Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumračný úsvit - 4. kapitola

Soumračný úsvit - 4. kapitola„Zvolila by sis smrt, když ti nabízím pravý opak?“ Aro jedním prstem podepřel mou bradu a donutil mě k němu znovu vzhlédnout. Jeho tvář byla zvědavá. „Řekni, věříš, že tvoje duše má takovou cenu?“

A/N:

Děkuji, děkuji a ještě jednou děkuji za komentáře a přízeň... :) :) :) Miluju komentáře, jen tak mezi námi... ;) ;) Jsem ráda, že se vám povídka zalíbila a vážím si toho! :)

Dále bych velmi ráda věnovala tuto kapitolu osůbce pod přezdívkou AliceSofiaCullen. Nemám ve zvyku dávat věnování jednotlivým komentujícím, protože si vážím všech svých milovaných čtenářů, ale musím říct, že za takový koment si zasloužíš opravdu poklonu... :D Díky! :)

Hezky se bavte, vaše Pecka. ;)

---

4. kapitola: Cara mia

Jak postupoval den, hrůza, která pomalu ustoupila při hovoru s Alecem, se zase začala vracet. Nedokázala jsem přemýšlet nad ničím jiným než důvodem, proč tu jsou. Dva upíři z Volterry.

Edward mi vysvětlil, co jsou zač, a já prostě nechápala, proč by se sem trmáceli kvůli mně. Nikdo přece nevěděl, že vím o jejich světě. Alec jednal jako člověk a dával si záležet, aby se neprozradil, takže kvůli mému povědomí o jejich existenci sem nepřijeli. A ani mě ještě nezabili, což by bylo dětinsky jednoduché.

Znovu a znovu jsem si přehrávala svoje setkání s tím upírem ve Volteře. Byl tady ten čahoun Alecův ‚strýček‘? Zapůsobila jsem na něj tehdy na náměstí natolik, že se rozhodl mě najít a zabít, pěkně mimo Volterru, aby náhodou neporušil vlastní zákony?

Sotva mě ta myšlenka napadla, začalo se mi nesmírně těžce dýchat, protože jsem naprosto přesně věděla, že to je přesně ten důvod. Přišel si mě najít.

Nejspíš mě opustilo jasné uvažování, protože to jediné, co mě napadlo, bylo, že rozhodně nechci jít na hodinu historie. Ne, nemůžu jít na hodinu historie, když jednoduše vím, že ji bude vyučovat upír, co si mě přišel sníst, a jen proto, že ho nejspíš bavilo si se mnou hrát, mě ještě nevycucal.

Před historií jsme měli tělocvik. Oblékla jsem se pomaleji, než bylo mým zvykem, a pak jsem jednoduše čekala, dokud jsem si nebyla jistá, že Rossiho hodina bude v polovině. Opatrně jsem vystrčila hlavu ze šaten a rozhlédla se po chodbě.

Nikde nikdo, skvěle, a zavřela jsem za sebou. Jakmile jsem se ale podívala zase na druhý konec k východu, strnula jsem.

Stál tam muž s dlouhými černými vlasy. Upír, očividně, ale nebyl to ten svalnatý čahoun z Volterry; tenhle byl o něco menší, zhruba středně vysoký a štíhlý, žádný mohutný vzpěrač jako Emmett nebo vypracovaný sportovec jako Jasper. Na sobě měl rudou kravatu a černý draze vypadající oblek, který nicméně zvýrazňoval všechny přednosti jeho postavy a nemohlo být pochyb, že ačkoliv je očividně útlý, je rovněž dobře rostlý. Přes rameno nesl popruh kožené černé tašky na dokumenty.

Jeho bledá pokožka nepůsobila jako tvrdý mramor všech dalších nesmrtelných, které jsem předtím potkala – vypadala křehce, skoro podivně průhledná, a jeden velice krátký okamžik jsem měla nutkání přejet prsty po jeho tváři a zjistit, jaká je na dotek.

Očekávatelně, zčervenala jsem při té myšlence. Jenom mě mohlo napadnout jít ochmatávat upíry, co mě chtějí zabít, protože jsem zvědavá.

Začichal a pomalu se usmál.

Pořád to nemůžu pochopit. Proč já? Co je na mně, ve mně, tak unikátního, že k sobě přitahuju pozornost zrovna těch nejnebezpečnějších predátorů na světě? Hloupá, hloupá Bella to znovu dokázala! Potlesk, mám tu opět upíra na krku, který prostě neodolal mojí vůni.

Může jedna krev, jediná vůně, zpívat svou píseň pro víc než jednoho upíra? Volat ho k sobě? Pro něj jsem byla jeho siréna, jeho osobní značka heroinu. Pro všechny ostatní jsem byla vynikající dezert, který by se skvěle hodil po chutném jídle. Voňavá a lahodná, ale nic skutečně extra. Ne tak jako moje krev probouzela bestii v něm.

Pohlédla jsem znovu do karmínových očí upíra na druhém konci chodby a odpověď na tu otázku se zdála být vlastně naprosto nepodstatná. Když zavolá siréna, upír reaguje jediným způsobem – podle instinktu, který v tu chvíli přemůže všechno další: veškerou logiku, uvažování, myšlení. Je takřka nemožné ovládnout žízeň tváří v tvář své siréně… to jenom on byl výjimka, protože nechtěl být monstrem, protože si vybral jinou cestu a potlačil všechny svoje přirozené pudy.

Zapolykala jsem, moje srdce freneticky bušilo a jeho údery mě samotnou ohlušovaly. Cítila jsem svůj hlasitý tep rezonovat, jako kdyby chtělo vyskočit z hrudi.

Můj společník se široce usmál a spojil před sebou ruce, přivíraje oči. Hluboce nasál vzduch a můj pach, jako kdyby to byla čirá extáze, a pak naklonil hlavu stranou a stále s přivřenými víčky mě opět pozoroval.

Zase jednou jsem hleděla tváří v tvář smrti – a ona na mě zase jednou mrkla. Nebýt jeho, nikdy bych se do ničeho podobného nedostala. Nebo bych si aspoň neuvědomovala přesně, co a proč přede mnou stojí.

Před nedávnem byla doba, kdy bych s radostí umřela, kdy by mi nezáleželo na tom, co se stane. Když odešel, nechal mě tak prázdnou, tak zlomenou… ale ne teď, teď už ne.

Měla jsem Charlieho a svou ztřeštěnou matku, a ti by byli zničení, kdyby se mi něco stalo. Nechci ani myslet na to, jak moc jsem je děsila ty uplynulé týdny po jeho odchodu. Když jsem se konečně dala dohromady a přestala se s křikem budit ze spaní, bylo by tak nefér umřít. Ne potom, kolik energie a úsilí to stálo.

Nemůžu proto umřít, správně? I když, s upírem ne-vegetariánem, který si mě úmyslně vystopoval, asi nemám moc šancí na přežití. Utíkat? Těžko. Bránit se? Ha-ha.

Zamrkala jsem, protože upír stál najednou hned přede mnou, tak těsně přede mnou, že jsem i já mohla cítit jeho vůni. Proč všichni musí tak příjemně vonět, uvažovala jsem matně a vzhlédla k jeho tváři. Bylo to jako nenadálé zjevení jednoho z antických bohů.

A v tu chvíli jsem zalapala po dechu a kolena pode mnou podklesla. Z takové blízkosti jsem měla nezastřený výhled na jeho obličej a moje slabé lidské oči konečně zachytily všechny detaily a drobnosti, které zdálky nebylo možné pro člověka vidět.

Byl klasicky hezký – rysy jeho obličeje byly seskládány do pohledné tváře, která vyzařovala věkovitou moudrost a moc. Byla to podivně uhrančivá, atraktivní tvář – nebyl tak hezký jako Edward, ale byl přitažlivější. A jeho oči… karmínové, ano, se slabým mléčným filtrem věků byly mírně zakalené, ale o to pronikavější, o to vědoucnější.

Pro mě, obyčejného smrtelného člověka, to bylo jako skutečně stát před jedním ze starých bohů. Těch, co se vyžívali v lidských obětech. Moje mysl se soustředila na jedinou utkvělou myšlenku, která přebila všechny ostatní.

Já ho znám!

„Isabello, hezké odpoledne,“ řekl jemným tónem a s hlavou nakloněnou na stranu Aro Volturi. Měl poměrně okouzlující slabý italský přízvuk – a byla jsem si jistá, že jím mluví naprosto úmyslně. „Je milé se konečně setkat tváří v tvář.“

„Ehm,“ zapolykala jsem. Evidentně mě znal. Evidentně věděl, že vím, co je zač. Co to? Jak to? Co vůbec dělal Aro Volturi mimo zdi svého města? Edward říkal, že tři králové téměř nikdy neopouštějí Volterru, a pokud moje paměť nelhala a můj šestý smysl neselhal…

Na obraze, který jsem kdysi dávno v minulém životě jako stará naivní Bella viděla v domě Cullenových, stál tenhle konkrétní Volturi ve středu, a ostatní dva vypadali podřízeni jeho vedení. Ne že to bylo tak očividné, jen jsem měla takový neurčitý dojem, že mohli sice papírově vládnout společně, ale většinu rozhodnutí činil Aro.

„Nemyslím, že se známe.“

No, nebyla to ta nejdiplomatičtější odpověď, kterou jsem mohla dát, ale měla jsem tak trochu ve zvyku být otevřená a naprosto přímočará – nebýt takového přístupu, nikdy bych se s Edwardem nesblížila.

„Ne osobně, cara mia, ale jako by se stalo, jako by se stalo!“ usmál se a tleskl dlaněmi, nakláněje se kousíček blíž. „Hmm.“

Několikrát se zhluboka nadechl a já si s trnutím uvědomila, že mě úmyslně očichává. Potom jsem postřehla, jak červená barva v jeho duhovkách začíná tmavnout a jeho ruce, stále spojené mezi námi, se začínají třást. Rovněž výraz jeho tváře přestával vypadat tak uvolněně usměvavě. Určitě to byl napjatý úsměv.

„Ach,“ zamlaskl a vzápětí stál zpátky u dveří, ruce v pěst a hladový výraz v obličeji.

Byla jsem tak, tak mrtvá. A moje sirénní teorie nejspíš pravdivá. Co jiného by přitáhlo Ara Volturiho do Forks? Krále mezi nesmrtelnými, boha mezi smrtelníky?

„Omluv mě,“ oznámil mi a byl pryč.

Zamrkala jsem.

Nebo že bych nebyla zatím tak moc mrtvá? Opařeně jsem zůstala bez hnutí s výrazem naprosté nevíry několik dlouhých desítek vteřin. Můj mozek musel být poškozený všemi těmi nehodami a setkáními se smrtí, protože odmítl byť jen zkusit zpracovat, co se zrovna událo a co to jen může znamenat.

„Heh,“ vydechla jsem – a byl to částečně nevěřícný smích a zafrkání. Vzápětí jsem se opřela o dveře za sebou a začala pomalu sklouzávat k zemi, jak mě nohy na chvíli odmítly nést. Naštěstí jsem se vzpamatovala prakticky v tom samém okamžiku, zachytila se veřejí a znovu zvedla do vzpřímené polohy.

Taky zrovna včas, neboť můj společník se znovu vrátil, oči tmavější než prvně, ale rozhodně červené. Hned za ním kráčel Alec se slabým pobaveným úsměvem – a z jeho levé dlaně vedla slabá mlhovinová stopa přímo k zádům jeho mistra.

Co tohle jen bylo?

„Isabello,“ pronesl Aro a blížil se ke mně s dech beroucí elegancí v každém pohybu. I Alec vedle něj vypadal trošku neohrabaně – a Alec rozhodně byl obdařen standardní ladností upíra.

„Myslím, že jsme nedokončili – vlastně ani téměř nezačali – náš rozhovor, cara mia,“ pokračoval. Měl hluboký hlas, ale mluvil skutečně nezvykle jemným tónem – tak tichým, tak kontrolovaným – který maskoval jeho skutečnou hloubku.

Takže vzhůru do toho, řekla jsem si. Stejně vězím mezi upíry tak jak tak. Můžu se přestat chovat aspoň jako ustrašená svačinka.

„Ahoj, Alecu,“ zamumlala jsem k chlapci a on se na mě široce usmál. Zdálo se mi to, nebo byl spokojený s tím, že už nemusí předstírat, že je člověk?

„Dovol mi se představit,“ pronesl vzápětí jeho mistr a zastavil se kousek přede mnou. Nějak se mi nechtělo mu říkat, že jsem ho rozpoznala z obrazu u Cullenových. Vteřinku na mě hleděl a pak řekl prostě, jako by to byla normální věc: „Jmenuji se Aro.“

„Nejvyšší vůdce Volturi klanu, pán nad Volterrou a protektor a král upířího světa,“ dodal Alec a mrkl na mě.

Nešlo to zastavit – musela jsem na něj mrknout zpátky a pousmát se. Podivné, ale ten mladě vyhlížející upír měl v sobě něco, co mě dokázalo trochu uklidnit. Jako by měl mnoho bohatých zkušeností s řešením rozpačitých a napjatých situací.

Krom toho jsem si byla stoprocentně jistá, že můj značně podvyživený a nemohoucí pud sebezáchovy dal výpověď a na zbytek svého krátkého života se odjel slunit na Havaj. Musel si začít procházet nabídky cestovek už během mé posedlosti zjistit pravdu o Cullenových.

„Alecu, ne tak pompézně, prosím. Projev trochu vkusu, chlapče,“ povzdechl si jeho mistr, ale vypadal jeho drzým tónem pobavený.

„Promiňte, mistře,“ odvětil Alec, bez sebemenší stopy upřímnosti.

„A píšící knihu ve Forks,“ dodala jsem ještě já a hleděla na ně. Alec se zakřenil, chlapecký výraz jednoduše k sežrání, Aro se široce pousmál a natáhl ke mně ruku.

„Vlastně ne tak úplně. Jak jsem řekl, milé se shledat osobně,“ zahlaholil vesele a nedokázala jsem setřást dojem, že je v tomto ohledu jako hyperaktivní dítě, které mělo příliš mnoho sladkého.

Okamžik jsem sledovala jeho napřaženou ruku, než jsem se plně vzpamatovala. Pochybovala jsem, že mám vůbec nějakou jinou možnost než se přizpůsobit okolnostem a přáním Volturiových.

Opatrně jsem se natáhla k Arově studené dlani a vzápětí zalapala po dechu. Jakmile se naše prsty dotkly, přitáhl si mou dlaň o kousek blíž k sobě a pevně ji sevřel mezi oběma svými. Síla toho pohybu mě donutila slabě klopýtnout a téměř jsem do něj vrazila.

Nezdálo se ale, že by tomu věnoval pozornost. Místo toho sklonil soustředěně hlavu, mírně natočenou do strany, jako by se snažil něco zachytit – a nedařilo se mu to.

Koutkem oka jsem postřehla Alecův zaujatý výraz, zatímco jsem sledovala na tváři jednoho z nejstarších existujících upírů krátký záblesk zklamání, rostoucí frustraci a nakonec… naprostou fascinaci.

„Nevidím vůbec nic! To je tak zajímavé!“ zvolal a přitáhl si mě blíž. Nyní se skláněl přímo nade mnou a téměř jsme se dotýkali. „Tak zajímavé! Alecu, byl bys tak laskav a ukázal Isabelle svůj unikátní dar?“

Alec mi věnoval zmatený pohled a vzápětí se z jeho pravé ruky vyvalil proužek mlhy shodný s tím, který směřoval k jeho mistrovi. Tenhle ovšem zamířil ke mně.

Začala jsem panikařit, ale Aro mě stále držel jednou rukou za dlaň, zatímco druhou mě zachytil za pas a přidržel na místě. Jeho výraz byl soustředěný, jak sledoval můj vyplašený obličej a naslouchal mému dunícímu srdci.

„Co to je?“ zeptala jsem se a zkusila ucuknout. V ten moment se ke mně už ale ta zvláštní mlha dostala a omotala se mi kolem kotníků. Potom se začala šplhat výš kolem mých lýtek a stehen. Bez dechu jsem čekala, co se bude dít – a když se nic nedělo, zvedla jsem oči do tváře před sebou.

Aro na mě hleděl s jasnýma očima, které zářily jako rozsvícený vánoční stromeček, a široce se usmíval. „Alecu, vidíš to, co já?“

„Ano, mistře,“ odvětil poslušně a najednou se na mě začal zase usmívat. Mlha se pomalu začala stahovat zase zpátky k jeho dlani, kromě toho jediného proužku, který byl stále spojený s Arem.

„Jsi samé překvapení, drahá Isabello!“ pustil mě a tleskl, ruce spojené jako v modlitbě si poté přiložil ke rtům a jen na mě okamžik zíral jiskřícíma, nadšenýma očima. „Neuvěřitelné, nepřestáváš mě udivovat, cara mia. Skutečně pozoruhodné! Ha-ha! Ha-ha-ha!“

Zahihňal se. Zahihňal. Za-hi-hňal.

Byl to značně znepokojivý smích a nikdy předtím jsem neslyšela podivnější zvuk, až mě zamrazilo. Jako by tím zvláštním smíchem unikalo z letitého upíra něco, co se veškerým dalším jednáním pokoušel potlačit. Něco divokého, chaotické, nezdravě narušeného.

„Co-co se právě stalo?“ zakoktala jsem a otřásla se.

„Och, Alecu, podívej se, myslím, že se nám konečně podařilo naši statečnou Isabellu trochu znejistit,“ prohodil a věnoval mi další úsměv, shovívavý a trpělivý. Natáhl ke mně znovu ruku, a když jsem se jí váhavě dotkla, obrátil se a začal mě vést k východu. Po cestě si zahákl mou paži do své a ven jsme vyšli vedle sebe, s Alecem za zády.

„Nemáte mít hodinu?“ napadlo mě najednou a střelila jsem po něm pohledem. Teprve teď jsem si také uvědomila, že svou brašnu předal Alecovi, aby měl naprostou volnost pohybu.

„Och, ale jistě. Nicméně jsem skončil o něco dříve. Zdá se, že rozpouštím kontaktní čočky, hm,“ zachechtal se potichu, a co chvíli mě přemýšlivě sledoval, zatímco jsme mířili do lesa za školou.

„Krom toho mi to dalo příležitost se s tebou konečně seznámit, a dokonce bez zvědavých očí. Ani nevíš, jak jsem se těšil na naše setkání!“ zvolal. „A jak příjemně nakonec dopadla tahle cesta! Nikdy by mě to nenapadlo, když jsme sem letěli, že, Alecu?“

Udržet si přehled o Arových myšlenkových pochodech bylo mimořádně složité. Zadívala jsem se krátce na upíra za námi, který automaticky přitakal: „Nikdy, mistře.“

„A co přesně tu děláte, jestli se můžu zeptat?“

„Ale to by mělo být přece očividné, cara mia!“ zvolal a druhou rukou mě poklepal po dlani, spočívající v záhybu jeho paže. „Přijel jsem tě navštívit.“

„Ale… proč?“ vyrazila jsem ze sebe. „Proč vy? Mě? A proč… proč nejste překvapený, že nejsem překvapená…“

„Pšt, dítě, pšt,“ zašeptal a cvrnkl mě do nosu. „Jak možná víš, někteří z nás jsou obdaření mimořádným darem. Mým je schopnost číst, určitým způsobem, lidskou mysl jedním jediným dotekem,“ znovu mě poklepal po dlani.

Může číst myšlenky. Paráda. Jednoduše paráda.

„Viděl jsem v myslích tolika lidí z města, jak blízcí jste si s Edwardem Cullenem byli,“ nyní soucitně ztlumil hlas do téměř šepotu, „a věř mi, člověk zapletený v milostném vztahu s upírem může zůstat v nevědomosti o našem malém tajemství jen po určitou limitovanou dobu, než si začne spojovat věci dohromady.“

„Och.“

„A poté, co mi Alec potvrdil, že skutečně máš povědomí o tom, co jsme, jsem byl tak nedočkavý na naše shledání! Můžeme se spolu bavit otevřeněa a opravdová upřímnost je dnes tak vzácná, nemyslíš?“ tlachal dál a zmáčkl mi ruku ve vřelém gestu. Byl to takový… radostně naladěný upír.

„Tak rád bych tě poznal blíž, budeme ostatně přátelé, ale tvoje mysl je mi uzavřená, není to úžasné?“

To byla velká úleva!

„Zdá se, že jsi imunní nejen proti mému nadaní, ale rovněž také proti talentu našeho mladého Aleca,“ pokračoval Aro žoviálně a tu a tam mě mimoděk popleskal po dlani, jako předtím. Připadala jsem si jako zatracené psisko. „Jsem velmi zvědavý, jak se taková schopnost projeví, až tě přeměníme.“

„Och,“ vydechla jsem znovu a zarazila se na místě. Tím jsem donutila zastavit i Ara a Aleca a oba na mě zamrkali a hleděli.

„Přeměníte?“ zopakovala jsem poněkud ploše. Tohle začínalo připomínat bizarní noční můru, ve které bych se měla cítit vyděšeně – a strach jsem měla, to ano – ale zároveň naprosto odtržená od těch obav.

Myslím tím – Aro Volturi byl excentrický, roztěkaný, užvaněný a dětinský upír, který držel vládu nad celým upírským světem. Logicky jsem věděla, že bych se měla bát, ale setkání s ním a jeho podivnou osobností – a navíc s tím sladce milým kloučkem za zády – bylo prostě… nepopsatelné. Nedokázala jsem v sobě vyvolat příliš mnoho strachu – možná mě všechen opustil už dávno, když umřela moje naivní část?

Každopádně jedno jsem věděla jistě. Nechci být upír! Moje vysoká, moje stipendium, můj život… ne, děkuji moc, ale ne, žádný vampyrismus a nesmrtelnost! Chci si žít v poklidu a bezpečí bez nadpřirozena.

„Ale jistě,“ Aro se na mě usmál s tím letitým, trpělivým výrazem, s tváří vyřazující moc a s věčností v očích. Vypadal, opravdu, jako by fušoval bohům do řemesla. „Musím dbát na bezpečnost našeho světa v první řadě, Isabello, a jeden z našich nejdůležitějších zákonů říká, že žádný obyčejný smrtelník nesmí vědět o naší existenci.“

„Ehm, můžeme předstírat, že jsem neobyčejný smrtelník?“ navrhla jsem napůl v žertu, napůl doufajíc, že by to bylo možné. Ale to asi těžko.

Aro se krátce tiše zasmál. Všimla jsem si, za tu krátkou chvíli, kterou jsme spolu hovořili, že má několik specifických druhů smíchu. Tenhle byl pobavený a příjemný na poslech, rezonoval někde hluboko v jeho hrudi, skoro spíš bručení, a ten zvuk byl velmi uklidňující.

„Och, neobyčejný smrtelník už dávno jsi, ale nemohu si dovolit dělat výjimky.“

Zůstávaly mi jen dvě nádherné možnosti, že ano? Nechat se zabít, nebo nechat se přeměnit. Vyhlídka věčnosti bez čehokoliv, co by ji zkrášlovalo, bez kohokoliv, s kým bych ji sdílela, se mi nicméně příčila.

Edward byl pryč a neměl v plánu se vracet a já to od něj ani nechtěla. Chtěla jsem jen normální život, normální vztahy, normální starosti jako předtím, než to upíří bláznovství obrátilo všechno naruby.

„A proč mě jen tak nezabít? Méně práce, méně starostí,“ napadlo mě. Zapolykala jsem a odvrátila se. Bylo by to pro ně jednodušší, o tolik jednodušší.

„Zvolila by sis smrt, když ti nabízím pravý opak?“ Aro jedním prstem podepřel mou bradu a donutil mě k němu znovu vzhlédnout. Jeho tvář byla zvědavá. „Řekni, věříš, že tvoje duše má takovou cenu?“

Zamrkala jsem, na chvíli zaražená jeho slovy. Alec v pozadí upřeně sledoval naši výměnu a byl osobně rovněž zvědavý, co odpovím.

„Hodnota duše se přece nedá vyjádřit, stejně jako o ni nelze tak snadno přijít,“ řekla jsem pomalu a hleděla do očí upíra nad sebou. Zdál se být skutečně ochromený mými slovy.

„Duše je cena, kterou je vykoupená věčnost, Isabello,“ jemně mi odvětil.

Aro Volturi sám sebe rovněž považoval za monstrum bez duše, jako Edward? To by mě nikdy nenapadlo. Stejně jako jsem nikdy nesouhlasila s ním, nemohla jsem souhlasit ani s tímhle upírem před sebou.

„Jenom, když to člověk – upír – dovolí,“ řekla jsem odhodlaně.

Co s nimi všemi bylo, že se považovali za prokletá monstra? I v predátorovi naproti sobě jsem viděla daleko víc než jen toho bezcitného zabijáka, kterým byl. Viděla jsem někoho s tím nejzvláštnějším chováním a fascinující komplexní osobností, ne nějaké monstrum, žádnou zrůdu, ačkoliv jsem věděla, že nebude daleko.

Zatěkala jsem očima z jednoho svého upírského společníka na druhého a zpátky: „Mám na mysli – máte rádi hudbu? Obdivujete umění? Kreslíte, nebo píšete poezii?“

Alec na mě hleděl s překvapeným úžasem, jako by nevěřil, že tu tak vehementně bráním jeho duši. Alecův mistr, o tolik blíž, že jsem mohla vidět každičký kousíček jeho dokonalého obličeje, byl jednoduše uchvácen a s mírně rozšířenýma očima a letmým úsměvem mě sledoval.

„Tohle nedělají bezduchá monstra,“ zdůraznila jsem každé slovo. „Zkuste se nad tím zamyslet.“

„A jak bys obhájila naši stravu?“ zajímal se pak.

Můj pohled sklouzl nechtěně na bělostné zuby, které byly tak blízko, že bych se měla cítit v ohrožení. Aro a já jsme stále byli zaháknutí jeden do druhého a i přes oblečení jsem cítila chlad vyřazující z jeho kamenného těla.

„Lidé taky zabíjejí,“ řekla jsem prostě. Moje odpověď Ara pobavila, neboť se ještě víc usmál – a prstem, kterým stále podpíral mou bradu, přejel pomalu podél mé čelisti až nahoru k líci, jeho pronikavé oči upřené do mých.

„Fascinující, jednoduše fascinující,“ vydechl. „Ještě jsem nikdy nepotkal někoho, jako jsi ty, cara mia.“

---

cara mia - má drahá


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Soumračný úsvit - 4. kapitola:

27.01.2013 [17:54]

ada1987uchvatné! jednoducho úchvatné! Emoticon

25.01.2013 [23:53]

Agule99Wow, píšeš naprosto úžasně! tahle kapitolka byla boží, a hlavně dlouhá, což je důležitý, hodně důležitý! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Moc se těším na další! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Ace
25.01.2013 [16:19]

AceAhoj, všichni, kdo sem přijdete, Pecka píše povídky na Harry Potter Fanfiction, teď ji chytlo Stmívání. Dospělá autorka s dospělými problémy si dělá čas na psaní a můžu vás ujistit, že píše skvěle, ale je člověk, někdy udělá chybu ve psaní i ona, ale námět, zpracování... - ona je prostě úžasná. A nebylo žádné věnování, takže budu prozrazovat děj. Na blogu má povídku dokončenou a tady ji přidává po kapitolách, to je na smičku!

5. AliceSofiaCullen
25.01.2013 [15:28]

No jo, prostě perfektní, zmínila jsem se už? vážně, tohle nemělo chybu! Tvoje povídky zbožňuju, a upřímně, kdo by je nezbožňoval, že? Patříš na první místo na mém žebříčku nejoblíbenějších autorů, čímž posouvám autorku VictoriaJamesLaurent na druhé místo. Piš dál, prosím, protože jinak budeš mít na krku jednoho nejukecanějšího člověka, který bude neustále žvanit o tom, abys psala dál. |A nebo jednu sebevraždu. Ale to asi né, i když za tuhle povídku život stojí. Takže ještě jednou díky za věnování, znova se klaním tvému umění a řiď se motem: co můžeš udělat dnes, neodládej na zítra! tím myslím psaní Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.01.2013 [13:54]

RowanaPředstava Bellina Pudu sebezáchovy listujícího cestovními katalogy a prospekty mě skutečně dostala.Emoticon
Povídka se mi moc moc líbí. Už se těším na další díl. Emoticon

3. Brigita
25.01.2013 [12:15]

Nádhera. Opět se neskutečně těším na pokračování. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.01.2013 [12:12]

VeubellaPáni! Konečně jsem se dočkala! Musím říct, že tohle byla fantastická kapitola. Doslova jsem ji hltala očima. Už se moc těším na další! Jsem zvědavá, jak se bude vyvíjet vztah mezi Bellou a Arem. Emoticon Emoticon
Tleskám a klaním se před tvým talentem! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. AliceSofiaCullen
25.01.2013 [11:51]

Moc děkuju, vážně vážně vážně!!!!!!!!!!!!!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon jinak povídka je super, jak jinak. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!