Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sny nepotřebuju - Prolog

09.01.2011 (15:00) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1220×

Prolog

Jaká je vlastně smrt? Kdo může s určitostí říct, jaká je, protože zemřel? Já takové lidi znám. I když už to nejsou lidé, když zemřeli. Já sama jsem jedním z nich. Jsem ta, která zemřela a zrodila se znovu, ale už v novém světě, který nikdo jiný nezná, kromě mně podobných. Zrodila jsem se v něco, o jehož existenci nikdo nikdy neslyšel, pokud není jedním z nás. Cítím strach, cítím smrt. Živím se jí. Jsem zrůda, ale snažím se s tím bojovat. K tomu mi pomáhá další osoba, která zemřela, ale zrodila se znovu. O těchhle bytostech už jste měli možnost slyšet. Přináší smrt, ale neživí se jí. Možná to některé z nich těší, ale nemůžou se jí živit stejně jako já. A kdože vlastně jsme?

Možná bychom mohli začít u mne. Jsem dosud neznámý tvor, jak už jsem jednou podotkla. Neznámá zrůda, která si říká esscogo. Nedávno jsem se stala jednou z nich, a proto vím, proč jste o nás nemohli slyšet. Ovládáme Vaši mysl, dokážeme Vám vymazat paměť, můžeme Vám klidně přehrát scénu, kde jste hlavní postavou vašeho oblíbeného filmu Vy. Sice bychom to neudělali, protože své oběti strašíme, abychom je mohli zabít, vysát jejich strach a poté smrt. Můžeme Vám klidně změnit identitu ve Vaší mysli.

Ta osoba, která mi slíbila pomoc a už to asi týden dodržuje, je upír. Museli jste o upírech slyšet. Dracula nebo upíří deníky Vám to mohli přiblížit, ale není to tak, jak ve filmech ukazují. Existují, to ano, živí se krví, to taky, ale tihle upíři, které znám, se živí zvířecí krví. Nepijí tu lidskou, nechtějí být zrůdy jako já. Rozhodli se pro to neubližovat lidem, stejně jako já. Ale na rozdíl ode mne se jim to daří. Ale žijí už přes sto let.

Edward a táta. Tyto jediné dvě osoby pro mě něco znamenají. Něco velice důležitého, bez čeho bych nemohla přežít. Jedině tyhle dvě osoby mě dokážou udržet při smyslech. Nikdo jiný to už nikdy dělat nebude. Máma zemřela mou rukou a nyní už mým druhem. Tehdy jsem přišla nejen o mámu, ale už dopředu jsem si podepsala rozsudek smrti nad svým lidským životem a přišla jsem o oči, protože při té nehodě jsem oslepla. Kyselina mi vypálila oči a zároveň jsem tou kyselinou zabila jednoho esscogo. I když jednu výhodu to mělo. Tím, že jsem přišla o oči, se mi zlepšily smysly. To byl důvod, proč jsem se musela stát esscogo. Legenda mluvila o slepém člověku. Potom, když jsem jako slepá porazila dva z nich… Ta legenda předurčovala, abych se stala jedním z nich, teda už z nás. I když stále mám o ní nějaké pochybnosti. O správnosti pochopení a tak…

Když jsem zemřela a proměnila se v to, co jsem, mnoho věcí jsem se dozvěděla. Tehdy se mi to líbilo. Nebyla jsem to pravá já. Potom jsem se seznámila s Nejvyšším a ten mi to všechno vysvětlil. Přenesla jsem se s ním do lidského světa na první můj lov. Nechtěla jsem nikoho zabít, sama jsem se zařekla, ale nebyla jsem dostatečně odolná vůči vábení takové vůně. Bylo to něco tak lákavého, že jsem neodolala a zabila tak svou první oběť. Po tom, když jsem se konečně vzpamatovala z toho opojení, jsem se vrátila do svého „těla“ a uvědomila si, co jsem provedla. Už to nešlo vrátit a nikdy nepůjde. Ten člověk zemřel mým přičiněním a já se za to nenáviděla.

Nakonec se Nejvyšší vrátil do světa Esscogo a nechal mě tu s úkolem, který jsem musela dokončit. Vlastně mi ho ani pořádně nevysvětlil. Nechal mě tady, ve světě plném nástrah, pokušení a obav, že to sama nemůžu zvládnout.

V lese jsem potkala Edwarda a po velké námaze se mi ho podařilo přesvědčit, že jsem to opravdu já a ne jedna ze zrůd, před kterýma se mě snažil chránit za lidského života. Byla totiž noc a ukazovala se má pravá podstata. Měla jsem oranžové oči, což je znak nás esscogo, a černé vlasy, na kterých se občas mihl bílo-modrý obláček. Nevím, proč tam je, ale snad na to přijdu. Každopádně já jediná mám černé vlasy jako noc. Ostatní esscogo mají buď vlasy v plamenech, to doslova, protože jejich vlasy mají barvu ohně, který plápolá, a když se dobře zaposloucháte, slyšíte, jak praská, nebo mají chaos. Aspoň ti, co jsou nováčkové. Naše vlasy jsou totiž obrazem naší duše. Ale neslyšela jsem to, nebyla jsem ve světě Esscogo moc dlouho.

Jak můj život dopade? Dokážu přežít bez toho, abych zabíjela lidi? A pokud to nezvládnu a budu lidi zabíjet, protože nebudu dost silná, co udělá Edward, když to zjistí? Když zjistí, že zabíjím lidi dál? Je vůbec nějaká možnost, že se můžu živit jinak? Něčím jiným, než je moje přirozenost, stejně jako Cullenovi, kteří se živí zvířecí krví. Třeba je způsob jiné obživy i pro mě. Nevím, ale dokud je nějaká naděje, že se něco najde, nevzdám se a budu hledat. Dokud existuje nějaká naděje, budu hledat. Budu hledat, dokud nenajdu. A já ji najdu. Musím.

Další věc, o které jsem byla přesvědčená, byla, že toto město je mé. A já své město budu střežit. Před vetřelci, a pokud to bude nutné, i před sebou. Město i lidé v něm jsou mi drazí. Teprve tady jsem si uvědomila, jak život miluju, i když nemám oči, i když nevidím. Toto město, Forks, jsem si oblíbila z mnoha důvodů, ale jedním z nich byl Edward. Edward je také obyvatelem tohoto města, takže chránit ho budu. Bude to těžké, ale já se budu snažit co nejvíce, abych to dodržela. A aspoň trochu tak odčiním smrt toho ubohého člověka, které jsem ten večer zabila. Je to už týden, ale já si to stále vyčítám. Stále mi to leží v hlavě a stále mě to trápí.

Můj obvyklý den, co posledního týdne týče, je cesta do školy a potom zpátky. Edward si kvůli mně přeházel hodiny, aby mi mohl být na blízku a já tak nemusela nikoho zabít. Bylo to těžké a stejně se mi to zdálo moc. Do školy jsem musela chodit, jinak by se to dozvěděl táta a začal by to řešit, ale bylo to… Asi moc riskantní. Všichni se mě tak trochu báli, protože jsem jim přišla trošku… jiná. Byla jsem jiná a jim to trochu nahánělo hrůzu. A mě ta vůně tak straně lákala. Ale stačilo se natisknout na Edwarda a vše bylo pryč. Jeho vůně mi pomáhala ty ostatní přebít. Aspoň na určitou dobu.

Tak jsme cvičili každý den a potom ještě normálně po škole. Edward mi pomáhal, jak mohl. A já mu za to byla vděčná. On a táta byli v bezpečí. Nebáli se mě a to mě činilo imunní vůči jejich strachu. Nevím, jestli bych jejich smrt cítila, ale rozhodně jsem necítila jejich strach. Byla jsem ráda, že aspoň něco. Edward už plně věřil, že jsem to já a já byla rozhodnuta mu dnes říct, co jsem udělala. Nebude to jednoduché, ale život není jednoduchý. Řeknu mu to, a pokud mě miluje, snad mi za čas odpustí. Tento život jsem nechtěla, ale už s tím nemůžu nic dělat. Co mě čeká na mé dlouhé a trnité cestě? Je to pouze na mém rozhodnutí. Tak, jak se rozhodnu, tak pro mě bude život jednoduchý nebo složitý. Je to jen o mém rozhodnutí a vůli…

Shrnutí

Chtěla jsem vám říct, že další kapitolky budu přidávat vždy v neděli.

Budu ráda za každý váš komentář. A za ty psané trošku víc. :) blotik

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sny nepotřebuju - Prolog: