Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce Atlantiku 1. kapitola

22.04.2012 (16:15) • Aiva • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 917×

1. kapitola

Cítila jsem se zrazena. Dočista mě odtrhli od reality a všeho, co jsem kdy znala. Plakala jsem, když jsem za sebou viděla opuštěný dům a naši ulici, kde všechny domy byly stejné. Připomínalo mi to Stepfordské paničky - taky takové dokonalé město, až na pár robotů.

Pamatuju si ten den, který mi změnil život.

Zrovna jsem přišla domů ze školy. Mimořádně jsem končila dřív, neboť nám onemocněl učitel a odpadaly hodiny. Cestou jsme si s kamarády povídali a smáli jsme se. Prostě jeden dokonalý den. Jako obvykle.

Do domu jsem vpadla jako velká doma. „Mami! Tati! Jsem doma." Můj hlas se rozezněl halou a rezonoval celým domem. Bydleli jsme v jedné z těch lepších čtvrtí, kde se všichni obyvatelé znají a neodpustí si prohřešky typu: Nešlapej mi na tu trávu, neodhazuj ty odpadky, a tak dále. Typická městská idylka, kterou bych za nic na světě nevyměnila.

Žádného pozdravu jsem se nedočkala. Slyšela jsem jenom nějaké heknutí a spadnutí čehosi na podlahu. Vycházelo to z obýváku. Trochu jsem se zachmuřila. Proboha, co to tam vyvádí? Je jednou nechat doma samotné. Oba dva mají dovolenou, takže si umíte představit, jak to asi může vypadat. Skopla jsem boty a vydala se chodbou na místo činu.

Dům byl velký. Tedy v přiměřené míře. Nebyl jako ty obrovské vily na pobřeží, kde si žili miliardáři, ale tak střední. Dost na to, abych se tu ztratila. Jo, i to jsem dokázala. Já, Bella Swanová, jsem byla mistr na ztracení se ve vlastním domě.

Prošla jsem kolem kuchyně - bylo tam prázdno, ale na stole jsem zaregistrovala skleničku od šampaňského. Bílé. Trochu jsem se zarazila. Rodiče vyndali víno. To byl opravdu velký krok, neboť táta si své víno střežil jako oko v hlavě. A teď si ho vyndal. Copak se to asi děje? Co donutilo tátu - velkého milovníka vína - otevřít bílé?

Aspoň jsem doufala, že se erotické scéně vyhnu, ale co já vím.

Pro jistotu jsem si před vstupem do obýváku zakryla oči a s dávkou odvahy vstoupila. „Neruším?" optala jsem se a mezi prsty se mi vytvořila mezírka, tak abych mohla vidět a pro případ se rychle schovat.

„Co to, proboha, děláš?" divila se matka - Renée. Usměvavá a jako dítě postavená žena. Ano, to byla moje matka. Bylo důležité o ní vědět pár věcí. Mého otce oddaně miluje, ale i tak pokukuje po mužích a nějakého mi cpe - dohazovačka jedna! Taky byla velmi milá a hodná - samozřejmě, po kom si myslíte, že to mám já? - ale když ji něco naštvalo, tak dokázala být zlá, jako nikdo na světě. Takže pokud jste středem jejího vzteku, doporučuji se někam zdejchnout a dělat mrtvou rybu.

Jinak… jinak vás sežere za živa.

Ušklíbla jsem se a sundala si ruku z očí. Podívala jsem se na ně. Byli v normální poloze - tedy zatím. Bůh ví, jak se to mohlo vyvinout. Oba dva seděli naproti sobě na pohovce a na stolku byly skleničky šampaňského. Taky se něco oslavuje? Super, já chci taky šampus.

„Nechtěla jsem být svědkem erotické scénky. Ještě před chvílí to vypadalo, že se to zvrtne v něco nemorálního."

Máma se zasmála a táta ji šťouchnul. Stačil protočit oči a hodit po mně káravý pohled. Nejvíc nevinně, jak jsem mohla, jsem se uculila a zašilhala očima ke dveřím. Trochu jsem se zamračila. Aston si ležel u dveří a ani mě nešel uráčit přivítat.

Aston byl náš pětiměsíční německý ovčák. Byl roztomilý. Až na to, že každý den jsem musela absolvovat náročný útok na mou osobu, jakmile jsem vstoupila do dveří. Byl to takovej mazel, takže každá příležitost mu byla dobrá. Ale teď si klidně ležel a odpočíval. Zatvářila jsem se uraženě a otočila se na rodiče.

„Tak daleko jsme zase nedošli," zasmál se taťka.

No, jasně, tyhle báchorky si vyprávěj někomu jinýmu. Já vás mám prokouknutý. Jedni jako druzí.

Ignorovala jsem jeho obhajobu a radši se zeptala na něco jiného. „Něco se snad slaví?" poukázala jsem na skleničku vína vedle na stolku a pozvedla tázavě obočí.

„To ani neuvěříš, co se stalo." Máma byla rozjařená, že by mohla rozžehnout slunce. Z jejího těla jsem cítila neuvěřitelné množství energie. Radost jí proplouvala celým tělem a hned ji zase ventilovala. Začala mluvit, tak horlivě, že jsem nerozuměla, o čem je vůbec řeč. „Je to příležitost, která se neodmítá. Bude to paráda, uvidíš. Ježiši, já jsem tak nadšená…“

Pořád si mlela tu svoji hebrejštinu. Já se radši otočila na otce, který byl více při smyslech, a nechápavě jsem se na něj podívala. Její radostné štěbetání jsem neposlouchala, což se mi vymstilo, protože hned následoval uražený tón, který říkal, že ji neposlouchám. A ona se mi diví? Sotva rozumím slovu.

Táta se usmál a chytil moji šílenou matku za ruku. Máma zmlkla a já slyšela to uklidňující ticho. „Víš, Bells, dostal jsem příležitost…“

„Jakou příležitost?" skočila jsem mu do řeči.

Táta mě počastoval naštvaným pohledem a já zmlkla. „Kdybys mě nepřerušovala, tak bych ti to řekl." Povzdechl si a hned pokračoval. „Dostal jsem nabídku od jednoho brazilského podnikatele, který vlastní firmy v Austrálii, Brazílii, Argentině a všude možně. Opravdu dobrou nabídku. Je to nabídka, která se neodmítá, a já si řekl, že by to byla příjemná změna, tak jsem ji přijal."

Obdivně jsem zapískala a skočila tátovi po krku. Pevně jsem ho objala a mačkala. Byla jsem ráda i za něho. Milovala jsem svého otce stejně jako matku. Takže jejich radost byla i mojí. A teď jsem s tátou souhlasit musela. Nějaký zámožný podnikatel dal nabídku mému tátovi. No, to je wow.

Šťastně jsem se usmívala a sršela dobrou náladou, jako oni. To bylo báječné. „To je úžasné, tati. Gratuluju." Odtáhla jsem se od něj a šťastně jsem vypískla, až Aston zvedl hlavu a zjišťoval, co se děje. No jo, byla jsem to jenom já, že jo! Poslala jsem mu myšlenku a vyplázla na něj jazyk. Co by se vůbec zabýval mnou!

„Děkuju, jsem opravdu rád, že jsi šťastná."

Jak bych být nemohla? Vždyť je to můj táta. Samozřejmě, že budu šťastná. Od toho jsme byli rodina. Podporovali jsme se navzájem a přitom se sami kritizovali. No, prostě jsme k sobě byli upřímný.

Já je tak milovala.

Rozeběhla jsem se do kuchyně pro skleničku. Chci si taky přiťuknout. U tohohle nesmím chybět. Rodinné přípitky byly věci, které se musely dít za přítomnosti všech. Celé naší rodiny. Až na Steva, který teď momentálně hypnotizoval velryby uprostřed Atlantiku.

Stev, byl můj starší bratr. Byl to oceánolog a zoolog. Zajímal se o mořská zvířata. A teď byl někde s průzkumným vědeckým týmem uprostřed Atlantiku na nějakém ostrově se špičkovou technologií a bla bla bla. Tyhle kecy jsem při našem rozhovoru vždycky vypouštěla. To nebylo důležité. Stačil mi jeho hlas a kecání o kravinách a mých strastech a radostech života. A taky těch jeho. Jako jediná jsem z něj dokázala vyloudit jméno jedné jeho kolegyně, se kterou to má víc jak kamarádství. Mně jediné to prozradil, a tím si trochu naštval rodiče. Matka vyzvídala a tahala to ze mě hrozně vyděračskými slovy a pořád za mnou cupitala. Taťka na to nešel přímočaře jako mamka, ale stejně jsem ho odhalila jako trefeného losa.

„Kam zase běžíš?" slyšela jsem taťku. Nevnímala jsem ho a v kredenci hledala moji nejoblíbenější skleničku. Tady je, mrcha. Byla schovaná za nějakým pitomým hrníčkem s krávou.

Vběhla jsem k nim jako velká voda a padla na kolena před maminku. Udělala jsem psí oči a podívala se na láhev s vínem. Nejdřív po mně hodila přísný pohled, ale nakonec to uhrál táta a já si dala skleničku vína s nimi. Zazubila jsem se a pozvedla ruku. „Tohle potřebuje přípitek. Takže na taťku a jeho novou práci."

Pořádně jsem si lokla. Slyšela jsem tichý smích obou rodičů. Víno bylo dobré. Táta se v tom opravdu vyznal. Mělo výrazný buket, ale vůně nebyla tak kyselá, jak se zdála. Bylo to sladké víno. Oblízla jsem si rty a znovu se napila.

„Pij pomalu, ať se ti nemotá hlava," kárala mě mamka.

Protočila jsem oči. Ten její všudypřítomný strach o mě. Prej ty a alkohol? Na to si ještě mladá. Je mi sedmnáct! To už je snad dostatečný věk na alkohol. Stejně ho piju, tak je to jedno. Na zábavách se tomu prostě nemůžu vyhnout. Je to tak, ať se to mamce líbí, nebo ne.

Oni byli stejní, takže nevím, co zase řeší.

„No, jo," zahučela jsem nazpátek. „Co je to za práci, tati?"

Podívala jsem se na něj. Zvážněl a mamka taky. Co se tu děje? „Jedná se o práci v reklamní agentuře…“ Aha, a v čem je problém? „V Rio de Janeiru."

Ztuhla jsem. Dočista jsem zkoprněla, avšak na vytřeštění očí jsem se zmohla. Co prosím? Jakže se jmenuju?

Zírala jsem na otce a doufala, že si ze mě jen utahuje. V Rio de Janeiru? V Brazílii? Dělají si srandu? Věděla jsem, proč tak zvážněl. Budeme se muset stěhovat do Brazílie. Všichni! Do jednoho. Takže i já.

Všichni se budeme stěhovat na druhý konec Ameriky. Ještě k tomu do Jižní Ameriky. Proboha, co se to stalo? Tohle byl šok. Opravdu velký šok. V hrdle se mi vytvořil divný zámek a tím mi jasně dával najevo, že se za chvíli rozbrečím. Vždycky jsem cítila, kdy se rozbrečím.

Chápala jsem, co to znamená. To znamená, že budu nucena opustit Floridu, domov mého mládí. Domov, kde jsem strávila svých celých sedmnáct let. A teď se budu muset odstěhovat? Opustit své přátelé? Když jsem si představila, o co přijdu, zamotala se mi hlava. Už žádné pokecy s kamarády a smích po škole nebo během školy. Už žádné diskotéky, kde jsme se všichni vykalili a potom si nic nepamatovali. Už nikdy nic takového nebude. Zatřásla jsem se.

Tohle nemohla být pravda. To se nemohlo stát mně. Podívala jsem se na své rodiče, kteří se netvářili, že by udělali ten největší joke světa. Tvářili se smutně. Po tvářích mi tekly slzy a z hrdla se mi draly vzlyky.

Proč já?

Proč já?

Nechtěla jsem se přestěhovat. Chtěla jsem zůstat na Floridě, kam jsem patřila. Nedokázala jsem si představit domov někde v Riu. Prostě jsem nedokázala skousnout, že bych musela opustit své kámoše tady a žít v úplně cizí zemí s cizími lidmi. Nebudu tam mít nikoho! Všichni budou tady.

Vrávoravě jsem se zvedla a utíkala pryč. Pryč, někam, kde se s tím vyrovnám.

A tak to bylo. Musela jsem se vyrovnat s faktem, že se musím přestěhovat. Nemohla jsem jinak. Žili jsme jako rodina a tak i fungovali. Pokud jde pryč jeden, tak jdou všichni ostatní. Stev - byl ovšem výjimka. S ním jsme doprostřed Atlantiku opravdu nemohli.

Sledovala jsem ceduli na prodej a přemýšlela, jestli se sem ještě někdy vrátím. Možná, že jo. Přeci se sem stačím ještě podívat.

Otec se mi objevil v zorném poli. Přišel k ceduli a strhl z ní na prodej.

Pod tím bylo prodáno.

Autor: Aiva, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce Atlantiku 1. kapitola: