Když narazíte na osudovou lásku, pak nepřemýšlíte, co v danou chvíli děláte... Ani když Vám může jít o život. Přeji příjemné čtení =).
16.07.2010 (20:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3429×
3. Sebevražedné sklony?
Neděle, 8:20
Když jsem se probudila, nechala jsem zavřené oči a čekala, až mě sluníčko vytáhne svými paprsky z postele. Jako každé ráno. Až po chvíli jsem si uvědomila, že ač ležím ve stejné posteli, místo mého odpočinku se změnilo. Zapomněla jsem, že ve Forks uvidím slunce málokdy.
Tohle zjištění mě donutilo otevřít oči a vyhrabat se na nohy. Při pohledu z okna jsem si jako prvního všimla oblohy. Šedivé mraky se honily po obloze, nejspíš ve snaze nedat sluníčku ani malou šanci kouknout se na zem.
Druhé, co jsem zjistila, a to bylo bezpochyby zvláštní, bylo to, že auto pořád stálo na příjezdové cestě. Myslela jsem, že máma chtěla jet do La Push.
Otráveně jsem se dovlekla dolů a na stole ležel list papíru. Byl na něm krátký vzkaz.
Charlie mě vyzvedl. Až se vzbudíš, už budu dole v rezervaci. Nechala jsem ti tu auto, na ty nákupy, jak jsi říkala. Zlato, Charlie už troubí, musím jít.
Měj se krásně a uvidíme se večer.
Máma
To je přesně máma, trošku uspěchaná, jako vždycky. Mám čas do večera. To bych mohla sjet i do Seattlu na nákupy a byla bych zpátky dřív, než by si někdo všimnul, že jsem zmizela. Ten nápad se mi začal líbit. Ale moje lenost byla silnější. Sjedu si jen do Port Angeles. Hodinka cesty tam, hodina zpátky. To bude stačit. Seattle je moc daleko.
Líně jsem se protáhla a nakoukla do ledničky, jestli se tam třeba neobjeví zázrakem něco k jídlu. Pusto prázdno. Co jsem čekala? Že se moje matka naučí přes noc kouzlit a vykouzlí mi alespoň cereálie? Byla chyba, doufat v něco takového. Tohle bylo naprosto jednotvárné místo. Tady by se nikdo kouzlit nenaučil. Tady nemůže být nikdy nic jiného než lidi, jako jsem já a máma. Nudní, uspěchaní, honící se za cíly….
… Po tom, co jsem si teď myslela, rozhodně neprahnu. Nechci už být nudná, uspěchaná a honit se za cíly. Odteď už nepřemýšlím. Nad ničím. Všechno přijde samo.
A nejdřív přijde sprcha, rozhodla jsem se a vyběhla zpátky do patra.
8:50
Všechno, co jsem si mohla vzít na sebe, bylo zelené tílko a včerejší jeany. To tílko mě štvalo. Věděla jsem, že mi bude zima, ale nic jiného, co by mělo relativně status „vyžehleno", se v našem domě nenacházelo. Nasupeně jsem nastartovala. Alespoň v autě bude teplo, a když tu není máma, můžu si nahlas zpívat. Zašklebila jsem se na sebe do zpětného zrcátka. A když jsem se podívala před sebe, můj pohled zůstal viset na stromě. Nechala jsem motor běžet a vyšla z auta.
Kmen stromu byl trochu poškrábaný a listy na té nejvyšší a nejsilnější větvi byly zohýbané opravdu hodně.
Skoro omámeně jsem přejela bříšky prstů přes ten poničený kmen. Bylo to tak zvláštní… Jako by se někdo šplhal nahoru a seděl v koruně stromů… Koukal mi do okna, otřásla jsem se při té představě a rozhodla se, že dneska v noci si dám pozor.
Nezbývalo mi nic jiného, než se vrátit do auta a jet nakoupit. Jinak za chvilku umřu hlady.
11:30
Vracela jsem se s plným kufrem auta a už se těšila, jak si uvařím kafe a dám si k tomu čerstvé pečivo, když moje oči zpozorovaly pohyb v lese. Zpomalila jsem. Jako malá přistižená holčička jsem se rozhlédla kolem dokola, ale nic než silnice, kterou lemoval les, tu nebyla. Jen já a to něco v lese…
Chvíli jsem se rozhlížela. Už, už jsem myslela, že se mi to zdálo, ale něco rudého prosvištělo kolem. Bylo to tak rychlé, že jsem si nebyla úplně jistá, jestli to má rudou barvu… Ale teď jsem nemohla pochybovat. Třeba to byla jen srnka. Její hnědá srst je taky spíš do ruda. Vzdáleně samozřejmě.
Bože...
Kdyby mě někdo poslouchal, asi by si myslel, že jsem se zcvokla. Jak si snažím osvětlit spoustu věcí, abych neměla pocit, že se z tohohle místa zblázním a začínám vidět rudé skvrny všude kolem sebe.
Jela jsem pomalu, asi abych přistihla znovu svojí vizi. Iluzi něčeho, co jsem si nejspíš vymyslela…
Nevymyslela!
Můj dech se skoro zastavil. Čekala jsem zase jenom šmouhu, ale tentokrát to nebyla jen šmouha. Jako ve zpomaleném filmu ta věc, moje iluze, zakopla a udělala ve vzduchu kotrmelec. Pak přistála na zemi. Ležela a nehýbala se.
Vyděšeně jsem dupla na brzdu, zapnula oba blinkry a vyskočila z auta. „Nemůžu být při vědomí, když tohle dělám,“ zamumlala jsem.
Přeskočila jsem úzký příkop a ocitla se mezi stromy. Až teď moje srdce přestalo skoro bít. Hrůzou nebo strachem o to obrovské zvíře? Bylo to obrovské zvíře, o něco větší než medvěd, ale tělo mělo šlachovité a vypadalo spíš jak šelma… Jako vlk, uvědomila jsem si rychle. Ucouvla jsem o krok, když jsem spatřila řadu bílých ostrých zubů. Zvíře mělo přivřené oči a vyplazený jazyk, rychle oddechovalo. Podívala jsem se na zkroucenou nohu pod jeho tělem. Nevypadala zlomená, ale pohmožděná byla určitě.
Když si zvíře poraní nohu, může také zemřít… zněla mi v hlavě slova naší profesorky ze základní školy. Nevěděla jsem, jestli je to pravda, ale o nic jiného mi v tu chvíli nešlo. Soucit převážil strach nad tím vlkem… Ale nebyl to jen soucit. Táhlo mě to k tomu zvířeti obrovskou silou. Toužila jsem mu pomoci.
Rozeběhla jsem se zpátky do auta a popadla láhev s vodou, za pár vteřin jsem byla na tom samém místě. Udělala jsem krok k vlkovi. Ani se nepohnul. Popošla jsem o další krok. Vlk otevřel oči a já zase couvla.
Zalapala jsem po dechu. Upíraly se na mě černé inteligentní oči. Něco mě v tom pohledu uklidňovalo. Na chvilku mi ani nepřipadalo, že jsem dva metry od vlka.
Znovu jsem odhodlaně udělala pár kroků k ležícímu zvířeti a lehce jsem k němu zvedla ruku. Stačily by vteřiny a neměla bych ji. Ale vlk se nehýbal. Opatrně, ale rychle se mi podařilo vyprostit jeho nohu zpod jeho těla a narovnala ji.
Zvíře do mě drclo čumákem a já se lekla.
„Chtěl bys napít?" uvědomila jsem si, že tlapou hrabe po láhvi s vodou.
Vlk mi olízl ruku. Zachvěla jsem se. Možná strachem. Byla jsem tak blízko, že by stačil jediný jeho pohyb a já bych mohla být mrtvá. Anebo jsem byla nervózní z něčeho jiného, ale nedokázala jsem to popsat.
S roztřesenýma rukama jsem odšroubovala víčko a vlk zaklonil hlavu. Pomalu jsem mu lila vodu do krku. Vypil skoro celou láhev.
Pak mi vděčně položil hlavu na dlaň a potichu zakňučel.
„Nemáš za co," pousmála jsem se, rychle popadla láhev a utíkala jsem na silnici. Až když jsem seděla v autě, z dosahu obrovského zvířete, uvědomila jsem si jednu zásadní věc.
Byla jsem blázen.
Mohl mě klidně zabít. I když jsem byla tak blízko něj, mohla jsem být mrtvá během minuty. A on to neudělal. Poděkoval za to, že jsem mu narovnala pohmožděnou nohu.
Vlk… Obrovský vlk s rudohnědým kožichem a inteligentníma očima. A já mohla být klidně mrtvá, kvůli tomu, že jsem byla tak neopatrná. Vlastně to byla skoro sebevražda.
„Je sebevražda pomoct velkému vlkovi,“ zadívala jsem se sama na sebe ve zpětném zrcátku, jako bych se chtěla vychovávat.
To už si budu provždycky pamatovat. Moje dnešní štěstí by se nemuselo opakovat.
Škoda, že mě pomoc tomu zvířeti tak přitahovala… A škoda, že jsem si uvědomila až teď, jak velké nebezpečí mi hrozilo.
Sešlápla jsem plyn a ohlédla se mezi stromy, kde ležel vlk.
K mému překvapení tam však už nebyl a na jeho místě byla jen uležená tráva.
Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Slunce 3 - Sebevražedné sklony?:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!