Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 8. kapitola

20.11.2012 (09:00) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2929×

Pohled Bella 

Nevím, jak bych měla pojmenovat stav, ve kterém jsem se momentálně nacházela. Ale bylo to hodně podobné šoku. Otázka je, jestli upír do šoku vůbec upadnout může. Ať je to jakkoliv, já se v něm momentálně nacházela.

Zmatená a dezorientovaná vlastními myšlenkami jsem visela pohledem na osobách přede mnou. Zkoprnělý výraz Ara a vražedný pohled Caia mi toho napověděly až dost. Jediný Marcus nezklamal. Jeho nezaujatý výraz sledoval dění, které se před ním nabízelo, no, bylo předem jasné, že se zapojovat nebude.

Reakci ostatních upírů jsem nezachytila, protože v momentě, kdy Demetri upřesnil Arovi svoji výhru, udělala jsem krok k němu. Neplánovala jsem to, ani jsem to nechtěla. A i to bylo celkem zbytečné. Pokud se Aro rozhodl s ním za tuto troufalost skoncovat, ani já bych tomu nezabránila. Přesto mě něco přinutilo to udělat. Strnule jsem stála pár kroků bokem za Demetrim a krok před ostatními.

Aro spráskl ruce a se smíchem se díval po svých bratrech. Potom opět jeho pohled spočinul na Demetrim. Ten s napětím čekal, co bude, tak jako my všichni.

V momentě se Caius přesunul k Demetrimu, beze smíchu a s hladovým pohledem. Chtěla jsem si stoupnout mezi ně, ale něčí ruka mě zadržela na místě, kde jsem stála. Šlehla jsem pohledem po Alecovi, který mě držel za ruku. Alecovi bych nikdy neublížila, ale v ten moment bych s ním nejradši praštila o protější stěnu.

Očima mě prosil, abych to tak nechala, abych se do toho nepletla. Měl strach. Strach o mě. Dívala jsem se na něj a tělem mi zmítalo tolik emocí a pocitů. Sklopila jsem hlavu k podlaze. Tohle bylo přesně to, co jsem nikdy nechtěla. Být upírem bylo ve své podstatě osvobozující. Nikdo od vás nečekal tyhle lidské vlastnosti a projevy. Nemuseli jsme se trápit běžnými starostmi jako lidi. Bolestí, ztrátou. Nic z toho, pokud jste to nechtěli. A já právě tohle nechtěla. Už kvůli svému lidskému životu. Vždyť i právě proto jsem si vybrala být upírem.

A teď on. Demetri. Celou dobu se snaží z mého nitra dostat na povrch moji lidskost. Tu lidskost, kterou jsem tak pracně zastrčila hodně hluboko před mnoha lety, vlastně na začátku. Tu lidskost, která mi způsobovala tolik bolesti. Tu lidskost, kterou jsem už nikdy nechtěla. Je tam a kvůli němu se zase hlásí o slovo. Jeho láska, ta zapříčinila tuhle změnu. Změnu mých pocitů. Doufala jsem v to, že právě jako upír se tohohle všeho zbavím. Věřila jsem, že u upíra nic takového jako láska nebo bolest neexistuje. Doufala jsem, že upíři nemají žádné z těchto lidských citů. Že pouze existují ve svém světě. Ve světě plném moci, sexu a krve. Bezstarostně a bez ohlížení na kohokoliv či cokoliv.

Až při střetnutí jedné rodiny, rodiny, která se i přes svou upíří podstatu snaží žít jako lidé, jsem pochopila, jak bláhová jsem celou tu dobu byla. Demetri měl pravdu, když říkal, že záleží jen na nás, jak se rozhodneme. To, že jsem upír, neznamená, že musím být nutně jen stroj na ničení nebo jen násoska krve. Ale že i přesto můžu mít duši.

Zabolelo mě to, co jsem si při pohledu na Demetriho v Caiových rukách uvědomila. A právě proto jsem se v té chvíli projevila jako totální sobec a rozmazlenec. Přála jsem si, aby ho Caius zabil. Aby ho smetl z povrchu zemského. Abych už nikdy nemusela čelit tomu, co z něho vycházelo. Opět jsem chtěla uniknout. Jako před sto lety, když jsem nastavila svůj krk Arovi.

Ustoupila jsem zpět k Alecovi a chytila ho pevně za ruku. Přestože jsem věděla, proč tohle Demetri dělá, a že to dělá především pro mě, nechtěla jsem mu pomoct. Musela jsem zachránit sebe. Před tím, než se definitivně ztratím.

„Zkoušíš, co vydržím, Demetri?“ vydechl mu do tváře a drtil mu ji ve své dlani. Nevzpouzel se mu, ba dokonce se mu podvolil.

„Ne, je to jen moje přání,“ vydal ze sebe Demetri s jistou dávkou naléhání. V ten okamžik mu praskla pravá tvář. Aro se na mě podíval a mapoval můj výraz. Stačil by jediný náznak a Demetri by zemřel. V duchu jsem děkovala, že jsem dokonalý šít. Ani dotek by mu neukázal, co jsem doopravdy v ten okamžik cítila.

Aro tohle dobře věděl. Ale nám stačil jeden pohled do očí, abychom se navzájem prokoukli. Uhnula jsem pohledem a podívala se na Aleca, který mi pohled opětoval. S úsměvem na rtech jsem mu přehodila levou ruku přes jeho rameno a tím ho objala.

„Zajímavé divadlo, viď?“ pronesla jsem k němu a oba jsme se pousmáli. Alec se hned potom nervózně podíval na svého pána. Já se tomu chtěla taktně vyhnout. Caius pustil Demetriho ze sevření a opět připažil.

„Isabell?“ vyzval mě Aro, a tak jsem na něj chtě nechtě pohlédla. Zadíval se mi zpříma do očí. Já v jeho viděla, že vyhrál. Myslel si, že mě odhalil. Že přišel na to, co se děje. Na druhou stranu byl momentálně zmatený tím, co v nich našel teď. Ale uklidnilo ho to. A vlastně i mě. Protože jsem Ara nechtěla zklamat. A už vůbec ne tím, že bych se polidštila. Jsem přece Volturiová.

„Tak, co bude? Docela nám vyhládlo,“ pronesla jsem chladně. Všichni přítomní se tiše zasmáli. I Aro se pousmál. Aspoň jeden efekt to mělo. Zlehčilo to momentální situaci.

„Máš pravdu. Hladoví by neměli dělat zásadní rozhodnutí. Doprovodíš mě tedy?“ zeptal se a já přikývla. Je to dlouho, co jsem naposledy večeřela s Arem. I když dnes to bude něco mezi večeří a snídaní.

***

Probíhala jsem rezervací, která se nachází pár kilometrů od Volterry. Po událostech dnešní noci jsem si potřebovala vyčistit hlavu. I když opojení z jídla bylo velmi příjemné, v okamžiku, kdy jsem odhodila poslední tělo, mě opustilo. Opět se mi zaplnila hlava tím, co jsem tam nechtěla.

Snažila jsem se myslet na něco jiného. Zatlačit ty protivné pocity někam do kouta těla. Přivést se na jiné myšlenky.

Ucítila jsem ho za sebou, a tak jsem prudce změnila směr mého běhu přímo k němu. Chytila jsem ho pod krkem.

„Co tu chceš?“ zavrčela jsem. Za všechno může on! Kvůli jeho takzvané lásce ke mně nás málem vystavil smrti. A navíc si dovoluje ve mně vyvolávat pocity! Před očima jsem měla temně rudo. Vzteky jsem totiž neviděla. Pocity! Já mu ukážu, jaké mám pocity!

Chytila jsem ho jednou rukou za krk a druhou za opasek. Jedním pohybem jsem ho nadzvedla a odhodila ho vší silou co nejdál. Letěl a cestou zlomil tři stromy. Přetočil se a zabrzdil o zem v pokleku. V momentě byl zpět na tom místě, ale to už jsem byla fuč.

„Isabell,“ volal na mě a stále se mi držel v patách. Vztek se ve mně kumuloval a s každým vyslovením mého jména jsem čekala, že exploduje. Ale utéct nemělo smysl. A tak jsem prudce zabrzdila. Probíhal okolo mě, když jsem do něj strčila a on se přirazil na protější strom.

„Proč jsi to udělal?“ křikla jsem na něj. Měla jsem chuť mu ten zlomený strom omlátit o hlavu. Setřásl si třísky z hlavy a opět se ke mně přiblížil, což jsem mu neradila. Měla jsem teď páru, že bych protočila zeměkouli.

„Kdybych tě nechal vyhrát, do Ameriky bys jela. Ale sama. Takhle jsem chtěl zajistit, abych tam mohl s tebou,“ vysvětlil, ale to mi nestačilo.

„Víš, co jsi tím způsobil?!“ zaječela jsem naštvaně.

„Nechala bys mě umřít,“ špitl a já se na něj konečně podívala.

„Samozřejmě že bych tě nechala umřít. Tak jako každého, kdo mi chce ublížit.“ Dala jsem ruce v bok, abych vypadala přesvědčivěji.

„Ne. Ne! Ty se jenom bojíš! Bojíš se toho, co cítíš. Bojíš se toho, že mě taky miluješ,“ vyslovil a ani se nesnažil skrýt svou radost. Nesouhlasně jsem zakývala hlavou.

„To se pleteš, Demetri. Jsem upír, ne člověk. Jediný cit, který mám, je cit k mé rodině. A to jsou Volturiovi. Mrzí mě, že jsem tě svým zaujetím rodinou Cullenových uvedla v omyl. Ale nic víc ve mně není. Jsem pořád ta stejná Isabell jako po celých těch sto let. A radím ti dobře, nepokoušej mě, nebo dopadneš jako všichni ti, co se mi chtěli postavit,“ varovala jsem ho a v duchu přemýšlela, jestli jsem si tím opravdu tak jistá, jak jistě zněl můj hlas. Díval se na mě a nevěřil svým vlastním upířím uším.

Otočila jsem se a opět se vydala na cestu. Tentokrát směr Volterra. Protože když už mluvíme o vyčištění hlavy, napadla mě jedna věc, která určitě zabere.

Po delší době opět kapitola, tentokrát bez obrázku, který jsem nestihla. Snad příště. :-) Doufám, že se Vám kapitola líbila a že si počkáte na další.

Váš Mmoník. :-)

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 8. kapitola: