Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sním či bdím? - 10. kapitola

05.11.2012 (19:15) • klarus07 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1304×

Alice

Tohle se neděje. Štípla jsem se do paže, abych zjistila, jestli se mi to zase nezdá. Nic. Nebyla jsem ve své posteli, byla jsem stále tam. V úzké tmavé uličce s Jasperem. I když jsem si nebyla vůbec jistá, jestli ten člověk, co stojí pár metrů ode mě, je vůbec on.

„Tohle se mi zdá,“ zamumlala jsem si pro sebe.

„Ale nezdá, Alice, jsme oba tady. Ty a já. Nic se ti tentokrát nezdá.“ Nemohla jsem uvěřit tomu, že ten hlas vyšel z jeho úst. Bylo v něm tolik pohrdání. Pohrdal mnou.

„Ne,“ řekla jsem.

Vtom byl pár centimetrů ode mě. Polekaně jsem ustoupil krok od něj. Tato vzdálenost se mu nejspíše zdála moc dlouhá, a tak se ke mně zase přiblížil. Jeho obličej byl tak blízko u mého. V normální situaci bych se celá chvěla blahem, že je u mě tak blízko. Ale v této situaci to chvění způsoboval strach.

„Ale ano, Alice.“ Jeho rty se zvlnily do krutého šklebu. Zvedl ruku a pohladil mě po krku. Strnula jsem hrůzou. Prsty se zastavil na místě, kde mi tepala krev stejnou rychlostí, jakou mi tlouklo srdce. Lehce mi nahnul hlavu na stranu. Věděla jsem, co mě čeká. Byla jsem s tím smířená, ale i přesto mi z očí nepřestávaly téct slzy.

Zavřela jsem oči. Čekala na malý okamžik bolesti a pak na temnotu, která měla přijít vzápětí. Cítila jsem, jak se ke mně Jasper trýznivě pomalu sklonil. Položil své rty na můj krk. A vtom byl pryč...

Stál pár metrů ode mě. Naproti němu stáli dva muži. Oba nahrbeni v obranné pozici jako nějaké zvíře.

„Říkal jsi, že nebudou žádné potíže,“ zavrčel muž s bronzovými vlasy.

„Taky žádné nejsou, jen vy je tu vidíte.“

„Tu dívku nezabiješ, stačí ty tři mrtvoly, co tu po tobě zůstaly.“ Myslela jsem, že omdlím. S vykulenýma očima jsem sledovala scénu přede mnou. Takže ty lidi opravdu zabil on. Můj Jasper.

Jasper zavrčel. „Nekřižte mi cestu!“

Ten muž přistoupil blíž ke mně. A narovnal se. Byla jsem schovaná za jeho mohutnou postavou. Jeho postoj jasně naznačoval, že ho nemíní poslechnout.

Jasper se ještě po těch dvou podíval, naštvaně zasyčel a nadlidskou rychlostí se vypařil. Nedokázala jsem pochopit, co se vlastně stalo.

Ti muži se mezi sebou začali bavit. Mluvili tak rychle, že jsem postřehla jen málo z jejich rozhovoru.

„Nemůžeme ji tu nechat. A co s ní uděláme? Vezmeme ji s sebou?“

„Carlisle?“ promluvil ten s bronzovými vlasy a díval se někde za mě. Otočila jsem se. Stál tam další muž, o kterém jsem doteď neměla ani tušení.

„Vezmeme ji s sebou,“ rozhodl.

V hlavě se mi začaly motat myšlenky. Kam s sebou? A proč?

„Počkat,“ řekla jsem, „neměli byste se první zeptat mě?“

Muž s bronzovými vlasy se na mě příkře podíval. Přikrčila jsem se před tím pohledem. Vyložila jsem z něj, že jsem asi moc opovážlivá.

„Ne,“ řekl, „pokud nechceš být do rána mrtvá, měla bys jít s námi.“

Nechtěla jsem s těmi cizinci nikam chodit, jenže jsem měla pořád strach z Jaspera, a tak jsem se tím jedním nechala vyhodit na záda, a ten se stejnou rychlostí, jako předtím Jasper, rozeběhl pryč z města.

Nevěděla jsem, kam běží. Měla jsem zavřené oči. Ale za pár minut zastavil a já mu seskočila ze zad. Ustoupila jsem od nich a nevěřícně na ně koukala.

„Co jste, proboha, zač?“

„Myslím, že o tom bychom si měli promluvit vevnitř,“ promluvil blondýn a pokynul mi ke krásné vile. Připadalo mi, že se na ní spotřebovalo více skla než zdiva. Jako v tranzu jsem šla dovnitř. Vevnitř bylo všechno bílé a tak neuvěřitelně čisté.

Jakmile jsem vešla dovnitř, objevily se přede mnou dvě ženy. Jedna krásnější než druhá.

„Kdo je to?“ zeptala se blondýna. Vypadala neuvěřitelně. Jako anděl, který zrovna spadl z nebe. Fascinovaně jsem na ni koukala.

„Tohle je…“ začal vysvětlovat největší z těch tří, kterého bych se bála potkat ve dne, natož v noci.

„Promiň, kdo jsi?“

„Alice,“ vydala jsem ze sebe tichým hlasem. Všechny jsem si je prohlížela. Ti muži mi na světle připadali povědomí, ale nedokázala jsem určit, odkud je znám.

„Neznáme se náhodou?“ zeptala jsem se.

Ten velký se zasmál. „Oficiálně jsme ještě představeni nebyli, ale ano, už jsi měla tu čest.“

„Kde?“

„Jestli si vzpomeneš, tak před pár týdny v lese, když jsi měla s tím svým zabijákem randíčko,“ zasmál se, jako by řekl něco neuvěřitelně vtipného. Vzpomínala jsem si. Tenkrát mi Jasper řekl, že se jen ptali na cestu.

„Jsem to ale nezdvořák, mluvím tu o představování a ještě jsem se dámě ani nepředstavil. Já jsem Emmett,“ přišel ke mně a podal mi ruku. Já jsem mu ji váhavě stiskla. V tom momentě si mě přitáhl k sobě a objal mě. Trochu tvrdě, málem mi vyrazil dech. Přitom se pořád nepřestával smát. Měl tak dobrou náladu, že se trocha přenesla i na mě a já se mezi těmi dokonalými lidmi trochu uvolnila.

„Proč tak formálně, Alice?“ smál se. Nedokázala jsem se neusmát.

„Já jsem Carlisle,“ promluvil blondýn, „tohle je Edward,“ ukázal na zamračeného muže s bronzovými vlasy. „Tohle je Esmé, má žena,“ ukázal na brunetu s příjemným úsměvem a objal ji kolem pasu. „A tohle je Rosalie, která má nervy jako ze železa, když dokáže žít s někým jako je Emmett,“ ukázal na dokonalou blondýnu.

Po tom představovacím ceremoniálu mě zavedli do jiné místnosti. Byl to nejspíš obývací pokoj, stejně bílý a čistý jako hala. Na pohovce seděla další dívka s dlouhými hnědými vlasy. Když nás uslyšela, zvedla se a usmála se na nás. Ten Edward k ní došel, objal ji a něžně políbil. Někde u srdce jsem ucítila osten závisti a okamžitě jsem zase posmutněla.

„A tohle je Bella,“ představil mi ji Carlisle. „Bello, tohle je Alice.“

Usmála se na mě a já jí úsměv oplatila. Nevím proč, ale připadala mi tam jediná normální.

„Mohl by mi už někdo říct, co se děje?“ zeptala jsem se.

„Posaď se,“ pokynul mi Carlisle. Byl velmi laskavý. Byl to typ člověka, kterému bych byla ochotná svěřit i vlastní život.

Posadila jsem se a to samé udělali i ostatní.

„Takže co všechno o Jasperovi, myslím, že se tak jmenuje, víš?“ zeptal se.

Nervózně jsem se ošila. Jak jim říct, že o muži, se kterým chodím nebo se kterým jsem chodila a kterého miluju, nic nevím.

„Neví o něm skoro nic, takže neví, kdo je, i když to měla tušit, když se jí o tom pořád zdálo,“ řekl Edward. Nechápavě jsem na něho zírala, jak to může vědět.

„Jak zdálo?“ zeptal se ho Carlisle.

„Těžko říct, zdá se, že má asi nějaký výjimečný dar.“

„Co si o těch snech myslíš?“ otočil se Carlisle znova na mě.

Pokrčila jsem rameny. „Asi jenom to, že Jasper není normální člověk. A z toho vyplývá, že vy asi taky nejste.“

Carlisle přikývl, jako že rozumí. „Správně, Alice, nejsme normální lidé, ani Jasper, jsme něco úplně jiného. Jsme upíři.“

Autor: klarus07 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sním či bdím? - 10. kapitola: