Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slib - 2. kapitola

26.12.2009 (16:00) • Bobina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 636×

Když jsem se dostatečně pokochala městem, otočila jsem svůj pohled zpět k Jacobovi. Už tam nestál obří vlk, ale Jacob v lidské podobě. Usmála jsem se na něj a kriticky sjela jeho image pohledem.
„Co je?“ prohlédl se.
„V tomhle chceš jít do města?“ zeptala jsem se ze zdviženým obočím. Jacob na sobě měl jen ty otrhané džíny. „Milánku je březen. Myslíš, že nikomu nepřijde divné, že ti není zima?“ zavrtěla jsem hlavou. Chytla jsem ho za ruku a táhla ho k nejbližšímu domu. Tak trošku jsem se do něj vloupala a přinesla mu slušné tričko, kalhoty a bundu.
„Vždyť mi bude horko!“ bránil se Jacob, ale já jsem byla nesmlouvavá. Nakonec to na sebe navlíknul a vyrazili jsme do centra. Bylo zábavné sledovat opilce, co si mysleli, že mají halucinace, když se před nimi Jak přeměnil nebo já proběhla upírskou rychlostí. Zkrátka sranda stará jako naše přátelství. Když už nás tohle nebavilo, vydali jsme se zpět k lesu. Cítila jsem, že Viktor zůstal v domě. Rozběhla jsem se s větrem o závod lesem a Jacob proměněný ve vlka běžel za mnou. Najednou jsem zavětřila člověka. Člověk? Touhle dobou v lese? Jsou tři hodiny ráno. Dala jsem znamení Jakovi a tiše se vydala po pachu. Dostala jsem se až k lesní cestě. Na cestě stálo auto a vedle chlap, který držel nějaký košík. Košík položil, rozhlédl se, jak kdyby čekal, že ho někdo uvidí a pak zase nasedl do auta a odjel. Když jsem slyšela, že je opravdu pryč, zvědavost mi nedala a musela jsem se podívat, co to tu nechal. Když jsem se podívala do košíku, byla jsem vyděšená. V košíku bylo malé dítě. Mohlo mu být tak půl roku. Spalo. Opatrně jsem zvedla košíček a rozběhla se k domu.
„Máme návštěvu!“ zašeptala jsem naléhavě ve dveřích.
„Co je?“ Viktor stál okamžitě přede mnou.

„Někdo ho nechal v lese!“ ukázala jsem mu dítě. V tu chvíli vpadl do dveří Jacob.
„Děje se něco?“ vyhrkl. Ukázala jsem mu obsah košíku a on vykulil oči.
„Co budeme dělat?“ podívala jsem se na Viktora. Byl starší a zkušenější. Přepokládala jsem, že si bude vědět rady. Nevěděl. Jen bezmocně pokrčil rameny.
„Zítra tedy zajedeme do města, nakoupíme mu nějaký věci a pak se uvidí.“ Uzavřela jsem to a vydala se s miminkem do patra. Ložnici stejně nepotřebujeme, vždyť nespíme. Opatrně jsem ho vyndala na postel. Byla jsem zvědavá, jestli je to kluk nebo holka. Opatrně jsem ho rozbalila. Byl to kluk. Spal, jako když ho do vody hodí. Srdce mu tlouklo pravidelně. Lehla jsem se vedle něj, přikryla ho a koukala se na toho mrňouska. Ozvalo se lehké zaklepání.
„Ness?“ byl to Jak, „Budu muset jít…Měj se hezky.“ usmál se na mrňouska a dal mi pusu na čelo.
„ Rád bych se tu zdržel, ale musím se nějak dostat domu.“ přikývla jsem a usmála se na něj. Potichu se za ním zaklaply dveře a já zase sledovala toho chlapečka. Netrvalo to dlouho a dveře se otevřely podruhé. Byl to Viktor. Došel až k tomu miminku a pak se na mě usmál.
„To si ho vážně necháme?“ zašeptal, tak že to bylo pro lidské ucho téměř neslyšitelné, ale já ho slyšela zřetelně. Na jeho otázku jsem jen přikývla.
„Ale to bude naše hledání o trošku složitější…“ podíval se na mě vážně.
„Já vím.“ podívala jsem se mu do očí, „Je to kluk. Jak mu budeme říkat?“ pak jsem se podívala zase na toho mrňouse.
„Edward?“ podíval se na mě. Čekala jsem, že mě tohle jméno bodne u srdce. Nebodlo. Dokonce jsem se usmála. Edward, ano to je to pravé jméno pro něj. Přikývla jsem.
„Edwarde…“ pohladila jsem ho po tvářičce. Edward se zavrtěl a něco si spokojeně zabroukal. Viktor si lehl z druhé strany Eda a koukal se na mě. A tak jsme tam hodiny leželi. Já se koukala na Edwarda, Viktor na mě a Edward spal. Když se zavrtěl a otevřel očka, bylo slunce už vysoko na obloze. Začal pofňukávat. Slyšela jsem, jak mu zakručelo v bříšku, ale my jsme tu nic neměli.
„Viktore… Dojeď do města a kup dětskou stravu. Prodavačka ti snad poradí.“ Usmála jsem se na něj sladce. A v tu chvíli jsem ucítila, že jsou Edwardovi plíny zaplněny.
„A plíny…“ Viktor přikývl a už byl venku a startoval auto. Vzala jsem Edwarda do náručí a nesla ho do koupelny. Tady jsem mu sundala plínu a vyhodila jí do koše. Omyla jsem ho, ale došlo mi, že vlastně nevím jak se o děti starat. Zabalila jsem ho tedy do ručníku, v ložnici položila na postel a šáhla po mobilu. Mobil stačil jednou zazvonit.
„Haló?“ ozval se Viktorův hlas.
„Mohl bys my sehnat ještě nějakou knížku o dětech a nějakou přepravku pro děti až se nají, budeme muset na nákup postýlky, hraček a tak."
„OK.“ Slyšela jsem, jak přikývl a pak zavěsil. Otočila jsem se na Edwarda. Byl klidný, ale slyšela jsem, jak mu zase zakručelo v bříšku, měl opravdu hlad. Už aby tu Viktor byl. Chvilku jsem takhle na Eda civěla, když dole klaply dveře.
„Res?“ ozvalo se z přízemí.
„Ano? Jsem tady nahoře!“ řekla jsem normálně, ale Viktor mě slyšel. Slyšela jsem, jak odešel do kuchyně a tam položil nákup, pak upíří rychlostí vyběhl do patra.
„Jsem tu.“ políbil mě, já jsem se mu vysmekla a seběhla dolů.
„Opovaž se od něj hnout!“ zavrčela jsem, když jsem uslyšela, že se užuž řítí za mnou. Podívala jsem se na tu horu nákupu. Prohrabala jsem se igelitkou s jídlem a našla jsem tam nějakou kašičku. Podle návodu jsem uvařila jakýsi blemc, ale vypadalo to jako na tom obrázku. Zkrátka moc lákavě to nevypadalo, ale nic jiného jsme neměli. Vyběhla jsem s kašičkou v mističce do ložnice.
„Miláčku jsi si jistý, že takhle malý dítě už může tohle jíst?“ podívala jsem se trošku kriticky na obsah misky a pak na Viktora.
„Ta prodavačka říkala, že jo.“ Pokrčil rameny. Sedla jsem si na postel, posadila Edwarda a zamíchala kašičku. Pátrala jsem v paměti, jak mě krmil Carlisle. Vyfoukala jsem tu kašičku a pak jsem strčila lžičku Edovi do pusy.
„Chutná?“ zeptala jsem se ho, jakoby mi to snad mohl říct. Vypadal spokojeně a už ručičky vztahoval zase k lžičce. Nabrala jsem další lžičku, vyfoukala a tak pořád dokola. Když byla mistička prázdná, Edward zívnul a usmál se. Tak jo tohle jsme zvládli. Najednou mi zazvonil mobil. Šáhla jsem po něm. Na displeji svítilo jméno Alice. Tak už to vědí. Viktor se na mě povzbudivě usmál. Tak jo musím to zvednout. Stiskla jsem zelené sluchátko a přiložila mobil k uchu.
„Haló?“

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/slib-1-kapitola/

odkaz na 1.kapitolu

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/slib-3-kapitola/

odkaz na 3.kapitolu

Autor: Bobina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slib - 2. kapitola: