Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sny nepotřebuju - Kapitola třetí

Sny nepotřebuju - Kapitola třetíDalší dílek. Usmíří se Bella s Edwardem? A co se stane u Belly doma, když přijedou ze školy. Pro Bellu to moc příjemné nebude. Doufám, že si počtete. blotik

Kapitola třetí

„Ne, nepřijdeme. Nebuď takový optimista. Na co chceš přijít? Měla jsem raději zemřít. Tehdy, když mě oni napadli jako malou. V té uličce jsem měla zemřít s mámou,“ zašeptala jsem zklamaně. Ale najednou jsem už necítila jeho náruč.

Zmateně jsem se podívala okolo sebe, i když jsem neměla co vidět. Nikdy si asi nezvyknu, že nevidím. Vždy na to zapomenu a potom jsem překvapená. Zapomínám na to v Edwardově přítomnosti. U něho jsem vždy zapomínala na to, kdo jsem, jaká jsem… U něho jsem se cítila žádaná, svá… U něj jsem se poslední týden cítila jako člověk a předtím, než se ze mě stalo tohle, jako normální člověk.

„Tohle už nikdy neříkej,“ ohradil se. „Takové věci už nikdy nechci slyšet.“ Jeho ruce mě držely za ramena, abych mu snad náhodou neutekla. Mé pudy, které přetrvaly i do tohoto života, ty, které viděly nebezpečí ve všech silnějších dotycích a hned musely bojovat, se znova ozvaly. Ani jsem nevěděla jak, prostě jsem se mu vykroutila a podkopla mu nohy. Teď jsem byla někdo jiný, byla jsem přibližně stejně silná jako on. A než jsem se nadála, ležel na zemi.

„Já, promiň. Moc se ti omlouvám…“ Dneska jsem byla úplně mimo. Rychle jsem z něho vstala a začala se koktavě omlouvat. To jsem byla tak přetažená, nebo co se se mnou vlastně děje? Proč jsem taková. Vlastně bych se ani nedivila, kdyby mi Edward řekl, že už to se mnou nejde. Vždyť to, co jsem udělala na hodině, a to, co jsem mu teď udělala. Když k tomu připočtu toho zabitého člověka… Když si na to vzpomenu.

Bylo to jeden den po té vraždě. Táta se kolem mě motal a stále mě objímal. Byl tak moc rád, že jsem doma. Ničeho si zatím nevšiml, a jak to vypadalo, ani nevšimne, protože jsem měla vyvinutý smysl na slunce. Věděla jsem, kdy přesně slunce vychází i zachází a cítila mou přeměnu, pokud se tomu tak dalo říkat. Věděla jsem dokonce, kdy sklonit hlavu, aby mi sluneční paprsky nesvítily do očí. To byla pro mě veliká výhoda, když jsem neviděla. Nemohla jsem teda vidět, kdy je slunce a kdy ne; kdy mi svítí do očí a kdy ne.

„Co by sis dala?“ zajímal se táta hned den poté, co jsem se vrátila.

„Nic,“ zasmála jsem se. Nechtěla jsem, aby táta vařil, ne kvůli mně. „Já si něco dám,“ usmála jsem se na něj a šla do lednice. Podle vůně bych tipovala, že nějaká ta šunka tam bude. Pro teď to bude stačit. Po škole něco pořádného uvařím, pokud se mi to povede.

Udělala jsem si chleba a sedla si ke stolu k tátovi, který si dal podle vůně vajíčka. Trochu připálená vajíčka, možná u toho usnul.

„Kde jsi byla?“ vyhrkl najednou starostlivě táta. Změnil téma tak rychle, až jsem se divila, kde na něho teď přišel. Ale co jsem mu měla říct? Ještě jsme o tom s Edwardem nemluvili. Nebyl čas. Vrátila jsem se ráno, ten den jsem jenom ležela v posteli ve svém pokoji a užírala se vinou, kterou jsem cítila za zabití nevinného člověka. Ani Edward nevěděl, co mi je. Stačilo mu vysvětlení, že se s tím musím vyrovnat. On řekl, že bude muset také, takže mě plně chápal. Jenom nevěděl, s čím přesně se musím vyrovnat. A já ho při tom tehdy nechala.

