Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 30. kapitola

19.06.2012 (08:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 55× • zobrazeno 6565×

Eric

Dostali jsme povolení opustit základnu až po týdnu a já šel od té doby ostatním na nervy, protože jsem se… těšil. Můj život se se zjištěním, že mám dítě, obrátil o sto osmdesát stupňů.

„Lenschere, vypadni!“ zasyčel na mě Sam, když jsem bez ustání mlátil vidličkou o stůl.

„Drž hubu. Vůbec nevíš, o co…“

„Tady to ví každý,“ přerušila mě za mými zády Devona. „Máš s Raskenovou dítě a v noci letíte do Dánska. Jo, všichni to ví, protože když jste na sebe řvali, musel to slyšet každý v okruhu jednoho kilometru.“

„Nedivil bych se, kdyby nám všem dala do trenek štěnice,“ zamumlal jsem a všichni u našeho stolu se zasmáli. Dostal jsem zezadu pohlavek. Zazubil jsem se. „Noviny s kozama,“ dodal jsem přes rameno, když se otočila a odcházela. Zastavila se a všichni ztichli. Podíval jsem se zase před sebe a usmíval se na všechno okolo. Celá jídelna zírala na Devonu za mnou. Bylo takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík.

Zaslechl jsem rázné kroky, a než jsem se stačil vzpamatovat, položila mi ruku na temeno a třískla mi s hlavou o stůl. Před očima jsem měl hvězdičky, když jsem se narovnal. Vypotácel jsem se na nohy, a když si nejspíš myslela, že se jí skácím k nohám, otočil jsem se a chytil ji pod krkem. Ale tady jsme byli u armády a ona byla sakra dobrý voják se speciálním výcvikem. Trefila mě loktem do ksichtu a její koleno pozdravilo moje koule. Dřív je zdravila něčím jiným a bylo to mnohem příjemnější. Pustil jsem ji a zakolísal. Vyskočila a nakopala mi ještě do kolenou. Kdybych neměl dva metry, nejspíš bych to schytal znovu můj klín.

„Ty svině,“ zasyčel jsem a vrhnul se na ni. Popadl jsem ji za pas a vrazil ji do zdi. Vyrazila si dech. Ani jsem si nestačil všimnout, kdy se rozjelo skandování kolem nás. Hádám, že Sam už přijímá sázky.

Nechal jsem ji popadnout dech, protože by to bylo nesportovní. Jenže ta to zahrála na jedničku a já myslel, že ho ještě pořád nemá. Předvedla mi perfektní pravý hák a už ze mě lila krev. Tak to moment! Teď se nesmím nechat zmlátit, aby si můj syn nemyslel, že ho má maminka s podivným fialovým ksichtem.

Napodobil jsem ji a přejel jí pěstí přes lícní kosti.

Když jsem poprvé na vojně musel uhodit ženu, byl jsem z toho ještě několik dní na mraky, ale potom se to naučíte brát jinak. Ona byla voják, já byl voják a z toho plyne, že jsme si svoje spory vyřizovali ručně. Jasně, pro veřejnost jsme měli být paradoxně příslib míru, ale ve skutečnosti jsme se rvali jako psy, ať už jsme měli koule nebo kozy.

„Co se to tu, kurva, děje?“ zařvala Ida a skandování utichlo. Všichni, včetně nás, se postavili do pozoru. Stoupnula si mezi mě a Devonu. Přemýšlel jsem, koho seřve první. Mě nesnášela, protože jsem jí dal před devíti lety košem. Devonu nemohla vystát, protože… No, dívčí klub. Kdo se v nich má vyznat? Možná to bylo proto, protože když jsme spolu spali, tak jsem se den na to vychrápal s Devonou. Bylo mi osmnáct… A někdy mi připadá, že stále ještě je. Ptáka neudržím v kleci dodnes. Díkybohu.

„Lenschere!“

„Ano, madam,“ odpověděl jsem. Takže mě. Nejspíš si zase chtěla oprášit autoritu, kterou jsem jí já podstatně podrýval. Takže mě teď pořádně přede všemi zjebe, aby všichni věděli, že se nic nezměnilo a ona tady velí. Měla ego chlapa v dobře stavěném, ženském těle.

A taky, že ano. Hned na mě vychrlila, že budu postaven mimo službu, a že tohle a tamto. Jen jsem přikyvoval a snažil se nesmát.

„Seberte se! Máte sloužit vlasti!“ dodala. „Pohov,“ nařídila a já si konečně protáhnul čelist. V jídelně to zase začalo bzučet.

„Pojď se mnou,“ šeptla a šla k východu. Prošel jsem kolem Devony a ukázal jí prostředníček.

„Jsi jednička,“ zašeptal jsem jí u ucha. Ida už za sebou práskla dveřmi a já za ní hned pokračoval.

„Co to děláš?“ vyštěkla na mě hned.

„Braním se?“

„Prosím, můžeš se aspoň jeden den chovat normálně, abych se tě tak šíleně nebála představit svému synovi a připlést tě do jeho života?“

„Našemu synovi mě představovat nemusíš. Umím říct svoje jméno.“ Zaskřípala zuby, a pak mávla rukou.

„To nemá cenu,“ rezignovala a chtěla odejít.

„Počkej,“ šeptl jsem ledově a chytil ji za ruku. Obrátil jsem ji zase čelem k sobě a podíval se jí do očí.

„Přestaň šílet, Ido. To já bych měl řvát na tebe. To já nevěděl devět let, že mám syna, a to tys dala přednost kariéře a poslala ho Dánska. Tohle se změní – to si piš. Já to totiž zažil. Vím, jaké to je, když si na druhém konci světa od rodiny.“

„Hele, do toho, kam jsem ho poslala a kam ne, ti nic není.“

„Teď už je. A nepřej si, abych to začal řešit soudně.“ Zatrnulo jí a natáhla mi pořádnou facku. Dneska jsem za tu za fackovací panáka.

„Ty vůbec nevíš, o čem mluvíš. Já na svého syna nekašlu! To on chtěl do Dánska k prarodičům.“

„Jo, ten určitě ví, co v devíti letech chce,“ odbyl jsem ji.

„Vůbec ho neznáš,“ protestovala zatvrzele. „Ale stačí, když znáš sebe, protože i když jsem se moc snažila, aby se nepodobal tatínkovi, tak je to stejný mezek jako on,“ prohlásila, pořád naštvaná. Mě už trochu přešel původní záchvat hněvu, a tak jsem ji pustil.

„Doufám, že jsi jí to aspoň nandal,“ hlesla po chvíli mlčení smířlivě.

„Teprve jsme začínali. Měla si ještě chvíli dělat, že o ničem nevíš.“ Vyplázla jazyk a potom se usmála. Tak se mi to líbí. „Za dvě hodiny odlítáme, tak se… uvidíme,“ řekla nějak zmateně a zamávala mi. Odešla a já si ji měřil, dokud její zadek nezmizel za rohem.

Letěli jsme první třídou, což znamenalo naprosté soukromí a až moc ticha, protože tu nikdo neječel. Až moc ticha to bylo proto, protože to vytvářelo prostor pro rozhovor, který jsem já s nikým vést nechtěl. Nasadil jsem si sluchátka a zíral na plazmovou televizi před námi. Lil jsem do sebe víno a chtěl už usnout konečně, ale nechtěl jsem zhasnout jako první. Měl bych ji ohnout, ať to máme za sebou.

Letadlo potemnělo a Ida vypnula televizi, aniž by se mě zeptala. Rychle jsem si nasadil klapky na oči a dal křeslo do polohy pro spánek. Otočil jsem se k ní zády a dělal, že spím.

Proboha, Ericu, co to děláš? Tak ji přetáhni! Ona to chce, ty to chceš…

„Měl bys o tom mluvit,“ řekla a já zatnul zuby. Teď už nemám na sex ani pomyšlení.

„Neměl,“ odpověděl jsem a ucítil na sobě její ruku.

„Trápíš se,“ hlesla.

„Stačil jsem si všimnout.“

„Ericu, já tě znám. Přestaň a řekni mi, co se stalo.“ Povzdechl jsem si a položil se z boku na záda. Sundal jsem si zase klapky, zíral jsem na strop letadla a cítil na sobě Idy oči.

„Jmenovala se Bella a byla vážně kus. Dva roky jsme spolu pracovali a já ji ty celé dva roky chtěl ohnout. Stalo se z toho… něco víc. Fakt jsem ji miloval. Začali jsme si spolu a byly to jedny z nejlepších týdnů mého života. Ale pak se něco stalo a ona upadla do kómatu. Všichni neurologové se shodli na tom, že nemá šanci na to, aby se probudila. Rok byla mimo a je vážně na dlouhé vysvětlování, co jsem během toho prožíval. Jenže před třemi měsíci zmizela… Prostě zmizela. Byla rok v kómatu a najednou byla pryč. Udělal jsem všechno proto, aby ji našli, ale stejně to nebylo dost,“ dovyprávěl jsem a měl to celé před očima. Poslední, co mi řekla bylo – dobrou noc, Ericu. Poslední moment, kdy jsem slyšel její hlas.

„A ty se s tím nedokážeš vyrovnat,“ konstatovala Ida.

„Nikdo neví, co se stalo. Kde je. Jestli ještě žije. A proč vůbec zmizela. Jak se s tím mám vyrovnat?“

„To nevím,“ uznala. „Ale nemůžeš navždycky žít v minulosti.“

„Věř mi, Ido, že jsem to zkoušel… Jsem unavený,“ uzavřel jsem to a zase se otočil na druhou stranu. Nechtěl jsem říkat dobrou noc, protože mi to od té doby, co mi to řekla Bella jako poslední věc, připadá jako příslib pokašlané budoucnosti.

Na letišti jsme sedli do auta a Ida mi vyprávěla, jak se dostala k funkci plukovníka za ty léta. Mělo to říz, a tak mi poprvé po dlouhé době nevadilo poslouchat ženskou a jen nečumět na to, jak se jí otevírá pusa, ale nevychází z ní jen bla, bla, bla. Tak to totiž u ženských vypadalo… Plno keců, žádná pointa.

„Nenapadlo tě někdy, kolik po světě asi běhá tvých dětí?“ zeptala se mě, když jsme přijeli k Frederikově škole. Na tváři mi zmrznul úsměv a probodl jsem ji očima.

„No, co? Přetáhnul si všechno, co se hýbalo…“

„Všechno, co bylo sexy a nemělo to koule. Ale Frederik je mé jediné dítě. Tím jsem si jistý,“ dodal jsem a ona si mě skepticky změřila. Povzdechl jsem si. „Jsi jediná, se kterou jsem tenkrát spal víc než jednou a...“

„A jediná, se kterou ti prasknul kondom. Mám já to štěstí.“

„Myslel jsem, že bereš prášky. Bylo ti přece sedmnáct.“

„Teď už neřeš, kdo bral prášky a kdo ne.“ Dánsky vyblekotala něco na řidiče taxíku a zaplatila mu. Mohli jsme si tašky odvézt k ní domů a jet jejím autem, ale já jsem byl jak pětileté dítě očekávající Vánoce.

„Ericu, tobě se klepou ruce?“ zeptala se nevěřícně Ida. Strčil jsem si je rychle do kapsy saka.

„Ne,“ odpověděl jsem a měřil si školní dvůr s anglickým trávníkem a lavičkami. Před tím stál pěkný dům s prvky renesance. Architekt si s tím tedy vyhrál. Vypadalo to tu až podezřele spořádaně.

„Ty jsi nervózní?“ dorážela pořád dál. Protočil jsem oči a šel se posadit na lavičku. Ida si stoupla přede mě a já si ji prohlédnul od hlavy až k patě.

„Ještě nikdy v životě jsem tě neviděl v civilu,“ uvědomil jsem si, když jsem dokončil prohlídku bílých mini šortek (stehen). Podívala se na sebe a pokývala hlavou.

„A to spolu máme dítě… Když jsem u toho, víš, co mu řekneš?“ chtěla vědět. To byl celkem dobrý dotaz.

„No, asi bych měl být… šetrný?“ Povzdechla si a posadila se na dřevěný stůl. Zkřížila nohy v kotnících a klimbala s nimi sem tam. „Rozhodně nebudeme hrát na strýčka Erica. Musíme mu to říct hned. Teda, v pubertě sice ještě není, ale i tak by se nám mohl urazit… Víš, jak to myslím.“

„Vím. Řeknu mu to já ale,“ rozhodla. „Hele, už jde,“ upozornila mě a mně poskočilo srdce. Byl jsem nervózní jak prase před porážkou a celé tělo se mi třáslo. Otočil jsem se tam po směru její ruky a spatřil malou kopii mě, jak si to rázuje přes trávník k nám. Jistě. Můj syn. Proč by bral v potaz velké tabule s upozorněním, že se nemá šlapat po trávníku – což mi došlo podle té přeškrtané, našlapující boty.

„Frederik, straks gå tilbage og gå langs vejen!“ zařvala na něj Ida, jako kdyby taky patřil do armády. Profesionální deformace. Udělal otrávený obličej.

„Co jsi mu řekla?“ zeptal jsem se.

„Aby šel po cestě.“ Naštěstí trávil Frederik většinu roku na americké škole, takže jsem tu nemusel poskakovat jako idiot s dánským slovníkem. Nemělo to daleko od švédštiny, ale i tu jsem kdysi zavrhnul. Na co se budu učit nejtěžší hatlamatilku na světě, když umím anglicky?

„Mor!“ utrousil nešťastně Frederik. Nemohl jsem se na něj vynadívat. Já tu bytost vážně stvořil. Neuvěřitelné.

„Gøre!“ odpověděla ječákem a on svěsil hlavu. Odcupital na cestu a ploužil se k nám, už míň nadšeně.

„Musíš ho tak mučit? Frajeři chodí jen přes trávník,“ řekl jsem a vstal. Ida se postavila vedle mě a usmála se na mě.

„Nikdy jsem nevěřila tomu, že by tahle chvíle jednou přišla,“ zamumlala. Frederik došel k nám a s uff fláknul s taškou na zem. Zvednul ke mně oči a se zaujetím si mě měřil. Nepadli si s Idou do náruče, jak jsem čekal.

„Hvem er det?“ zeptal se Idy.

„Tohle je Eric, Frederiku,“ odpověděla.

„Ty jsi Američan?“ chtěl vědět.

„Seattle,“ oznámil jsem.

„Nevypadáš jako Američan. Vypadáš jako my,“ poznamenal. „Jsem Frederik,“ představil se důležitě a natáhnul ke mně ruku v chlapském gestu.

„Eric.“ Stisknul jsem mu ruku. Panebože, já si třesu rukou se svým synem. Nejlepší okamžik mého života. Ostatní zážitky musely sklopit uši a před tímhle ustoupit.

Ida si k němu klekla a položila mu ruce na ramena.

„Du skal vide noget, honning,“ zamumlala. Proboha, anglicky. Zakašlal jsem, aby to pochopila. „Når vi talte om min far, jeg løj,“ blekotala dál dánsky. Snažil jsem se mlčet a nestěžovat si. Tohle přece jenom bude pro Frederika trochu těžší vstřebat.

„Eric er din far,“ dokončila to a Frederik na ni vykulil oči. Potom přeskočil pohledem na mě a rentgenoval mě. Bylo to dítě. Vážně ho nemůžu pozvat na pivo a probrat to u striptýzu. Nemám, sakra, s dětmi zkušenosti, protože jsem nikdy žádné nechtěl a nemůžu je vystát… Tak co má teď dělat? Neměl bych mít nějaký spouštěč v hlavě, co spustí otcovský program?

„Jsi můj táta?“ zeptal se a já přikývnul. Nějak jsem ztratil řeč. „A jsi voják jako máma?“ Zase jsem jen přikývnul. „A ona ti velí?“ vyzvídal. Chtěl jsem říct, že ne, ale Ida mě předběhla.

„To si piš,“ řekla a Frederik se na svoji matku pyšně podíval. No, tak to je fajn. Jsem teď za toho, kdo žehlí a pere v jeho očích.

„Ovšem maminka si jen myslí, že mi velí,“ dodal jsem a Ida udělala obličej. Klekl jsem si k Frederikovi, abych se mu mohl pořádně podívat do očí.

„Donedávna jsem netušil, že existuješ. Je mi líto, že jsme se nepoznali dřív. Ale jsi můj syn, Frederiku, a já se tě už nevzdám. A jako můj syn musíš něco umět,“ vysvětloval jsem a on přikyvoval. „Naučím tě balit holky,“ slíbil jsem a on zakroutil očima a mávnul rukou.

„Já holky nebalím. Jsou divné,“ podotknul správně.

„To je pravda, ale věř mi, že na jsou na jednu věc vážně dobré.“ Ida mě na nakopla kolenem do zad.

„Na jakou?“ chtěl vědět Frederik a já se zase postavil.

„Řeknu ti to, až budeš starší.“

Frederik mě vzal plně na milost a já s ním a Idou strávil dokonalý den. On byl za průvodce a já za turistu, protože Ida z toho absolutně roztála. Zvláštní bylo, že mi to nebylo nepříjemné, když na nás zírala s doširoka otevřenýma očima, div jí netekly slzy štěstí a dojetí.

To byla ta výhoda – Frederik byl ve věku, kdy ještě byl flexibilní, co se tohohle týká. Kdybychom mu to řekli v pubertě, tak by se asi  nejspíš zavřel ve svém pokoji a hulil z okna trávu. Aspoň to jsem dělal já. Já bych mu ty dveře ale roztřískal a on by si rozmyslel, jestli s nimi ještě někdy bude flákat.

„To jsem vážně nečekala,“ řekla Ida a přinesla ze sklepa láhev vína, když jsme už poslali Frederika spát. „To bylo něco vás spolu vidět,“ uznala a nalila plnou sklenici.

„Snažíš se mě opít?“

„Ne. Ty jsi opitý hormony.“

„Nejsem těhotný a ani nemám svoje dny,“ odbyl jsem ji a lil do sebe suché bílé.

„Jo, jo. Ne, vážně to bylo úžasné. Ani si nedokážeš představit, jak jsem šťastná díky tomu. A očividně tě to pořád nepřešlo, takže můj syn má šanci na kompletní rodinu. Co víc si můžu přát?“

„Myslím, že máš vážně všechno,“ usoudil jsem a opřel si hlavu o opěradlo pohovky. Usmál jsem se na ni a ona vypadala, že o něčem usilovně přemýšlí.

„Asi jsem sebevrah, ale…,“ nedokončila to a položila mi dlaň na tvář. Spojila svoje rty s mými a já si ji za stehno přitáhnul na klín. Nebylo nic překvapivého, že to udělala. Vzrušení se mezi námi dalo krájet, takže jsem jen čekal, kdy se na mě vrhne.

Jenže i když jsem jí jezdil rukama po tom dokonalém zadku a v mých kalhotách to už stálo v pozoru, v hlavě mi blikalo jedno jméno, a to Bella. To mi světélkovalo při sexu pokaždé, ale tady byl jeden podstatný rozdíl, a to, že mi na Idě překvapivě záleželo, a že je to matka mého dítěte.

Odtáhnul jsem od ní hlavu a ona se na mě nechápavě podívala.

„Věř mi, že to vážně chci. Myslím na to celé týdny, ale já ti, Ido, nechci ublížit. Nesrovnal jsem se ještě s Bellou a do té doby jsem… mimo provoz,“ řekl jsem a sundal ji ze sebe. Vstal jsem a šel do pokoje pro hosty.

„A co když nikdy nepřijdou na to, co se stalo?“ zavolala za mnou a já se na moment zastavil.

„Tak už asi u tebe nikdy nebudu mít šanci.“

O devět měsíců později

Edward

„Pojď! Bello, musíme jít!“ řval jsem na ni a tahal ji za loket, když se chtěla vrhnout na skupinku, co stála pod panelákem, přes který jsme běželi. Šílela žízní a vydávala příšerné skřeky, když její útroby protestovaly a chtěly dostat svoji dávku.

„Já to potřebuju!“ zavřeštěla a vyryla nehty do betonu dlouhé čáry, když jsem ji chytil za kotník a tahal pryč. Konečně jsme si byli v síle rovnocenní. Přesunul jsem se a chytil ji za ramena. Zatřásl jsem s ní a podíval se jí do očí.

„Mám žízeň. Šílenou žízeň. Ale tady teď jíst nemůžeme. Neměla jsi pozabíjet celou čtvrť. Teď o nás už možná ví, Bello. Chceš umřít? Myslím tu pravou, definitivní smrt, kdy z tebe zbude jen hromada popela?“ zavrčel jsem jí do tváře a ona vzlykla. „Tak chceš?“ vyštěkl jsem a ona zakroutila hlavou. „To jsem si myslel. Tak poběž!“ přikázal jsem jí a Bella přikývla. V tom momentě se z nás staly rozmazané čmouhy, když jsme se rozeběhli přes střechy domů. Musíme do hor – do Chile… Do And.

A tam mě čeká ten rozhovor…

Na úpatí And jsme dorazili za dvě hodiny. Z New Hampshiru to byl slušný výkon. Hádám, že letadlem by to trvalo tak pět hodin. Ztráta času.

Po zelených, travnatých plošinách se pásly ovce a na mě to už bylo vážně moc. Už skoro měsíc jsem nejedl a útroby se mi bolestivě svíjely, když nedostávaly vláhu.

Odtrhnul jsem se od Belly a popadl první ovci, co mi přišla pod ruku. Byla absolutně nepoživatelná, ale stejně jsem si nechal její krví omýt stěny krku, abych je aspoň trochu uklidnil. Znechuceně jsem ji pustil a vrčel žízní do trávy, když jsem se snažil sebrat.

Zaslechl jsem trhání a sání. Zvedl jsem oči ke směru toho zvuku. Bella rozervala ovci v půli a skláněla se k jejím vnitřnostem jako ke krvavé studánce. Po chvíli se vynořila z jejího břicha s obličejem totálně pokrytým krví bez jediného bílého místa. Setřela si ji dlaněmi od vrchu čela až k bradě a zařvala na plné hrdlo k nebi s vyceněnými zuby.

Dostal jsem se k ní a vzal její obličej do dlaní.

„Pila jsi ze zvířete,“ zamumlal jsem překvapeně a zkoumal její oči. Samozřejmě se to na nich neodrazilo.

„Už jsem to nemohla vydržet. A ještě, když jsem viděla, jak piješ, bylo mi jedno, z čeho to je. Hlavně, že to teklo,“ odpověděla. Stále jsem na ní měl svoje ruce. Už jsem na ni mohl sahat, aniž bych potom odletěl deset metrů daleko. S tou krví byla tak neodolatelná. Nebláznil jsem jen ze žízně, ale hlavně z ní. Z jejích křivek. Doufal jsem, že až si promluvíme, zjistím, že ale její povaha je příšerná, a tak ztratí to kouzlo, co se kolem ní stále rozprostíralo. Jinak jsem v hajzlu. Poslední, co by mi scházelo, je zamilovat se do ženy, která mě bude nenávidět – která mi nikdy neodpustí, že jsem ji zabil. To by bylo vážně inteligentní.

„Musíme na vrchol,“ řekl jsem po chvíli a kývl k horám nad námi. „Dřív, než se dostaneme do blízkosti lidí. Ty nemáš sebeovládání a moje je potom roce s tebou a hladovění značně pocuchané. Potřebuju se napít, kurva!“ zabědoval jsem a rozeběhl se nahoru. Proboha, chci pumu. A já si jich pár ulovím, ale zatím to tu byla samá lama. Ale Chile je hnízdo amerických pum. Někde tu na mě bude čekat.

„Co lovíš?“ zeptala se Bella.

„Pumu,“ hlesl jsem napůl úst a pročesával pohoří očima.

„Ty se nekrmíš na lidech,“ konstatovala.

„Ne,“ odpověděl jsem stručně a zachytil pach toho šťavnatého masožravce. Vydal jsem se po jeho stopě a přeskočil kus rozlámané skály. Pod ním si to vykračovala puma. Když zaregistrovala můj pach, který byl pro zvířata jako alarm, nahrbila se a zavrčela. Napodobil jsem ji a skočil jí po hrdle, co jsem rozerval na kusy. Hltal jsem nenasytně její krev a ani si ji nenechal poválet na jazyku a ocenit její čistotu, kterou zajišťovala nedotčená příroda kolem.

Chtěl jsem se ještě dodělat jejími mláďaty, které jsem ucítil při skoku, ale na těch se už krmila Bella. Nevýhoda dětí. Všechno vám sežerou.

Červená mlha před mým zrakem se rozplynula a já spokoje přivřel oči. Konečně jsem se mohl najíst. Byli jsme totiž teď pořád na útěku. Jednou jsem ji neuhlídal a ona za bílého dne zmasakrovala celou čtvrť v Kanadě. Přišel jsem pozdě a už nebyl čas na úklid. Sebral jsem ji a doufal, že se v kanadských podmínkách naše pachová stopa ztratí. Do hajzlu s Demetrim.

Bella upustila na zem poslední mrtvé mládě a těžce dýchala, jako kdyby si potřebovala odpočinout.

„Tak? Jak ti to chutnalo?“ chtěl jsem vážně vědět. Olízla si špičky prstů a zatvářila se zmateně.

„Trochu nahořklé, ale cítím se… najezená,“ šeptla překvapeně a položila si ruku na naplněné břicho.

„Jsou to masožravci a ty jsi ještě k tomu měla mláďata. Lépe chutná už jen mládě hyeny a lva.“

„Až teď jsem si začala uvědomovat, že se živíš jinak,“ přiznala a zkoumala moje duhovky, které zase zezlátly. Byl to příjemný návrat do starých kolejí, protože se mi v nich za poslední měsíce začaly množit červené žilky. Vždycky jsem jen dopíjel po Belle, když jsem se nechal ovládnout atmosférou lovu, ale i tak jsem myslel na to, co by na to řekl Carlisle. Zabil jsem a proměnil Bellu a ještě k tomu jsem neměl daleko od toho vrátit se k lidské krvi.

„Je to čtrnáct dní od tvého první roku. Čas na rozhovor,“ oznámil jsem znenadání, i když jsem na to myslel v jednom kuse. Na to nemůžu zapomenout. Otočil jsem se na ni a přišlo mi to ještě… epičtější, když jsme tu stáli na úpatí hory, kde se do nás na volném prostranství opíralo slunce a dál nad námi mrznul sníh. Stáli jsme od sebe deset metrů a já se zhluboka nadechnul.

„Tak ještě jednou… Jsem Edward Cullen. Před rokem a čtrnácti dny jsem tě stvořil. Nakazil jsem tě svým jedem, který z tebe udělal upíra. Bylo to to nejtěžší, co jsem kdy udělal. A to nejhorší, co jsem udělal, bylo, že jsem se ti před víc jak dvěma lety naboural do snů. Neomlouvá mě to, ale musíš vědět… Ne, ty rozhodně nic nemusíš, ale já ti musím říct, že jsem netušil, že tě tím pomalu zabíjím. Nevěděl jsem, že trpíš. Po tom posledním sexu… Tys měla několikanásobný orgasmus. Tvoje srdce to nezvládlo. Měla jsi infarkt… Tvoje srdce nakonec nahodili, ale mozek ne. Byla jsi několik minut klinicky mrtvá a… Přišel jsem na to pozdě. Když jsem přišel do nemocnice, nemohl jsem tomu uvěřit… že jsem tě tak… zničil. Rok jsi spala a já se rok připravoval na tvoji proměnu. Bello, ani si nedokážeš představit, jak moc je mi to líto a jak moc bych to chtěl vrátit zpět. Stvořil jsem tě a riskoval svůj krk, protože jsem ti musel dát nový život. Ten předchozí jsem zničil. Tohle je chabá náhrada,“ dokončil jsem to a ukázal na její zářící tělo, aby věděla, co myslím. Nedala na sobě nic znát a jen si mě měřila krvavýma očima, které potemněly, ale nezčernaly úplně.

„Řekni, že mě nenávidíš… Řekni cokoliv,“ prosil jsem ji, protože ta minuta ticha mi drásala nitro.

„Víš, jak se říká, že odpouštět je božské?“ zeptala se a já přikývnul. „Tenhle rok – se vší tou silou, krásou a schopnostmi jsem si jako bůh připadala, ale teď už ne. Ne, když mám odpouštět.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 30. kapitola: