Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sny nepotřebuju - Kapitola čtvrtá

06.02.2011 (07:00) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 821×

Kapitola čtvrtá

Tma, všude byla tma. Ani ta blbá krvavě rudá barva se nikde neobjevovala. Jenže proč? To všechno utichlo? Celý svět se ponořil do mrtvolného ticha? Dokonce ani ptáci nezpívali, les nešuměl, Edward nedýchal, tátovo srdce nebilo, hodiny netikaly… Jako kdyby všechno umřelo a já tady byla sama. Nic nebylo živého. Nebo jsem nebyla naopak živá já?

A jsem v pěkné bryndě, pomyslela jsem si. Měla jsem nutkání něco dělat, hýbat rukama, kopat nohama, jenže jsem je nemohla najít. Nebyly připojené k mému mozku. Někdo přerušil cesty k nim.

Někdo se nadechl. Úder srdce. Ptačí zpěv za oknem. Hodiny zatikaly. Probouzela jsem se a začínala vnímat. Před očima se mi míhaly červené „vlny“ a mě bolela hlava. Chtěla jsem před tím přivřít oči, jenže ty zavřené byly. Pobídla jsem ruce, aby se chytly za hlavu a já tak mohla aspoň částečně zmírnit tu bolest. Bolest se ale usnesla, že odcházet rozhodně nehodlá. Hlava mě bolela stále stejně. Červené obrazy ne a ne se zaostřit. Začínala jsem z toho být zoufalá.

Uslyšela jsem hrozný křik, ženský. Můj!?

„To bolí, pomoc!“ zasyčela jsem přes zavřené zuby. Pomoc přišla ihned. Na čele se objevilo něco chladivého a mokrého. Hlavu jsem pustila a přestala se zmítat. Bylo to lepší. To pálení se uklidilo. Otevřela jsem oči, ale žádná změna. Všude černá a červená. Jak já ty barvy nesnášela.

„Děkuju,“ zašeptala jsem úlevně.

„Nemáš zač, Bello,“ ucítila jsem polibek na spánku hned vedle mokré studené věci. Rukou jsem ho přidržela na místě, jenom jeho rty přesunula na ty mé.

Když jsem se odtáhla, znovu jsem zavřela oči. Mokrá studená věc pomalu přestávala účinkovat. „Co se stalo?“

„Já nevím. Dotkla se té kytky a potom se zhroutila. Nechtěl jsem volat do nemocnice. Vždyť víš, tak jsem jenom zavolal tvého tátu a řekl, že se tu o tebe budu starat,“ odpověděl.

„A to ti na to skočil?“ zasmála jsem se potichu.

„No, jsem dost přesvědčivý, když chci. Navíc jsem tě musel chránit před nocí, ne?“ zeptal se.

„Počkej, to tady ležím jak dlouho?“ zeptala jsem se syčivě. Hlava mě začínala bolet naplno.

„Už druhý den,“ odpověděl smutně.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Už ses jednou ptala,“ připomněl mi.

„Aha, promiň. Já… jsem zmatená. Budu se muset zeptat Blakea. Nevím, co se stalo,“ zašeptala jsem.

„Ne, nepustím tě tam,“ oznámil mi bojovně.

„Ale já potřebuju odpovědi.“ Nechtěla jsem s ním hádat, ale potřebovala jsem vědět, co se se mnou stalo. Edward ani já jsem ty otázky nemohla zodpovědět. Chci vědět, jak můžu umřít. Potřebuju to vědět. Nechci žít v nevědomí, že jakmile se dotknu kytky, omdlím na dva dny. „Nezastavíš mě. Přenesu se a ty se mnou nebudeš moct. Prostě zmizím. Neboj se, přijdu, co nejdřív to bude možné,“ ujišťovala jsem ho.

„Ale vždyť jsi na tom byla zle. Nevnímala jsi nic kolem sebe. Nemůžu tě tam pustit. K tomu jsme přece naplánovali ten víkend, ne?“ snažil se mě ještě zadržet na poslední chvíli.

„Změna plánu,“ pokrčila jsem rameny, „víkend počká. Prosím. Je to pro mě důležité.“ Ani nevím, proč jsem potřebovala jeho souhlas. Většinou dělám vše bez jeho souhlasu. Jsem nezávislá osoba, co se týče rozhodování. Možná jen s tím viděním jsem trochu závislá, ale teď, když už můžu vidět přes cizí hlavu, už nejsem závislá na nikom.

„A vrátíš se brzy?“

„Pokusím se co nejdříve, vážně. Jenom se dozvím odpovědi na své otázky a potom padám, slibuju,“ vztyčila jsem prsty jako skaut.

„Miluju tě, prosím, vrať se brzy. Doufám, že ta cesta není nebezpečná,“ ujišťoval se ještě.

„Neboj,“ zasmála jsem se, „je to naprosto bezpečné. Ale dneska tam nepůjdu. Vlastně by ten týden s tebou… mohla bych to využít, ne? Mohli bychom na tu chatu normálně jet, potom bych jenom „zašla“ dolů a pokecala s Blakem, ne?“

„Jasně, a dala si s ním kávu,“ zamumlal ironicky.

„Edwarde, no tak,“ políbila jsem ho. On žárlil nebo měl o mě jenom takový strach?

„No jo, já vím.“

Když táta viděl, že jsem se probudila, ihned ke mně letěl a objímání začalo na novo. Vinila jsem se za to, co teď tátovi způsobuju. Ale možná je to lepší, než mu říct, co jsem. Je to velice bolestí, když se nejdřív ztratím, potom ležím „v horečkách“ dva dny… Ale stále je to lepší, než říct, že zabíjím lidi, vnucuju jim myšlenky na to, aby se mě báli, a můžu kohokoli ovládat… Jo, je to lepší.

Táta mi vynadal, ať už mu nic podobného nedělám. Já viděla příležitost, proto jsem mu oznámila tu chatu, ten týden, kdy bychom byli – s menší přestávkou, kdy bych se přemístila do světa esscogo a získala pár informací – s Edwardem sami. Jen on, já, ticho, příroda, žádní jiní lidé a žádné rozptýlení… Pokud nepočítám Edwarda. Ten mě rozptyluje už takhle.

Táta byl tou chatou trochu… překvapen. Jak jsem si myslela, nechtěl mě nikde pouštět samotnou, ani když by tam se mnou měl být Edward. Myslím, že to byl ještě větší důvod k tomu, aby mě tam nepustil. Snažila jsem se ho přesvědčit, dokonce jsem mu konečně řekla celou „pravdu“ toho, kde jsem ten týden byla. Potom jsem začala nanovo s prosbami, aby mě pustil na tu chatu. Edward občas přispěl svými postřehy do konverzace, ale táta ho většinou odpálkoval, aby se nemíchal do rodinných záležitostí. Docela jsem se divila, že tady Edward ještě byl. Podle jeho tónu to vypadalo, že už tady dlouho nezůstane, pokud bude nějak skákat do naší debaty. Raději se stáhl.

„Odpočinu si tam. A doopravdy. Ne jen jako. Tam budu celý den ležet nebo se procházet po okolní přírodě. Bude to odpočinkový týden, při kterém naberu plno nových sil,“ dával jsem mu další a další důvody, proč mě na tu chatu pustit.

„Jasně, a potom tě v lese nějaké zvíře napadne,“ odbyl mě sarkasticky. „A samozřejmě Edward bude s tebou odpočívat taky, ne?“

„Tati!“ zvýšila jsem hlas. Jako dcera bych si to neměla dovolit, ale v té chvíli jsme trochu vyletěla. Má povaha už mi to tak určovala. Náš druh byl nadřazený, tak nějak to ve mně bylo zakořeněné. „Jak můžeš něco takového říct? Zaprvé je tady Edward. Nemusel bys říkat tyhle věci. A zadruhé, copak mi nevěříš? Myslíš, že bych udělala něco, bych nechtěla?“ Jak jsem hned pochopila, špatná otázka.

„A nechtěla bys?“ Mně to připadalo spíš jako bavit se s puberťákem, nebo žárlivým klukem. Táta se nějak… změnil.

„Tati. Chtěla jsem tím říct, že se na nic nechystám.“ Slovo zatím jsem záměrně vynechala. Kdo ví, co by to s ním udělalo.

Takhle jsme se bavili asi ještě dvacet minut. Bylo mi trochu líto, že Edward musel poslouchat takové věci. Slova, která se jeho týkala, ale nemohl nic namítat, jinak by šel z domu. Věděla jsem, že by stejně poslouchal. Byla jsem zoufalá a chtěla použít svou schopnost, jenže jsem nemohla. I když to bylo z dobrých důvodů. Jestli se ovšem nedobrovolná změna názorů počítá za dobro. Táta mě do hlavy nepustil, nebál se mě. A nechtěla jsem to měnit. A i kdybych chtěla, musela bych se mu ukázat ve své pravé podobě, aby se aspoň trochu leknul, a to by potom bylo vysvětlování…

„Jde se balit,“ zajásala jsem směrem k Edwardovi, když táta poraženě souhlasil. Bylo to velice vyčerpávající. Hlavně mi docházely nápady na obhajobu. Naštěstí jsem se mohla aspoň částečně poradit s Edwardem. Lehce jsem kývala jeho směrem a tak se s ním domlouvala.

Výhra byla v kapse a já se nemusela strachovat, že by to táta odvolal. Neměl to v povaze. A doufala jsem, věřila, že to na té chatě všechno dobře dopadne. Moje návštěva světa esscogo, učení mého sebeovládání, Edward… Musím se s ním usmířit, to je můj hlavní cíl.

Nahoře jsme si s Edwardem plácli. Jsme dobrý tým. Já ho potom jako pochvalu políbila. „Děkuju za tu pomoc dole,“ zašeptala jsem mu do ucha.

„Vždyť ty jsi byla hlavní řečník,“ odporoval.

„Jen díky tobě. A ty se běž taky sbalit, ne? Nebo budeš celou dobu jen v jednom oblečení?“ zeptala jsem se.

„Ne, to vážně nebudu,“ zasmál se, „už si běžím balit.“ Rozloučil se se mnou polibkem na čelo, poté rychlým na rty, a byl ten tam. Nebylo po něm ani vidu ani slechu. Já si v klidu balila. Vzorně jsem věci ukládala, skládala je podle barev na sebe. Stejně mi s tím bude muset pomoct Edward, protože sama to asi nedám. Potom jsem ještě zašla pro slepeckou hůl, jedno pípátko jsem taky přibalila sebou – táta ho jistě potřebovat nebude – a byla hotová. Jen ještě jedna věc mi zbývala.

„Tati. Chci ti moc poděkovat. Moc to pro mě znamená, že mě tam pustíš,“ začala jsem v kuchyni. Táta seděl na novém křesle, novotou ještě smrdělo, a sledoval televizi. Docela jsem se divila, že si k ní nevzal chipsy, ale třeba neměl náladu.

Neodpověděl mi.

„Tak něco řekni,“ zoufala jsem si.

„A co ti mám říct? Že se mi tě nechce nikam pouštět? Že nechci, abys tam jela? Že tě mám rád a mám strach, co se ti tam může stát? Promiň, to raději budu mlčet. Slyšel jsem toho dost a víc ani nechci.“

Přiběhla jsem k němu a zezadu ho objala kolem krku. Hlavu složila na jeho. „Tati, já tě má taky ráda. Vždyť tys mi pomáhal. Vždycky, když jsi mohl. A já tě za to nepřestanu obdivovat. Ale chtěla bych si užít trochu přírody, klidu. Bez lidí. Ve škole to nejde. A tady se mi sedět nechce, když jsi v práci. Do lesa taky nemůžu, protože kdybych se zase ztratila, nemohl bys mě jít z práce hledat.“

„Do školy jsem tě nenutil. Pamatuješ? Dával jsem ti na výběr. A přírodu máš všude okolo. Kdybych byl doma, mohl bych s tebou jít na procházku. A kdybych byl v práci, mohla by ses třeba učit,“ navrhoval důvody, které mě měly odradit od té cesty.

Jenom jsem se zasmála. „Tati, já vím. Ale to okolo neberu jako přírodu. Já to beru jako domov, ve kterém bydlím se svým milovaným tatínkem. Na chatě budu mít dozor od Edwarda skoro každou chvilku. Do práce nemusí. A teď to nemyslím jako výtku vůči tobě. Prostě to tak je. Proto tam taky jedeme a jeho rodiče mu taky dají do školy omluvenku. A neboj, zameškávat školu nebudeme. Párkrát se na učivo mrknu,“ zasmála jsem se,

„Jo, to věřím,“ zasmál se se mnou.

„Tati, mám tě moc ráda, víš to,“ objala jsem ho ještě víc.

„Vím. Slib mi, že tam nebudeš vyvádět.“ Konečně se s ním mluvilo jako s tátou, ne jako s žárlivým klukem, který si myslí, že ho podvádím.

„Nebudu. Slibuju, že si budu poctivě umývat zuby, pravidelně se budu sprchovat, umývat si vlasy, převlékat se a jíst. Slibuju, že se aspoň jednou podívám na učivo,“ šaškovala jsem. Táta mi rozcuchal vlasy jako nějakému malému dítěti a já se tak zasmála.

„A kdy jedete?“ položil mi další otázku. „Ať ti můžu napsat taky omluvenku.“

„Zítra. Už mám i sbaleno.“

„A není to divné, že v pondělí jdeš do školy a v úterý už ne?“

Jenom jsem pokrčila rameny. „No a co. Různé věci se stávají. Tak prostě budu chybět do dalšího úterý. No, kdyby to šlo prodloužit až do dalšího víkendu, nestěžovala bych si,“ pokračovala jsem nevině.

„Tak to ne,“ zasmál se, „sama jsi chtěla do školy, tak tam budeš chodit. Žádné ulívání.“

S tátou jsme se bavili ještě hodně dlouho. Bylo to, jako si povídat se starým přítelem. Všechna zloba z předešlé hádky se vytratila a my si zase „padli do oka“. Ještě chybělo být v prostředí hospody, mít na stole pivo a smát se jako bláznové a byla by to chlapská idylka. Až na to, že bych nebyla muž.

S tátou to bylo skvělé. Vlastně jsem si ani nemohla vzpomenout, kdy jsme si takhle popovídali. Možná ani nikdy. Teď se všechno měnilo. Já se změnila z minuty na minutu, s tátou se náš vztah lepšil ze dne na den. Oba jsme se asi dostali z toho trápení nad máminou smrtí. Já určitě. Ne, že by mi to bylo jedno, jen jsem teď měla někoho, kdo mi pomohl se z toho vyhrabat. Už jsem neměla noční můry o mámě jako zrůdě – i když kdo ví, jestli za to může mé smíření se s tím nebo to, že jsem teď esscogo – a vlastně jsem už byla smířená s tím, že lidé přicházejí a odcházejí. Máma prostě odešla jenom o něco dřív. A věřila jsem, že jí je na tom onom místě dobře. A táta se možná konečně přestal trápit proto, že jsem se přestala trápit já. Dokázali jsme se bavit, zasmát se spolu, probírat věci, které s rodiči normálně neprobíráte, spíš se svou dobrou kamarádkou.

Zrovna jsme byli v té nejlepší debatě. Teda… Táta mi říkal nějaký vtip. Jenže já jsem začala cítit, že slunce brzy zapadne. Ale co jsem mohla dělat? Pokud bych se rychle vymluvila, že mi není dobře, táta by mě přišel zkontrolovat. Bezradně jsem zívla.

„Tati, promiň, že tě vyrušuju, ale asi už půjdu spát. Nějak jsem po dnešku unavená a zítra mě čeká velký de-en,“ zívla jsem si hraně a už se zvedala. Slunce měla zajít každou chvílí. Byla jsem zvědavá, jestli to stihnu. Teď by mi mohl Edward pomoct, kdyby tady ovšem byl, a odvést tátovu pozornost, abych se mohla vytratit. Jenomže zrovna teď, jako na potvoru, tady není. A asi by ho tady táta ani tak dlouho nenechal. Blbý pravidla.

„Eh,“ zarazil se. Jasně, byla jsem tak čilá a najednou se mi chce strááášně spát. No není to nápadné? Jasně, že je. „Jo, běž,“ pobídl mě nakonec.

„Díky. Dobrou noc,“ lípla jsem tátovi pusu na tvář a běžela cvalem nahoru. Div, že jsem o něco cestou nezakopla, když jsem neviděla. Jakmile jsem došlápla na poslední schod, ucítila jsem, že moje oči změnily barvu a vlasy jsou zase černé jako noc. Tohle bylo jen tak-tak. Příště bych si asi měla dávat větší pozor.

Raději jsem zalezla do svého pokoje a čekala, až táta půjde spát. Potřebovala jsem se osprchovat, jelikož jsem to ještě nestihla, ale nechtěla jsem riskovat, dokud byl táta vzhůru. Pěkně si počkám, až usne, a potom se jako správný zloděj vyplížím z pokoje rovnou do koupelny. Ve vlastním domě se plížit. Směšné. Ubohé. Kéž bych to mohla nějak spravit, ale to bych nejdřív musela být člověkem, aby to šlo. A člověkem už nejsem a nikdy nebudu.

Lehla jsem si na postel a oči upírala někam do neznáma. Venku ještě jezdila auta, sice jen jedno za hodně dlouhou dobu, ale jezdila. Což jsem se hodně divila. Přece jen tohle je malinké městečko. Klid, který nastal, když žádné auto nebylo v doslechu, byl příjemný. Slyšela jsem cvrčky a zvířata v lese, kde si zřejmě dělaly párty.

Možná bych i mohla usnout, kdybych chtěla. Přemýšlela jsem o všem možném. Hlavně promýšlela plán, jak se Blakea zeptat na tu věc s Mulleinem a nevypadat podezřele. Můžu mu říct, že jsem o něj omylem zavadila a potom omdlela tak na dva dny. No, nevím, co mi na to řekne.

Slyšela jsem zavrzání dveří do mého pokoje. Táta mě asi přišel zase zkontrolovat. Když to jen jednou neudělal, zmizela jsem mu přes noc někde na týden. A stalo se ze mě esscogo. Raději jsem se rychle přikryla až k hlavě, aby neviděl mé černé vlasy, na kterých prý běhaly mráčky. Oči jsem zavřela a snažila se pomalu oddechovat. Nebyl to žádný problém.

Táta mě přes peřinu pohladil, zašeptal „Dobrou noc“ a odešel. Potichu za sebou zavřel dveře a já ještě chvíli počkala, než došel do svého pokoje, abych se mohla odkrýt. Jakmile jsem to udělala, mohla jsem se zase nadechnout čerstvého vzduchu. Vstala jsem z postele a došla k oknu. Obloukem jsem se vyhnula Mulleinu. Kéž bych teď mohla vidět. Kdybych viděla, dívala bych se na hvězdy a měsíc, který je hlídá. Kdybych mohla vidět, dívala bych se na černý les, který teprve v noci pořádně ožívá a skrývá v sobě mnohá tajemství. Kdybych mohla vidět, zavolala bych Edwardovi, abych se mohla pokochat pohledem na něho. Na jeho obličej, který by byl jistě dokonalý, a mohla bych ho porovnat s tím, co jsem tehdy viděla v lese. Dívala bych se na jeho postavu, zadek… U téhle myšlenky jsem se trochu začervenala. Kdybych mohla vidět, dívala bych se na tátu a celý svět jinak. Dívala bych se na ně, jako kdyby to mohl být poslední den, kdy bych mohla vidět. Všímala bych si všech detailů, protože vím, že vidět je něco, co nemůže každý. Je to dar a já si ho moc nevážila, dokud jsem ho neztratila.

Nemohla jsem odolat a hodila nohy ven a sedla si do okna. Vítr byl v noci studený a já měla holé nohy. Vítr mi chladil nohy a já si to užívala. Nikdy předtím jsem si nepřipadala tak příjemně.

Dlouho jsem seděla v okně, než jsem se konečně odhodlala vejít zpátky do pokoje a poslechnout si, jestli táta spí. Táta už zase chrápal, což pro mě bylo znamení, že se můžu jít osprchovat. I když tátu probudilo máloco, když spal takhle tvrdě, snažila jsem se být tichá jako myška. Jistota je jistota.

Vlezla jsem si do sprchového koutu, který byl spojený s vanou, a umyla si vlasy. Kapky dopadaly na mé tělo a vytvářely vlny, díky kterým jsem viděla své tělo i sprchový kout. Ale někdo na něj zaťukal. Lekla jsem se, kdo by to mohl být tak pozdě v noci. Navíc, když se sprchuju. Lekla jsem se, že by to mohl být táta, ale ten mi neleze do koupelny, když se sprchuju. Ten by na mě akorát počkal venku.

Stáhla jsem na sebe ručník přirozenou rychlostí, obmotala ho kolem sebe a otevřela. Vyskočila jsem ven a… Chytla toho člověka pod krkem.

„Klid, Bello,“ zasmál se Edward. „Ty jsi ale dračice.“

„Edwarde, kolikrát ti mám říkat, že se máš ohlásit, když už tady vejdeš bez ohlášení,“ osopila jsem se na něho.

„A kolikrát je to někdo jiný než já?“ převezl mě.

„No jo, ale i tak. Co kdybys to čirou náhodou nebyl ty? To bych se k tomu člověku měla přitulit a začít ho líbat?“ poškádlila jsem ho.

„No, tak to bys rozhodně neměla, pokud bych to nebyl já. A navíc se se mnou takhle nikdy nevítáš,“ řekl na oko uraženě Edward.

„Jo, protože vždycky přijdeš nečekaně a zastihneš mě v… situacích, kdy bych tě neočekávala. Že ty si to vybíráš schválně,“ podezřívala jsem ho.

Odpovědi na mou otázku jsem se nedočkala. Edward ke mně přišel blíž a položil dlaň na mou tvář. Cítila jsem jeho dech, omamnou vůni na svém obličeji. Potom jenom zašeptal: „A proč mi někdy nekoukneš do hlavy, co mám v plánu.“ Raději jsem nechtěla myslet na ten dvojsmysl, který jsem v tom slyšela.

Chvěla jsem se po celém těle. A zimou to nebylo. Edward mě chytil rukou za hlavou a přitáhnul si mě k polibku. Nebránila jsem se, líbilo se mi to. Objala jsem ho kolem krku a polibek mu oplácela. Ale potom se dotknul druhou rukou okraje mého ručníku a v mé hlavě se rozblikala červená (už zase) kontrolka Stop. Polibek jsem přerušila a odstrčila ho od sebe.

„Promiň,“ zašeptala jsem.

„V čem je problém?“ zeptal se. Snažila jsem se vypnout to něco, čím jsem cítila emoce ostatních. Možná by mi nebylo tak mizerně, kdybych necítila jeho pocity. Zklamání a zlost převládaly.

„Já o tom nechci mluvit. Jenom je to moc brzy.“

„Budu tě čekat v pokoji,“ řekl na odchodu. Jenom jsem němě přikývla a slyšela třísknout dveře. Tátu to naštěstí nevzbudilo. Oblékla jsem se do pyžama, jako vždy, i když jsem nešla spát, a umyla si zuby. Vlasy už mi skoro uschnuly, proto jsem ručník rovnou nechala tady. Sprcha byla perfektně uklidňující, jenom ten závěr s Edwardem se trochu… pokazil.

Netušila jsem, co bych mohla dělat. Jak mu vysvětlit, že s ním nechci nic mít, protože se bojím, abych mu něco neudělala.

Jenom jsem nad tím bezradně zakroutila hlavou a šla do pokoje. Vešla jsem a celý můj pokoj byl provoněn jeho vůní. Zřejmě ležel na mé posteli, jako vždycky.

„Edwarde…“ začala jsem, ale přerušil mě.

„Ne, Bello. Pokud nechceš, nebudu tě nutit. Jen se mi zdálo, že to chceš stejně jako já. Omlouvám se ti,“ řekl Edward, ale já stejně cítila, že toho tak úplně nelituje. Ano, ta lítost tam byla, ale taky zklamání a bolest.

Potom, jakoby se vůbec nic nestalo, začal mluvit úplně o něčem jiném. „Ještě pořád o to stojíš?“

Jeho otázku jsem nepochopila. „O co?“

„Vidět mě,“ zašeptal.

Chtěla jsem. Toužila jsem po tom. Chtěla jsem ho vidět na vlastní… na jeho oči.

Němě jsem přikývla na souhlas a pod ním zašustělo prostěradlo postele, kdy vstával. Pomalu došel před zrcadlo, loudal se.

„Tak si mě prohlédni,“ pobídl mě. Přišla jsem pomalu k němu, abych se ho mohla i dotýkat. Potom jsem nakoukla do jeho hlavy. Díval se na sebe do zrcadla.

Jeho zlaté oči pozorovaly samy sebe, ale touhy byly jiné. Chtěl se dívat na mě. Došla jsem k němu ještě blíž a rukama přejela jeho oči. On je zavřel, a tak jsem měla na chvíli tmu před očima.

Když oči otevřel, podívala jsem se na jeho tvář. Byla bledší, než jsem si pamatovala u normálních lidí. Ale byla hladká, mladá. Jeho nos byl rovný, akorát k jeho obličeji. Ústa… u těch jsem se zastavila na trochu delší dobu. Rysy jeho úst byly dokonalé, jako rysy boha. A on byl bůh, můj. Trochu ironie, když jsem si myslela, že je bůh, ale on je. Bůh mého srdce. A to nikdo nezmění. Prsty jsem přejela po jeho rtech a věděla jsem, že přesně tak jsem si je představovala. Stejně se ale nevyrovnaly tomu pohledu. Když jsem je viděla.

Jeho vlasy barvy mědi byly rozházené do všech stran. A mně se to líbilo. Přejela jsem rukama přes ně, abych mohla zkusit, jaká je jeho měděná hříva.

Potom jsem od něho trochu poodstoupila, abych neclonila výhled do zrcadla. Nemohla jsem si odpustit prohlédnout si jeho postavu.

Došla jsem k němu ze zadu. Byla jsem rozhodnutá. Nemohla bych mu ublížit. Vypadal tak nevinně. Mé srdce by nepřežilo, kdyby zemřel. Můj strach byl ten tam. Už se mě nedržel. Nyní jsem si byla jistá.

Objala jsem ho ze zadu kolem krku a dala mu na něj polibek.

„Co to děláš?“ zeptal se Edward.

„Co bys řekl?“ zeptala jsem se. Přikázala jsem mu, aby zůstal stát na místě. On samozřejmě musel poslechnout. Došla jsem k stereu a pustila potichu hudbu.

„Nezatančil by sis? Vlastně jsem ještě nikdy netančila…“ polkla jsem. Zrušila jsem ten „zákaz“, aby se nemohl pohnout. On jenom němě přikývl a začali jsme pomalu tancovat na tichou hudbu. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a stále ji zkoumala. Bylo to pro mě tak nové. Nikdy jsem ho neviděla, jenom cítila. A teď, když se to všechno spojilo, byla jsem mile překvapená. Všechno mě na něm vábilo, tahalo mě to k němu. Ne, že by mi záleželo na jeho vzhledu.

Písnička končila a začínala další a Edward přerušil ticho protínané pouze tichou hubou. „Vážně jsem se ti chtěl omluvit. Netušil jsem, že potřebuješ čas.“ V té překrásné hudbě mi to přišlo tak romantické. Možná jsem se už dočista zbláznila a k Blakeovi nebudu muset chodit, protože jsem si třeba tu dvoudenní nepřítomnost představovala.

„Ne, Edwarde. Neomlouvej se. Možná jsem ti to prostě měla říct.

„A co?“ nechápal. Jenom jsem se pro sebe usmála.

„Nechtěla jsem riskovat, že ti ublížím. Ne dřív, než přijdeme na to, co všechno mě oslabí natolik, aby se projevila ona. Možná se jenom bojím toho samotného.“ Tenhle rozhovor mi na tváři přinesl ruměnec.

„Bello, já bych se na tebe nezlobil. Stačilo mi to říct. Vážně,“ přivinul si mě ještě víc na jeho hruď. Měla jsem pocit, že příjemně hřeje.

„Teď už to víš,“ usmála jsem se na něho.

„Vím,“ přitakal.

Natáhla jsem se na špičky a stále v rytmu hudby ho políbila. Polibek to byl plný touhy, žádosti o odpuštění a lásky. Edward mi svým polibkem odpouštěl a ukazoval, že touha není jen z mé strany.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem a „vyrazila“ tím Edwardovi dech.

„Já tebe taky.“ Sedl si na postel a mě stáhnul sebou. Seděla jsem na jeho klíně a cítila přesně to, co cítil on, obrazně řečeno.

„Měli bychom to nechat na chatu,“ zašeptala jsem mezi polibky. On ale asi neposlouchal. A já vlastně skoro taky ne. Mé tělo bylo naprosto jeho. Jeho dotyky rozechvívaly každý kousek mého těla. Rty se přesunul na můj krk a já přestávala dýchat.

„Dýchej,“ zasmál se a přesunul se zpátky na mé rty. Takže jsem vlastně neměla tak moc možností se nadechnout. A ani mi to nevadilo.

Jak už jsem říkala, skoro jsem neposlouchala, ale stačilo to na to, abych slyšela, jak se táta převaluje v posteli a potom vržou jeho dveře. To mi ještě scházelo.

„Edwarde, táta sem jde,“ zašeptala jsem roztouženě, přesto jsem už měla mysl více rozjasněnou.

„Nejde,“ zašeptal, a chtěl mě líbat dál.

„Prosím, rychle běž pryč, jinak to udělám násilím. A víš, že tohle nechci. Že to nemám ráda,“ prosila jsem ho zoufale. Jenomže on nechtěl poslechnout, pořád pokračoval. Neměla jsem jinou možnost, než mu to přikázat.

Vlezla jsem mu do hlavy a našeptávala: Odejdi, teď tady nemůžeš být. Musíš se schovat někde v lese. Tam počkej, dokud tě nezavolám.

Edward se zvednul a vyskočil ven oknem. A já teď jenom spěchala, abych byla v posteli přikrytá včas.

Shrnutí

Dávám si pauzičku. Nevím, jestli jste si všimli mého shrnutí, ale je prázdné. Jako admin budu fungovat stále, ale jako spisovatel ne.

Vím, že je to asi blbé, ale připadám si tady nějak navíc. A komentáře tomu taky odpovídají. Přečtete si kapitolku, pak ji zavřete, a bye bye. Žádný další zájem. Takže tohle je moje poslední kapitolka před pauzou. Ještě bude bonusový dílek k SN, stejně, jak to bylo u ON. A potom se uvidí.

Takže přeji pěkné počtení a nekamenujte mě.

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sny nepotřebuju - Kapitola čtvrtá: