Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Služebník temnoty - 2. kapitola

23.02.2012 (13:30) • devilgirl • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1001×

2. kapitola

pohled Belly/Suffer

Strach. Láska. Bezmoc. Tyto tři emoce se mísily v tvářích nově příchozích. Báli se. Milovali jeden druhého a nevěděli, co bude dál. Možná si mysleli, že zemřou. To by, ale bylo až příliš jednoduché.

Chvíli jsem na ně se zájmem hleděla, když se ale ani jeden z nich neměl ke slovu, pokrčila jsem rameny a pomalu kráčela ke dveřím. Svíce se za mnou potichu zhasínaly, knoty jim syčely a v sále se rozprostírala tma. Tma tak hustá, že by se z ní daly šaty tkát. Třeba někdy jindy, pomyslela jsem si a vzpomněla si, jak mi osud z denního světla utkal mé krásné roucho. Pousmála jsem se a dál jednou rukou pomalu přejížděla nad chladivými plameny. Nic není tak, jak má být. Nic není veselé, nic není hřejivé, nic není plné lásky, jako to bývalo Nahoře. Posmutněla jsem, ale dál pokračovala v chůzi.

Když jsem se blížila k poslední svíci, zpomalila jsem. Chtěla jsem si vychutnat to světlo. Nasála jsem jeho vůni a ucítila jarní louku, posetou rozkvetlými květinami. Cítila jsem, jak se všechny ty nádherné vůně mísí v jednu, a představovala jsem si, jak se po nebi prohání načechraní vzdušní beránci, a jak jim voda, bublající svou tichou milostnou píseň, drnká do rytmu. Ptáčci štěbetali své árie a pestrobarevní motýlci poletovali z květu na květ a z rostlinky na rostlinku. Nevím, kde se to ve mně všechno vzalo, ale najednou jsem byla zase ta stará Bella, ta hodná a přívětivá dívka, která neuměla říci ne, a když někomu mohla pomoci nebo někomu alespoň vykouzlit úsměv na tváři, neváhala ani minutu.

Naléhavost hlasu, který mě vyrušil z příjemných představ, mě vrátila zase zpět do té hnusné, mokré a špinavé reality.

„Neodcházej,“ žadonil Carlisle. Po takovém návalu starých vzpomínek jsem neměla to srdce ho odmítnout. Zůstala jsem tedy. Poslední ze svící se stále ještě chvěla smutným plamenem, a s ne zas až tak nepříjemným nebo snad strašidelným pohledem jsem se na něj zadívala. Po dvě stě let jsem neslyšela od nikoho vlídného slova, a teď se ho dočkám od jednoho z posledních bytostí, od které bych to čekala. Oči měl zlaté, unavené a povadlé. Jeho pohled byl smutný, ale přesto ne prázdný. Byla v něm naděje. Nemohla jsem odolat volání starých časů.

„Tedy zůstanu,“ promluvila jsem tiše, abych neporušila to posvátné ticho a klid, které se vznášelo u stropu a bylo mi oporou. Chabě se na mě usmál a věnoval mi jeden vděčný pohled. Obrátil se ke své ženě a konejšivě ji hladil po lesklých vlasech. Vzlykala. Jako všichni ostatní, i ona se bála. Nevěděla, co se bude dít dál. To jsem však nevěděla ani já.

„Kde to jsme?“ Jasper se odhodlal vyslovit otázku, která teď bezpochyby zaměstnávala nejednu upíří mysl. Pozvedla jsem jedno obočí.

„V Podzemí,“ odpověděl jsem stručně a rychle. Další, doposud klidná postava se pohnula. Rosalie.

„Co s námi bude?“ Zněla jako ratlík, kterého někdo polil ledovou vodou. Třásla se. Udělala jsem malý krůček vzad a chtěla odejít. Studená ruka mě ale něžně, tak aby mi neublížila, chytila za zápěstí a já byla nucena zastavit. Alice. Oči černé jako uhlíky, upírala do mé tváře, a já měla pocit, jako by snad spatřila něco ve mně, o čem jsem ani já sama nevěděla. Jemně jsem sundala její dlaň ze své ruky a nechala paže volně plynout podél těla.

„To nezáleží na mně,“ odvětila jsem, snažíc se, o co nejvíce nezúčastněný tón. Chtěla jsem jim říci, že všechno bude v pořádku, že to byl jen přelud. Že ta noční můra, kterou zrovna prožívají, není skutečná, a že jen stačí štípnout se do tváře a všechno bude zase jako dřív. Ale já nemohla. Nemohla jsem jim lhát. Nebude to v pořádku. Pokud se jim dobře povede a budou chytří a vynalézaví, možná i dokážou přežít. V opačném případě je čeká hrozná smrt, kterou bych nepřála nikomu na světě.

„Tak pomoz,“ žadonila dál Alice. Chvíli jsem přemýšlela. Beze mě zemřou, uvědomila jsem si po chvíli a zachvátila mě vlna paniky. Ale tohle není můj boj. Posmutněla jsem. Já nejsem ta, která to celé rozhodne.

„Proč bych měla?“ vzkřikla jsem s náznakem hysterie v hlase, až jsem se sama zajíkla nad nezdvořilostí, jakou jsem tímto chováním prokazovala Osudu. Sepjala jsem ruce, pokorně sklonila hlavu a zašeptala: „Odpusť.“

Mluvila jsem jak ke svojí stvořitelce, tak k Alici. Za ta léta, co tu jsem, jsem si vytvořila pár takových nepsaných pravidel, která jsem se zavázala dodržovat. Klid je posvátný a já neměla právo jej rušit.

„Řekni si cenu,“ šeptla potichu Alice, vyděšená celou situací. Nejspíš už pochopila, jak to tady chodí. Něco za něco. Já pomohu jim, oni pomohou mně. Tak to tu bylo, je a bude. Výměna věcí je jediný způsob, jak s něčím obchodovat. Ať už to byly hmotné věci, informace, či snad otroci, platilo pravidlo: něco za něco. Pohlédla jsem na Esmé. Hleděla na mne, stále s nadějí v očích, a se smutným úsměvem na rtech.

„Beze mě umřete,“ konstatovala jsem a pozorovala, jak se mění jejich výrazy. Zhluboka jsem se nadechla a, nechtělo se mi ani věřit, že to říkám, ale s notnou dávkou nevole jsem nakonec souhlasila.

„Pomohu vám,“ hypnotizovala jsem Esmé pohledem a hledala nějakou známku podrazu. V tomhle světě se nedá nikomu věřit. Nakonec si, ale asi budu muset zvyknout, pokud je budu chránit. Alice nadšeně zatleskala a Carlisleovi se v obličeji mihla radost.

„Řekni si cenu,“ zopakovala Alice a vesele komíhala rukama. Nejradši bych se smála s ní a užívala si ten pocit rodiny, který vnesli do mého života. Nemusela jsem váhat ani sekundu a věděla jsem, co chci. Chci jeho. Vždycky jsem ho chtěla, a i po takové době ho stále chci. Koutky úst se mi zvedly a v očích se mi zjevily jiskry.

„Polibek,“ zapředla jsem.

Jak si asi těch pár lidí, kteří sledují mé povídky, všimlo, měla jsem vcelku dlouhou pauzu. Moje múza vzala roha a odhodlání se rozhodlo nenechávat nic náhodě a následovat ji. A takhle to nakonec dopadlo. :D

Vaše Devilgirl

P. S.: Tuhle povídku píšu takovým extrémním způsobem, jak si možná někteří z vás, po přečtení této kapitoly uvědomí (mám na mysli krátké, úsečné věty, opakování se, nereálnosti a dramatičnost). Ujišťuju vás, že to takhle u téhle povídky bude až do konce. Pokud to tedy někomu nevyhovuje, nedoporučuju čekat, že se to po pár kapitolách změní. :D

Autor: devilgirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Služebník temnoty - 2. kapitola: