Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 5. kapitola

01.10.2012 (17:15) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 4439×

Seděla jsem před zrcadlem a dívala se na svůj odraz. Stále jsem se snažila vyhnat ze sebe ty city. Dělalo se mi zle už jen z pomyšlení, že bych mohla přece jen něco cítit. Bouchla jsem do konferenčního stolku před sebou. Ten se pod mýma rukama rozštípl na kousky. Zuřila jsem, že jsem tohle dovolila.

„Vyrážíme,“ zavelela jsem. Nebylo potřeba přesvědčovat se, jestli mě všichni slyšeli. Slyšeli. Urychleně jsem vstala a vyrazila před hotel. Po chvilce se vedle mě objevili i ostatní. Demetri vyřídil papírování a jako poslední se k nám přidal.

„Vím, kam jít,“ přislíbil a já na něj kývla. Nehodlala jsem tu strávit už ani minutu. Noc padla velmi rychle, a tak jsme se opět vydali na cestu.

Z dálky jsem cítila pach upírů, přesto jsme nezastavovali. Dokud se před námi nezjevili.

„Hodláte vejít na naše území,“ promluvil ten plešatý a vyšší upír. Nad jeho reakcí jsem se pousmála. Bylo zajímavé pozorovat, jak si ho brání.

„Ničím jsme se neprovinili,“ dodal ten menší, dlouhovlasý a světlý upír. Strach si pohrával s jeho výrazem.

„Pouze procházíme,“ ujistil ho Demetri.

„Nicméně je příjemné slyšet, že je zde vše v pořádku,“ doplnila jsem ho.

„Nejsem si jistý, že je všechno tak v pořádku, jak se nám tu snažíš namluvit,“ pokračoval Demetri a ve mně se vzedmula vlna vzteku. Taková opovážlivost, lhát nám.

„Proč nám raději nepovíš, kde se nachází zbytek Mexičanek?“ dodal s úšklebkem a postavil se lehce přede mě.

„Nic o nich nevíme,“ dušoval se ten vyšší. Demetri zakroutil nesouhlasně hlavou. Podíval se na mě a já mu pohled opětovala.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se toho vysokého.

„Boun,“ vyřkl a já se pozastavila.

„Boun. To je zkráceně -?“

„Blboun,“ doplnil mou otázku. Rty se mi samovolně zkroutily do úsměvu.

„Jak příhodné,“ odfrkla jsem si s úšklebkem.

„Podívej se, Boune. Máš dvě možnosti. Mlčet, ale tím si zajistit smrt, nebo spolupracovat a tím získat svobodu,“ vyslovila jsem s přesností v hlase. Důraz jsem kladla na obě možnosti a symbolicky rukama naznačovala váhy.

Ten menší do něj strkal loktem. Evidentně nám chtěl všechno říct. A měl recht. Ovšem Blboun byl jiného názoru. A mně právě došla trpělivost.

Rozběhla jsem se přímo k němu. Díval se na svého společníka, a tak se ani nestačil otočit směrem na mě. Vyskočila jsem a obratně mu jedním pohybem odtrhla hlavu od těla. Dopadla jsem na zem, v rukách jeho hlavu.

„Takže, chtěl jsi nám něco říct?“ obrátila jsem se na toho světlého upíra. V očích měl hrůzu. Hrůzu ze mě. Blbounovu hlavu jsem podala Santiagovi, který to s ním vyřídil. Obrátila jsem se ke zbylému upírovi a čekala na jeho vyjádření.

…

„Tohle nebylo ve stylu Volturiových,“ pošeptal mi Demetri, když jsme opět pokračovali v naší cestě.

„Prostě nemám náladu,“ odsekla jsem mu a zrychlila. Pochopil, že s ním nechci mluvit, a mě nechal samotnou.

Když jsme v severní Kanadě konečně dopadli zbylé členky klanu, ulevilo se mi, že se konečně můžeme vrátit domů. Montreal byl naše poslední zastávka. Tam jsme měli objednané letadlo, které nás konečně dopraví domů.

Než se tak stalo, chtěla jsem ještě prozkoumat místní podzemní ráj nákupů. A to podzemní nákupní středisko v Downtownu. Hned, jak jsem tam vstoupila, bylo mi jasné, že jsem na několik dalších hodin ztracená.

Probíhala jsem jedním obchodem za druhým. Demetri mi ze začátku ochotně asistoval při zkoušení šatů, vybírání šperků, bot a dalších doplňků. Ale po pěti hodinách ho to začalo nudit. Ano, i jeho jsem dokázala unudit.

„Nepůjdeme už?“ ptal se mě po třetí za minutu.

„Ještě ne,“ odpověděla jsem mu už značně rozladěně.

Přecházeli jsme do další části obchodů, když jsem zacítila něco velmi zvláštního. Otočila jsem se za tím pachem a hledala mezi všemi těmi lidmi, až jsem uviděla objekt, který jsem cítila.

Byla to velmi krásná upírka menšího vzrůstu - s krátkými černými vlasy. Vypadala mladě a velmi šarmantně. Charisma ji obklopovalo už na dálku. Ihned upoutala mou pozornost. Procházela chodbou a s úsměvem sledovala výlohy jednotlivých obchodů. Ladnost jejího pohybu byla patrná, stejně jako radost z nákupů, které si evidentně užívala. V tomhle jsme si byly podobné.

Po chvilce evidentně mou pozornost ucítila. Povídala se na mě a to, co jsem spatřila v jejích očích, mě zarazilo a zmátlo zároveň. Dívala se na mě skrz roztavené zlato v jejích očích. Stála jsem tam a pozorovala její oči, jak si mě prohlíží. Byla jsem z ní zmatená. Její pach jasně říkal, že je to upír. Ale ty oči. Byly jantarově zlaté, namísto karmínově rudé.

Vedle ní se objevila překrásná vysoká blonďatá upírka. Její krása byla nepopsatelná a ona to dobře věděla. Její tvář ale odrážela něco jiného. Přestože měla očividně krásu světa, našla jsem v ní plno smutku. Věnovala mi letmý pohled, no, hned potom ho na mě upřela. Opět jsem pohlédla do zlata v jejích očích. V ten moment jsem zatoužila vědět, co jsou zač.

„Kdo je to?“ ptala jsem se zvědavě Demetriho, nespouštějíc z nich zrak. Obě se otočily a pomalu odcházely směrem pryč od nás.

„Kdo?“ Přehodil si tašky z ruky do ruky a podíval se směrem, kam jsem měla stále zabodnutý pohled.

„Alice a Rosalie Cullenovi,“ vyslovil ta jména a já se na něj konečně podívala.

„Jejich oči,“ zmateně jsem blekotala a pomalu se rozešla. Nemohla jsem udržet myšlenku.

„To je dlouhý příběh,“ začal a společně jsme odcházeli k našemu autu.

„Mám dost času,“ ujistila jsem ho a nastoupila do vozu.

„Co kdybych tě před tím pozval na večeři?“ Nasedl do auta a pomalu se rozjel k východu.

Po večeři jsme se vraceli za ostatníma a přitom jsem si vyslechla velmi poutavý příběh o rodině Cullenových. Především o Carlisleovi Cullenovi. Upírovi, který měl svůj vlastní cíl. Pomáhat lidem, i když jeho podstata ho předurčovala k tomu opačnému. Jeho slabost pro lidi a odolnost vůči jejich krvi mu dala rodinu. Upíří rodinu. Nad Demetriho vyprávěním jsem doslova žasla.

…

Seděla jsem v letadle a stále přemýšlela o rodině, kterou jsem právě střetla. Nedokázala jsem si představit, že by mohlo existovat něco, co bych chtěla víc než moje upírství. Nedokázala jsem si představit, že by existovalo něco, co bych milovala víc.

Byla jsem si jistá, že nic takového neexistuje. Že mě nic takového nemůže potkat. Milovala jsem svou podstatu. Milovala jsem svou důležitost v tomhle světě. Zbožňovala jsem představu, že jsem jedna z nejmocnějších upírů. Celá moje existence je výjimečná. Já jsem výjimečná. Vždyť jsem to přece já, kdo dotvořil volterský kruh.

„Jsi v pořádku?“ ptal se mě opatrně Demetri. Kývla jsem hlavou a lehce nadzvedla vlasy a opět je pustila.

„Za hodinku jsme tam,“ řekl a jemně mi přejel po ramenou. Prohmátl je a posadil se na sedadlo vedle mě.

„Co je drží při sobě, Demetri?“ vznesla jsem otázku, která mi od začátku běhala po jazyku, jen jsem ji zatím nevyslovila.

„Láska, Bello,“ vyslovil a opět se mi zadíval do očí. V té chvíli jsem se na něj hodně nazlobila. Měla jsem pocit, že se mnou chce manipulovat.

„Já to myslím vážně, Demetri. Co je drží spolu?“ zopakovala jsem mu svou otázku. Podívala jsem se dolů a byla rozhodnutá, že mu utrhnu hlavu, jestli si ze mě hodlá ještě chvíli dělat legraci.

„Já si nedělám srandu, Bello. Vzájemná láska je drží spolu. Taky jsem tomu kdysi nevěřil. Neměl jsem důvod tomu věřit. Carlisle mi jednou vyprávěl, že právě zvířecí krev jim dává možnost vytvořit si rodinné vazby. Jejich nahlížení na ně samotné jim dává šanci na vlastní život. Na rodinný život. Nerozuměl jsem tomu. Ale teď vím jedno, kdybych teď potkal Carlislea, měl bych mu co říct. To, že jeho úsudek byl špatný. Protože i když nepiju zvířecí krev, jsem schopný lásky. Lásky čisté, jako je právě samotná krev. Ne, tohle není dáno životním stylem. Je to dané tím, jací jsme. Jací chceme být. My udáváme směr, jakým se vydáme. To my ovládáme naše nitro. Já jsem si zvolil něco, co je horší nežli smrt. Lásku k někomu, koho nikdy mít nebudu.“

Poslouchala jsem každé jeho slovo. Očima jsem obkreslovala jeho rty, které se při těch slovech pohybovaly. Vnímala jsem ten cit, se kterým to říkal. Cítila jsem to, co říkal. Tohle je ta láska?

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 5. kapitola: