Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soudce z minulosti 10. kapitola

22.08.2012 (14:45) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2350×

Sedím s Quilem na ohořelém trámu a díváme se na poslední dohořívající kus dřeva. Klubovna zůstala nakonec stát celá kromě jedné strany, která se sesunula. Popadalo pár trámů, podlaha se propadla, takže bude chvilku trvat, než se z ní stane opět bezpečná budova. Kluci hasili opravdu intenzivně, později se k nim přidal i Quil, a přestože bylo vidět, že jsou z něj trochu nesví, nedali na sobě nic znát. Oprava nebude snadná…

Jeho ustaraná strhaná tvář mi dělá starosti. Od setkání se smečkou, se kterou se nakonec sešel před chvílí, nemluví.

Nebe se pomalu trhá a svítání tu bude, co by kamenem dohodil. Snažím se netřást, abych nevylila a nerozbila hrnek kafe, které jsem pro sebe a Quila uvařila. Mlha se povaluje po stráních, ale už ne na moc dlouho, jelikož ji za chvíli vystřídá východ slunce. Na ramenou mi visí deka, jenže mi moc nepomáhá. Mám strach, co bude dál a hlavně se bojím o Quilovo tajemství.

Děckám můžeme napovídat, že to bylo plánované, taková bojová hra, kde se ukáže, kdo se s tím jak vypořádá. Ujistíme je, že by nám ty šelmy neublížily, jelikož jsou cvičené. Dětská mysl a fantasie je čistá, takže uvěří dospělým, co jim napovídají. O to horší to bude s instruktory a mojí partou. Vůbec netuším, jak se z toho dostaneme, co jim řekneme, a jak to oni vezmou. Pokud to někde budou vykládat, v nejhorším případě skončí mezi čtyřmi bílými stěnami a v krásném bílém oblečku, což nechci.

Jsem úplně vyčerpaná a moje tělo mi dává najevo, že by si taky rádo aspoň na chvíli odpočalo. Oči mi těžknou, zavírají se proti mé vůli, přestože jim říkám, aby zůstaly dokořán. Těch pár odřenin, co jsem utržila, není nic v porovnání s tím, co mají na sobě Leslie a Quil.

„Jak je na tom Leslie?“ zašeptám.

„Vypadá o trošku líp. Ta noha se jí pomalu hojí, ale ještě na ni nestoupne. Žebra jsem jí zafixoval, aby se z toho rychleji dostala.“

Přišoupnu se k němu blíž. Vezmu jeho hlavu do dlaní, aby mi zpříma hleděl do očí.

„Není to tvoje chyba, slyšíš? To, že jsme vystavili ostatní nebezpečí, to byla nutnost, neměli jsme na vybranou,“ na konci mi selže hlas.

Obejme mě, aby mě utěšil, protože už mám zase na krajíčku. Sice jsme to zvládli, ale následky jsou mnohem horší. Natáhnu se a políbím ho. Vím, že tento muž má nejen své přednosti, ale i tajemství a chyby, ale pro mě je ten nejlepší, jakého jsem si kdy mohla vybrat. Už jsem se vypořádala s jeho vlčím já, které mě nejprve děsilo, jenže postupem času mi došlo, že on bude takový už napořád, a já ho měnit vůbec nechci. Vždyť on ten hnědý chlupáč s černou skvrnkou na pravém uchu je docela roztomilej, nemyslíte?

Nevědomost mě ubíjí. Moje trpělivost už taky přetekla, takže se na Quila podívám stylem Koukej to vyklopit a to rychle!.

„Debatovali jsme dlouho. Shodli jsme se na tom, že smečka potřebuje vůdce, alfu.“

Nervozitou podupávám pravou nohou. „Takže?“

„Prostě se tomu nemůžu do nekonečna vyhejbat. Smečka na mě spoléhá a já ji už nesmím zklamat. Před touhle povinností jsem utíkal už dost dlouho, takže nastal čas, abych se tomu postavil čelem,“ vychrlí unaveně.

Tohoto okamžiku jsem se bála nejvíc. Jsem ráda, že převzal zodpovědnost za smečku na svá bedra, ale to bohužel neřeší, co bude s námi dvěma. Nebo už se mnou nepočítá? Všechny ty bláboly o otisku byly jenom prachsprostá lež? Své zoufalství už nemůžu dál skrývat, dám si hlavu do dlaní a jediné, co v tomto momentě můžu udělat, je brečet.

Cítím na zádech jeho ruku, jak mě hladí, a slyším, jak se s nádechem zarazí. Vzhlédnu a otočím se na něj, ale on se dívá k lesu. Z hrdla se mu dere nepřátelské vrčení. Co má tohle zase znamenat?

Po chvilce se zpoza stromů vyrojí ženská postava s bledou pletí. V obličeji má tvrdé rysy, černé oči a plné rudé rty. Dlouhonohá bruneta s culíkem oblečená v khaki kabátě sahajícím až ke kolenům, šedivých úzkých džínách a kozačkách na podpatku dojde až k nám.

„Klid alfo, neublížím nikomu, vidíš mé oči, ne?“

Pohlédnu do nich a vidím kolem černých duhovek zlaté kroužky. Upírka zvířosajka! Panebože! Zrychlí se mi tep a srdce mi začne bít jako o závod. Vytřeštím oči. Proč přišla? Co má v úmyslu?

„Měl bys utěšit svou přítelkyni, nebo za chvíli zkolabuje,“ dodá směrem ke Quilovi, který si mě vezme do náručí a mírně se mnou kolíbá. Šlehnu po něm pohledem, protože k hysterickému záchvatu mám daleko.

Nedá mi to, abych se na ni nepodívala. „Proč jsi tady?“

„Váš přítel mě za vámi posílá, prej potřebujete moji pomoc.“

„Lžeš! “ vykřikne Quil.

Žena přimhouří oči. „Mám vám dvěma vyřídit, cituju: řekni těm dvěma hrdličkám, že jim posílám dárek.“

Po těle se mi rozlije hřejivý pocit. To je pro Maxe typický, zašklebím se.

„Jak bys nám mohla pomoci? Stejně už je existence vlkodlaků prozrazena,“ ozve Quil.

„Mám schopnost nebo dar, říkejte si tomu, jak chcete. Umím mazat paměť, celou nebo jenom některé události, záleží na přání, takže si myslím, že nic ztraceno není.“

Mrkne na něho.

V hlavě mi to začne šrotovat a její slova se mi vrývají do paměti. Kdyby ostatní na útok zapomněli… vlčí tajemství by se nikdo nedozvěděl.

„Jak ti máme věřit, že jim neublížíš?“ zeptá se podezíravě Quil.

„Přišla jsem dobrovolně na přání vašeho přítele. Myslíš, že kdybych vám chtěla ublížit, vyšla bych lidským krokem, a ne svým přirozeným?“

Na tom něco je, pomyslím si. „Vážně dokážeš to, cos nám tu řekla?“

„Jsem Gale a říkám pravdu. Pokud už jste se rozhodli, tak neztrácejme čas, jelikož za hodinu bude slunce nad pahorky stromů a já budu jako zářivá diskokoule,“ zasměje se svým zhrublým hlasem.

Quilovi se Gale očividně nezdá. „Co za to chceš? Vy zubatý nejste přece samaritáni, ne?“

„To už je vyrovnané,“ odpoví mu nevzrušeně.

„Fajn, budeme ti věřit,“ ignoruju Quilovův zamračený pohled. „Nešlo by ty vzpomínky jenom poupravit?“ zeptám se ze zvědavosti.

Gale záporně zakroutí hlavou. „Jenom smazat, bohužel.“

„To jim nemůžeme udělat,“ vykřikne Quil.

Ta představa se mi nelíbí, ale když to zachrání jeho… „Pokud to Gale provede správně, nebudou si celý incident pamatovat. Myslím si, že za pokus to stojí.“

Quil zatíná pěsti. „Není to správné!“

Uchopím jeho hlavu do dlaní. „Vím, že to není správné, ale pro ně je to to nejlepší, co můžeme udělat. Když na ten boj zapomenou, budou dál žít bez nadpřirozena. Chceš je pak za pár let vidět v psychiatrických léčebnách?“

Vyděšeně se na mě podívá a povzdechne si

„Dobře, uděláme to,“ rezignuje. „Ale chci u toho dohlížet.“

Gale přikývne. „Fajn.“

Quil, mě vezme za ruku, proplete naše prsty a s Gale před sebou jdeme do zaplněné jídelny. Přeci jen chce mít jistotu o jejích slovech.

Po našem příchodu dovnitř všichni zvednou hlavu a s očima plnýma očekávání na nás doslova zírají. Dospělí z ní moc nadšení nejsou, ale nijak to nekomentují.

„Ahoj, tohle je Gale, přišla si popovídat s dětmi,“ oznámím.

Malá copatá holčička s mašlemi si Gale prohlíží od hlavy k patě. „Proč je tak bílá?“

„Jsem albínka, proto jsem takhle světlá, neopaluju se.“ Usmívá se na ni a malá jí to oplácí.

„Víš, co? Nechceš si jít se mnou popovídat vedle? Prý jste tu měli velké pozdvižení.“

Holčička nadšeně přikyvuje, uchopí Gale za ruku a odchází s ní.

„Je tohle dobrej nápad? Nepoškodí jim nic v hlavě, že ne?“ Přitisknu se ke Quilovi ještě víc.

Quil zavrtí záporně hlavou. „To by si nedovolila. A pokud nám ji Max poslal, že nám pomůže, tak jí musíme věřit.“

Zdvihnu obočí. „A ty jí věříš?“

„Ani náhodou, upírům se věřit nedá. Jsou proradní a lstiví.“

„Jak moc znáš upíry?“ zeptám se ho.

„No, několikrát jsem se s nima už setkal. Jsou rychlí, neuvěřitelně silní a mazaní. Pro mě jsou to zrůdy, co mi zabili otce. Pohrdám jimi a nechci s nima mít nic společného.“

„A co Gale? Jak na tebe působí. Můžeme jí věřit? Nepřijde mi jako nějaká proradná mrcha, co by po nás šla a chtěla nás oba zabít.“ Přestože Gale neznám, její oči byly upřímné.

„Abych pravdu řekl, nemyslím si ani já, že by nám chtěla ublížit. I když z ní mám blbej pocit a no, ježí se mi chlupy, ale pokusím se jí věřit. Nepodceňuju ji, takže ji budu bedlivě sledovat,“ ušklíbne se a já poznám ironii celé situace.

Přikývnu. „Já jí věřím, jen se bojím, že se něco pokazí a my nebudeme schopní zachovat tvé tajemství. Nechci o tebe přijít, když jsem tě našla,“ poslední slova zašeptám.

Quil mě konejšivě hladí po zádech. Po jeho dotyku mě opustí jakákoliv strnulost a vystřídá ji slastné uvolnění. Jako by mi spadlo to nejtěžší břímě, co mě do té doby tížilo na zádech. Svou ruku nechá položenou na mých bedrech a směřuje mě ke stolu, kde sedí Pete, Jack a Mike.

„Na, vypij to, udělá se ti líp,“ strká mi Quil pod nos hrnek, ze kterého se line vůně zeleného čaje aromatizovaného třešněmi.

Vděčně se na něj usměju. „Díky, lásko,“ to poslední naznačím němě ústy.

„Můžeme?“ optá se Gale procházející kolem nás.

Quil trochu toporně přikývne a odchází s ní.

„Michelle, až půjde poslední dítě, pošli za mnou i instruktory,“ poprosí mě ještě Gale, než odejdou.

„Jasně, pošlu.“

Fajn, nemám z ní dobrý pocit. Mám pokaždé zimnici, když se objeví, ať už je zvířosajka nebo ne, mám se před ní vždycky na pozoru. Mohla by přeci taky uklouznout, že? Nechci dopustit, aby někdo přišel o život nebo se naopak stal upírem. Přestože je milá a snaží se nám pomoct, jde z ní strach. Nezapře v sobě predátora ani na chvilku. Jsou to krvelačné bestie, bez ohledu na to, čí krev pijí. Nikdo mi to nevymluví, jenže to je teďka fuk, protože oni se to nesmí dovědět. A vlastně nikdy se to nedozví.

Ještě zaslechnu něco o studených rukou, než se vytratí.

„Kdo je ta Gale a co dělá s našima dětma?“ zavrčí Mike.

Jak jim to říct, že? „No, Gale je dětská psycholožka z nedalekého města. Zavolali jsme jí a vysvětlili náš problém, že děti utrpěli šok při bojové hře, která se zvrtla se cvičenejma psama.“

Sakra, když potřebuju něco vymyslet, tak na nic nepřijdu a teď se můj mozeček rozhodl se mnou spolupracovat? Díky kámo!

„Jenže oni nebyli cvičení,“ poznamená ironicky Mike, kterému se v pravém uchu blyští náušnice, od níž se odráží světlo do mých očí. Zpocené prameny blond vlasů mu padají do čela, jak má skloněnou hlavu těsně nad hrnkem. Připomíná mi opilce v hospodě, co už má dost. Přimhouřím oči a začichám, jestli si náhodou to kafe něčím neříznul. Nenašel někde flašku?

Mike si usmyslel mě dneska zdeptat, nebo co?

„Víš, co by se dělo, kdyby děti věděly, že to není fingovaný? Nechtěj vidět tu paniku!“

„Ona není cvokařka, že jo?“ ozve se Pete.

Zamračím se. „Je z pediatrie. Specializuje se na dětskou psychiku. Proč myslíš, že tam je Quil? Aby se děti cítily v pohodě a nebály říct vše, co si pamatují.“

Oba mě nedůvěřivě sledují.

„No, to není špatnej nápad,“ ozve se Jack, který si dává své dredy do gumičky. „Děcka si s ní o tom pokecají, ona jim řekne, že to nebylo skutečný a ony nebudou mít nějaký trauma, jo, dobrej tah.“

Chlácholivě se na něj usměju. „Budou v pohodě, uvidíš.“

Dál kouká do svého hrnku plného kouřící se černé kávy a jen pokrčí rameny. Snad se z toho dostanou.

„No, hlavně že budou bez újmy, my se s tím nějak popereme,“ vrhne na mě vyčítavý pohled Pete.

Ježkovy voči, myslíš, že jsem si tohle vymyslela? Copak nevidíš, že mě to ubíjí ze všech nejvíc? Že muž, kterého miluju, je tím, čím je, a nejde to nijak změnit? Jsem s tím smířená, ale nemyslíš, že kdyby nic takového nebylo, byla bych šťastnější?

Propichuju Petea vražebným pohledem, protože se mi z něj pěkně vaří krev. Má mě snad za slabocha? Mám v hlavě jako po útoku tornáda - moje myšlenky lítají jako zběsilé sem a tam, až mně z toho třeští hlava.

Přisedne si naštvaný Danny.

„Kde je Quil? Chci s ním mluvit.“

Otočím se na něj. „S psycholožkou uklidňují děti ve společenské místnosti.“

„To je výborný a kdo uklidní nás? Víš, jakou mi dalo práci utišit Alex, aby nevyváděla jako pominutá? Mám na Quila pěknou pifku.“

Chápu jeho rozhořčení, ale jeho nadřízený za to nemůže.

„Quil za nic -“

„Tohle neříkej,“ utne mě Danny v půlce věty. „S tou ženskou se evidentně zná, co byli ti její vlci. Chci si s ním vyříkat - co se sakra děje, a proč se to stalo. Navíc žena – vlk? Nebo žena měnící se ve vlka? To přece není normální, ne? Tohle mě fakt děsí – nechápu to.“

„Co klubovna? Viděl si ji?“

Přikývne. „Jo, zachránilo se docela dost. Něco se musí opravit a něco zbourat a přestavět. Musím se dohodnout se správcem a Quilem, co bude dál a hlavně, kdo to zaplatí.“

„Kdybyste potřebovali pomoc, dejte mi vědět, byla to i moje vina, takže mi určitě zavolej,“ naškrábu mu svoje číslo propiskou, co jsem měla v kapse šusťáků, na podtácek, co se válí na stole.

Danny si z kapsy vyndá balíček žvýkaček, jednu roztřesenýma rukama rozbalí a dá si ji do pusy. V ruce žmoulá staniol, zřejmě se snaží zaměstnat.

„Hele, s klubovnou si nedělej hlavu, za nic nemůžeš. To je v poho, to bych mohl klidně zafinancovat sám.“

Nesouhlasně kroutím hlavou. „Ne, je to malá protislužba. Určitě mi dej vědět.“

„Hele, jestli chceš fakt pomoc, tak jdi místo mě utěšovat Alex. Je v šoku, Kim se jí snaží uklidnit, nedaří se jí to. Jedinej, koho normálně vnímá, jsem já.“

Bože, netušila jsem, jaký dopad může celý boj mít. Danny si sice stěžuje, ale poslední větou mu prosákne vřelost. Aspoň někomu přinesly tyhle potíže štěstí.

Quil přijde pro poslední dítě, malého hubeňoura se zrzavou čupřinou v plandavém oblečení.

„Chci s tebou mluvit!“ vykřikne Danny od stolu.

Quil ho umlčí zvednutím ruky. „Později. Jo a kluci, Gale chce mluvit postupně i s vámi.“

S tím se otočí a odvede prcka. Kluci se zvednou a poslušně opouští jídelnu.

Dopiju čaj, který je studený jako psí čumák, a dojdu si pro další, abych měla co pít do té doby, než se vrátí Quil.

Po půl hodině se ho konečně dočkám.

Přijde mi, jako by zestárl o několik let. Havraní vlasy mu padají do očí a zakrývají mu vrásky na čele. V hnědých tůních vidím únavu, kterou přemáhá, a široká shrbená ramena jsou znakem vyčerpání. Od hašení má od uhlíků propálené díry na rukávu červeného trička a od sazí a popela má ušpiněné bermudy. Je velmi statečný, když se snaží pro všechny zajistit bezpečí bez nadpřirozena. Obdivuju ho, že ještě úplně neztratil hlavu. To, co dneska předvedl, by jistě nikdo nedokázal. Až teď jsem si uvědomila, jak moc ho miluji.

Nechci se ho vyptávat, ale… „Jak to šlo?“

„No, Gale mě překvapila, drží se dohody.“

Usměju se na něj. „Kam teď?“

„No, asi nejdřív za Leslie. Nevím, jak to vezme, ale bude to nejlepší pro nás pro všechny.“

Přikývnu, ale mám strach, aby jeho sestra něco nevyvedla.

Z hlavní budovy vyjde Gale.

„Myšlenku na útok smečky jsem jim vymazala. Nic si nepamatují,“ informuje nás po tichu.

Zvednu se od stolu k odchodu. „Myslím si, že by se děti s klukama měly vrátit zpátky do svého tábora.“

„To je dobrej nápad,“ aspoň se z toho v klidu dostanou.

„Počkám ve stínu budovy za rohem,“ oznámí nám Gale a zmizí. Fíha, to je teda rychlost!

Obloha se pomalu vyjasňuje, ale stále zůstává zamračeno, zatímco sluneční paprsky prosvítají ve skulinách mezi mraky. Větřík občas pofukuje, což je dobře, aspoň se bude lépe dýchat při tom vedru, co se na nás chystá. Tuto roční dobu v Summer House Parku jsou vedra typická, proto nabízejí v programu mnoho výletů lodí po jezeře. Koukám po ostatních, kteří vypadají opravdu zničeně – tedy aspoň kluci jsou jako po náročném flámu. No, tohle je mnohem větší vzrůšo než nějaké popíjení v baru a balení krásných koček.

Hlavní budova kromě mého vloupání neutrpěla žádné škody, takže tmavě hnědá roubenka s bílými okny se nezměnila. Velký starý srub schytal náraz dvou peroucích se vlkodlaků, takže je ve dřevěné stěně menší díra, která se bude muset opravit. Ostatních chatek v kempu se boj nijak nedotkl, jen klubovna vypadá jako jedna černá díra po útoku nějaké rakety. Sice stojí, ale obytná není, takže se na ní bude muset hodně opravovat.

O pár minut později navrhne Quil Jackovi, Peteovi i Mikovi návrat domů, protože se stala nehoda a bylo by lepší, aby s dětmi odjeli.

„Co se stalo?“ zajímá se Mike. Páni, on si fakt nic nepamatuje? Že by to fungovalo?

Otočím se na Quila s výrazem Tohle si laskavě vyřeš sám.

„Moc dlouhá noc, ne? Ale neměli byste tak pít,“ upozorňuje je Quil.

Když vidí zmatené obličeje, dodá, že… „V nedaleké vsi byla večer bouřka. Elektrickým vedením projel proud a uhodil do klubovny.“

„Fakt? Jak velké jsou škody?“ ptá se Jack s očima na vrch hlavy.

Quil vypadá, jako by přemýšlel, ale po chvilce přeci jen odpoví. „Trochu to odnesla střecha a uvolnil se trám, takže spadla jedna stěna. No ale opravit to půjde, do příští sezóny by to mohlo být hotový.“

„Hele, kdybyste chtěli pomoc, stačí zavolat,“ nabízí se Pete a oba další instruktoři přikyvují na souhlas.

„Díky hoši, určitě dám vědět,“ podají si ruce na rozloučenou, děcka nastrkají do aut a odjíždějí. Ještě nám zatroubí a děti mávají z oken.

Uf, tihle už jsou v bezpečí od nadpřirozena. Jsem rudá až na zadku. Takhle jim lhát…

Obcházíme s Quilem budovu, vyzvedneme Gale a míříme do chaty číslo osm, kam jsme odnesli Leslie, aby byla z dosahu ostatních.

Chatu najdeme bez problémů. Zastavíme se před ní, abychom se dohodli. Quil celou cestu mlčí a na čele se mu objeví zamračená vráska, jak je ponořený do svých myšlenek – zřejmě ne moc hezkých. Nakonec si povzdechne.

„Rozhodl jsem se, že u mé sestry bude vymazání kompletní paměti. Na mě, naši rodinu, na její plány a na celý boj, co se dnes uskutečnil.“ V jeho očích vidím ukrutnou bolest. Tohle ho bude provázět celý zbytek života.

„Jsi si naprosto jistý? Nebudeš nikdy svého činu litovat?“ ptám se ho opatrně, protože tohle pro něj musí být opravdu těžké rozhodnutí.

„Naprosto. Bude mnohem lepší mít sestru, která tě nezná, než sestru, která tě chce zabít. Je to mnohem menší zlo a my všichni budeme v bezpečí.“

Jsem dojatá. Podpořím ho silným stisknutím ruky.

„Co mám tedy udělat?“ chce vědět Gale.

Quil se na ni otočí. „Prosím tě o to, aby si má sestra pamatovala pouze, jak se jmenuje, čím je a že má bratra, který ji má moc rád, ale že s ní nemůže být…“ odmlčí se.

Gale na důkaz toho, že rozumí, přikývne. Quil odemkne chatu a my vstoupíme dovnitř.

Vypadá to tu úplně jinak, než když jsem tady byla naposledy. Na podlaze nejsou sebemenší známky toho, že tu kdysi někdo krvácel, protože zem je čistá jako křišťál. V rohu ložnice stojí bedna na peřiny, které jsem si tehdy ani nevšimla. Leslie leží ve sněhobílých přikrývkách postele uprostřed, kde u její hlavy stojí malý noční stolek, na kterém je budík s lampičkou.

Leslie na nás upře své tmavě hnědé oči – stejné jako Quilovy - ale vzápětí je odvrátí. Vypadá, jako by ji přejel tank. Pobledlá, pomlácená a bez života.

„Přivedli jste si na mě upíra, abych byla hodná?“

„Ne, přišla nám pomoci svým darem. Nijak ti neublíží, dala mi své slovo,“ vysvětluje své sestře Quil.

Gale přistoupí blíž k posteli. „Můžu?“

Leslie prská, nadává a odtahuje se.

Quil přikývne a Gale se dá do své práce.

Dojde až k Leslie, která se na ni vyděšeně dívá. Její zranění jí nedovolí se bránit ani nijak odporovat. Gale si sedne na přikrývku a skloní se k hlavě Leslie, kterou uchopí do svých rukou. Ukazováček a prostředníček stisknou na každé straně spánky, při čemž se jí upřeně dívá do pomalu klesajících očí. Vypadá jako by spala, když jí Gale tře prsty spánky a něco mumlá. Není jí rozumět ani slovo, ale je vidět, že ví, co dělá. Zavře oči, zamračí se, jak usilovně zatíná svaly v obličeji, a plně se soustředí na svůj úkol. Přijde mi, že nás ani jedna nevnímá.

Nevím, jak dlouhá chvíle uplynula, ale v celé chatě je ticho jako v hrobě. Gale otevře oči a já mám jasno, že svou úlohu splnila. Poté dá ruce z jejího obličeje, který stále vypadá uvolněný a spící.

Vzápětí se probírá i Leslie.

„Kde to jsem?“ ptá se zmateně.

„Jsi v našem kempu, kam jsme tě přinesli, protože jsi byla zraněná v lese. Našel jsem tě tam, když jsem se vracel od jezera,“ odpovídá jí Quil a já jeho slova potvrzuji přikyvováním.

Povzbudivě se na ni usměju. „Neboj se, z nejhoršího si venku.“

„Děkuju za záchranu. Jsem vám vděčná.“

Quil postaví na zem tašku. „Tady máš nové oblečení. Doufám, že ti padne. To tvoje bylo na cáry.“

„Díky, jsi moc hodný.“

Dívám se na ni a vidím, že mluví upřímně. Stisknu Quilovi ruku, abych prolomila jeho odtažitost. Kruci, tohle je divný.

„Jak se jmenuju?“ ptá se jí podezřívavě Quil.

„Nevím, neznám tě.“

„Víš, že jsi vlkodlak?“

Přikyvuje na souhlas. „Jo, cítím svou vlčici v sobě.“

„Znáš tenhle kemp?“

„Ne, nikdy jsem tu nebyla. Ani nevím, jak jsem se tu ocitla.“

„Třeba výlet,“ mrkne na ji Quil.

„Možná.“

„Ještě lež, minimálně do večera, pak se oblíkni a můžeš jít domů. Nikdo tě zdržovat nebude,“ dodá Quil.

Její vděčnost se zrcadlí ve výrazu obličeje. „Jste oba tak laskaví, ještě vám jednou děkuji.“

„Hlavně se uzdrav,“ pohladím ji po ruce. Obdaří mě úsměvem.

Tohle chování je pravý opak staré Leslie. Gale svou práci odvedla znamenitě a takhle vlčice si nic nepamatuje, je milá a slušná, žádné jízlivé poznámky ani komentáře. Co se to s ní ale stalo? Nepoškodila jí něco v hlavě? Takhle je pro ostatní opravdu neškodná jako beránek.

Quil si vezme Gale stranou.

„Je to trvalé?“ šeptá jí.

„Mělo by být, ale je vlkodlak a nikdy jsem je nemazala, takže nevím.“

Quil kývne na srozuměnou.

Rozloučíme se s ní. Quil ještě postává u dveří a pozoruje ji. Nedokážu si ani představit, jak těžké to pro něj musí být. Přišel o sestru, a přestože byla, jaká byla, měl ji moc rád. Určitě mu bude chybět, i když to na sobě nedá znát. Nakonec vyjde se sklopenou hlavou ven. Okamžitě jsem u něj, objímám ho a utěšuju, aby věděl, že není sám, protože má mě, milující přítelkyni, která ho neopustí a vždycky tu bude pro něho. Políbí mě a já cítím jeho zoufalost a bezmoc nad celou situací. Šeptám mu konejšivá slůvka do ucha, abych ho aspoň trochu uklidnila. Po několika minutách, které trvají věčnost, se mi to povede.

„Pojďme, ať to máme za sebou co nejdřív.“

Přikývnu na souhlas, propletu naše prsty a společně s Gale, která stála opodál a nechávala nám prostor, vyrážíme za holkami do chaty. Zbývají už jen oni.

Jde se mi těžce, poněvadž mám pocit, že moje nohy jsou z olova. Čeká mě lhaní kamarádkám, a přestože je to pro jejich dobro, svírá moje srdce železná pěst. Bože, do čeho jsem se to dostala? Z nějakého důvodu je tohle divadlo pro mě nejtěžší.

Quil mě pozoruje skrz své dlouhé řasy. Jistě v mé tváři vypozoroval můj vnitřní boj. Zastaví se a obejme mě.

„Ššš, zlato, to bude dobrý. Pomůžeš jim a ony ti budou vděčné, uvidíš,“ utěšuje mě, zatímco mě hladí po zádech a já mu brečím do trika jako želva. Achjó, proč jsem tak lítostivá?

Posbírám své odhodlání ze země a přidám do kroku, abych to měla co nejdřív za sebou. Před naším ubytováním se trochu seberu, dodám si odvahu a jdu na věc.

Vejdu dovnitř, kde spatřím Kim sedět na pohovce, která se statečně drží před totálním kolapsem.

„Alex se Susan usnuly po Dannyho odchodu. Já se snažila taky usnout, ale všechno mě to provází ve snech znova. Děsí mě to,“ upře na mě uslzený pohled.

„Neboj se, už je všechno v pořádku. Jsme v bezpečí, nic se ti nestane,“ tiším ji, když si ji vezmu do náruče a snažím se ji kolébat, aby se uklidnila.

„Glen tu byl se mnou, ale před chvíli odešel.“ Mám z těch dvou fakt radost. Nevěřila jsem, že jim to vyjde. Moc jim to přeju.

Z pokoje vyleze Susan.

„Ahoj Michelle,“ pozdraví mě roztřeseným hlasem.

„Ahoj, jsi v pohodě?“

„Já, no, ani omylem. Jen, když tě vidím, chci se ti omluvit. Za to s Quilem, víš. Byla jsem pitomá. Jsem ráda, že jste spolu, hodíte se k sobě.“ Páni, ta mi teda vytře zrak.

„Děkuju, jsi hodná.“

„Nechtěla bych chlapa, co se mění v psa,“ dodá sarkasticky.

Zvednu tázavě obočí.

„Jenom rejpu,“ mrkne na mě.

Uf, oddychnu si.

„Alex spí?“

Kim přikývne. „Jo, vzala si nějaké aspiriny. No a předtím se dohadovali s Dannym o nich. Alex se rozhodla přestoupit na univerzitu do Toronta.“ Po mém nechápavém pohledu vysvětluje. „Tam bydlí Danny. Prý tam mají stejnej program jako u vás, takže se bude stěhovat k Dannymu.“

Ona to myslí fakt vážně, fíha, to je teda rychlost. Alex se s tím teda nemaže.

„Kdo je ona?“ ukáže prstem Susan na Gale.

„To je Gale, přišla si s námi popovídat o dnešku a o celém pobytu tady. Susan, běž první, ukaž, kde s Alex bydlíte.“

Mlčky naznačím Gale, ať jde se Susan.

„Vymaž jenom útok, ostatní soukromé vzpomínky nech, ať si pamatují nás všechny, kromě tebe,“ šeptám směrem k ní.

Přikývne.

S Kim pohupuju ze strany na stranu, mluvím na ni o všem možném, až jí nakonec začnu vymýšlet pohádku o jedné kočce, co bydlela v domečku v malé vesnici. Původně jsem chtěla povídat o pejskovi, ale ten je dnes tabu. Kim se směje, prý jí mamka povídala pohádku naposledy, když byla malá.

Když se dostanu k tomu, že se kočka vydala na výlet a potkala králíčka, vyjde z pokoje holek Gale, která mi němě ústy naznačí, že je hotovo. Pomalu posunu na gauč Kim, aby se nevzbudila. Gale si se mnou vymění místo, nahne se ke Kim a prsty uchopí její hlavu. Pozoruji ji stejně, jako při Leslie. Fascinuje mě to a zároveň děsí. Tahle schopnost může být užitečná, ale zároveň může být i zneužita. Pevně doufám, že Gale nepopadnou choutky obrátit se proti nám. Tahle myšlenka mě vážně znepokojuje. Zatím na to Gale nevypadá, tak snad se to v budoucnu nezmění.

Jen co Gale odejde, sednu si zpátky ke spící Kim. Levou rukou ji hladím po vlasech. Jsem ráda, že všechny mé kamarádky přežily vlčí útok a teďka jsou ochráněné proti nadpřirozenu. Až odsud odjedeme, nikdo si na to nevzpomene. Sedím a přemítám, co bude se mnou a s Quilem, až odsud odjedu. Nedokážu si svůj život bez něj představit, ale odsud do Oshawy je to daleko. Bojím se, že nám to nevydrží. Samovolně mi po tváři stékají slzy. Ne, zapřísáhnu se, musím být statečná, abych tomu dokázala čelit s naprosto čistým štítem. Nebudu se rozrušovat dřív, než to bude opravdu nutné.

Zaskřípají dveře. Podívám se směrem k nim a vidím mezi nima Quila, jak mi rukou naznačuje, abych šla ven. Nechám spící Kim samotnou a odcházím z chaty.

„Všechno v pořádku?“

Přikývne. Jdeme mlčky, až dojdeme k jeho stanu, kde stojí Gale.

„U všech se ti povedlo vymazat vše o vlkodlacích?“ zeptám se Gale.

„Ještě zbývá poslední,“ ozve se potichu Quil.

Jak poslední? Vždyť děcka a instruktory spolu s Dannym zpracovala Gale v hlavní budově, Leslie v osmičce, holky a kluky v chatkách…

Ne! To nemyslí vážně!

Zalapám po dechu, když si uvědomí, že to jsem… . „Já? Já jsem poslední?“

Hlas se mi třese jako osika. On to chce vzdát. Po tom všem, co jsme spolu přežili?

Quil uhne očima, čímž mi dá jasnou odpověď.

„To nemyslíš vážně?“ rozkřiknu se na něj. „Po tom všem, co jsme ustáli? Ty chceš, abych na tebe zapomněla? Na nás?“

Upře na mě své smutné hnědé oči. „Je to jediné řešení, jak tě udržet na živu. Budeš mít normální život, muže a děti. Na mě čekají povinnosti vůdce smečky. Nevzpomeneš si na mě. Nadpřirozeno a vlkodlaci tě nechají klidnou.“

„Ty ses zbláznil? Proč nás chceš obětovat? Copak ti už na mně nezáleží?“ vzlyknu. Ne, nebudu brečet, jsem přece velká holka.

Povzdechne si. „Michelle, nedělej mi to ještě těžší než to je.“

Jsem rozžhavená do běla. „Jak nedělej mi to ještě těžší? Já se tě přece nevzdám!“

„Jsi rozrušená. Nevíš, co říkáš.“

On se vzdává? „Jsem naprosto při smyslech,“ prskám.

„Dokážeš čelit upírům, když jdou po tobě? A co útok na mého otce? To už si zapomněla na jejich krvelačnost? Jak ho rozsápali a nechali ho tam válet? Kdybych tě tahle někdy našel, zešílel bych.“

„Nějak bych to -“ nenechá mě domluvit.

„Nezvládla a netvrď mi, že jo. Já sám na ně nestačím!“

„Dokážu se o sebe postarat sama!“ přešlápnu z jedné nohy na druhou a vrátím se do svého bojového postavení.

Podívá se na mě zpod svých hustých řas. „Zlato, ani já sám jsem tě nedokázal ochránit před tím vším. A to jsem si myslel, že ano. Vidíš sama, jak to dopadlo – selhal jsem.“

„Vždyť si nás zachránil od útoku!“ zakřičím.

„To si mě pleteš s Maxem, ten si zahrál na hrdinu. Kdyby nezasáhl, rozsápala by tě Leslie a já bych ani nemrkl.“

„Ale prosím tě, přeháníš,“ mávnu rukou.

Tyhle jeho slabošské řeči nehodlám dál poslouchat. Vážně mě chce od sebe odehnat?

 Jdi, Gale tě zbaví všech vzpomínek a já se ujmu vůdcovství ve smečce. Naše cesty se prostě rozdělují, bohužel.“

„Do teď jsem si myslela, že jsi ten nejstatečnější a nejodvážnější muž, s jakým jsem se setkala. Zklamal si mě. Díky za pěkné léto, budu na něj vzpomínat – teda pokud si ho vůbec budu pamatovat,“ štěknu po něm.

V jeho tváři spatřím barevnou škálu emocí. Možná jsem na něho zbytečně krutá, ale jeho úsudek mě bolestně zasáhl.

„Fajn, vyhovím ti. Gale, jdeme. Ať to mám rychle za sebou.“

Otočím se a s Gale v závěsu odcházím.

Stojím u otevřených dveří a pozoruji Quila při balení. Musí o mně určitě vědět. Po chvilce se odlepím od futer.

„Dobrý den, instruktore.“

Zmateně se otočí. Očima těká chvíli na mě, pak zase ke svým věcem. Smutek se zrcadlí v jeho hnědých studních.

Povzdechne si. „Ahoj Michelle, potřebuješ něco?“

„Ne. Jen jsem se stavila, jestli s něčím nechcete pomoc.“

Záporně zakroutí hlavou a dál si skládá hromádku oblečení do tašky. „Díky za ochotu, ale všechno zvládnu sám.“

„Vážně byste pro mě nic neměl? Musela jsem už z chaty vypadnout, protože ódy Alex na Dannyho už jsem vydržet fakt nemohla. Když nebyla zamilovaná, byla snesitelnější,“ zasměju se. On však ne.

„Něco vás trápí? Svěřte se, uleví se vám.“

Zavrtí záporně hlavou. „Ne. Měl bych přání – Odejdi prosím, chci být sám.“

„Jak si přejete.“

Dál se věnuje rovnání věcí do cestovní tašky. Odcházím, ale v půlce cesty se otočím a vrátím se k němu.

„Ještě něco?“

„Jo,“ a dám mu pořádnou facku.

Vykuleně se na mě dívá s děsem v očích. Páni, škoda že nemám foťák, poněvadž by to stálo za to.

„Už nikdy, opakuju, nikdy za mě nerozhoduj, jasný?!?“

Mlčky přikývne a dál si mne rukou zarudlou tvář.

„Chtěl jsem, abys byla v bezpečí.“

Sednu si k němu na zem a zpříma se mu podívám do očí.

„A nemyslíš, že nejvíc chráněná se cítím s tebou? Že bys za mě položil svůj život, kdyby to bylo nezbytné? Nebo že si mě ceníš mnohem víc než si zasloužím?“

„Tys nenechala Gale…“ odmlčí se.

„Ne, protože jsem jí řekla, proč to nechci. Mým pohnutkám porozuměla a poslechla mě. Odešla zpátky tam, odkud přišla, teda aspoň si to myslím.“

„Dobře.“

Ušklíbnu se. „Tak a máš mě na krku. Už se mě nezbavíš.“

„Už to tak bude,“ šeptá Quil, načež mě popadne do náruče a objímá mě. Bože, taková slast!

„Smířila jsem se s tvou funkcí alfy, jen nevím, co to pro mě znamená.“

Quil se na mě zdrženlivě usměje. „Jsem sice alfa, ale všem jsem řekl, ať se vrátí ke svým rodinám. V případě nouze je svolám a dohodneme se na krocích, co podnikneme.“

„To jde? Já jen, žes říkal, že smečka bez vůdce bejt nemůže?“

„To máš, zlato, pravdu. Já ji nerozpustil, jen jsem jim řekl, že chci, aby žili svůj život. Nebudu s nimi zacházet jako se sluhy, co musím mít pořád za zadkem,“ zavrčí. „Jsou také lidé, kteří potřebují svobodu.“

Usměju se na něj. „Jsi moudrý. Budeš skvělý vůdce.“

„Jen, když budeš po mém boku.“

„Neboj se, nikdy tě neopustím,“ zašeptám mu do hrudi.

Sedíme na zemi v objetí, kdy mám pocit, že mě umačká. Podle jeho chování lze usoudit, že nevěří tomu, že jsem se k němu vrátila. Asi si myslí, že mě ztratil, jenže já byla jeho od našeho prvního nočního setkání. Lepšího muže jsem si ani nemohla přát.

Zabořím mu obličej do jamky klíční kosti a nasávám jeho kořeněnou vůni promíchanou s aroma dřeva a jehličí prosycenou divokostí druhého Quilova já, které cítím z jeho těla. Už mě neděsí. Naopak – Jsem s ním v bezpečí. Trošku mě od sebe odstrčí, ale jen kousek od sebe, aby mi mohl rukou uchopit tvář, sklonit svou hlavu k té mé a políbit mě. Něžné oťukávání rtů se záhy promění ve vášnivou bouři, která nás oba pohltí, až se přehoupneme ze sedu na zem. Dopadne na podlahu a mě strhne na sebe. Rukama mě hladí po zádech, což ve mně podněcuje ještě větší vzrušení. Moje prsty si hrají v jeho havraních vlasech, které má rozházené po podlaze. Bože, jak já ho miluju!

Prásk!

Oba se lekneme a zíráme na místo, kde jsme slyšeli ránu. Dveře se rozletí a Mamut vpadne dovnitř jako velká voda. Doběhne k nám a oba nás přivítá mocným štěkotem a psím olíznutím.

„Kdes byl celou dobu?“ ptám se ho, když ho drbu za ušima.

Quilův hlas zachraptí. „Zamknul jsem ho v kůlně u hlavní budovy, aby se mu nic nestalo.“

„Takže proto jako by se po něm slehla zem,“ dovtípím se.

Přikývne.

Ještě chvilku oba drbeme Mamuta, který je nadšený z toho, že nás vidí.

„Neboj se, už tě zavírat nebudeme,“ chlácholím psa.

Dvě silné paže mě obejmou a horké rty mě políbí zezadu na krk.

„Vážně si seš jistá, že chceš se mnou být? Já jen, jestli víš, kolik toho budeš muset obětovat jenom kvůli mně,“ ptá se roztřeseným hlasem.

Otočím k němu hlavu. „Vím, jsem si toho plně vědoma. Miluju tě a vím, že nejšťastnější budu jenom s tebou.“

„Tušíš vůbec, ženská jedna bláznivá, v jak velkém nebezpečí se vlastně ocitáš?“

„Netuším, ale jsem si stoprocentně jistá, že můj ochránce na mě dá jistě pozor.“

Vykouzlí zářivý úsměv, který mě vždycky úplně odzbrojí a z kterého taju.

„Takže to vypadá, že se mě už nezbavíš. Zůstanu ti na krku.“

Zasměje se uvolněně. „Ty jsi to nejkrásnější závaží, které jsem mohl najít. Jsi strašně statečná a máš větší sílu bojovat za nás dva než já. Vůbec si tě nezasloužím.“

Dám mu prst na rty. „Pššt,“ políbím ho.

„Miluju tě a to mi dodává tu sílu a energii být ti rovná.“

„A já tě miluju za to, jaká seš. Nikdy jsem nedoufal, že najdu svůj protějšek. Pak přijedu dělat dozor dospělákům a najdu tady tuhle cácorku, která mi nedá spát. Jo, svět je malej a o náhody tu nejsou nouze,“ zasměje se.

„Copak já jsem mohla tušit, že se zamiluju do svého instruktora? Jak to vlastně s námi bude? Musím se vrátit domů a dokončit školu. Hele, napadlo mě, co mohl slíbit Max Gale? Moc by mě to zajímalo.“

Quil se zasměje. „Já to radši vědět nechci.“

Po chvilce si na něco vzpomene.

„Já ti to vlastně neřekl, že?“ rozzáří se jako stowattová žárovka. „Na jedné škole v přírodě nedaleko města Oshawa hledají instruktora pro děti. Dneska ráno mi volali, že mě berou.“

Lapám po dechu. To není možný! „Áááá,“ zaječím a vrhnu se mu kolek krku.

„Takže máš radost?“

„Obrovskou,“ ujistím ho.

„Takže jsem překonal konkurenci?“

Povytáhnu obočí.

„Adama. A nebo už jsi zahodila knížku? Pokud jde o mě, tak ta moje zřejmě shořela. Už se nedozvím, jak to Mercy skoulí.“

Ušklíbnu se. „Aspoň nebudeš fantazírovat o kojotovi.“

Quil si mě přehodí, aby na mě dobře viděl, a odhrne mi vlasy z tváře. „Ale já nikdy nefantazíroval a tím spíš ne o nějaké ženské v knížce.“

„Tak proč  jsi mi – “

Quil mě láskyplně vezme za bradu a upřímnost v jeho očích mi zrychlí tep. „Mně stačíš ty. Každej vlkodlak potřebuje svého kojota. I když někteří nemají chlupy a neumějí plavat.“

Rozesměju se.

„Neřekla jsem, že neumím plavat! Jenom znám taktiku, jak balit instruktory na topení.“

„V tom případě musím uznat, že zabrala.“

Políbíme se a pak dál mlčky sledujeme Mamuta, jak nám leží u nohou. Quil mě objímá pevně a já jsem šťastná, protože jsem vybojovala muže, kterého miluju. Spolu zvládneme všechny nástrahy, co si pro nás osud přichystal do budoucna. No, není být kojotem jednoho vlkodlaka bezva?

A je tady konec! Moje první dokončená povídka. Chci poděkovat všem, kteří tuto povídku četli a komentovali. Celá povídka má 102 stran A4 ve wordu a přes 38 530 slov.

Chci poděkovat a povídku věnovat Anetanii za to, že mě uvrtala do této soutěže, díky které jsem nabrala hodně nových pisatelských zkušeností. Bez tebe by tahle povídka nevznikla, poněvadž bych se do soutěže sama nepřihlásila. Máš u mě kilo kafe!!!

Tuto povídku také věnuji své korektorce, KalamityJane, která mi ji vždy s chutí a radostí opravila. Děkuju moc, KJ, odměna tě nemine. ;)

A prosím všechny, co si povídku přečetli do konce, aby ji okomentovali. Nevíte, jakou radost tím autorovi děláte. ;)

Děkuji vám,

semiška

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soudce z minulosti 10. kapitola: