Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 34. kapitola

26.06.2012 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 61× • zobrazeno 7093×

Edward

„Ta pouta jsou nutná?“ zeptal jsem se, když nám předtím, než jsme nastoupili do tryskáče, nasadili ocelová pouta. Nechápal jsem to, protože je úplně jedno, z čeho jsou. I tak je přetrhnu mrknutím oka.

„Mám ráda symboliku, Edwarde,“ pronesla Jane s přeslazeným úsměvem. „Je pak vidět, kde je tu tvé místo,“ mumlala. Chtělo by to Kate, aby jí bez ustání dávala rány – aby ta malá kurva poznala, jak to bolí.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se Belly starostlivě. Jane nakrčila nos. Užíralo ji, že její schopnost na Bellu neúčinkuje.

Bella přikývla a bylo mi jasné, že pláče. Poznal jsem to – v jejích očích.

„Proč jste nás zatkli, Jane?“ zeptal jsem se a chtěl ještě zatloukat. Naděje umírá poslední… Což je heslo, které vás má udržet v té naději – to neznamená, že to tak opravdu je. Lidé se opíjí rohlíkem a upíři krví z konzerv v nemocnici. Z jednoho se neopijete a z druhého nenajíte.

„Třicet osm mrtvých. Včetně malých dětí – jak smutné,“ dodala a zase se připitoměle usmála.

„I ty jsi mrtvé dítě,“ poznamenal jsem a ona mi v tom momentě seděla na klíně. Hlavu mi za vlasy zavrátila dozadu a vycenila mi zuby do tváře s rozzuřeným křikem.

„Ještě jednu zkurvenou poznámku a oddělám tě teď hned!“ zavrčela.

„Jane,“ šeptl Demetri z druhé pohovky. Nohu přes nohu a tradiční, neutrální výraz. Jane zaklapla ústa, ale dál mě propichovala černýma očima. Já měl zuby pořád venku a vrčel na tu malou děvku. Bůhví, jak moc ji nenávidím.

Náhle zase seděla naproti nám a já se mohl narovnat a podívat na Bellu. Ta si mě měřila, jako kdyby čekala, jestli tu neodpadnu, protože mi Jane nalomila vaz. Mrkl jsem na ni a ona mi to oplatila.

„Tomu nevěřím. Musí to jít,“ zamumlala Jane a upírala oči na Bellu. Zaťala ruce do malých, dětských pěstiček a rozhrnula rty, jak divoce vrčela úsilím.

„Co to dělá?“ hlesla Bella a já v duchu děkoval na kolenou, že nebude trpět.

„Jane má schopnost. Vyvolává v tobě představu, že se ti škvaří tělo – jako při přeměně,“ vysvětlil jsem a Bella vykulila oči, když si nejspíš představila, co by jí mohla způsobit. „Ovšem na tebe je krátká. Chudák malá Janie,“ pronesl jsem s falešným smutkem a Jane se vymrštila a už se viděla, jak mi trhá hlavu. Před mým tělem ji zachytil Demetri a mrštil s ní na pohovku, kde předtím seděl on.

„Jdi k pilotovi a dej si ho k večeři. Žádnou uječenou holčičku tu nepotřebuju!“ zavrčel na ni s opovržením. A to se ti dva milovali. Ale za prvé – on vůbec nebere v potaz, že je tím pádem pedofil a za druhé – už si mohl všimnout, že Jane zemřela jako dvanáctiletá, infantilní dívka se sklony k těžkému sadismu. Ten si teda vybral… To už jsem na tom možná lépe i já.

Jane zmizela na místě. Viděl jsem jejíma očima, jak si sedá vedle pilota. Slyšel jsem, jak se jeho srdce rozběhlo a běželo hotový maratón.

Zasraní upíři… Proč jen jsem se k tomu nechal přemluvit? Běž tam – vyděláš balík peněz a oni tě promění...

Zakroutil jsem hlavou nad hloupostí toho člověka.

„Edwarde, Edwarde,“ zamumlal nesouhlasně Demetri a zase přehodil nohu přes nohu. „Hrozí ti pravá smrt jen kvůli ní. Copak jsi nás toho nemohl ušetřit a ohlídat si ji?“ zeptal se s rozmáchlými, teatrálními gesty.

„Kvůli něčemu se umřít musí,“ utrousil jsem. Nebylo nic lepšího, než umřít kvůli rodině nebo Belle. Ještě, že jsem je do toho nezapletl.

„My umřít nemusíme. Jsme přece nesmrtelní,“ zatrylkoval a zachichotal se.

„Gilgameš možná,“ hlesl jsem otráveně. Demetri se jen dál chichotal a natáhl se pro ovladač. Pustil plazmovou televizi před námi a vybíral z tisíce titulů.

„Mám rád seriál The O.C., jenže mi to Felix vymazal. Dokáže být občas tak otravný,“ postěžoval si a mně to přišlo jako nepovedená imitace Ara. „Máte ráda klasiku, slečno Swanová?“ zeptal se Belly zdvořile. Podíval jsem se na Bellu a dal jí očima najevo, aby v ničem neodporovala. Kmitla očima zpátky k Demetrimu.

„Cokoliv bude skvělé,“ odpověděla klidně. Brala mi dech.

„Škoda, Edwarde. Vychoval sis ji pozdě. Musíš nad nimi držet pevnou ruku hned, jak poprvé zavrčí. Jinak tě přivedou do záhuby,“ zamumlal zasněně, s očima upřenýma do prázdna. Pak se vrátil zase do letadla a povzdechnul si. Opřel se do křesla a otočil se celým tělem na televizi, kde zapnul Pýchu a předsudek.

Pak se na nás zase podíval a na naše ruce a zakroutil očima.

„Tu kravinu pro děti si sundejte,“ nakázal a já je bez námahy roztrhl. Bella byla nejspíš tak vystresovaná, že si myslela, že si z ní jen dělá legraci. Vzal jsem za ty její a trhnul.

„Bello, pšst,“ zašeptal jsem, protože stále plakala.

Přistáli jsme za hradbami Volterry, které jsme rychle překonaly – dřív, než vyšlo slunce. Vedli nás známými, tmavými chodbami, ze kterých čišel chlad a primitivnost tohohle místa.

„Bojíš se?“ zeptala se mě Bella tiše. Chtěl jsem ji chytit za ruku a zaštítit ji tělem, jako kdyby byla křehká panenka, ale jasně mi dávala najevo, že se toho zase tolik nezměnilo. Stejně jsem k ní natáhnul ruku a po lehkém zaváhaní a jejím nesouhlasném pohledu jsem se omezil jen na malíček. Vypadalo to směšně. Dva upíři, a to jeden toho druhého miluje, a my máme propletené malíčky jako pětileté děti. No, přesto to bylo pro naše smysly intenzivní a já pocítil, jak voní tráva v Edenu ještě před smrtí.

„Nebojím se o sebe,“ odpověděl jsem popravdě. Často jsem před ní zatloukal a lhal, a teď jsem měl poslední příležitost říkat pravdu.

Felix otevřel dvoukřídlé dveře a nechal první projít Jane.

A to už jsem viděl toho komedianta. Seděl na trůně mezi svými bratry a usmíval se od ucha k uchu. V ránu stál přede mnou a bral mě za ruku. A teď bylo všechno jeho. Každá myšlenka, vzpomínka a představa. Naprosto celý můj život. Už zase.

„To je zajímavé. Velmi zajímavé,“ šeptal, když ukájel svůj hlad po cizích myšlenkách a osudech. „Ovšem, to naprosto mění situaci. Pravá smrt i pro tebe, můj drahý Edwarde,“ řekl, když viděl, že jsem zavolal Ericovi a tím riskoval prozrazení.

„On ale nic neví. Neví, že je upír,“ odporoval jsem a v sále to pohoršeně zašumělo. Všichni se přišli podívat na popravu. Byla nastoupená i uklízecí četa a připraveny igelity na kusy těl, které se spálí. Nejen, že jsou to parchanti, ale ještě znečišťují životní prostředí.

„Hm. Vždycky jsem měl pro tebe slabost, Edwarde. Musím si to nechat projít hlavou… Ale tady je tvá mladá a krásná dcera,“ zaradoval se a vzal ji za ruku. „Jsi nadaná, Bello. Ovšem tvůj dar není v tomto hradu ojedinělý,“ dodal a já v duchu klel. Mohl Bellu nechat naživu kvůli jejímu daru, jenže měl ještě jeden nový, psychický štít. Neměl důvod podrývat si autoritu. Přešel zpátky na stupínek, kde měli trůny, a rozpřáhnul ruce přesně jako ten komediant.

„Vážení přátelé, načerpal jsem teď fantastické vzpomínky,“ oznámil a všichni zaujatě poslouchali. Snad kromě Marcuse, který měl před očima jeho Didyme před třemi tisíci lety v bílém peplosu. „On umučil ji za jejího lidského života naprosto famózním způsobem, a to jako incubus v jejích snech. To je vážně skvostné,“ ocenil to nadšeně. Jenže on hodlal prozradit všechno. Kývnul na stráže, kteří nás srazili s Bellou na kolena. Probourali jsme tím starobylé dlaždice, které ovšem jen starobyle vypadaly, protože tenhle sál by těžko přežil všechny ty popravy.

„Ona ho nenávidí a chce, aby litoval toho, co jí udělal. Chce, aby trpěl. A představte si… On se do ní zamiloval,“ řekl tu třešničku na dortu se šíleným, ale opravdu upřímným smíchem, protože ho naše osudy neskutečně pobavily. Tak, a je to venku. Oči jsem měl zapíchnuté v zemi, ale viděl jsem přes mysli ostatních, že Bella se na Ara šokovaně dívá. Pak si začala prohlížet mě.

„To je prostě úžasné,“ poznamenal znovu Aro, doslova vzrušený.

„Ano, vážně famózní. Můžeme přistoupit k trestu?“ zeptal se vztekle Caius. Ten nebyl vzrušený z kuriozit, ale z pálícího se upířího masa.

„Máš pravdu, bratře. Ale uznej, že o tohle jsem se musel podělit s ostatními,“ řekl a Caius ho v mysli proklínal za jeho potřebu kuriozit. Caiusova mysl byla jedna z nejodpornějších myslí, co jsem viděl. Zvláště jeho vzpomínky. Aro byl zamrzlý blázen, ale Caius byl do morku kostí zkažený a zákeřný. Toužil jen po válkách, trestech a bolesti. Byl čisté, neředěné zlo. Jediný světlý bod byla láska k jeho manželce.

„Stvořil jsi upíra a vzal na sebe odpovědnost za jeho konání. Každý jeho prohřešek proti zákonu v jeho prvním roce je i na tvoji hlavu,“ zasyčel na mě Caius.

„Berme v potaz, že se Edward ale velmi snažil. Bohužel mu láska zatemnila mysl, ale i tak si myslím, že si nezasluhuje pravou smrt,“ řekl Aro, protože si mě vážil jako Carlisleova syna a čtenáře myšlenek. To bylo jedna ku jedné. Zbýval Marcus, ale bylo mi jasné, že ten bude stát na mojí straně, pokud se jedná o lásku.

„Každý upír se může stát tou nejslabší bytostí, když miluje. Pan Cullen udělal chybu a jsem si jistý, že za ni bude pykat, ale pravá smrt zde není na místě,“ zamumlal Marcus, a pak se zase odebral do své nehybné apatie.

Já se poprvé podíval na Bellu a setkal se tak s jejíma překvapenýma očima. Když jsme do sebe zabodli pohledy, ocitl jsem se v jiném světě, jako bychom byli náhle izolováni.

„Je to pravda?“ naznačila rty. Chvíli jsem jen zíral a měřil si její dokonalou tvář.

„Odpusť,“ zašeptal jsem.

„Ale u téhle je to samozřejmé. Porušila zákon!“ prskal Caius, když jsem z toho vyváznul.

„Ano, ano. Vzepřela se svému stvořiteli, i když ji obeznámil se zákony našeho světa,“ řekl Aro a ve mně se vzedmula další vlna nenávisti, když si to všechno tak hezky překrucoval.

„Ona byla novorozená. Upíři v jejím věku absolutně nedokážou vstřebat informace! To přece víte!“ zavrčel jsem a všem upírům v místnosti zůstával rozum stát nad mou drzostí.

„Jak smutné. Bojuje za svoji vyvolenou,“ hlesl Aro. „Ale já tu nevidím nic, kvůli čemu bych měl ignorovat naše posvátné zákony. Příčina proměny je velice kreativní, ale váš příběh je nezajímavý. Ona nenávidí tebe, protože jsi jí zničil její hloupý, lidský život a ty ses do ní zamiloval, protože s tebou dokáže neobyčejné věci. To jsou normální reakce, kterých je schopen i člověk. Nezajímavé,“ dodal Aro nakonec. „Pravá smrt pro slečnu Swanovou,“ rozhodnul.

„Pravá smrt,“ souhlasil zamračeně, v duchu nadšeně, Caius.

„Pravá smrt,“ hlesl Marcus.

Ve mně se vařil jed a bořil se mi celý můj svět, když si Felix stoupnul před Bellu a přímo přede mnou jí zlomil vaz. Pro upíry to sice neznamená žádné zranění, ale pro mě to znamenalo všechno. Ruce mi pevně drželi za zády stráže a nutily mě dívat se na to, jak odtrhávají hlavu lásce mé existence a nejdokonalejší bytosti pod sluncem. Slyšel jsem myšlenky Marcuse, který mě, když viděl, jak se zuřivě zmítám, začal litovat, protože věděl, že Bellu miluju. Viděl sám sebe na mém místě.

Bella nebojovala. Vypadala, že je se vším smířená a s doširoka otevřenýma očima zírala na Felixe, když jí kroutil krkem.

„Ne!“ vrčel jsem pořád dokola. „Aro, já tě prosím! Potrestej mě. To já jsem ji stvořil. Její činy jsou na mou odpovědnost. Prosím, zabij mě!“ řval jsem a šílenství mi odkapávalo z hlasu. Ta bolest byla nekonečná.

Aro nastavil ukazovák a Felix se zastavil. Bellin krk už byl zdevastovaný velkými prasklinami.

„Dělej si se mnou, co chceš, ale já tě na kolenou prosím, abys ji nechal naživu. Přebírám veškerou zodpovědnost a trest pravé smrti za Bellu,“ vynesl jsem nad sebou rozsudek a pečlivě střežil Felixe, jestli se nesnaží trhat dál.

Nakonec to nebyl Aro, kdo promluvil první.

„Tvoje žádost je vyslyšena,“ oznámil Caius. „Bude z tebe odstrašující příklad. Už jsme dlouho žádný neměli a mohlo by se stát, že ztratíme na naší moci. Moc se posiluje strachem. Naše věznice jsou skoro prázdné, protože se pořád uchylujeme k pravé smrti. Pan Cullen bude za své zločiny potrestán!“ zvolal a namířil na mě kostnatým prstem. Měl neuvěřitelnou radost, že bude mít hračku na mučení. „Ji pusťte,“ nařídil a Felix zatlačil Belle na temeno hlavy. S kovovým skřípením jí zase plně srostla s krkem a vyděšeně se otočila na mě.

„Co to děláš?“ chtěla vědět, když Felix zklamaně odstoupil a stráže ji vytáhly na nohy.

„Přebírám zodpovědnost za to, co jsem udělal,“ odpověděl jsem. Dva upíři ji chytili pod loktem a táhli pryč.

„Najdi moji rodinu, Bello. Řekni jim, že se už nevrátím, a že je miluji,“ požádal jsem ji. Naposledy jsem se díval do jejích zlatých očí a topil se v nich. Dvoukřídlé dveře se za ní zavřely a mně poklesla rezignovaně hlava k podlaze.

Jistě, že musela jít. Já ji mučil a zabil. Kdo by tu zůstal?

„Trest ti, Edwarde, vybrala slečna Swanová sama,“ řekl Caius a já už se na něj ani nepodíval. Viděl jsem to všechno v jeho hlavě – viděl jsem všechno, co mi udělá. „Chtěla, abys trpěl. I já to překvapivě chci,“ zašeptal a plavně se posadil zpět na trůn.

„Odveďte ho!“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 34. kapitola: