Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sny nepotřebuju - Kapitola pátá

Sny nepotřebuju - Kapitola pátáJe tady po hoooodně dlouhé době další díl. Už jsem ani nedoufala, že ho dopíšu, protože se chci soutředit na něco jiného. Ale přesto se mi to povedlo.
Často jsem se k téhle kapitole vracela, ale nikdy jsem nebyla s to ji dopsat.
A co se vlastně bude dít? Bella jede s Edwardem na chatu. Konečně! A cestou... Co se stane? A co povedou za rozhovor v chatě?

Kapitola pátá

Lehla jsem si do postele a přikryla se peřinou přes hlavu. A právě v tu chvíli, kdy se dveře s vrzáním pomalu otevřely. Snažila jsem se vydýchat. A proč? Nepotřebovala jsem ani dýchat. Jenom jsem se v duchu zasmála sama sobě. Zadržela jsem dech a poslouchala pomalé tátovy kroky. Po chvíli se kroky zastavily a já jen čekala, co se bude dít.

„Zlatíčko,“ povzdechl si táta a potom odešel. Trochu jsem ho nechápala. Proč to vůbec dělal? Nebyl náměsíčný?

Když táta odešel, shodila jsem ze sebe peřinu a vstala. Snažila jsem se najít Edwarda podle mysli. Jednou už jsem to udělala. S tím učitelem ve škole. Snad se mi to povede zas.

Edwarde, vrať se, volala jsem v duchu do všech stran. A po chvíli se mi to vážně povedlo. Zacítila jsem vánek ve vlasech a v okně stála osoba. Podle vůně bylo poznat, že je to on.

„Promiň,“ začala jsem. Musela jsem se omluvit. Vím, že bylo velice hnusné ho nutit do toho, aby odešel. Ale táta by ho tady jinak našel a nevím, jestli by nás potom pustil na chatu. A já tu na tu chatu nutně potřebovala. Bylo to důležité pro to, abych zjistila pár věcí. A hlavně tu, jestli náhodou nemůžu umřít, když budu v blízkosti té blbé kytky. Dobře, předtím blbá nebyla, ale teď, když mě málem zabila, je. Vím, že mi ji táta dal, a vlastně ani netuším, jak ji potom dostat pryč z pokoje bez toho, aby si toho táta všiml. Hlavně, když nemůžu nějak ovlivnit, aby si toho táta nevšímal. Lézt mu do hlavy nemůžu.

„Jo, to je hezké,“ řekl trochu nakvašeně.

„Já vím, že to nemáš rád. A já taky. To mi můžeš věřit. Ale bylo to nutné,“ vymlouvala jsem se.

„Nutné? Nemohlas mi to říct? Zas tak tupej nejsem,“ vyčítal mi.

„Na tohle nechceš slyšet odpověď,“ založila jsem si ruce na prsa. „Zkus si zavzpomínat. Myslím, že jsi to viděl dost jasně. Na rozdíl ode mne.“

„Fajn. Promiň. Ono to asi… Nebudeme se o tom bavit, jo?“ nevěděl, co říct.

„Taky o tom nechci mluvit. Já jsem kluka ještě neměla, takže nevím, jak se chovat. Tohle je mi cizí. Ale rozhodně se nechci hádat o tomhle. Stejně si myslím, že kluka jeho holka nikdy nemohla takhle ovládat,“ zasmála jsem se.

„To asi ne,“ souhlasil.

„Pššt,“ dala jsem si ukazováček před pusu. „Táta teprve před chvílí odešel zase spát. Nevím, jak rychle usíná.“

„Hm, mluvit nemusíme,“ slyšela jsem jeho šouravé kroky směrem ke mně. Jenom jsem se němě usmála.

„Edwarde, nechceš to opakovat, že ne?“ zeptala jsem se. Už zase mi Edwardova blízkost dělala potíže. Začínala se mi točit hlava. Chtěla jsem ho políbit. Tak moc. Strašně jsem se těšila na tu chatu, až s Edwardem budeme sami, když se vrátím od Blakea.

„A co bych neměl chtít opakovat?“ zašeptal mi u ucha. Ani jsem netušila, že je tak blízko. To on mi to dělal. Způsoboval mé nesoustředění, mou nepozornost.

„Ty víš.“

„To teda nevím,“ řekl zadýchaně a dal mi pusu na ucho.

„Edwarde, prosím,“ zaškemrala jsem. Ten se jenom zasmál a jeho polibky směřovaly cestou přímo k mým ústům. Nemohla jsem se toho dočkat, ale zároveň jsem se bála. Možná totiž to, že nás táta vyrušil, bylo nějaké znamení. A na ty já už teď věřila. Všechno se dělo z nějakého důvodu. Už jsem nebyla tak odhodlaná jako předtím. Možná na to jenom potřebuju více času.

A pak mě políbil na ústa. Jenom jsem poraženě vzdychla a chytila ho za krkem. Edward mě vzal do náruče a nesl k posteli. Rozhodně jsem neměla v úmyslu s ním dělat něco… Měla jsem ještě aspoň trochu pročištěnou mysl, abych věděla, co dělat chci a co ne. A tohle zrovna nebylo to, co jsem chtěla.

Chvíli jsme se na posteli líbali, ale já se potom odtrhla a otočila se na druhou stranu. Zřetelně jsem cítila Edwardovo zklamání a překvapení.

Nechtěla jsem o tom mluvit. Bylo to trapné. A pro mě hodně neznámé. Nač to rozebírat?

„Dobrou noc,“ pošeptal Edward a objal mě kolem pasu. Jenom jsem se k němu více přimáčkla a zavřela oči. Ovšem nespala jsem. Spala jsem včera, to mi stačilo. Vůbec jsem nebyla unavená. Byla jsem rozhodnutá celou noc přemýšlet. A to i přesto, že mi Edward broukal zase tu ukolébavku, která mě včera uspala, ačkoli jsem o to nestála.

Ráno jsem se probudila a byla jsem tak překvapená. Já usnula.

„Edwarde?“ vyřítila jsem se z postele. Muselo být ještě hodně ráno. Slunce ještě nevyšlo. Cítila jsem to.

„Ano?“ zeptal se vedle mě. Kdy si konečně zvyknu, že mu netluče srdce? Že ho nemůžu slyšet. Ale mohl mi dát aspoň nějak dát vědět, že je tady.

Povzdychla jsem si a zašmátrala po mobilu. Zjistila jsem, že je za deset minut šest. Ještě jsem si lehla zpátky a otočila se směrem k Edwardovi.

„Ty víš, že nerada spím. Chci si povídat, když můžu. Nechci marnit čas,“ vyčetla jsem mu.

„Ale usnula jsi. Bylas unavená. Navíc…“ nedokončil větu. Pochopila jsem. Nevěděl, o čem bychom se bavili, po té menší hádce. Jsme spolu jen krátce a už se hádáme. Je to zvláštní. Nikdy jsem neměla kluka, a proto jsem se s nikým nehádala. A teď je všechno pro mě nové a nelíbí se mi to, že kvůli lásce se někdy i hádáme. Jenom jsem si povzdechla.

„No jo. A teď už bych se mohla pomalu sbalit, ne? Ty bys měl taky jít. Teda jestli stále chceš jet na tu chatu,“ dotázala jsem se. Strachem jsem skoro nedýchala. Tak moc jsem si přála, aby řekl, že tam se mnou pojede rád, ale po tom, jak jsme se chytli, bych toho očekávala asi moc. Modlila jsem se v duchu, zatínala pěsti. Bolelo to.

Edward mě ale překvapil. „Jedu tam. Samozřejmě, že jedu.“ Objal mě a dal mi pusu do vlasů. Chvíli se se mnou houpal sem a tam. A za tu chvíli jsem cítila, jak se mé vlasy a oči mění. Oči světlají z oranžové do světle zelené, skoro bílé. Vlasy dostávají odstín hnědých vlasů, které přes noc bývají černé jako noc. Jenom jsem si oddechla. Můžu jít dolů.

„Takže, rozjíždíme naši akci Chata?“ ujistil se se smíchem.

„Jasně,“ souhlasila jsem s ním. Tak strašně jsem se těšila. Vlastně…, nemohla jsem se dočkat, až budeme sami. Nikdy jsem na takové věci nebyla, ale zřejmě jsem tomu přicházela na chuť. To bude tím věkem, zasmála jsem se.

Sešla jsem dolů a najedla se. Po chvíli dorazil i táta. Dneska je den D. Dneska jedu na chatu. Dneska se dozvím odpovědi na své otázky, který je jako moře. A to moře je pěkně obrovské.

„Bello, dobré ráno,“ pozdravil mě táta trochu ospale. Jen jsem kývla na pozdrav a dojídala zbytky. Kdo ví, jestli to táta viděl?

„Tati, já ti chci vážně moc poděkovat, že jsi mi dovolil na ten víkend na chatu jít. Jsem ti za to nesmírně vděčná. Ani nevíš jak,“ chválila jsem ho. Táta byl ten nejúžasnější člověk, kterého znám. Spolu s Edwardem. Prostě jsem tyto dvě osoby milovala nade vše. A klidně bych za ně položila život, kdyby to bylo potřeba. I když jsem doufala, že nikdy nebude.

„Jasně, jasně. Měla bys raději jít, než si to rozmyslím. Pak bys už totiž se mnou nehla,“ zasmál se. Dala jsem na tátovu radu a běžela nahoru. Zavolala jsem Edwardovi na mobil – konečně další číslo v seznamu, který je jinak jak po Vánočním úklidu -, aby už přijel. A asi za minutu už před domem stavělo jeho auto. To byla teda rychlovka, pomyslela jsem si.

„Tak ahoj, tati. Ať se ti po mně moc nestýská.“

„Jasně. Jasně.“ Byl duchem úplně mimo. Asi si zase četl nějaké noviny nebo knihu. A nezazlívala jsem mu to. Táta byl chytrý. A četl knihy, stejně jako já. Jenže na rozdíl ode mě mohl číst normální knihy, které nestály majlant. Kdežto já jsem odkázána na knihy psané Braillovým písmem, které si nejdříve musím objednat. A stejně to pak strašně dlouho trvá, než mi nějakou dodají.

Jen jsem si povzdechla a utíkala k autu s úsměvem na rtu. Ten mi vykouzlil Edward a ta jeho dokonalost. Což jsem před ním nerada přiznávala.

„A pozdrav?“ zeptal se, když jsem nasedla do auta, zapnula si pásy a seděla jako Ledová královna.

„Ahoj.“ Ráda jsem ho škádlila, dělala si z něho srandu. Vždycky se tak nádherně rozčílil, i když to jenom hrál. Asi už mě znal. No, jak dlouho už se známe? Měsíc, skoro. S úsměvem jsem si vzpomněla na den, kdy jsme se potkali poprvé. Já byla ve škole první den, vlastně ani ne… Tehdy jsem si myslela, že jdu do školy první den. Jenže táta to spackal a já tam nebyla přihlášená. Takže jsem si všechny papíry musela vyřídit sama a přihlásit se tam.

Když jsem odcházela, nějak jsem nabourala do Edwarda. A myslela si, že je to zeď. Ještě do teď se tomu směju. A vlastně by zdí mohl být. Netlouklo mu srdce a já proto nevěděla, že tam někdo je.

To, co se odehrálo pak, náš první rozhovor, jsem nechtěla domýšlet. Objevil se tam Caleb, jeden z nich… Vlastně z nás, já jsem teď tím stejným, jako on. Snažil se mě v té době sbalit, nebo co. Možná to byl jen jeho úkol. Blake mi o tom říkal. Prý byl poslaný kvůli svému prvnímu úkolu, a já se mu připletla do cesty. A potom zjistili, že jsem Vyvolená. Kdy a jak, nevím. Ani nevím, od kdy mě vlastně začali špehovat.

Zakroutila jsem hlavou.

„Bello?“

„Hm, co jsi říkal?“ zrudla jsem. Kvůli vzpomínání jsem ho neslyšela. A stejně jsem zajela tam, kde jsem po tom absolutně netoužila, Caleb. Ještě, že je mrtvý. A já ho zabila. Naštěstí. Aspoň mám jistotu, že je po něm.

„Ptal jsem se, jestli nedostanu lepší pozdrav. Takový, který bys mi dala, kdybych neočekávaně vpadl do tvého pokoje.“ Jen jsem se zasmála a políbila ho. Jen rychlý polibek.

„Bello, co se děje?“ ptal se ustaraně.

„To nic. Jen jsem si vzpomněla na něco, co jsem nechtěla,“ zavrtěla jsem hlavou. Odmítala jsem mu odpovídat na další otázky na toto téma. On asi pochopil a rozjel se.

„Tak, kde to vlastně budeme?“ optala jsem se ho zvědavě. Jeli jsme na chatu, ale kde?

„To bude překvapení.“ Dělal mi stejné naschvály jako já jemu. No jo, asi si to zasloužím. I když se mi to nelíbí.

„Ale já nemám ráda překvapení. Poslední překvapení, i když ne od tebe, byl Mullein. A to bylo dost nepříjemné překvapení. To musíš uznat.“

„Jo, to bylo… Stejně ti to nepovím. Můžu ti to maximálně ukázat,“ nabídl mi svou mysl.

„Ne, já to nerada dělám. Však to víš,“ zachmuřila jsem se.

„Vím, vím. Proto si budeš muset počkat.“

„Ty všiváku,“ zasmála jsme se a bouchla ho jemně do ramena.

„Hele, ty máš ale páru,“ zasmál se a já slyšela tření látky o pokožku. Třel si bolavé rameno. To si říká chlap? Začala jsem se nahlas smát.

„Padavko.“

Auto zastavilo. Zmateně jsem poslouchala, jestli třeba nestojíme na semaforu, ale kolem nebyla žádná další auta. Na frekventované silnici jsme tudíž být nemohli. Ale kde potom, sakra, jsme?

„To jsi neměla dělat,“ svalil mě Edward z boku na dveře auta.

„A já se divila, proč jsme tak prudce zastavili,“ smála jsem se. Edwardovi se to asi nelíbilo, tak mi ruce chytnul a přišpendlil nad hlavu. A mě všechna sranda přešla.

Netušila jsem, co teď Edward chce udělat, ale cítila jsem jeho horký dech na líci. Vlezla jsem mu do hlavy, abych věděla. Edward chtěl menší pomstičku. Za to, že si z něho utahuju. Takže jsem si zase namlouvala něco, co nebyla pravda. A tu pomstičku si nechám líbit. Hlavně nesmím dát nic znát. Upravit obličej na vystrašený, možná podezřívavý, ale hlavně se nesmát. Tak. Ještě jsem Edwardovy oči použila jako zrcadlo. Ano, tohle je ten správný výraz.

„Edwarde, co to děláš?“ Tak strašně jsem se snažila nesmát. Doufala jsem, že to mírné cukání v koutku úst nejde vidět. Na chvíli jsem zavřela oči a nenápadně se vydýchala. A uvolnila. Teď mi to půjde líp.

„Zkus hádat,“ přejel mi nosem přes krk. Trochu jsem se otřásla. Ne zimou, ani odporem, spíš nepatrným vzrušením.

„Chceš mi oplatit to bouchnutí do ramene?“ zavtipkovala jsem, když se mi podařilo ten třes zklidnit.

„No, to jsem měl původně v plánu, ale tohle bude asi lepší,“ políbil mě na líčko. Trochu jsem zčervenala. Chtěla jsem vysmeknout jednu ruku, ale nedovolil mi to. Jeho dech vyvářel překrásnou červenou mlhu. Jenže přes ni nešlo vidět, kde přesně jeho tvář je. V duchu jsem zaklela. Má touha políbit ho byla silná. Křičela na mě. Ale zrak mi to nedovolil. A sluch taky ne.

Edward mě mučil dál. Své rty položil opatrně na můj nos, jako polechtání motýlích křídel. Zase jsem se zachvěla. Toužila jsem ho cítit někde jinde. Na svých ústech. Ale on chtěl pomstu, proto to tak zdržoval. Další jeho polibek směřoval na čelo. Další na spánek. Postupně zasypal polibky celý můj obličej, ale ani jednou se nedotkl svými rty těch mých. Schválně chodil okolo.

„Ale no tak. To tě to stále baví?“ zeptala jsem se trochu otráveně. Toužila jsem po jeho sladkých polibcích. Ale neodstávalo se mi jich. Připadala jsem si jako závislák.

„Ne, ale baví mě, když se tak krásně vztekáš,“ zašeptal mi do ucha tajemným hlasem. Zase jsem se otřásla touhou a rychle vyprostila ruku z jeho sevření. Tentokrát jsem použila svou normální sílu, na kterou si teprve zvykám. Dokonce jsem nic nerozbila.

Volnou rukou jsem si rychle přitáhla jeho hlavu k té své. Naše rty se konečně dotkly a já slastí vydechla. Edwardovy koutky se zvedly v úsměvu.

„Tak nedočkavá?“ dobíral si mě.

„Ani nevíš jak,“ odpověděla jsem mu mezi polibky a dál se věnovala té hebké, sladké a voňavé věci na mých ústech.

Po dlouhé době jsme se od sebe odtrhli. Oba udýchaní. Slyšela jsem, jak se mé srdce rychle prohánělo všude možně a běhalo závody. Zřejmě je i vyhrálo. Mé tělo nejspíš zahřívalo to jeho. A svou červenou tvář jsem raději ani nechtěla vidět.

„Už jsem se dočkala,“ vydechla jsem potichu, jakmile se můj dech trochu ustálil. Nechtěla jsem přerušit to ticho, ale už mi to připadalo divné, že tak dlouho Edward nic neřekl. Vždycky projevoval aspoň nějakou aktivitu. Teď ale ne. Teď byl potichu, nehýbal se, až jsem si myslela, že je mrtvý. Ale byla to blbost. Upír nemůže umřít, ne takhle.

„A teď můžem jet?“ zasmál se Edward. Jenom jsem se taky usmála. „Tak jsi to myslela?“

„No, tak nějak,“ zasmála jsem se. Ráda jsem si ho dobírala.

Edward se smutně odtáhl, podle myšlenek, ale já si ho zpátky přitiskla k sobě.

„A kde jsi vůbec zastavil?“ zapředla jsem rozhovor. Tak blízko bylo jeho tělo u toho mého. Srdce znovu zrychlovalo, stejně jako dech. Stále jsem byla namáčknutá na dveře auta a jeho obliny mi tlačily na záda. Ale Edwardovo tělo namáčknuté na mě z druhé strany mi znemožňovalo na to myslet. A modřiny asi mít nebudu.

„Někde u lesní cestičky,“ zašeptal, aby nezkazil naše ticho, ale jeho hlas byl zase veselý. Až vášnivý.

„U lesa? A to už jsme na místě?“ Netušila jsem, kam náš rozhovor směřuje. Prostě jsem říkala to, co mi přišlo na mysl.

„Ne, to ještě chvíli potrvá.“

„Tak jedem, ať už jsme tam. Strašně se těším,“ zajásala jsem a trochu se pohodlněji usadila. Edward to asi pochopil tak, že se mi špatně sedí, proto mě pustil a sedl si zpátky na své místo. Jen jsem s polovičním úsměvem zakroutila hlavou a zaposlouchala se do zvuků startovacího motoru.

Zase jsme vyjeli a v autě bylo ticho. Nikdo nemluvil. Po chvíli mi položil ruku na tu mou. Stiskl. A já mu stisk oplatila. Tohle bylo vyjádření toho, jak mě miluje, akorát beze slov. A já mu oplácela stejnou mincí.

Asi za půl hodiny jsme dojeli na místo. Trochu mi vyschlo v krku z toho nemluvení. Vlastně jsem si ani nepamatovala, kdy naposledy jsem polkla. Udělala jsem to teď. Hned to bylo lepší.

Vystoupila jsem z auta a rozpřáhla ruce. Vítr se do mě opřel plnou silou a čechral mé dlouhé vlasy. Nevěřila jsem tomu, že jsme tady s Edwardem. Sami. Copak se mi to jenom nezdálo? Dokonce tu byl i lepší vzduch, pokud to šlo.

Vítr mi pomáhal vidět. Okolo byl jenom les. A jedna chata. Ne moc velká, aspoň podle mých měřítek. Ale bohatě postačí. Vzala jsem si těch málo svých zavazadel do ruky a chtěla je odnést. Ale ihned jsem měla prázdné ruce. Edward je vzal za mě, řekl, že dáma by neměla kufry nosit sama, políbil mě na čelo a šel do chaty. Jenom jsem se tomu zasmála a následovala ho.

U dveří jsem se zastavila. Vůně dřeva mě zlákala. Obcházela jsem celou chatku a dotýkala se všech dostupných prken. Tak nějak mě to uklidňovalo.

Když jsem se podrobně „seznámila“ s tou chatou, vešla jsem dovnitř. Edward čekal uprostřed.

„Děkuju ti, opravdu to pro mě moc znamená,“ začala jsem a blížila se k němu.

„Když to pro tebe tak moc znamená, nechoď,“ zaprosil. Jenom jsem se napůl smutně usmála a zakroutila hlavou.

„To nejde. Víš, že tam musím. Potřebuju své odpovědi.“

„Ale nemusela bys tam. Třeba na to přijdeme sami,“ zoufal si.

„Ale přijít na to bychom taky mohli mou smrtí. A pak už by bylo pozdě,“ odporovala jsem. Copak to nechápal? Odpovědi na mé otázky mi může dát jenom Blake. Aspoň tak, abych u toho nepřišla o život. Což o to, byla bych ráda, kdyby zrůda jako já nežila na tomto světě. Ale ač jsem si přála sebevíc stát se zase člověkem nebo raději umřít, nemohla jsem tu tátu a Edwarda nechat. Táta už přišel kvůli našemu druhu o manželku, svou lásku. A to byla velká ztráta. Ale kdyby ještě přišel i o svou dceru… To už by nepřežil. A já mu takovou bolest nechtěla způsobit. Ne po tom, kdy se konečně jak-takž smířil s Renéinou smrtí.

„To bych neodvolil,“ řekl mi odhodlaně.

„Jenže ty bys na tom nemohl nic změnit. Stejně jako u toho Mulleinu. Tobě to neublížilo, mně ano. Na tom nic nezměníš.“ Už jsme o tom mluvili, ale Edward to nechtěl pochopit.

„Změním. Já tě tam nepustím. Co když ti něco udělají?“ zeptal se.

„Edwarde, oni mi nic neudělají. Jsem pro ně důležitá. Nevím, z jakého důvodu, ale jsem. Říkají mi Vyvolená. Oni by mi nic neudělali,“ obhajovala jsem svou cestu.

„Ale ty nejsi jako oni. Nejsi. Jenom někdy. Oni jsou bezcitní, zabíjejí. Ne, že bych byl jiný. Ubližují. Ale ty ne. Co když na to přijdou?“

„Tak udělám menší dohodu,“ zašeptala jsem. Ale Edward to slyšel, samozřejmě. Jak by tak nemohl?

„Cože?!“

„Udělám menší dohodu s Bellou Esscogo,“ oznámila jsem mu a trvala na svém.

(P.S.: Kdyby vás to zajímalo, díky samým smajlíkům budu "fakt" vědět, v čem se zlepšit. Zkuste napsat aspoň něco, prosím.)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sny nepotřebuju - Kapitola pátá:

 1
31.05.2011 [21:01]

BlotikSharon: Děkuju za tvůj zájem, ale povídku z určitého důvodu zatím pozastavuju. Nepíšu ji. Možná ti to dojde, když neuvidíš ve shrnutí první sérii t=to povídky. Emoticon Ale boužel. Nevím, jeslti ji budu psát dál. Není o ni zájem a stejně je to... Nevím, nemotivuje mě to.

1. Sharon
31.05.2011 [18:48]

Prosím další díleček! Jsem na tobě závislá!

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!