. Vzdala se práva na výchovu dítěte ještě dřív, než jsme něco udělali. Řekl jsem jí, že jsem z bohaté rodiny, která po mě požaduje dítě, jenže já jsem jaksi na kluky.“

Stále mi nedocházelo, o čem jejich hádka byla. Ale podle Isabellina tónu jsem poznal, že po něm neječela bez důvodu. Náš zlatovlasý anděl něco provedl a ona mu to nebyla schopná tolerovat. A věřte mi, odpustila jim lecco.

„A až se tě jednou zeptá, kde je jeho matka, co mu řekneš? Byl to jen obchod, sorry?“

„A kde je náš otec?“ opáčil se Aurelius. „Řeklas nám, že ten muž, co nás zplodil, není důležitý.“

„On na rozdíl od tebe nevěděl, co dělá, a nikdy se už nedozví, že má tak úžasné potomky. Nechápeš to? Caius ho vyhlídl mezi jídlem a přivedl ho sem, aby mi splnil mé přání – mít dítě. Váš biologický otec byl předurčen stát se jídlem a taky se jím stal.“

„Takže jsi ho použila a odhodila?“

Zavrtěla hlavou, protože neměl pravdu. Ona ho nevyužila, my ho využili. Z jeho příchodu jsme měli prospěch oba dva. Jí se splnilo přání, já uhasil žízeň a co víc, kdy podruhé ji uvidím, jak ji Pánbůh stvořil?

„A jsi naštvaná, protože udělal to, co ty, nebo proto, kolik mu je?“ vznesla otázku Annie a podívala na oba dva.

„Vždyť je mu sedmnáct, proboha.“

„Řeklas, že až jeden z nás zplodí dítě, proměníš ho,“ vyštěkl Aurelius.

„Tak to si, hlupáku, počkáš. Dokud nebudeš vypadat jako dospělý.“

„Ale máti,“ protestoval Aurelius.

„Řekla jsem! A neopovažuj se říct jinému upírovi!“

Aurelius sklopil poraženecky oči k zemi. „Ano, matko.“ Vydal se na cestu do jeho pokoje v patře. „Lucius,“ řekl a zastavil se. „Narodí se během několika hodin. Směl bych jet s tebou do Anglie?“ Najednou to byl ten mladík, kterého jsem znal. Zdvořilý, slušně vychovaný, maminčin mazlíček a mazánek. Ze vzduchu, jejich tváří i Anniena výrazu zmizel veškerý vztek.

„Ještě abych tě nechala doma a potom té ženě vysvětlovala, kdo jsem a proč jí chci vzít dítě.“

 

Vyrazili, aniž by mi řekli, že někam jedou, a jen tak mi po Annie poslali zprávu, že si mým jménem vypůjčili volterský tryskáč.

Tmavovlasá dívka celou tu dobu zůstávala v paláci, kdyby náhodou nějakého chytrého upíra napadlo si do ní kousnout. Nepochyboval jsem, že by mu utekla, ale nikdo nechtěl riskovat opravdu naštvanou Isabellu. Všichni upíři v paláci věděli, že ty dva děti jsou nedotknutelné.

Annie se zabarikádovala v jedné volné místnosti a zabavila si Arovu kolekci klasické hudby. Nebo bych spíše měl říct, sprostě mu ji ukradla. Nehledě na to, jak jsem měl dvojčata rád, bratři je nesnášeli.

Hm, Čajkovskij… Vzpomněl jsem si na doby, kdy jsme v obrovském tanečním sále hostili baletní vystoupení nejlepších baletních sborů na světě a zvali jsme nejvýznamnější osoby té doby.

Kromě toho, že Isabella nutila své děti k různým sportovním aktivitám, které je nebavily, a brzy s nimi sekli, přivedla je i k jejich milovaným činnostem. Pokud jsem věděl, obě dvojčata chodila na pravidelné lekce nějakého bojového umění, hrála tenis a v Annieně případě baletila.

Athendora se celý den snažila o něco, co jsem úplně nechápal. Stále jako sup kroužila kolem pokojů, které okupovala tmavovlasá lidská dívka, a chtěla se dostat dovnitř, ale měla smůlu. Annie ignorovala veškeré škrábání, bušení, nárazy i slova. Pochyboval jsem, jestli mou drahou ženu vůbec slyší.

 

Na nádvoří zastavilo nějaké auto a já tajně doufal, že je to Isabella s Aureliem. Zmýlil jsem se, protože jsem cítil jen upíry. A tak zvláštní upíři. Cullenovi nás poctili návštěvou.

Pomalu jsem se přesunoval ze své knihovny do sálu, kde jsme přijímali hosty. Aro se na mě znechuceně podíval, když jsem se posadil, a tím naše konverzace skončila.

„Doslechl jsem se, Caie, že si ta tvá hračka půjčila náš tryskáč.“

Jeho poznámku jsem ignoroval. „Cullenovi, vítejte ve Volteře,“ pozdravil jsem namísto hádky sedm upírů. „Co vás sem přivádí.“

Carlisle Cullen chtěl promluvit, ale přerušil ho docela hlasitý a naštvaný klapot podpatků vyrušil ho závan lidské vůně. Annie si to rázovala přímo k nám a nestarala se o neznámé upíry. Na rozdíl od bratra byla lehkovážná a holka do nepohody. Viděl jsem ji na jednom z tréninků vyrazit svému protivníkovi zuby.

Rozrazila dveře a vplula dovnitř. Na sobě měla pouze černé, vzorované punčocháče a krátké černé body. Na nohou se jí leskly boty na vysokém, klínovém podpatku, za který by se nemusela stydět lecjaká upírka.

„Pane Cé, nemohl byste, prosím, vysvětlit vaší ženě, že nejsem na hraní, kousání, nehodlám se v příštích pěti letech stát upírem a nehodlám rozšířit řady na volterském hřbitově? A jestli si přijde stěžovat, že jsem jí zlomila zub, ať si trhne.“

Cullenovi na ni konsternovaně zírali. Pravdy, Annie vypadala jako Isabella. Odlišovala je jen piha, kterou měla Annnie nad horním rtem.

„Aha, vy máte návštěvu, tak to nebudu rušit. A volali ti dva z Anglie.“ Naznačil jsem, aby pokračovala. „Mám vyřídit, že to, co Aurelius napáchal, má dalekosáhlé důsledky a že potřebuje zfalšovat potvrzení o adopci a takový ty blbosti kolem. Jo a někdo mě mé vzít do Florencie, abychom nakoupili takový ty nezbytný pitomosti pro děcka. Raději neopakovat, jak se vyjádřila.“

„Bello,“ vydechl Edward Cullen a vykročil k Annie, ona couvla a zamračila se.

„Ať se ke mně nepřibližuje!“ vyjekla.

„Pane Cullene, obávám se, že i vám bude naše princezna zapovězena,“ rozesmál se Aro. „Znáte Cullenovi, drahá Annie?“

„Ani moc ne. Spíš jsem o nich hodně slyšela. Podivíni, co si myslí, že jsou jiní. Pokud vím, Aro se přátelí s doktorem Carlislem.“ Otočila se na Carlisleho Cullena, i když netušila, který z nich to je. Tipnula si správně. „Doktore Cullene, pokud se tu zdržíte, mohl byste se mi podívat na kotník? Myslím, že mi v něm prasknula ta stará zlomenina. Zatím, pane Cé. Volturiovi, Cullenovi.“ A odešla. Nikdy se nestarala, kdo si co o ní myslí. V mnoha věcech byla kopií své matky. I Isabelle bylo srdečně jedno, že si všichni i v paláci myslí, že spolu spíme. Byla to kolosální blbost.

„Ani neměla strach,“ promluvil Jasper Cullen. „Lidé, co si nalhávat, i upíři se před vámi třesou. Ona byla úplně klidná.“

„Caiovy hračky,“ zabručel nespokojeně Marcus. „Vychovává je společně se svou protivnou milenkou.“

„Edwarde, kde máš svou milou přítelkyni, který tě tehdy přijela zachránit?“ vyzvídal Aro, i když to moc dobře věděl. Isabellu poznal, jen co ji uviděl. ‚Tys ten Cullenovi člověk,‘ řekl jí a ona mu vrazila facku. Nikdo jiný by si nic podobného nedovolil. ‚Isabella Swanová, raději.

„Umřela,“ hlesl a lhal nám.

„Jak se opovažuješ mi lhát!“ vyskočil a zaječel Aro. „Jak se mi opovažuješ jen říci, že ta dívka zemřela.  Zvláště, když jsi viděl Annie! Ať ty dvě nemám rád, mají své kouzlo. A tys ji právě zabil.“

„Řekla jsem vám, abyste se ke mně nepřibližovala, Athendoro!“ vyjekla Annie a přerušila Arův začínající monolog.

„Jsi stále maminčina sladká holčička, cítím to,“ zavrněla má žena a já si povzdechl. „Oproti tvému bratru, který se své nevinnosti zbavil, jen co dostal rozum.“

„Nepřibližujte se ke mně, paní Volturi…“

„Nebo? Zavoláš na mě mého manžela? Použiješ to své kung-fu, abys mi vyrazila další zub? Zavoláš maminku? Ach, ona tu není…“

Podíval jsem se na Ara a Marcuse. Oba dva se zájmem poslouchali jejich hádku. Vzduch proťalo zasvištění a sladká vůně krve.

„Tak sladká a nevinná,“ protáhla smyslně Athendora. Další náraz proťal zvuk a Annieno heknutí probudilo mé tiché srdce. „Jako kdysi tvá matka. Máte to nejspíš v rodině. Vaše krev zpívá…“ Bolestí vyjekla. „Co si to dovoluješ, drzý spratku? Jak si mě dovoluješ kopat?“ A potom se ozvala druhá rána a Athendořino bolestné zavrčení.

„Nebudu se opakovat, Athendoro Volturi,“ zasyčela Annie jako správný upír, kterým ovšem nebyla. „Jsme trénovaní zabít a dovoluji si poznamenat, že se nezdráhám používat velice neortodoxní metody. Takže, pokud chcete přijít k úrazu, poslušně si.“

Aro se pousmál. „Myslím, bratře, že tvá drahá manželka přiběhne s brakem.“

Povzdechl jsem si. Tentokrát jsem jí nehodlal krýt záda. Svou vlastní chybou přišla o zub, pokud jsem Annie rozuměl správně. Ta holka měla pro strach uděláno. Lidé by neměli vyrůstat s upíry a chovat se jako oni. Nebyli na to stavění.

„Vyrostli v zabijáky, to se musí tvé přítelkyni přičíst k dobru. Viděl jsem je stát proti sobě. Rvou se do krve a ani jim nevadí, že jsou obklopeni žíznivými upíry,“ řekl Marcus. „Budou z nich excelentní upíři.“

„Vlastnoručně bych toho chytráka, který by ni vztáhl ruku, zabila, Marcusi,“ ozvalo se z druhého konce sálu. Stála tam a pozorovala nás. Dlouhé, tmavé vlasy jí splývaly po zádech. Jasně rudé oči zakrývaly černé sluneční brýle. Kysele se zašklebila na Marca a potom se pousmála na mě. I na tu dálku jsem cítil jemný závan nevinnosti. „Jen jsem přišla říct, že děkuji za půjčení letadla a že jsme se už vrátili. A taky bych potřebovala někoho, kdo zasvětí mého syna do tajů upírství, protože já budu mít starostí nad hlavu. Držte si svou manželku na uzdě, pane Cé.“

„Stavte se, slečno Swanová, bude nám potěšení,“ protáhl líně Aro a podíval se na Edwarda Cullena, který sebou trhl.

„Strčte si tu přehnanou ochotu někam, Aro Volturi. Uvidíme se večer, pane Cé. Cullenovi.“

 

Cullenovi u nás zůstali měsíc. A pokaždé, když se Isabella objevila v paláci, se ji pokusili kontaktovat. Od té doby, co se její syn stal přes noc upírem a co si přivezli Luciuse, trávila se mnou hodně času. I když to bylo jen čtení, nebo sledování zpráv, byla po mém boku. A Lucius taky.

Toho malého broučka jsem si zamiloval. Odlišoval se od nás, jak jen mohl. Byl mlaďoučký, nevinný a úplně černý. A Isabella ho milovala víc, než svoje vlastní děti. Nikdo jí to nevyčítal.

„Neměla bys ho tak provokovat, miláčku,“ kárala svou dceru Isabella, když prošli vstupními dveřmi. Anniena a Luciova vůně se nesly vzduchem a dávaly všem vědět, kdo přišel. Nikdo se ani neopovážil vystrčit hlavu ze svého pokoje.

„Ty máš péči,“ odbyla ji Annie. „A měli jsme všechno pod kontrolou. Chtěla jsem vědět, jak je silný.“

„A? Co ses dozvěděla?“

„Že potřebujeme víc místa, nebo bychom zničili vybavení jídelny,“ povzdechla si Annie.

Vešly do obrovské studovny, kde se shromažďovalo veškeré volterské obyvatelstvo, aby našlo svou zábavu. Byly tu nainstalované televize, počítače, obrovská knihovna, několik interaktivních blbostí, o kterých jsme do Isabellina příchodu ani nevěděli, že existují, a několik pohovek a milion křesílek.

Automaticky zamířily za Arovou a Marcovou manželkou a pozdravily je. Pozoroval jsem se z druhé strany místnosti a dával na Annie a Luciuse pozor.

„Bello, mohl bych s tebou mluvit?“ zeptal se Isabelly troufale Edward Cullen, který se objevil před čtyřmi nejkrásnějšími ženami v celé Volteře. A ještě se ji opovažoval oslovovat tou dětskou zdrobnělinou.

Jen se na něj podívala, předala Lucia Annie a vstala. „Pro vás vždycky Isabella, pane Cullene,“ zavrčela.

„Byli jsme přátelé,“ hlesl.

„Ano, byli. Minulý čas, Edwarde. A já už dávno nejsem tou, kterou jste znal. A jestli mě omluvíte, prosím, ráda bych se věnovala své rodině a svým přátelům.“

Němě polknul. Odbyla ho jako malého kluka, který jí nasahal ani po kotníky. Přitom byl starší než ona, a jistě i zkušenější. Dovolovala si na něj, protože si to nechal líbit, nebo protože jí její postavení dávalo jistou moc? Nikdy jsme nikomu neřekli, kdo ji stvořil, a nikdo se nikdy neptal.

„A ocenila bych, kdybyste mě, laskavě, přestal pronásledovat. Mnoha lidem by se nemuselo líbit, že za mnou pobíháte jako ztracené štěně.“

„Jako třeba jemu?“ zeptal se a podíval se přímo na mě. V jeho očích planul vztek a hořkost.

„A kdyby, co je vám do toho, jaký mám vztah s Caiem Volturi?“ ječela po něm. Nikdy jsem ji neviděl ječet, kromě případů, kdy vysloveně řvala na své děti. A ty si to leckdy zasloužily. „Našla jsem si domov, který jsem potřebovala. Vím, že lidé zde nejsou dokonalí, ale aspoň si před nimi nemusím hrát na perfektní. Mám své chyby, Edwarde Cullene! Jsem tvrdohlavá, své děti vychovávám pomocí příručky a komanduji všechny kolem. Ale vím, kde mé limity končí. Nikdy nevyzvu Marca k souboji, protože vím, že bych prohrála. Nikdy nevyzvu Ara k souboji vůlí, protože by se mnou do konce světa nepromluvil. Nikdy nepůjdu proti Caiovi, protože on mi dal, co jsem chtěla, a pomohl mi, když jsem to nejvíc potřebovala. Vy jste mě jen využili! Pitomou holku, která se zamilovala do upíra!“

Hleděl na ni, stejně jako zbytek osazenstva studovny a nově příchozí. Jindy klidná žena zuřila a ječela po upírovi, kterého tu všichni znali. Bez problému přecházela z angličtiny do italštiny, ale nezdálo se, že by to někomu vadilo. Jen Annie mhouřila oči a chytala výrazy, které nikdy neslyšela. Pochyboval jsem, jestli o téhle části matčina života věděla.

„Ale,“ pousmála se a vycenila zuby. „Jeden slib však Caius nedodržel.“ Zavřela oči a otočila se ke mně. „Už nikdy více jsem neměla Edwarda Cullena vidět, Caiusi.“ Podívala se zpět na Edwarda Cullena. „Porušil jste nejvyšší zákaz, pane Cullene. Nechal jste žít člověka, kterému byl předurčen osud.“ Vrátila se pohledem na mě. „Sekunduje mi Aurelius,“ řekla pouze, vzala si Lucia do náruče a se vztyčenou hlavou odkráčela. Věřil jsem, že domů.

Annie vstala a pomalu přešla ke mně. Aniž by se zeptala, odložila knihu, kterou jsem měl položenou na kolenou, a posadila se na ně. Už jako malá holčička tohle dělala. „Myslím,“ řekla tiše, „ že tohle nedopadne dobře.“

„To tedy ne,“ přitakal jsem. „Je si Aurelius jistý?“

„Nikdy si nebyl jistější, pane. Popravdě, už se trochu nudí, když ho všichni vynechávají ze zábavy.“

 

Bylo to jen o nich dvou.

Isabella, na své straně tělocvičny, tiše hovořila s Aureliem a dávala mu rady. Sama byla naprosto klidná, až mě to vyvádělo z míry.

Na druhé straně postával Edward Cullen a pozoroval Isabellu.

Do sálu vpadla Annie. S černou sportovní taškou na zádech, štíhlým černým pouzdrem v levé ruce a zářivými teniskami na druhém rameni se usmívala a mířila přímo ke své rodině.

„Nezapomněl sis náhodou něco, chytráku?“ zeptala se bratra a shodila věci, které nesla, na zem. Rychle se k nim sehnula a vytáhla nálepku se žlutým, usmívajícím se kolečkem a nalepila mu ji na čelo. „Klaň se své paní, bídný červe!“

K mému úžasu se Aurelius uklonil a políbil jí na hřbet ruky. „To, že jsem tě nechal vyhrát, neznamená, že mě tak budeš titulovat,“ zašeptal jí do ucha dravčím tónem.

„Rozdám si to s tebou jen, co skončíte, bereš? A uvidíme, kdo vyhraje tentokrát.“

„Mohli byste si to nechat na někdy jindy?“ okřikla je Isabella a vrhla po nich naštvaný pohled. „Miláčku, tvůj bratr není pokusný králík, a Aurelie, především ty by sis měl pamatovat, že ona udělá všechno pro to, aby tě vyprovokovala.“

„A ty taky umíš zkazit legraci, máti,“ prohodil Aurelius. „Nechceš, aby ti raději sekundovala Annie?“

„Klidně!“ vyjekla energeticky Annie.

„Zapomeňte!“ zavrčela ve stejný okamžik Isabella. „Jednou mě přivedete do hrobu.“

„Taky tě milujeme, mami,“ řekli oba unisono a zářivě se usmáli. Najednou jsem mezi nimi neviděl rozdíl. Oba byli bledí, ona snad krvežíznivější než její bratr. Ale svou matku milovali víc, než cokoliv na světě.

 

Stála před ním jen v černých kraťasech a černém tílku.

„Proč tohle děláš, Bello?“ zeptal se jí, aby oddálil začátek něčeho, co mohlo skončit katastrofou.

„Měl jste mě raději zabít sám, Edwarde.“

„Miloval jste tě. Stále tě miluju.“

Pousmála se. „Věříš, že jsme si na vás nikdy nevzpomněla? Měla jsem moc práce s nimi,“ pootočila hlavu ke svým dětem. „Od té doby, co se dozvěděli o nesmrtelnosti, o nic jiného jim nešlo.“

„On je upír.“

„Ano, splnil podmínku, kterou jsem jim dala. Přiznávám, nebyl to nejšťastnější tah. Annie v něm vidí stále člověka a provokuje ho, jak může. Ale možná to je dobře. Dokud se zase neservou do krve, ať si dělají, co chtějí.“

„Chováš se k nim jako k cizím.“

„Nejsou vaše,“ odsekla. „I kdybych je měla vychovávat podle příručky, nemohl byste s tím nic udělat. Nikdy jsem netvrdila, že jsem dokonalá matka. Ale proč oddalovat to, co má přijít, Edwarde?“

„Nechci s tebou bojovat.“

„Být to čistě jen moje věc, nikdo by se nikdy nedozvěděl, že jsi zemřel.“

„Zpyšněla jsi, co jsi Volturi! Nikdy jsi nebyla taková!“

Vykročila vpřed. „Vážně? Odkudpak víte, že jsem Volturi? Jste si tím jistý?“

Pousmál jsem se. Doufal jsem, že ji vytočí tak moc, že se má drahá Isabella otočí na podpatku a odejde. Přál jsem si, aby se tu nikdy neobjevili.

„Ne každý ve Volteře je Volturi, pane Cullene!“ zaječela a otočila se na podpatku. Vrhnula po mě nenávistný pohled. „Bylo by ve vašem zájmu se tu už nikdy neobjevovat, pane Cullene.“ A odešla.

 

Od té doby se tu Cullenovi neukázali. Uplynulo dalších dvacet let a Volterra ožila druhou generací Swanů.

Mysleli jsme si, že je už nikdy neuvidíme, dokud Ara nenapadl ten skvostný nápad. A tak se ve Volteře začal chystat Vánoční ples.

 

>>



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Spiklenci 2:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!