„Já, nemůžeme si o tom promluvit zítra?“ zkusila jsem to. To už s Edwardem něco vymyslím, pomyslela jsem si.

„No jasně,“ souhlasil táta. Tehdy měl zrovna odpolední, takže nikam nespěchal a ráno jsme si mohli popovídat. Sice jenom omezenou dobu, protože jsem potom musela jít do školy… Poprvé ve své nové „podobě“.

„Co tam píšou?“ vyzvídala jsem, jakmile jsem z jeho místa místo mlaskání slyšela šustění papíru. Předpokládala jsem, že to budou noviny.

„Představ si, že včera zemřel náš šéf. Byl to hodný člověk, a pokud vím, neměl žádnou nemoc, neměl problémy se srdcem ani nic podobného. Poslouchej:

Včera v noci zemřel místní vedoucí nemocnice. Našla ho doma manželka, ale přivolaná pomoc už nemohla nic dělat. Pitva ukázala, že to byla zástava srdce. Nikdo si to nedokáže vysvětlit, protože pan Moore neměl žádné problémy se srdcem. Ale i nehody se stávají. Jeho rodina truchlí a my s ní soucítíme. Pohřeb bude za dva dny.

Navíc tam dali takový krátký článek o něm. On by si zasloužil delší. Neznal jsem ho moc dlouho, ale byl to skvělý doktor a šéf,“ zamyslel se smutně táta. Když jsem to slyšela, uvědomila jsem si, koho jsem zabila. Byl to tátův známy. Já zabila někoho, koho měl táta rád.

Raději jsem se s omluvou zvedla, talíř dala do dřezu, zbytek chleba vzala do ruky a pádila ven čekat na Edwarda. Nechtěla jsem tam být. Ne s tím pocitem viny.

„Ne, to je dobré…“ zněl naštvaně. A je to tady.

„Pochopím, když už mi nebudeš chtít pomáhat. Když mě opustíš. Kdo by taky chtěl být s někým, jako jsem já,“ zasmála jsem se hystericky. On mě vážně opustí.

„Ne, o to nejde. Jen nechápu, proč to děláš. Děláš to schválně, abys mě od sebe odlákala?“ vzdychl; teď už méně podrážděně.

„A co?“ nechápala jsem.

„To všechno. Vím, že toho člověka jsi možná nezabila schválně, já jsem se taky neovládal a vím, jaké to je, když někoho zabiješ a vlastně za to nemůžeš, ale to ostatní? Ten učitel dneska a tohle teď? Odháníš mě od sebe? Jestli je to tak, stačí to říct, nemusíš tu se mnou mlátit o zem,“ prskal.

Nakoukla jsem mu do hlavy, abych věděla, kde přesně je, a rozběhla se jeho směrem. Objala jsem ho a nehodlala pustit. „Nedělám to schválně, já tě miluju. Opravdu. Nechci tě opustit. A nechci ani, abys ty opustil mě. Jenom se bojím, že se to stane. Já nejsem tak silná jako ty. Aspoň po stránce sebeovládání. Tys říkal, že tě Carlisle držel několik let od lidí a učil tě sebeovládání. Já jsem přeměněná, nevím, co od sebe čekat, jak se ubránit tomu zlému já a hned mě hodili do tohohle světa. Světa plného pokušení. Já nejsem silná jako ty.

Jak se mám ovládat, když to všechno mě k sobě tahá. Když mé pudy mi radí něco jiného, než mé svědomí. Já se nedokážu tak moc bránit.

Miluju tě, to myslím upřímně, a nikdy ti nechci ublížit. Jenomže nemůžu za to, že jsem jako člověk měla vypracované pudy nikoho k sobě nepustit a pokud by mě někdo držel hruběji, než by se mi líbilo, zbavit se ho. Celý život jsem se musela ohlížet za sebe, jestli se to tak dá říct, jestli tátovi nebo mně někdo nechce ublížit. A věř, že jako slepá jsem to neměla nejjednodušší. Ale život se se mnou nemazlil a já se musela stát tímhle. A to je asi to nejhorší, co se mi kdy stalo.

Nemůžu odejít pryč, někde od izolace, a učit se pomalu odolávat jako ty. Já se to musím naučit teď. Ze dne na den. Protože kvůli mně jsou každý den v ohrožení lidé. Třeba jako byl pan Moore. Věděls, že ho táta znal, že to byl jeho nadřízený? Že si ho vážil a obdivoval ho? A víš, jaké to pro mě muselo být, když mi četl v novinách, co jsem udělala?“ Můj monolog trval ještě dlouhou dobu. Obhajovala jsem se, vysvětlovala, promlouvala mu do duše a snažila se ho udržet na tomto místě. Se mnou. V mé blízkosti. Ale nikoho nemůžu nutit.

„To všechno chápu,“ utnul mě po hodné chvíli Edward. Možná už toho měl dost. „A já ti chci pomoct, jenom jsem bezradný, když uděláš něco, co nechci, abys dělala. Třeba to s tím učitelem; vím, je to blbé předhazovat ti stále jednu chybu, ale co pro to můžu udělat, aby se to nestalo? Nemůžu každého, kdo se ti bude zdát egoistický a sebestředný zabít, abys ty nebyla v pokušení to udělat. Poraď mi, jak to mám udělat, jak ti pomoct?“ zoufal si.

„Já nevím,“ skoro jsem zakřičela zoufale. „Já nevím,“ zašeptala jsem už. „A samozřejmě nechci, abys každého zabíjel…  Jenom,“ Nevěděla jsem co říct. Nenapadalo by mě nic, co bych mohla udělat.

„Co?“ vyzvídal. „Co jenom?“ Místo odpovědi jsem jenom zklamaně pokrčila rameny. Nic mě nenapadalo.

„Možná, kdybychom… Napadlo mě, že bychom si mohli udělat třeba týdenní výlet do přírody. Víš, tam by nebyli lidé a snažili bychom se aspoň něco málo vymyslet. Možná by to pomohlo. A kdybych nebyla rozptylovaná lidmi okolo…“ nechala jsem větu viset ve vzduchu.

„To není špatný nápad,“ přiblížil se ke mně tak, že jsem mohla detailně rozpoznávat složky jeho vůně. „To vůbec není špatný nápad,“ mumlal si pro sebe. Přivinul si mě na svou hruď, která byla kamenná, studená, ale pro mě stejně hřejivá, a políbil mě do vlasů. Já si opřela hlavu o něho a objala ho okolo hrudi.

„Já se vážně moc snažím, ale někdy je velice těžké se ovládnout,“ postěžovala jsem si mu.

„Já vím, taky to znám,“ začal mě hladit po hlavě, „ale musíš se snažit. A neříkám, že se nesnažíš,“ dodal rychle, když viděl, že se nadechuju ke kousavé odpovědi. „Je to všechno o zvyku. Opravdu. A navíc, ty to máš těžší. Nic o tobě nevím, o tvém druhu, nikdy jsme se s ním nesetkali. Nemůžeme vědět, jak na co reagujete. A navíc s tímhle břemenem musíš chodit do školy, kde je mnohem více lidí, než třeba ve městě. A já tě za to obdivuju. Jako novorozený bych povraždil už polovinu školu,“ zasmál se, aby odlehčil situaci. Jenom jsem se hraně usmála a objala ho ještě víc.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem do jeho hrudi a přitiskla si ho ještě víc, co to jen šlo. Nechtěla jsem ho už nikdy pustit. Potřebovala jsem jeho blízkost. On se jenom zakuckal.

„To je dobré, pust, udusíš mě,“ zavtipkoval.

„Vážně? Já myslela, že jako upír dýchat nepotřebuješ,“ převezla jsem ho.

„Máš pravdu,“ zasmál se a začal se vracet směr škola.

„A nejde to naopak?“ zeptal se po chvíli.

„A co?“

„Když jsi mu natloukla do hlavy, že by se tě měl bát, nemůžeš to udělat naopak? Když jsi ho dokázala vystrašit, tak ho zkus uklidnit,“ navrhl.

„Já tě nemít,“ zasmála jsem se. „Vždyť ty tady přicházíš skoro se všemi dobrými nápady,“ pochválila jsem ho.

„No, to bych neřekl. Některé nejsou tak dobré.“ Raději jsem nechtěla přemýšlet nad tím, které přesně myslel. I když jsem věděla.

Šli jsme do třídy a já se snažila najít tu učitelovu mysl. Přece jsem tam už jednou byla, tak bych ji měla najít lépe, ne?

Povedlo se a o chvíli později jsem byla v jeho mysli. Čas okolo mě se zase zpomalil a Edward, ačkoli byl upír, se pohyboval tak zpomaleně, že jsem ani neviděla jeho pohyb. Nebo se snad zastavil úplně?

Podívala jsem se na jeho mysl. Rozhodla jsem se, že mu musím rozhodně vymazat vzpomínky na to, co jsem mu tam před chvílí vložila. Jak jsem se rozhodla, tak jsem taky udělala. Jeho představy mě jako draka zmizely a já jsem z toho měla radost. Rozhodně nemůžu být zlá, ujišťovala jsme se v duchu. Přece bych jako zlá neměla radost z toho, že jsem mu něco zlého vymazala z hlavy. Myslím, že by za to mnozí byli jenom rádi, pokud bych jim vymazal vzpomínky na velice špatné zážitky.

Potom jsem uvažovala nad tím, co bych mu do hlavy mohla vtlouct. Nějakou hezkou představu, kde já budu hrát tu dobrou. Zatím jsem nezjistila proč, ale když jsme někomu něco dali do hlavy, bylo to jako sen, ovšem mnohem silnější. Silnější byl v tom, že mu všichni bezvýhradně věřili. Aniž by přemýšleli o tom, že to byl jen sen a ne vše se může stát. Přikládala jsem vinu našemu „šarmu“.

Nic lepšího, než mu do hlavy nasadit mou podobu anděla, který říká, že mu ode mě nic nehrozí, a ať se mě už nikdy nebojí, mě nenapadlo. Mohla jsem samozřejmě ještě zkusit kladivo, které by mu to do hlavy natlouklo, ale to by asi bylo moc. Doufala jsem, že to zabere, ale nebyla jsem si jistá. Na příště si budu muset sepsat nějaký seznam, kde bych napsala své nápady na to, jak by se to dalo udělat; potom ty nápady spojit a tadá… Je tu perfektní scéna k tomu, aby se mě už ten dotyčný nikdy nebál.

Vešli jsme do třídy a sedli si na místa. Učitel se na nic nezeptal a dál vykládal látku. Edward mě jen láskyplně pohladil po ruce a já tušila, že to viděl. Toho anděla. Vždyť i předtím viděl, co jsem mu vnutila. Teda viděl jenom výsledek…

„Byla jsi tam krásná,“ zašeptal mi Edward do ucha, když hodina skončila a já šla na další hodinu. Samozřejmě s ním.

„Kecko,“ usmála jsem se. „Vidím, že tady nejsi jenom na myšlení, ale i na lichotky,“ dodala jsem.

„No, to já nevím, to musí posoudit ostatní,“ zašeptal mi toužebně do ucha a já se otočila čelem k němu. Dala jsem ruce na jeho hruď a jela s nimi výš, výš, ještě výš, až jsem dosáhla na jeho tvář. Tu jsem zase chvíli zkoumala a potom ji přitáhla blíž k té své. Naše rty se spojily v polibku, který neměl obdoby. Já ho tak moc milovala. Za všechno, co pro mě dělá. Vždyť kdo by dokázal vydržet se mnou takovéhle útrapy. Ani kontrolovat pořádně nejdu.

„Děkuju ještě jednou, za všechno,“ vzdychla jsem po ukončení našeho polibku. Jenom zamumlal, že nemám zač, a rozešli jsme se na další hodinu.

Ve škole se už nic hrozného nedělo, naštěstí.

Oběd byl taky v pořádku. Najedla jsem se do sytosti. Naštěstí jsem mohla jíst, jinak bych se asi zbláznila. Edward mi totiž řekl, že nejí. A já bych bez čokolády nebo bonbonů nevydržela. To by prostě nebylo v mé moci.

„Tak kdy to řekneme tátovi?“ začala jsem cestou domů. Ulít se ze školy pro mě teď byla docela dobrá alternativa, jak se vyhnout setkání s lidmi. Jaká ironie. Ještě před měsícem bych dala nevím co za to, abych mohla do školy, učit se jako normální teenageři, najít si nové přátele, kteří se mě nebudou štítit jen proto, že jsem slepá, a mít starosti, jako každý školák. Třeba jak se vypočítá tenhle příklad, nebo že je toho na tu písemku moc. Zezačátku jsem si myslela, že se mi to daří. Potkala jsem Caleba, který mě zachránil, ale tohle jméno už nechci slyšet. A jediné mé štěstí v tomto městě, byl Edward. To bylo to jediné, co se mi na mých snech aspoň trochu splnilo. Za toho jsem byla nejšťastnější na světě.

„Nejlépe hned. Myslím, že to, co se stalo dneska na hodině, je docela dost urgentní. Já bych s tím neotálel a raději mu to navrhnul hned,“ konstatoval Edward.

„Asi máš pravdu. Ale nevím, jak to bude snášet. Vždyť víš, nedávno jsem byla pohřešovaná,“ poukázala jsem na nedávnou minulost, kdy se ze mě stalo esscogo. Nevzpomínala jsem na to ráda, ale bylo to pro jednou mou součástí a na to se zapomenout nedá. A už nikdy nebude dát.

„Tak ho nějak přesvědčíme,“ rozhodl se.

„To jsem zvědavá jak. Navíc jsme mu stále neřekli, kde jsem byla. To je další věc, kterou jsem s tebou chtěla probrat? Co vymyslíme?“ zoufala jsem si. Tátovi jsem nechtěla lhát ani ho držet v nevědomosti, ale držet v nevědomosti jsem ho mohla jen do té doby, než mu budu lhát. Bylo to pro mě strašné. V životě jsem po smrti mámy měla už jen jeho a říkali jsme si všechno. Taky to byl jediný zbylý kamarád. Žádné jiné lidi jsem neznala, kromě sousedů, ale s těmi jsem si asi moc dobře poklábosit nemohla. Nevím, jestli by mě bavilo řešit, co nového má sousedka od vedle, kdo si koupil nové auto, nebo kdo s kým měl svatbu. Věřím, že je to zábavné, ale já se do toho okruhu lidí nepočítám.

„To nevím. Nenapadlo mě nic věrohodného,“ zamyslel se. Jo, jsme na tom stejně. Mě taky ne. Možná, kdybych poposedla a uvolnila tak to vedení…

„Pravdu říct nemůžeme, to by neunesl, ale co takhle říct, že nevím, kde jsem byla?“ navrhla jsem.

„A jak vysvětlíš to, že sis ráno v klidu, bez škrábanců nakráčela do domu a usmívala se, jako bys byla na dovolené?“ nesouhlasil.

„Taky fakt.“ Tak to už opravdu nevím. „Ale nevím, jak dlouho dokážu tátovi odolávat a říkat, že na to ještě nejsem připravená. Vím, že by to teoreticky mělo trvat celý život, než se vzpamatuju, ale i tak to bude zvláštní. A nevím, jestli to nebude chtít slyšet, když mu navrhneš, jestli bys mě nemohl vzít někde na chatu. Nebo mám snad vzít já tebe?“ zasmála jsem. Edward se tomu zasmál, ale taky nevěděl, jak to vyřešit. Měli jsme na to pouze těch pár minut trvání cesty domů. Edward schválně zpomalil auto, aby ten čas prodloužil na maximum. V autě bylo ticho, nikdo nemluvil a každý přemýšlel nad tím, co vymyslet. Mě nenapadalo nic. Měla jsem v hlavě jako po vánočním úklidu. Všechno pryč, všechno uložené jinde, než jste zvyklí. Možná proto mi teď mozek nefungoval tak, jak by měl, a já nebyla schopná uvažovat.

„Tak řekni, žes jim utekla, jakmile tě nehlídali,“ navrhnul po delší chvíli ticha Edward a já jsem nadskočila úlekem. Po takovém tichu a hloubání ve vlastních myšlenkách, se to dalo očekávat, ne? A proč se lekám? Mám snad špatné svědomí?

Na to odpovídat nebudu.

„Ale to bych měla, jak jsi už říkal, škrábance, ne? A navíc se tátovi nepřinesl žádný dopis o výkupným. To by bylo taky divné. A taky by bylo divné, že jsem utekla a věděla, kam jít. Navíc slepá,“ nesouhlasila jsem. „To jsme si to pěkně zavařili,“ hlesla jsem. Byla to zapeklitá situace, z které se jen těžko dostávalo.

„To ano,“ souhlasil sklesle. „Ale zase můžeš říct, že ty škrábance jsi měla zakryté oblečením. To by mohlo vyjít. Po týdnu by se ti mohly přece zahojit. To není zase tak nemožné,“ navrhnul v zápětí.

„Tak dobře. Řekněme, že jsem jim fakt utekla. Že o výkupné jim nešlo. Můžu říct, že nemůžu vědět, o co jim šlo. Ale teď přichází problém. Zase. Jak mu chceš vysvětlit, že nebudeme týden ve škole? A jak mu chceš odůvodnit to, že mě bereš někam pryč, jenom ty?“ vyzvídala jsem. Tak ráda bych to věděla. Nic mě nenapadalo. Bylo to, jako kdyby mě všechna fantazie na lži – kterou jsem vlastně nikdy ani nepotřebovala – opustila. Chtěla jsem vidět jeho tvář. Tu sebejistotu, odhodlání a optimismus, který z něho většinou vyzařoval. Pocity bez jeho tváře – kterou jsem chtěla strašně moc vidět naživo – mi moc nepomáhaly. I když byly pravé.

„To nevím. Prostě tě tam vezmu. Řeknu, že to pro tebe bude odpočinek od všeho, co se ti stalo. Myslím, že s tím bude souhlasit. Přece by vlastní dceři neodepřel klid, který mezi lidmi ve škole nemůže mít,“ odpověděl mi nezaujatě. Souhlasila, že tohle by mohlo vyjít. Snad. Doufejme.

Dojeli jsme domů a táta tam nebyl. Edward vystoupil z auta, já také, a doprovázel mě domů. Stáli jsme před dveřmi.

„Ale já tě nepozvala dovnitř, upíre,“ snažila jsem se udržet vážnou tvář. Neřekla jsem to nahlas. Mohl okolo někdo jít, ale řekla jsem to vážným hlasem. Doopravdy jsem se v duchu smála, až jsem vytírala schody.

„Ale já to pozvání z tebe vymámím,“ přistoupil Edward na mou hru. Poznal to, no jo.

„Ale to nebude fungovat. Nesmíš mě nutit. Ale za menší příplatek…“ nechala jsem vyset větu ve vzduchu.

„A co by to jako mělo být?“ zavrněl mi do ucha. Zachvěla jsem se. Bylo s podivem, že mě Edward stále přitahoval tak strašně. Většinou by měla zamilovanost opadnout po pár měsících. No, já s ním byla už skoro měsíc.

Místo odpovědi mě Edward jednou rukou chytl za temenem hlavy a přitáhl si ji blíž k té své. Přibližovaly se k sobě strašně pomalu, neměla jsem na to nervy a přitáhla si ho rychle, div jsme si nevyrazili nosy navzájem.

„Ty nedočkavko,“ zašeptal Edward se smíchem, když jsme své rty zase rozpojily. „Mám už to brát jako pozvání?“ zeptal se mě svůdně.

„Myslím, že to bylo dostačující tak na pět minut. Co takhle mi uvnitř dokázat, že si zasloužíš delší časový úsek, který si na tebe mám vyhranit?“ škádlila jsem ho.

Odemkla jsem dveře, za mnou zapípalo zamykání dveří auta a Edwardovy kroky šly za mnou. Dveře se zavřely a než jsem se nadála, byla jsem přimáčknutá na zdi. Edward mi vrčel u ucha, ale nebylo to nebezpečné. Spíš naopak. I když s tím batohem na zádech to nebylo ono. Kazilo to tu pravou atmosféru.

„Edwarde, můžu si nejdřív sundat batoh?“ zeptala jsem se se smíchem, abych to aspoň trochu zakamuflovala. Ve skutečnosti jsem se toho bála. Hlavně toho, co může udělat má nová podstata. Přece jenom jsem nedokázala odhadnout, jaké další emoce mě dokážou oslabit natolik, abych se přestala ovládat.

Jeho emoce se v mžiku změnili na smíchaninu mnoha různých emocí. Nerozeznala jsem to a vlastně ani nechtěla. Proč se babrat v jeho emocích, když je to jeho soukromí, a navíc by mi to zjištění, co za emoce teď prožívá, mohlo ublížit. Nechtěla jsem ho zklamat, ale nechtěla jsem ho ani zabít. A myslím, že to je důležitější.

„Jasně,“ zazněl hranou veselostí – což byla asi jediná emoce, kterou jsem z něho necítila – a odtáhl se. „Raději zavolám tátovi, jestli náhodou neví, kdy končí tvůj táta v práci,“ vymluvil se a šel do kuchyně. Já jsem se sebrala a šla nahoru. To jsem teda pokašlala. Tak moc jsem si teď dávala za vinu, že se cítí kvůli mně zle. Budu se mu muset omluvit.

Batoh jsem hodila někde do rohu, až to zadunělo a rozvlnilo vzduch. Vlastně až teď, po týdnu a něco, jsem si všimla té květiny v rohu. Moje květinka, kterou mi dal táta. Mullein. Vzpomněla jsem si, jak Davida „zpacifikovala“. Aspoň jsem si to myslela. A může ublížit i mně? A Edwardovi?

„Táta říkal, že by měl ten tvůj za deset minut končit. Cesta bude trvat tak dalších deset minut,“ oznámil mi. Jeho hlas už získal ztracenou jistotu a optimismus za každé situace, ale jeho emoce se pročistily. A některé se mi vůbec nelíbily. Cítil zradu, bolest, zmatenost, lásku a touhu. Ty poslední dvě jsem… neodsuzovala. Těch prvních mi bylo strašně líto, protože jsem je způsobila já. Ale co jsem mohla udělat, aby se to zlepšilo, aby se tak necítil?

Vzala jsem do ruky hůlku a klepala s ní před sebou. Došla jsem k Edwardovi a hůlku hodila někam za sebe. Najdu ji pak. Vzala jsem Edwarda za ruku a pohladila ho po ní. Sklonila jsem hlavu – nevím, proč mi ta gesta přetrvávají ještě z „neslepého“ života – a přemýšlela co říct. Jeho ruka byla hebká a tvář určitě taky. Nezdobily ji vousy, jako u táty. Jemu asi vousy vůbec nerostly. Jednu ruku jsem stále hladila a několikrát se nadechla, že něco řeknu, ale hned jsem si to rozmyslela a zase vydechla, jako když míči uniká vzduch. Potom jsem jednu svou ruku přesunula na jeho tvář a pohladila i ji. Měla jsem pravdu, žádné vousy.

„Edwarde, já…“ začala jsem, ale nevěděla, jak pokračovat. „Nechtěla jsem ti ublížit, jenom prostě… nejsem připravená,“ koktala jsem. Já, tvor, který by mohl klidně všechny povraždit, se bojí a koktá. „Nechci ti ublížit, nevím, co všechno mě… oslabuje. Jako dnes ve škole, nebo včera večer.“

„Chápu,“ řekl, ale jeho emoce se o moc nezměnili. Zradu vystřídala úleva.

„A to je další věc, co potřebuju vědět,“ zašeptala jsem. Nechtěla jsem ho zneužít, ale potřebovala jsem vědět, jestli by mu má kytička taky neublížila. „Mohl by ses dotknout tamté kytky?“ snažila jsem se ukázat směrem k Mulleinu. Snad se mi to povedlo.

„A proč?“ zeptal se.

„Prosím, ale dávej pozor,“ varovala jsem ho. Co když mu to vážně něco udělá?

„Copak, je masožravá? S tím si umím poradit,“ zasmál se. „A čeho bych se měl bát?“ zeptal se. Možná tam už byl a dotýkal se jí.

„Uvidíme. A teď já.“ Nadechla jsem se a odhodlaně se vydala k té kytce. Šla jsem pomalu, abych to co nejvíce pozdržela. A co budu dělat, jestli se mi díky ní vážně něco stane? A bude to bolet? Jak velké škody to na mě naděla? Mnoho otázek jsem si pokládala.

„Nesmrdí ti?“ zajímala jsem se. Mně totiž příšerně smrděla. Ale jen, když jsem byla docela blízko. Nadechla jsem se ještě jednou a její vůně mě strašně zapálila v nose. Bylo to, jako kdybyste se spálili na sluníčku.

„Ne,“ odpověděl mi.

„A nemůžeš mi dojít pro ten pípací přístroj? Tady není a já ji potřebuju vidět,“ zašeptala jsem. Chtěla jsem to co nejvíce oddálit. Ano, mohla jsem se podívat přes jeho hlavu, ale to by bylo moc rychlé. Jenom řekl, že klidně a za vteřinku byl zpátky. To mi teda moc nepomohl. Nemohl to aspoň udělat normální rychlostí? Teda pro lidi normální rychlostí?

Pípací přístroj „rozsvítil“ můj pokoj a já vše viděla, lépe, než kdybych použila slepeckou hůlku. Podívala jsem se na Edwarda a už to neoddalovala. Nač taky. Pokud se mi něco má stát, stane se. Stejně jsem dneska napáchala dost škody a způsobila tolik bolesti, že moje menší bolest mě nemusí zajímat.

Bohužel jsem se přepočítala. Jakmile jsem se dotkla té rostliny, svět se se mnou zatočil. I ten červenočerný.

Shrnutí


Zdá se mi to, nebo si tohle čte jen čtvrtina lidí, co chtěli druhou sérii? Pokud o ni nestojíte, stačí mi to říct. Mám plno jiných věcí na práci. Takže ještě jednou. Chcete vůbec další dílek? Nebo mám raději začít druou sérii života.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sny nepotřebuju - Kapitola třetí:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!