Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá touha - 25. kapitola

the break dawn


Skrytá touha - 25. kapitola

Bella dostala nečekanou pozvánku, díky které dospěje k vážnému rozhodnutí. Příjemné čtení přeje LadyS. :)
P. S.: Hrozně hrozně hrozně moc se omlouvám za dlouhou pauzu a vřele doufám, že vám to délka dnešní kapitoly vynahradí. :)

 


Ten kluk už na mě zase zírá, pomyslela jsem si trochu mrzutě, když jsem si všimla blonďaté kštice natočené mým směrem. Schválně jsem se podívala na druhou stranu a dál okusovala konec tužky.

Přednáška uznávaného historika a profesora Christiana Di Cimorelliho pro mě byla jako dar z nebes. Už od mého příjezdu do Itálie jsem se s ním pokoušela spojit kvůli schůzce, ale bylo to zhola nemožné. Profesor, pokud zrovna nebyl na cestách, působil na Filozofické fakultě v Livornu a místní rektor si ho držel zuby nehty. Byl velice pracovně vytížen a na setkání s obyčejnou americkou studentkou neměl čas.

A pak mi před týdnem přišla pozvánka na jeho soukromou přednášku! S dodatkem, že si na mě po hodině udělá čas a zodpoví mi všechny mé otázky! Nemohla jsem tomu uvěřit.

Když jsem se s tou novinkou rozběhla za Jess, myslela si, že si z ní střílím. Také by si ho ráda vyzpovídala, ale ne tolik jako já. Sice studujeme stejný obor, ale její pojetí diplomové práce je na trošku jiné úrovni.  

A tak jsme se dnes ráno obě sbalily, ani za mák by mi nedovolila jet do Livorna bez ní, a vydaly se na celodenní výlet. Dohodly jsme se tak, že mezitím co já půjdu za profesorem Di Cimorellim, ona si zajde na nákupy a provětrá svou peněženku. Sraz máme ve čtyři na Camera di Commercio.

Zaujatě jsem si zapsala poznámku z profesorova výkladu a přenesla se zpět do přítomnosti. Byla pro mě velká čest tu sedět, a ačkoliv jsem netušila, komu za ni mám vděčit, v duchu jsem anonymního příteli hluboce děkovala.

„A to je pro dnešek vše. Děkuji za pozornost, uvidíme se zítra.“ Studenti se jako na povel začali zvedat, avšak já zůstala na místě. Učebna se pomalu vylidňovala, přičemž si profesor Di Cimorelli sklízel věci z katedry. Čekala jsem, dokud nebude hotov. Blonďák, který mě tu po celou hodinu pozoroval, už naštěstí odešel.

„Á, signorina Swanová, přeci jen jste dorazila,“ usmál se na mě profesor mile, když stoupal po schodech k východu. Seděla jsem nahoře v úplně poslední řadě, kde bylo pochopitelné, že si mě nevšiml.

„Za nic na světě bych si naši schůzku nenechala ujít,“ opětovala jsem mu úsměv a poté, co si stoupla, si s ním zdvořile potřásla pravicí.

„Jsem velice poctěn, že vás poznávám osobně. Slyšel jsem o vás jen samou chválu,“ pokračoval, když jsme pomalu kráčeli po chodbě univerzity.

„Vážně?“ podivila jsem se. „Smím se zeptat od koho? Tedy, abych se přiznala, vaše pozvání mě hrozně překvapilo. Snažila jsem se s vámi spojit už několik měsíců, ale pokaždé mi bylo sděleno, že jste indisponován.“

„Ano, to je dost možné,“ zasmál se tiše a odemkl dveře od svého kabinetu. Byla to malebná útulná místnost, která na první pohled sloužila výhradně k práci. Zdi byly obložené santalovým dřevem, okna zdobily těžké tmavě zelené závěsy a mohutný stůl představoval dominantu celého pokoje. Za ním se tkvěla rozsáhlá knihovna a v koutě postávala dvě křesílka s konferenčním stolkem.

„Prosím, posaďte se,“ pokynul mi k řečeným křesílkům a já se posadila. „Smím vám nabídnout čaj? Kafe?“

„Voda postačí, děkuji,“ opověděla jsem. Přikývl a za malou chvíli už přede mnou stála orosená vysoká sklenka křišťálové vody. Napila jsem se.

Profesor se se svým kafem usadil naproti mně a opřel si kotník o koleno. „Mrzí mě, jestli jsem vás svými odmítnutími odradil, ale často se mi stávalo, že se lidé dožadovali osobních schůzek a poté se z toho vyklubaly… potíže. Má asistentka a já se snažíme takovýmto případům předejít.“

„Ovšem, chápu. Bezpečnost je na prvním místě.“ Opět jsem se napila.

„Když se mi však za vás zaručil samotný lord Ferrini, nemohl jsem odmítnout.“ Vodu, která mi doteď po doušcích hladce sklouzala do krku, jsem prudce vyprskla a rozkašlala se.

„Panebože, jste v pořádku?“ vyděsil se profesor Di Cimorelli, ale já na něho mávla rukou, aby se nezvedal. Postavila jsem skleničku na stůl a volnou dlaň si přiložila pod krk, abych zabránila dalšímu přívalu kašle.

Už jen samotné jeho jméno ve mně vyvolávalo pocit, jako by mi někdo vrazil dýku do srdce a pomalu jí otáčel. Najednou jsem nemohla dýchat, frekvence mého tepu se zvýšila na trojnásobek a oči zamlžily slzami. Mé tělo zaplavil příval bolesti, které jsem se nedokázala bránit.

Už je to déle než čtrnáct dní, co jsem o něm slyšela naposledy. Více jak dva týdny od toho osudného dne, kdy se mě můj bývalý přítel pokusil unést a poté, co se jemu podařilo mě úspěšně zachránit. Skoro půl měsíce od toho hrůzu nahánějícího okamžiku, kdy jsem se dozvěděla jeho děsivé tajemství.

Že je upír, krev sající monstrum.

A přesto přese všechno se mi po něm šíleně stýskalo. Nebylo by okamžiku, kdy bych na něho nemyslela. Všechno mi ho připomínalo: pachy, místa, činnosti… Bylo toho tolik a mé vzpomínky mě zevnitř trýznily hodinu co hodinu. Bylo to nesnesitelné.

Věděla jsem, že na můj žal existuje řešení. Cítila jsem, že na mě čeká. Věděla jsem to, přestože jsem ho od té doby nekontaktovala. Slíbil mi, že mi dá čas, abych se s tím vyrovnala. Jenže jde to vůbec?

Otázky toho typu mi v hlavě vířily neustále, ale odpovědi na ně nikde.

„Signorina, jste v pořádku? Úplně jste zbledla.“

„J-já,“ musela jsem si odkašlat, jelikož můj hlas zněl hrozně ochraptěle. „Nic mi není, jen… iniciátorem naší schůzky byl lord Ferrini?“

Zmateně na mě pohlédl. „Ano, nevěděla jste to?“

„Ne, ne, tedy, chci říct, ano, věděla. Samozřejmě.“ Doufám, že mou malou lež neprohlédl.

Zatvářil se nedůvěřivě, ale přikývl. „V pondělí jsme spolu mluvili. Říkal mi, že byste si se mnou ráda udělala rozhovor. Dle jeho slov jsem pochopil, že jste americká studentka italské historie.“

„Ano, to jsem.“

„Znáte se s Jeho lordstvem dlouho? Ptám se jen, že jsem tak troufalý považovat se za jednoho z jeho nejbližších přátel.“

„My ehm se známe, no, docela dlouho. Nějakou chvíli.“

„Zajímavé,“ pronesl a současně si promnul bradu. Pak se však usmál a položil si obě ruce na opěradla křesla. „Ale abych vás nezdržoval osobními otázkami, rád vám odpovím na vše, co vás bude zajímat.“

V duchu jsem si oddychla, že jsme ustoupili od choulostivého tématu, a v hlavě se již soustředila pouze na práci.

 

 

„No tak! Rozhodni už se konečně! Přeci tu nebudeš dřepět s tím blbým telefonem donekonečna!“ hučela jsem do sebe už nejmíň dvě hodiny a vrhala blesky na mobil v kolébce mých dlaní.

Seděla jsem na posteli uprostřed matrace v tureckém sedu a rozhodovala se, zda se konečně odhodlám zavolat svému… příteli. Vnitřně jsem tušila, že na to nyní nastal ten správný čas, ale něco jiného bylo myslet si to, a pak jednat.  

Pravda však byla taková, že jsem se bála.

Milovala jsem Edwarda celým svým rozbolavělým srdcem, ale překousnout skutečnost, že je upír, bože! Na to přeci čtrnáct dní nestačí!

Jenže po dnešku, co jsem se dozvěděla, že mi sjednal schůzku s profesorem Di Cimorellim, už jsem to dál odkládat nemohla. Tohle byl jasný projev toho, že na mě čeká. Dával mi tím najevo, že o mě má stále zájem a já už neměla sílu se mu dál vyhýbat, přestože jsem z něho měla… no, trošku ehm strach.

Už od našeho prvního setkání jsem cítila, že s ním není všechno v pořádku. Odlišoval se od ostatních lidí. Vyzařovala z něho temná aura, smyslná a nebezpečná. A abych se přiznala, možná právě tohle byl ten důvod, proč mě vždycky tolik přitahoval. Proč jsem se do něho tak rychle zamilovala a prožila s ním svůj první orgazmus.

Vždycky jsem upřednostňovala muže, se kterými jsem toho měla hodně společného. Vlastně, když se na to podívám z dnešního pohledu, jako bych chodila sama se sebou. A to byl zřejmě ten problém.

Edward byl můj úplný opak. Byl všechno, od čeho jsem si vždy držela odstup. Jenže jak se říká, protiklady se přitahují. A v mém případě to platilo dvojnásob.

Ušklíbla jsem se, skousla si ret a dotkla se jedničky na displeji telefonu. Vytočila jsem rychlou volbu a ozvalo se vyzvánění.

Nervózně jsem začala kmitat koleny.

„Bello,“ promluvil ohromeně do sluchátka pro mě tak známý, hluboký a sametový hlas a mé srdce se na pár vteřin zastavilo. „Bello, jsi to ty? Haló?“

„E-edwarde,“ oslovila jsem ho po čtrnácti dnech poprvé nahlas a hlasitě polkla. Aniž bych si uvědomila, že brečím, mi přetekly slzy po tváři a já pevně stiskla víčka. Tiše jsem popotáhla a neohrabaně si je setřela hřbetem volné ruky. „Edwarde,“ zopakovala jsem již bez zadrhnutí a vychutnávala si, jak mi jeho jméno příjemně sklouzlo po jazyku.

Ach bože, jak moc mi chyběl!

I po tom všem, co se nedávno odehrálo, a se všemi fakty, jsem si ho přála mít vedle sebe. I s tím rizikem, že bych se ho bála dotknout.

„Nemůžu uvěřit, že tě slyším,“ pokračoval a já se pro sebe usmála. „Dio mio! Jako by se se mnou točil celý svět.“

Smutně jsem se zasmála. Poslouchat Edwarda pro mě bylo jako rajská hudba. Milovala jsem jeho hlas, milovala jsem jeho. „Já… J-já..." Chtěla jsem něco říct, ale netušila vlastně co. Jako by se ve mně uvolnila záklopka, která držela všechny mé emoce na uzdě, a mě zaplavila salva potlačovaných pocitů.

Zalapala jsem po dechu a zakousla se do svinuté pěsti.

„Nemusíš nic říkat, lásko. Jen to, žes mi zavolala… neumíš si představit, co to pro mě znamená.“

„Ach, Edwarde! Já už takhle nemůžu!“ vyhrkla jsem najednou horlivě a naplno se rozvzlykala. „Strašně mi chybíš! Někdy mám až pocit, že mě to zabíjí, fyzicky mě bolí, že jsem od tebe odloučená. Dnem i nocí po tobě toužím, každou minutu, vteřinu. Bez tebe jako by všechno zčernalo. A přesto nemůžu… nemůžu na to přestat myslet. Na tvé tajemství, pravou podstatu.“ Musela jsem to ze sebe všechno dostat. Potřebovala jsem se mu vyzpovídat. „Nechci tě ztratit,“ brečela jsem, „miluji tě a nevím, co si mám počít.“

„Amore mio, per favore, neplakej. Trhá mi to srdce, když tě slyším.“

„Edwarde -“

„No, aspetta, víš, že máš tolik času, kolik potřebuješ. Vždycky tu pro tebe budu, miláčku, nikdy mě neztratíš. Nikdy.“

„Jenže mě to ubíjí! A bojím se, že už to dlouho nevydržím.“

„Carissima, tohle mi nedělej. Nemůžu snést, když tě slyším takhle se trápit. Co mám dělat? Řekni. Snesl bych ti modré z nebe, udělal bych pro tebe všechno na světě.“ Na chvíli se odmlčel. „Mám za tebou přijet?“ Při těchto slovech se mi bláznivě rozbušilo srdce a já nevěděla, zda strachy nebo vzrušením. „Mohl bych tam být do deseti minut. Nebo si můžeme povídat, uhradím ti celý účet za protelefonování, to je to nejmenší. Jen prosím něco řekni, jinak opravdu zešílím.“

Nemůžu uvěřit, že mě v takovém okamžiku dokázal rozesmát, ale povedlo se. Potichu jsem se zachichotala a utřela si hřbetem dlaně mokrý nos. „Já bych… přála bych si,“ naštvaně jsem vydechla vzduch z plic, když se mi nedařilo vyjádřit své pocity, „chtěla bych, abys přijel.“ A když jsem to konečně vyslovila, byla to pravda, uvědomila jsem si zaraženě.

Myslela jsem si, že jsem se za poslední dny zmítala mezi dvěma názory ohledně Edwardovy pravé podstaty, ale přitom jsem celou dobu ve skrytu duše věděla, že bych ho nikdy nedokázala doopravdy opustit.

Byl to muž, kterého jsem milovala. Byl celý můj život, druhá polovina, důvod mého bytí. A skutečnost, že není člověkem, mou lásku k němu nijak neměnila. Naopak ji prohloubila.

„Přijeď,“ pravila jsem s ještě větším odhodláním a posadila se na paty, matrace se pod mými koleny propadla.

Slyšela jsem, jak Edward v telefonu ostře zalapal po dechu. Mé rty se stáhly do úsměvu „Jsem tam do deseti minut. Arrivederci, cara mia.“ A s tím ukončil hovor a mně se ve sluchátku ozvalo jen otravné tůtání.

S bušícím srdcem jsem odložila telefon na noční stolek a padla zády na postel. Nemohla jsem tomu uvěřit, já to fakt udělala!

„Edward sem přijede,“ prohlásila jsem rozjařeně a zakryla si ústa dlaní. Panebože, co budu dělat? Co když uteču, budu se ho bát? Nebo nejhůř, rozbrečím se?!

„Ne, nic takového se nestane,“ vštěpovala jsem si odhodlaně a posadila se. Odraz v zrcadle přidělaném na šatní skříni mě vyděsil. Vypadala jsem hrozně. Volné domácí tepláky, roztrhané tričko, rozmazané šminky a vlasy ledabyle stáhlé do culíku. Takhle si rozhodně nepřeju přivítat svého přítele po čtrnáctidenní pauze. Bože, příšerná představa.

Za necelých osm minut už jsem na sobě měla příjemné letní šaty, hnědé lokny rozpuštěné a tvář jemně nalíčenou.

„To už je mnohem lepší,“ usmála jsem se na sebe do zrcadla.

Vtom se ozval domovní zvonek a můj klid se rázem vypařil. Kolena se mi rozklepala, dech zrychlil a tep zvýšil.

„Ježíši,“ zašeptala jsem si pro sebe a přiložila si dlaň na čelo. „Jen klid, ty to zvládneš, jen klid.“

Roztřeseným prstem jsem mu odzvonila a napjatě přešlapovala na místě naproti dveřím. Myslím, že jsem zažívala nejdelší vteřiny ve svém životě.

Nastražila jsem uši, abych slyšela pohyb na chodbě, ale bylo naprosté ticho. Začala jsem si kousat dolní ret.

Když se najednou ozvalo tiché zaťukání, málem jsem vyskočila z kůže. Panenko skákavá, je tady.

Hlasitě jsem polkla a na nejistých nohou udělala krok vpřed, se zatajeným dechem jsem otevřela.

 

 

(Při psaní této části jsem poslouchala tuto píseň a do jisté míry se jí nechala ovlivnit, a tak ji k tomu doporučuji. :D ) 

 

Měla jsem pocit, že se žalem rozpustím. Hleděla jsem na Edwarda jako na zjevení a modlila se, aby to nebyl pouhý sen. Vypadal jako vždy úžasně. Na sobě měl úzké tmavé kalhoty, bílou košili, u které měl poslední dva knoflíčky rozepnuté, takže mu krásně vynikala bezchybná hruď, a černé kožené polobotky. Na nose mu seděly sluneční brýle, přestože bylo venku zataženo.

Nemohla jsem se na něho vynadívat. V očích mě štípaly slzy, až jsem viděla rozmazaně, a hruď se mi svírala potlačovanou bolestí. Přerývaně jsem dýchala.

Přišlo mi to jako věčnost, co jsem ho neviděla. Díra v hrudi, kterou jsem od našeho odloučení pociťovala, jako by nikdy neexistovala. A přesto jsem cítila náznak strachu, který mě obaloval jako neviditelný plášť. Ach b-bože!

„Lásko,“ zašeptal srdcervoucně a já hluboce vzlykla, až jsem se přikrčila. Neschopna slova jsem zavrtěla hlavou a naznačila mu, ať jde dál. Potom jsem se otočila na patě a utekla do obýváku, kde jsem se stočila do klubíčka v křesle. Proč, proč, proč? Proč jsem se nedokázala udržet? Musím se přeci vzpamatovat!

„Bello?“ Jeho nejistý hlas se nesl obývákem a já prudce pozvedla tvář. Vyskočila jsem na nohy a stydlivě si otřela mokré tváře a nos.

„O-omlouvám se.“

„Ach, miláčku, nemusíš se za nic omlouvat,“ pronesl něžně a nepatrně natočil hlavu na stranu. Na očích měl stále brýle. Nevím proč, ale najednou jsem se mu zatoužila podívat do očí.

Jako by to vycítil, sklonil hlavu a pomalu si je sňal. S neskrývanou dychtivostí jsem čekala, až se na mě podívá. A když to udělal, bylo to, jako by do mě udeřil blesk. Jeho karmínově rudé duhovky se mi zařezávaly do duše, drásaly mi srdce, nicméně mě okouzlily stejně jako posledně. Nevím proč, ale přišlo mi, že k němu tak nějak patří. Barva sice byla děsivá, ale k němu se jednoduše hodila.

A abych se přiznala, dokonce se mi líbil víc s rudýma očima než se zelenýma – samozřejmě bych to nikdy oficiálně nepřiznala.

Edward se na mě posmutněle usmál a já mu úsměv nešťastně oplatila.

Oba jsme stáli na opačných stranách pokoje jako boží umučení a navzájem se pozorovali.

„Bello, carassima, prosím, řekni něco,“ prolomil Edwarda skřípající ticho a já si povzdychla.

„Nevím… nevím, co mám říct. Po pravdě, tohle jsem vůbec neplánovala.“

Edward se zatvářil zklamaně a smutně zároveň. „Mám odejít?“

„Ne!“ vyhrkla jsem tak rychle, až jsem tím překvapila sama sebe. Edwardovi to vyvolalo pobavené zacukání koutků a mně se okamžitě zbarvily tváře do nachova. „Dáš si, ehm, něco? Mám tu Colu, džus nebo -“ Když mi došlo, co za blbost jsem vypustila z úst, měla jsem chuť zachovat se jako pštros a zavrtat hlavu do země. Líce mi teď doslova hořely.

Edward se nadechl, aby něco řekl, ale poté se zasekl a zavrtěl hlavou, jeho pohled mluvil za vše.

Odkašlala jsem si. „Posadíš se?“ zeptala jsem se ho a sama se opět stočila do křesla. Přikývl a usadil se na gauč naproti mně přes konferenční stolek. Takhle jsme na sebe zírali dobrých pět minut, než mi přišlo ticho naprosto neúnosné a musela ho něčím zaplnit.

„Edwarde, já…“ Natáhla jsem před sebe ruku, jako bych se ho chtěla dotknout, ale pak jsem dlaň stiskla v pěst a zase se shrbila.

Pohled v jeho karmínových očích byl tak intenzivní, až jsem se zachvěla. Topila jsem se v nich jako v krvavé lázni a najednou jsem nevnímala nic jiného kromě jeho. Ach bože! Byla jsem doslova omámená, v pasti.

Má láska se ve mně rozhořela jako pochodeň, pohltila mě zevnitř a zastínila všechno ostatní. Neschopna zhola ničeho jsem zalapala po dechu a přitiskla se do rohu křesla. Srdce mi bušilo jako o závod, ve spáncích tepalo a třas ovládl celé mé tělo.

Netušila jsem, co se to se mnou děje. Naprosto jsem nad sebou ztratila kontrolu, a jediné, nač jsem dokázala myslet, byl on. Edward. Upír sající lidskou krev. Má láska.

Jeho oči pozřely mou duši, když se zvedl a obluzeně se ke mně přiblížil.

„Bello,“ zašeptal a já otevřela ústa. Nemohla jsem promluvit, nemohla jsem nic.

Klekl si před křeslo a natáhl ke mně ruku. „Lásko,“ špitnul, utonulý ve vzájemném pohledu.

A já, aniž bych si uvědomovala své pohyby, jsem svoji dlaň vložila do jeho. Nečekaný dotek, jako by rozzářil vzduch kolem nás a nabyl ho elektřinou. Jiskra, která mezi námi přeskočila, projela celou mou nervovou soustavou a vyústila někde poblíž žaludečního traktu.

„Bože můj!“ zasténal Edward a pohlcený citem, který se mu zračil v očích, se předklonil a přitiskl své rty na mé.

A já s pocitem naprostého štěstí uvolněně vydechla a polibek mu oplatila.

„Edwarde, ach, ano,“ mumlala jsem mu do chladných sladkých rtů a nechala se opájet touhou, která mě celou zaplavila.

Učarovaně jsem mu zapletla prsty do vlasů a nechala se obejmout v mocném objetí jeho paží. Přitom jsem mu horlivě opětovala polibky, a jakmile jsem na rtech ucítila mírný tlak, bez odporu je rozevřela. Naše jazyky se setkaly ve vášnivém střetnutí a naše touha ještě vzrostla. Začínalo to být neúnosné.

„Prosím,“ zakňučela jsem do polibku a vtáhla jeho tvrdé, přesto tak poddajné rty do úst.

„Bello,“ řekl a políbil mě, „seš si jistá?“

Mírně jsem se od něho odtáhla a vroucně se mu zahleděla do očí překypujících láskou. „Naprosto.“ Má odpověď byla bez jediného zaváhání, okamžitá a pevná. Usmála jsem se.

Žár v jeho očích okamžitě zintenzivněl, až se změnil v ďábelské ohýnky. Srdce mi zaplesalo vzrušením, zamrkala jsem. 

„Ach bože, Bůh je mi svědkem, že tě miluji a navždy budu,“ zasténal a nato mě neuvěřitelnou rychlostí popadl a vyhoupl do náruče. Svět se se mnou zatočil, ale to už jsem ležela na nadýchaných poduškách ve své posteli a Edward mě tiskl svou vahou k matraci.

„Miluji tě, miluji tě, miluji tě,“ opakoval stále dokola, když mě pusinkoval po tváři, krku, až k výstřihu. Zarazil se a s otázkou v očích na mě pohlédl.

Něžně jsem se usmála a vzpažila vpřed. Hlasitě polkl a chytil tenkou látku sukně, pomalu a velice mučivě mi šaty přetáhl přes hlavu. Nadzvedla jsem se, abych mu práci ulehčila.

Protože jsem pod nimi neměla podprsenku, jeho krvavý zrak se upřel na má odhalená ňadra. Toužebně se na ně zadíval a já se prohnula jako luk, abych se mu doslova nabídla, poněvadž, upřímně, neprahla jsem po ničem jiném než po jeho dotyku.  

„Jsi tak nádherná, nádherná.“ Uchváceně zvedl ruku a potěžkal jedno mé prso. Skučivě jsem zasténala a zavrtěla se, abych se mu ztvrdlou bradavkou otřela o vnitřek dlaně.

Edward neodolal a stiskl růžové poupátko mezi palcem a ukazováčkem a promnul ho.

„Ach ano,“ zavzdychala jsem.

Šibalsky se usmál a věnoval stejnou péči i druhému kopečku mužského potěšení. Bože! Bylo to tak krásné!

„Edwarde,“ zasténala jsem prosebně.

A on, aniž by se zeptal, oč žádám, se sklonil a vtáhl jednu mou bradavku do úst. Sykla jsem a eroticky zapředla, tohle je prostě lahoda!

Edward se dobrých deset minut věnoval mým ňadrům a já ke konci myslela, že zešílím. Lízal je, sál je, kousal! Při těchto chvílích jsem málem omdlela zděšením, avšak překvapivě to mou touhu naopak znásobilo. A možná právě vědomí, že jeho ústa jsou nástrojem smrti a nebezpečí, mě tolik vzrušovalo. Bože, jsem pošahaná!

„Prosím,“ vzdychla jsem udolaně. Byla jsem tam dole úplně rozbolavělá a potřebovala ho. Ihned.

„Carissima, opravdu seš připravená? Možná… možná bych ještě dokázal… přestat.“

„Ne! Edwarde, prosím! Já tě potřebuji, miluji tě a chci tě! Teď hned!“ To poslední už jsem skorem zavrčela.

A jeho odpovědí bylo, že mi přejel od podkolení po stehně až k boku a jedním škubnutím ze mě serval kalhotky. Jeho dotyk studil i žhnul zároveň. Zmítaná v silných emocích jsem si skousla dolní ret a prohnula se v zádech.

„Jsi tak hebká.“ Jeho slova doprovázelo laskání mé pokožky poblíž klínu, kde jsem ho toužila mít nejvíce. Zavzdychala jsem.

Něžně mi rozevřel stehna a pátravými prsty přejel po štěrbince. „Tak vlhká,“ prohlásil mlsně, když s nimi vjel mezi záhyby mého ženství. Počal se se mnou láskyplně mazlit, dlaní mi přejel přes bříško ke křivce boku a vtiskl mi na rty polibek. „Tak sladká,“ dodal s úsměvem a já mu ho šťastně oplatila.

Opile jsme se políbili a jeho dva prsty uvnitř mého nitra se pohnuly. Halasně jsem zasténala a Edward se do mě jal pronikat, nejdříve škádlivě, poté hlouběji. Zaplavovalo mě čiré šílenství. Otevíral si mě svou rukou a nechal se zmáčet mými milostnými šťávami.

„Ach, Bello, tohle je ta nejopojnější vůně, která existuje,“ špitnul a zhluboka nasál vzduch. „Tvá esence mě šimrá v nose, dráždí všechny mé smysly a zastiňuje zdravý rozum.“ Při jeho proslovu měl zavřené oči a já okouzleně pozvedla ruku, abych se dotkla jeho tváře. Byl nádherný, jako dokonalá socha vytesaná do kamene. Bříškem palce jsem mu přejížděla po líčku. A pak otevřel víčka.

Můj úlek a zalapání po dechu ho vylekalo. „Bello?“

„Edwarde, tvé… oči.“ Červeň, na kterou jsem si již začínala zvykat, pohltila barva onyxu a na mě nyní shlížely černočerné duhovky.

Instinktivně odvrátil tvář, já ho však donutila, aby neuhýbal. „Počkej, chci tě vidět.“

Nejistě mi pohlédl do mých oříškových a já ho fascinovaně pozorovala.

„Prosím, neboj se mě, neublížím ti. Nikdy za milion let,“ pravil horlivě.

„Já se přeci nebojím,“ odpověděla jsem a překvapivě to byla pravda. Necítila jsem jediný náznak strachu či obavy o svůj život. Možná jen nevíru, ale i tu předčila láska, která pohlcovala mé srdce.

„Cara mia,“ zasténal hrdelně a sklonil se, aby mě vášnivě políbil. Bouřlivě jsem mu vycházela vstříc.

„Teď, lásko, teď!“ vykřikla jsem a Edward mi doširoka roztáhl nohy. Na vteřinu zmizel, přičemž jsem ucítila závan vzduchu, jako když je průvan, ale to už se nahý – o můj bože, on se za tu vteřinu svlékl! – uveleboval v kolébce mých stehen a chystal se do mě vniknout.

„Ti amo,“ zašeptala jsem zaníceně. Prostě jsem to musela říct, bylo to nutné jako kyslík k dýchání.

„Ti amo,“ zašeptal vážným hlasem a hlubokým přírazem do mě pronikl, tak hluboko, jak jen to šlo. Pojala jsem každičký centimetr jeho délky a obklopila ho svým vlhkým teplem, zcela jsem ho v sobě sevřela a Edwardovi z pootevřených úst unikl blažený sten. Zhoupl se v bocích a započal salvu smyslných přírazů, které mi braly dech.  

„Ano,“ pobízela jsem ho a pohybovala se s ním v tempu, které rozhodně nebylo mírné a něžné. „Bože, Edwarde. Ano!“ Nechtěla jsem, aby se mnou sehrával něžňoučkou hru. Zatoužila jsem okusit jeho podstatu, přála jsem si, aby propadl své vášni a ukázal se mi v pravém světle.

Zvuk, který mu unikl z hrdla, se nepodobal žádnému lidskému ani zvířecímu, byl hluboký, nebezpečný a ve mně rozdmýchal žár nevýslovné vášně. Hlava mu klesla na mé rameno, pak se odtáhl a zanořil se do mě ještě hlouběji. Zakřičela jsem. Tak silně jsem to prožívala.

Jeho ústa se mi mezitím přisála k levé bradavce a já začala pociťovat přicházející orgazmus.

Svírala jsem mu tvrdá svalnatá ramena a přitahovala si ho blíž, dychtila jsem cítit jeho studené tělo na svém rozpáleném. Polohlasně zaklel, temně a divoce. Jeho penis ve mně neúnavně proklouzával a s každým neúprosným pohybem pánve mě dováděl k naprosté extázi.

„Už… nemůžu! Já… ááá! BOŽE!“ Něco tak silného jsem v životě necítila. Zaplavilo mě bílé světlo, pohltilo všechno kolem mě a zanechalo po sobě pouze nemilosrdné stahy v mém lůně. Třásla jsem se tak silně, až mi drkotaly zuby. Bylo to… pro něco takového ani neexistovala slova, bylo to jednoduše nepopsatelné.

Edwardovo tělo se otřáslo, což byl důsledek toho, že došel stejného vrcholu jako já. Mocné otřesy jeho penisu mi do dělohy vpouštěly životadárné semeno, ze kterého však nikdy nevzklíčí dítě. V té chvíli mě myšlenky ohledně jeho smrtelnosti nepřišly na mysl, ale přesto mě v hrudi záhadně píchlo, jako když si do nohy zapíchnete střep.

„Tohle bylo… bože můj, Bello, nikdy jsem necítil… nechápu…“ Líbilo se mi, že neměl slov. Znamenalo to, že to prožíval stejně jako já.  

„Ššš,“ zašeptala jsem mu do ucha, vískající ho přitom ve vlasech. Tvář měl opřenou o mou hruď, a i když se podpíral, aby mě svým tělem nezalehl, část jeho váhy jsem pociťovala. Byl to krásný pocit. „Nemusíš vůbec nic říkat.“

„Něco ano,“ řekl a nadzvedl hlavu, aby se mi mohl podívat do očí. Jiskřivým pohledem mě propaloval opět svýma karmínovýma očima a něžně mě pohladil po tváři. Pak mi palcem promnul rty.

„Miluji tě.“ Slzy mi rázem zaplavily oči a hrozilo, že přetečou. I jemu se leskly, ale jiným způsobem.

„A já tebe, navždy.“

„Navždy,“ pronesl pevně a svá slova stvrdil ve smyslném polibku.


Milí čtenáři, hrozně MOC, MOC, MOC, MOC, MOC, MOC mě mrzí, jak se vydání této kapitoly opozdilo, a doufám, že mi časové prodlení časem odpustíte. Nejdříve mi totiž článek vrátili - takhle to dopadá, když člověk opravuje kapitolu v půl jedné ráno - a samotné vydání také není hned. Vlastně trvalo nejdéle za dobu, co jsem na stmivani.eu. Ale přikládám to tomu, že byly Vánoce a každý toho měl nad hlavu, včetně mě. A abych se přiznala, dnešní díl mi dal taky pěkně zabrat, jelikož jsem se asi v půlce zasekla a nemohla se tehdy pohnout dál. Navíc mi do toho skočily i osobní záležitosti plus nemoc. Ale slibuji vám, že se budu co nejvíce snažit, aby se to již neopakovalo, už hlavně proto, že nám zbývá posledních pět kapitol do konce. Pokusím se povídku do Silvestra dokončit, jelikož už mám našlápnuto na novou, kterou začnu vydávat po Novém roce. Vaše autorka LadyS, příště ahoj. :D

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá touha - 25. kapitola:

 1 2   Další »
15. Petronela webmaster
11.09.2016 [15:49]

PetronelaJak už jsem psala, ta holka v tom lítá Emoticon. A co bude dál?
Blbá otázka, když tu mám ještě pár kapitol předepsaných - takže jdu pokračovat, když už jsem půl dne strávila nad čtením a práce se mi na stole nepřestala vršit.

05.08.2014 [0:41]

KateDenali11Mně osobně se ta délka nelíbila, ale to jen díky tomu, kolik je teď hodin. Emoticon Rozhodně mi to ale zpříjemnila ta písnička, skvělý výběr... Emoticon Jen ta malá poznámka pod ní lehce rušila ve čtení... Chvíli jsem si myslela, že Bella Edwarda sežere, úplně to tak vypadalo. Emoticon Pět kapitol? Emoticon To jsem zvědavá, jak tohle zakončíš... I když svůj odhad mám.
K.D.11

10.01.2014 [16:25]

Mispool Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.12.2013 [14:42]

SusannaMartin Emoticon nádhera

11. C?roline
30.12.2013 [11:52]

Úžasné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. T.
30.12.2013 [7:35]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. Jasmínka
29.12.2013 [21:11]

Krásný dílek :) moc se těším na další :)

8. Niki
29.12.2013 [16:34]

úžasné.. konečně je to tu ... tak jsem zvědavá na další Emoticon Emoticon Emoticon

7. monča
29.12.2013 [16:25]

úžasný, rychle prosím další, to čekání je nekonečné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. bara
29.12.2013 [15:55]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!