Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sny nepotřebuju - Kapitola druhá

Sny nepotřebuju - Kapitola druháBelle se Edwardův nápad nelíbí, proto se tak trochu začne s Edwadem hádat. Jenože se jí to díky tomu vymkne z rukou. A ve škole zase. Bella je zoufalá z toho, co dělá, ale pudy jsou silnější. Pomůže jí Edward? A pokud ano, zůstane s ní, nebo ji opustí kvůli tomu, že už to prostě nezvládá?
Pohodlně se usaďte, nic nejezte. Tento dílek se trochu rozjíždí. Po týdnu je tady zase pokračování, zase v neděli, proto doufám, že se bude líbit. blotik

Kapitola druhá

„Mohla bys trénovat na mně. Snažila by ses mě vysát a potom přestat,“ vyřkl ta slova a já neměla daleko k omdlení.

„Děláš si ze mě srandu?“ ptala jsem se nevěřícně. Tak já se tady snažím vydržet bez lidí a nikomu neublížit, a on mi tady nabízí svůj život. I když to není tak docela člověk.

„Nedělám. Víš, jak by to bylo výhodné? Já jsem nesmrtelný, takže to bude skvělé cvičení,“ začal básnit, jakoby to byl objev světa. Asi se opravdu zbláznil.

„Ne, ne, ne,“ zarazila jsem ho a nesouhlasně kývala prstem ze strany na stranu. „Nebudu riskovat tvůj život. Nejsem blázen.“

„Ale jak se chceš potom naučit se ovládat? Potřebuješ zkušenosti. A já se hlásím jako dobrovolník,“ předložil mi svůj nápad úsměvně. Jak dlouho to budu muset vysvětlovat?

„Ne, Edwarde, ty mě asi nechápeš. Já nebudu riskovat tvůj život. Je mi jedno, co na to říkáš, ale já tě miluju. Nechci riskovat tvůj život. Ty a táta jste to jediné, co mi na světě zůstalo. A, i když nechci urazit tátu, ty máš na tom větší podíl. Jenom v jedno-čtvrtinovém světě se nedá žít. Chápeš to?“ rozčilovala jsem a vysvětlovala.

„A to chceš jako zabíjet nevinné lidi jen proto, že na mně to nechceš vyzkoušet?“ Podrážděnost v jeho hlase byla patrná. Ale já jsem tady ta, která má důvod pro naštvanost, uraženost, podrážděnost a zoufalství. Zoufalství z toho, že se Edward tak moc nabízí a riskuje svůj život.

„Nechci. Edwarde, nenuť mne. Najdeme přece jiný způsob, jak trénovat. Navíc by to asi ani nešlo,“ pokoušela jsem se zamluvit. Myslím, že by to nefungovalo proto, že na mě nemůže hrát strach. Já to vycítím. Jak říkají zoologové, zvířata vycítí, pokud se jejich kořist bojí. A já jsem zvíře, šelma, lovec… Vycítím, jestli se mě bojí nebo ne. A pokud se nebojí, ne doopravdy, nemůžu ho vysát. Ale ostatní lidé… Když je potkám a budu mít vážně hlad, dokážu udělat cokoli. To už jsem zažila. Dokážu se jim dostat do hlavy, protože se mě nemůžou bát ani nebát, když mě neznají. Můžu proto využít aspoň část svých schopností a nahnat jim ten strach. Potom už můžu v klidu „jíst“.

„Proč ne? Nejde to, nebo to ty nechceš?“ podezříval mě.

„Nejde to. Pokud se mě nebudeš bát doopravdy, nemůžu. Nemůžeme vysávat někoho, kdo se nás nebojí,“ začala jsem vysvětlovat. Možná jsem mu to už říkala, ale možná taky ne. „Většinou novým lidem naženeme strach, těm, které jsme ještě nepotkali, abychom je mohli vysát, ale pokud se mě už teď nebojíš, nedokážeš se mě bát. Ne doopravdy,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Ale Bello, říkalas, že do hlavy mi taky nemůžeš, když se tě nebojím; a jde to. Třeba tohle půjde taky,“ chlácholil mě. Zdálo se mi to, nebo opravdu chtěl, abych ho zabila.

„Ale já nemůžu. Nechci. Přece nemůžu jen tak riskovat tvůj život,“ rozohnila jsem se. Byla jsem taky moc naštvaná a zároveň smutná. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje temnota. Ta, kterou sebou přináší Bella Esscogo. Snažila jsem se zhluboka dýchat, doufala jsem, že ji vyženu. Ale nepovedlo se. Ne teď.

„Vlastně, když o tom tak přemýšlím, nebyl by to špatný nápad. Budu se trénovat v tom, abych nikomu neublížila,“ řekla jsem. Samozřejmě jsem lhala. Pokud bych mohla, zabila bych ho. Blake by byl šťastný, že začínám plnit svůj úkol, který jsem od něho dostala. Už mě to tu celkem nudí. Hlavně tehdy, když ten andílek vládne v tomto těle. Je to příšerné. Naše podstata není určena pro dobré věci, a přesto se snaží to změnit. Nechápu ji. „A budu jenom ráda, když mi pomůžeš,“ vrněla jsem mu do ucha.

Můžu si s ním dělat, co chci. Aspoň na něco byla dobrá ta dobrá dušička. Zajistila mi, že se mu můžu podívat do hlavy. Můžu tam měnit, nutit… Možná…

„A co takhle o tom už nemluvit. Máme tu lepší věci na práci,“ usmála jsem se lišácky. Neměla jsem to natrénované, nikdy jsem neviděla, ale to mi v tom nebránilo. Čekala jsem na odpověď Edwarda. Než ho zabiju, pohraju si s ním trochu.

„Bello?“ zeptal se mě podivným tónem. Vycítila jsem to. Byl to zmatek. Snažila jsem se mu dostat do hlavy, ale nešlo to. To je divné. Ještě před chvílí ten anděl spásy mohl.

„Nemůžeš se mi dostat do hlavy, protože to nechci. A nebojím se tě. Bello, vrať se. Vzpomeň si na tátu,“ dal mi pusu na tvář. A ta dobrá duše se začala prát. Chtěla ven, chtěla převzít kralování. Ale tohle tělo nemůže mít dvě královny. A tou vyšší jsem tady já.

„Vzpomeň si na mě. Říkáš, že já jsem tvůj život. Tak pojď a žij ho,“ políbil mne lehce na rty.

Vydechla jsem. Tenhle boj byl teda tvrdý. Nechtěla mi vrátit nadvládu nad mým tělem. Už jsem tady zase byla já. Tohle se nesmí stát. Ne, když budu někde venku, mezi lidmi. Třeba ve škole nebo v obchodě a tak. Nemůže se mi to stát, protože bych byla schopná tam pozabíjet mnoho lidí. Samozřejmě bych je nejdříve přinutila odejít se mnou. Nebo co já vím, co bych jako esscogo udělala.

„Děkuju,“ zašeptala jsem.

„To já děkuju. Docela jsem se lekl, když ti v očích zablýskalo to nepříjemné světlo, které tam měli oni. A potom, když jsi tak mluvila…“ začal a dal mi pusu na tvář. Jenom ji tak oďobával a já se začala smát. Atmosféra se začala vracet do chvíle, než jsme začali mluvit, než jsem já začala mluvit, o tom, že jsem někoho zabila. A byla jsem tomu ráda.

„Už nikdy to nechci takhle podělat. Nesmím se rozčilovat, ani být smutná… Nevím, co z toho. Edwarde, prosím, neriskuj. Viděls, co jsem dokázala. A to byl jenom začátek,“ žádala jsem ho stále.

„Dobře, ale na něco přijdeme,“ políbil mě na čelo a začal mi broukat. Přesto, že jsem nebyla unavená a už vůbec ne ospalá, usnula jsem. Sny se mi nezdály. Možná se mi už nikdy ani zdát nebudou. Třeba sny přináší pouze esscogo. A jsou dobří a zlí. Zlí přinášejí noční můry, aby se najedli, a ti dobří přinášejí krásné sny plné lásky, pochopení, důvěry, přátelství, odpuštění, pohody a klidu. A proto, že teď jsem jedním z nich, nemůžou to už dále dělat.

Pokud je pravda, že existují i dobří esscogo, mohla bych je najít. Najít a poprosit je o radu, jak dokázat žít bez smrti lidí. Jak se to dá zvládnout. Mohli by mi poradit, jak udržet svou žízeň a své špatné já pod kontrolou. Čím se živit, abych nemusela zabíjet nevinné lidi. Nevinné bytosti.

A možná bych to mohla dokázat sama. Možná by šlo zařídit, že bych se dostala z vlivu svého špatného já tak, že bych postupně svět zbavila těch špatných. Ať už esscogo, nebo jiného druhu.

Ráno mě budilo šimrání na nose. Edwarde, Edwarde. Usmála jsem se a otevřela oči. Stále jsem viděla jenom tmu. A červené obrysy. Někdy jsem si tak moc přála, aby byly pryč. Nechtěla jsem vidět tuhle barvu. Připomínala mi mě. Já jsem taková stvůra, která sice nepije krev, ale zabíjí lidi. A tou jsem nechtěl být.

Nakoukla jsem do Edwardovy hlavy, abych věděla, kde přesně je, a potom jsem jeho hlavu zase opustila. Obrátila jsem se na bok a pokusila se směřovat své slepé oči na jeho tvář. Možná se mi to povedlo, možná ne.

„Tak co, Šípková Růženko? Jak ses vyspinkala?“ ptal se.

„Nechtěla jsem spát,“ zakabonila jsem se.

„Ale spala jsi. Usnula jsi skoro hned. Tak se nevymlouvej,“ zasmál se. „A zdálo se ti něco? Já sny nemívám, kromě toho, ve kterém jsem teď, tak chci všechno vědět. Teda… jestli můžu,“ byl opatrný. Mám mu říct, co jsem ve spánku promýšlela? Ale třeba to taky není vůbec pravda a jenom dnes se mi žádný sen nezdál.

„Nic zajímavého,“ pokrčila jsem rameny a zase si lehla na záda. „Zírala“ jsem na strop a přemýšlela.

„Kolik je vůbec hodin?“ optala jsem se nepřítomně. Bleskově mi odpověděl a já se podivila.

„Cože!? To už je půl osmé? A proč nejsem na cestě do školy?“ nevěřícně jsem na něj hleděla, teda jeho směrem.

„Já tě budil a až teď ses probudila. No, tak si trochu pospíšíme. Charlie ještě spí, můžeš použít svou rychlost,“ šeptal mi u ucha. Trochu jsem se zachvěla a udělala přesně to, co mi Edward poradil. Oblečená jsem byla za půl minuty – počítám do toho i hledání vhodné kombinace oblečení. Nakonec jsem si, aspoň podle přihrádky, vzala nějaké tričko s potiskem a černé rifle.

„Edwarde, můžu?“ ukázala jsem ke svým spánkům.

„Jasně,“ potvrdil mi. „Stejně se na tebe dívám rád a tohle mi dá záminku.“

Jenom jsem se tomu zasmála a nakoukla do hlavy. Obracela jsem se a byla strašně ráda. Mohla jsem se vidět i zezadu. To zrcadlo nedokáže. Mohla jsem se točit, jak jsem chtěla, ale Edward se stejně díval z jednoho směru. Netočil se se mnou.

Když jsem usoudila, že jsem oblečena celkem dobře, vylezla jsem z jeho hlavy a poděkovala mu vášnivým polibkem přímo na jeho chutné rty. Líbali bychom se dál, kdyby se Edward neodtáhl a neoznámil mi aktuální čas. Měli jsme nevyšší čas jít. Asi za deset minut má zvonit a já stále ještě nejsem ve škole.

Cestou do školy jsem jenom odhadovala, kolik asi můžeme jet v hodině. Předpisy jsme překročili určitě, tím jsem si byla jistá. Motor jel naplno, ale přesto nevydával velký hluk. V takových situacích se pozná pořádné auto. Doufala jsem, že stihneme přijít včas. Normálně nám cesta trvá deset minut, a to jedeme něco málo nad povolenou rychlost. Bude jenom zázrak, pokud to stihneme.

„Jsme tady,“ informoval mě Edward těsně před tím, než zastavil.

„A velitelský čas?“ zeptala jsem se se smíchem v hlase.

„Máme přesně dvě minuty,“ konstatoval.

„Je nejvyšší čas, abychom se vydali do třídy,“ zavelela jsem. Vystoupila jsem svižně z auta a zavřela za sebou dveře. Edward udělal to samé, zamkl auto na dálkové ovládání a běželi jsme co nejrychleji do školy. Pokud možno ovšem lidskou rychlostí.

Do třídy jsme doběhli tak-tak. Měli jsme hodiny spolu, protože, jak už jsem říkala, Edward si je přizpůsobil mně. Aby mi byl stále na blízku.

Jakmile jsme vstoupili do třídy, všichni si povzdechli. Tušila jsem, že to bude tím, že Edward stále chodí se mnou, v mé blízkosti. Nemůžou teda dívky zaútočit na Edwarda a kluci na mě. Nechápala jsem, jak můžou cítit okouzlení, ale zároveň strach. To bylo pro mě záhadou.

Sedli jsme si na místo a ihned se ozval zvuk otevírajících se dveří. Do třídy vstoupil učitel. Koukla jsem se na něj přes hlavu nějakého spolužáka a zhodnotila ho. Byl malý, zavalité postavy, měl na hlavě plešku, kterou se snažil zakrýt tím, že se nosil jako páv s nosem nahoru, který měl ovšem křivý jako ježibaba. Jeho šedo-modré oči si pronikavě měřily třídu a já přikázala tomu spolužákovi, v jehož hlavě jsem právě byla, aby se díval tam, kde učitel. Učitel spočinul pohledem na mě a Edwardovi a nervózně si promnul ruce. Vysílal ke mně strach. Ten jediný v této třídě, jelikož nebyl puberťák ovládaný hormony, měl pud sebezáchovy. Vůně jeho strachu se ke mně nesla jako nějaký lahodný opar čaje. Vašeho nejoblíbenějšího čaje. Ne, ještě lepší vůně.

Raději jsem se rychle vzpamatovala a stiskla ruku Edwardovi. Ten to asi pochopil, protože si to přečetl v jeho hlavě, i když nevím přesně co. Opustila jsem spolužákovu hlavu a už jenom poslouchala dění okolo. Učitel došel ke katedře a odložil si tam všechny své pomůcky. Potom vzal učebnici a rychle jí listoval. Rychlé šustění stránek pro mě ani nebylo rychlé. Dokázala jsem díky svému dobrému sluchu odhadnout, na jaké stránce se zastavil. Vzala jsem si taky učebnici, jedinou do této hodiny, a otevřela ji na příslušné stránce. Taky jsem listovala rychle.

„Tentokrát si probereme historii našeho státu. Ve středověku. Otevřete si učebnici na stranu třicet pět a udělejte si výpisky. Já zatím někoho vyzkouším z minulé látky,“ začal profesor.

Nakonec učitel vyvolal mě.

„Neboj, nakoukni mi do hlavy, tam to všechno najdeš,“ zašeptal mi Edward, když jsem zkroušeně odcházela od něho. Zaprvé jsem to neuměla, ale více jsem se děsila, že budu tak blízko takové krásné vůni. Vůni strachu.

„Ale ta vůně,“ zašeptala jsem nazpátek bázlivě. Bála jsem se, a moc.

„To bude v pořádku.“ Tak tohle bylo hodně potichu, nikdo jiný neměl šanci tohle slyšet. Jen já. A mně to moc nepomohlo.

Došla jsem k profesorovi a on mi řekl, abych si sedla na připravenou židli. Poslechla jsem ho, ale nechtěla jsem, aby mě tam doprovodil. Jen ať je ode mě co nejdál.

Zkoušel mě a já se pořád dívala Edwardovi do hlavy. Pořád jsem byla s ním a on to věděl, proto mi spolu se správnými odpověďmi i říkal slova povzbuzení. Ne, že bych ty odpovědi potřebovala vždy, ale jeho přítomnost, aspoň taková, mi dodávala sílu a naději, že to zvládnu. Až teď jsem totiž začínala litovat, že zrovna učitel je ten, kdo se mě nejvíce v této třídě bojí.

Čím déle mě zkoušel, tím méně se mě bál a začínal být rozzuřený. Nechtěl věřit, že všechno vím. Postupně se mě ptal i na věci, o který jsem si vůbec nebyla jistá, jestli jsme si je vůbec říkali. Samozřejmě Edward je věděl. Jak mi v myšlenkách řekl, zažil toho už hodně a tohle se už několikrát učil. Taky mi řekl, že ten učitel není tak chytrý a zkušený jako on. Jenom jsem se tomu zasmála a učitel se mě rozčileně ptal, proč se směju. Edward se v zadní lavici taky uchechtl, slyšela jsem to. Jenom jsem zakývala hlavou, že ničemu, a učitel pokračoval. Edward mi taky říkal, že je teď červený jako rajče a já se snažila vyvarovat dalšímu smíchu. To mi snad Edward dělá naschvál. To si s ním vyřídím.

Nakonec zkoušení dopadlo na jedničku a učitel řekl, že si mám jít raději sednout. Určitě proto, abych ho ještě více neponížila. Třeba něčím, co bych, díky Edwardovi samozřejmě, věděla navíc oproti němu. Jo, mužské ego je veliké.

„Zvládla jsi to,“ zašeptal potěšeně. Jenom jsem kývla. Sedla jsem si, našla po hmatu jeho ústa, a potěšeně ho políbila.

„Slečno Swanová, prosím… To, že se Vám náhodou povedlo zkoušení, neznamená, že si tady můžete dělat, co chcete. Stále jsem tady učitelem, a dokud to tak bude, budete se věnovat výkladu, ne panu Cullenovi,“ upozornil mě pohoršený učitel. Sklopila jsem hlavu, že mi je to líto, ale přesto jsem měla nutkání mu něco udělat. Cítila jsem na sobě křivdu. Bylo to, jako kdyby dítěti vynadal táta za to, že rozbilo vázu, i když k ní přišlo a ona byla rozbitá. Otci to nevysvětlíte, protože jako malé dítě pro něj nejste věrohodné. Tak stejně jsem se cítila. On nevěděl, jak moc jsem se snažila ho ze začátku nevysát. To by se mu asi nelíbilo. A teď je takový hnusný. Musela jsem mu nějak nahnat strach.

Udělej to, říkalo mé špatné já. Přímo jsem cítila, jak po tom touží. Třásla jsem se na to úplně stejně.

Učitel vykládal látku a vyvolat někoho, aby mu řekl vše, co si zatím vypsal. Zdál se mi naprosto arogantní, protože ho chtěl shodit a schválně mu dával zákeřné otázky. To rozhodlo. Nemůžu ho přece nechat, aby si na každém vylíval zlost kvůli mně.

Začala jsem se soustředit. Všechno okolo se ztlumilo a zpomalilo. Viděla jsem jeho hlavu, ale zároveň i černotu s tmou. Viděla jsem zase ten film, jako tenkrát dole u Blakea. Tentokrát to ovšem bylo lehčí. Už jsem věděla, co můžu udělat. Vlastně ne tak docela. Předtím jsem něco vymazala, teď jsem měla chuť mu něco namluvit, vnutit. Něco, čeho by se bál. Jenomže co?

A pak mě to napadlo. Zavřela jsem oči, i když to bylo zbytečné, abych se mohla lépe soustředit. Představila jsem si sebe, jako někoho jiného. Třeba jako draka. V mysli jsem se před ním proměnila v draka, vymyslela jsem i detaily, aby to bylo věrohodnější. Drak byl oranžový, stejně jako oči esscogo, a jeho ostny, táhnoucí se od hlavy až k ocasu, byly černé jako noc. Perfektně to proti sobě kontrastovalo. Potom jsem si představila jeho. Byl pode mnou a díval se na mě vyjeveně. Dokázala jsem si plně představit jeho plešku, jeho odporné oči a arogantní výraz. Proto to bylo tak dokonalé. Stále jsem měla vztek. Na jeho namyšlenost.

Drak se sehnul k němu. Jeho hlava byla oproti mojí tak desetkrát menší. Přibližně stejně velká, jako můj zub. Usmála jsem se na něj zákeřně a potom jako drak promluvila. On jenom vykulil oči, když mě slyšel mluvit. Kdo kdy slyšel mluvit draka, že?

„Takhle hnusný nemusíš být. Co ti ti žáci udělali?“ zeptala jsem se jedovatě.

„Ne, to se mi jenom zdá,“ odpověděl. Tak by to asi udělal každý člověk, ne?

„Nezdá. Já jsem tvá noční můra. Nechtěj mě získat znovu.“ Poté jsem se přeměnila na svou lidskou podobu, aby nezapomněl, kdo mu tohle poručil. Aby se podíval do obličeje jeho noční můry.

Potom se svět rozjel plnou rychlostí. Edward mě chytil pevně za ruku a já nasála do nozder vzduch. Bylo to tak krásné. To vábení. On se bál. Cítila jsem zadostiučinění, ale ta vůně. Bylo to perfektní. Ještě jednou jsem do nosu nasála tu vůni, která byla tak lákavá. A kdyby potom umíral strachy… Ááách, to by bylo tak příjemné. Naposledy jsem si pamatovala chuť smrti, ale teď se mi zdála moc zastřená minulostí. Chtěla jsem ochutnat ještě. Vždyť jsem už týden „nejedla“. A učitel by byl dobré sousto. Vlastně bych tak aspoň trochu ulevila ostatním žákům. To by byla záslužná práce, ne?

„Bello,“ probudil mě z mého větření Edward.

„No?“ zeptala jsem se ho stále roztouženým hlasem. Bylo to, jako kdyby vám někdo vzal drogu přímo z jazyka. Já ji cítila, chtěla jsem ji. Když jsem ji nasála pusou, mohla jsem cítit tu nasládlou vůni. Vůni strachu. Podívala jsem se Edwardovou hlavou po třídě a všichni žáci se vykuleně dívali na učitele. Učitel se před katedrou rozhlížel, jakoby ho něco štíplo do zadku a on očekával další útok. Jeho podhled říkal „kde je tan drak, ať mě nespálí ohněm“. A já se jen usmála. Vyšla jsem z Edwardovy hlavy.

„Co to vyvádíš?“ zopakoval svou otázku.

„Co přesně myslíš?“ odsekla jsem arogantně.

„Proč jsi to udělala. Vždyť víš, jak tě strach láká. Proč jsi mu to vnutila.“

Jenom jsem protočila oči. „Zasloužil si to. Je to arogantní blb. Vždyť jsi to sám viděl. A musíš uznat, že ten drak se mi povedl. Ty detaily, ta podoba… Ale jeho jsem vystihla úžasně, ne?“ usmála jsem se. Jo, lákala mě jeho vůně, ale tohle se mi líbilo.

„Ale taková ty nejsi. Tohle neděláš. Bello, ty to dokážeš. Vždyť lidem neubližuješ, to víš, ne? Ani takhle. Tohle nedělej. Nesmíš to dělat. Pokoušíš sama sebe. Odneseš to ty,“ ukládal mi na srdce Edward.

Já tohle ale vážně nejsem. Tohle vážně nedělám.

„Máš pravdu,“ zarazila jsem se. „Musím pryč,“ zašeptala jsem, když ze mě spadla ta špatná část a já už zase vnímala jako já. Já nebyla tak silná, abych té vůni odolala.

„Pane profesore, slečně Swanové není dobře, můžu ji odprovodit na záchod?“ zeptal se Edward nahlas.

„J-jistě,“ zakoktal se učitel. Jenže tím rozpoutal ještě větší vlnu strach. Bál se snad, že bych se mohla doopravdy proměnit v draka a tak mu něco udělat? Sakra, proč jsem to vůbec dělala. Vždyť se mě už nebál.

„Pojď, a zadrž dech,“ pošeptal mi do vlasů. Udělala jsem, jak řekl, ale stejně jsem svým nitrem cítila nepatrnou vůni. Tu sílu, která mě k němu tahala a říkala, „vem si ho, je to pochoutka, stačí se jen natáhnout, je to snadná kořist“. Natiskla jsem se ještě víc na Edwarda a snažila se vdechovat pouze jeho vůni z jeho košile. Museli jsme totiž projít kolem učitelovy katedry, abychom mohli pryč ze třídy. A to bylo asi to nejhorší, co jsem musela udělat.

Čím víc jsme se vzdalovali od třídy, tím lépe se mi dýchalo a nemusela jsem se tisknout na Edwarda. Ale já chtěla. Nebýt jeho, klidně před celou třídou zabiju učitele a pak žákům jenom něco vymažu nebo namluvím, nebo si možná ještě jednoho dám jako zákusek.

„Děkuju,“ zašeptala jsem, když jsme vyšli před budovu.

„Není zač,“ začal Edward a políbil mě do vlasů. Přivinul si mě více na hruď a já byla ráda.

„Já to nechtěla. Ale on byl tak arogantní a já nechtěla, aby je trápil. Bylo to od něho hnusné. Tím mě naštval a já… Prostě jsem to udělala,“ zašeptala jsem a jen tak-tak držela slzy tam, kde byly.

„Já vím, Bello. To je další věc na seznamu, kterou musíme zvládnout. Tvůj vztek. Musíš se naučit ho ovládat,“ souhlasil se mnou.

„Ale jak? Nemůžu se ho naučit ovládat bez cvičení, ale pokud chci cvičit, je možnost, že někoho zabiju. A to já nechci. Jenomže pokud nebudu cvičit, někoho zase zabiju na veřejnosti. Já nechci,“ rozbrečela jsem se. Slzy, ty zrádkyně jedny, už to nevydržely a přetekly z očí jako voda z přehrady. Já nechtěla být esscogo. Myslím, že toho nikdy nepřestanu litovat. To, že jsem raději nezemřela jako malé dítě s mámou. Teď bych tam s ní mohla být. Někde nahoře. Ale co táta? A taky bych nikdy nepotkala Edwada.

„My na něco přijdeme,“ uklidňoval mě.

„Ne, nepřijdeme. Nebuď takový optimista. Na co chceš přijít? Vždyť není možnost, jak nahradit smrt a strach. Měla jsem raději zemřít. Tehdy, když mě oni napadli jako malou. V té uličce jsem měla zemřít s mámou,“ zašeptala jsem zklamaně. Ale najednou jsem už necítila jeho náruč.

 


 

Shrnutí


Děkuji moc za minulé komentáře. Sice jich nebylo moc, ale i tak děkuju. Tentokrát snad přibudou.

Doufám, že se vám nedělní dílek líbil, další dílek je už napsaný, takže příští neděle je zajištěná.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sny nepotřebuju - Kapitola druhá:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!