Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá touha - 12. kapitola

27.09.2013 (14:30) • LadyS • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 6219×

„Máš všechno?“

„Jo, myslím, že jo.“

Jess přikývla a povzdychla si. „Chceš, abych s tebou šla dolů? Nebo…“

„Ne, ne, to je v pořádku. Schody ještě sejít zvládnu.“

Zachichotala se. „Tak dobře.“ Přistoupila ke mně a na pár vteřin mě objala. „Až se vrátíš, budeš mi všechno vyprávět. Přísaha nepřísaha!“

„Tak fajn,“ zasmála jsem se a vykroutila se z jejích paží. „Slibuju.“

Vyšly jsme spolu na chodbu a já si zamkla byt, otočily jsme se k sobě čelem. „Tak zatím.“

„Měj se, Bello, a držím palce!“ Při chůzi pozpátku zvedla obě pěsti a pak jsme se každá vydaly opačným směrem.

Venku před domem už na mě čekala černá limuzína, kterou jsem se vezla i poprvé, a nastoupila dovnitř. Edward již seděl vyšnořený v zadní části a já si k němu přisedla.

„Buonasera, cara mia,“ pozdravil mě s hříšným úsměvem na rtech a já ho na přivítanou sladce políbila.

„Buonasera.“ Uvelebila jsem se v pohodlných kožených sedačkách a bokem se natiskla k Edwardovi, objal mě kole ramen. Limuzína se rozjela.

„Jsi nervózní?“

„Vadí to?“

„Ani v nejmenším. Každý, kdo má trochu rozum, je z nadcházejících hodin neklidný. Je to normální.“

„Alespoň něco.“ V hrudi mu zabublal tichý smích a něžně mě líbl do vlasů.

Jeli jsme poměrně dlouho, typla bych to na takovou hodinu a půl až dvě čisté jízdy. Slunce už samozřejmě zapadlo a za okýnky limuzíny se míhala pouze černočerná tma. Pro uklidnění jsem chytla Edwardovu dlaň a propletla si s ním prsty.

„Ty to zvládneš, uvidíš,“ zašeptal mi do ouška a políbil na tvář.

„Doufám,“ povzdychla jsem si zamyšleně.

„Támhle,“ ukázal z ničeho nic Edward do dáli. „Vidíš ta světla? To je místo konání druhého mysteria.“

„Není tam… voda?“ Zdálo se mi, že okolo nich vidím míhat se třpyt jezera.

„Ano. Abych byl přesnější, bude se konat na vodě.“

„Co?“ podivila jsem se vyjukaně.

Roztomile se zachechtal. „Uvidíš.“

Ani ne za pět minut jsme byli na místě a vystupovali.

„No páni,“ pravila jsem. „To je… ani nevím, jak to popsat.“

„Uchvacující?“

„Jo, přesně.“

Edward mi nabídl rámě a společně jsme se vydali k býlím obřím stanům, které stály před inkoustově černým jezerem s širokánskou plovací podlahou použitou jako parket pro lidi. Celá ta plocha byla osvícená a olemovaná tisíce bílými lampiony, žárovičkami a vysokými lampami, takže hojnost světla tam byla jako v místnosti. Neskutečné.

„Bello, ve stanu číslo jedna tě připraví. Já budu na jezeře, kde mě poté můžeš vyhledat, ano? Nebo si tě spíš vyhledám sám,“ špitnul a já se zachvěla. Já byla opravdu nedočkavá!  Políbil mě na hřbet dlaně jako za starých časů a zmizel ve tmě.

Odebrala jsem se tedy do stanu.

„Buonasera, signorina,“ pozdravila mě slečna, se kterou jsem už dřív tu čest měla, hned u vchodu. Takže ty dívky jsou opravdu najaty nonstop, jsou do všeho zasvěcené. Paráda.

Dívka v bílém mě vzala za ruku a odtáhla do části, která připomínala kostymérnu ve filmech. Posadila jsem se k jednomu z četných zrcadel, která byla umístěná vedle sebe, a černovlasá Italka se dala do práce.

O dvě hodiny později mi hlavu zdobil důmyslný uvolněný účes a tvář jsem měla nádherně nalíčenou; výrazné elegantní líčení doplněné skleněnými kamínky na spáncích a ve vnitřním koutku očí.

Nejvíc fascinující však byly mé ozdobené rty. Rudé kamínky byly ze začátku nepříjemné, leč pak jsem si zvykla a celek mé přípravy byl… ohromný. Extravagantní, avšak půvabný. Vypadala jsem jako dočista jiný člověk, nebo spíš nádherné stvoření z jiné planety, jo, to je přesnější.

„Signorina, per favore.“ Služebná mi naznačila, ať si stoupnu, takže jsem se zvedla a postavila doprostřed místnosti. A děvčata, která se k nám mezitím připojila, se shlukla vedle mě a počala mě svlékat, jak jinak.

Když jsem byla zcela nahá, jedna z dívek mě vzala za ruku a odvedla do vedlejší místnosti, koupelny. Rukou ukázala ke sprchovému koutu, tak jsem si tam vlezla a chtěla zapnout sprchu.

„No, aspetta,“ zastavila mě Italka a já pokrčila rameny. Čekala jsem. Do koupelny vešlo další děvče a v ruce drželo zvláštní lahvičku s rozprašovačem na konci. První služebná uvolnila místo u sprchového koutu nově příchozí, a ta rozevřela skleněné dveře dokořán. A začala mě obstřikovat tím, co přinesla. A jak jsem zjistila, byly to stříbřité třpytky na tělo.

Trvalo asi čtvrt hodiny, než celé mé tělo; od krku, po ňadra, bříško, záda, mou štěrbinku a zadeček až k nohám; stehnům a lýtkám, posprejovala. Ke konci jsem vypadala jako… diamant. Ano, leskla jsem se a blyštila jako naleštěné drahé kamenní. Byla jsem úchvatná.

Bohužel jsem tam musela sečkat ještě dalších patnáct minut, než třpytky na mé kůži seschly, aby nespadaly. Pak jsem mohla vylézt.

Dovedly mě zpátky do kostymérny, kde čekal zbytek služebných. A ta uprostřed už pro mě v rukou třímala boty. A ne ledajaké. Když je mé oči spatřily, srdce se mi rozbušilo. V životě jsem něco takového neviděla, ale… oněměla jsem úžasem.

„Páni,“ vypadlo ze mě nevědomky. Dívky se tiše zachichotaly. Bezděčně jsem natáhla pravou nohu a dívka mi lodičku obula. A poté druhou.

Všechny mi ukázaly směr k zrcadlu.

„Óh!“ Odraz, který mé zornice spatřily, byl… Bytost naproti mně jednoduše nemohla býti člověkem, neboť něco tak krásného, smyslného a… dokonalého nebylo stvořené pro tento svět. Ne, zhola nemožné.

„Sei bella, signorina.“

„Grazie,“ poděkovala jsem ochraptěle. Byla jsem naprosto okouzlená sama sebou, připravená o hlas.

Otočila jsem se k italským služebným čelem a nazvedla obočí. „E il residuo?“ Musí mi přeci dát ještě něco na zakrytí choulostivých partií, ne?

Všechny se nechápavě zamračily. „Finito,“ odpověděla mi jedna z nich.

„Finito?“ zopakovala jsem po ní nechápavě. Hloupě jsem na ně civěla a v mozku mi šrotovalo. Oh, do prčic! Secvaklo mi a následkem toho se mi rozkolísal tep. Pochopila jsem. Nával studu a hanby mi náhle ovládl veškeré vnímání a já měla tendenci drapnout první věc, která by mi přišla pod ruku, a zakrýt se. Můžu být přenádhernější, ale jít ven… kde se koná nějaký večírek nebo recepce pod hvězdami na vodě a být tam, jak mě pán bůh stvořil?! S třpytivým zadkem, ňadry a odhaleným rozkrokem?!

Ani náhodou! Křičelo jedno mé já, to, které mělo všech pět pohromadě a bylo soudné. Ale to druhé, víc náročnější a odvážné, neslušné a nestoudné… chtělo vejít mezi všechny ty boháče a natřít jim to.

„Ach bože, stala se ze mě ujetá masochistka!“ vykřikla jsem anglicky zděšená ze sama sebe. Služebné mi naštěstí nerozuměly.

Nerozhodně jsem přešlapovala na místě a koukala se skrz vlající dveře stanu ven. Přeci nemůžu doopravdy přemýšlet o tom, že se vydám do společnosti úplně nahá?! To je proti všem morálním pravidlům!

Jenže ty tady neplatí, šeptal mi tichý hlásek v nejzapadlejším koutě mé mysli. Tohle jsou mysteria a ty právě procházíš iniciačním obřadem. Přece sis opravdu nemyslela, že to bude procházka růžovou zahradou?

Nervózně jsem si povzdychla. Jestliže se nepodrobím, ztratím Edwarda, nadobro. A pravdou je, že on by to možná pochopil, ale já ne! Já bych se s jeho ztrátou nikdy nesmířila, tudíž nesmím dopustit, aby nás něco jako má nechuť či morální konexe rozdělily.

Vypnula jsem hruď a pozvedla bradu. Jsem Isabella Swanová, novicka roku 2013 a přicházím.

Vyšla jsem do černočerné tmy a nechala se vést osvícenou cestičkou směrem k jezeru. Okolo mne nikdo nebyl, ale na vodě se pohybovaly davy lidí, kteří byli ve večerních robách. Úžasné, ženy tam mají dlouhé šaty a ty mezi ně přijdeš s holým zadkem, senzace.

Úzká cestička lemovaná svíčkami mě dovedla až k dřevěnému mostu, na jehož konci se odráželo snad nejvíce světla. Prozatím jsem byla ve stínu.

„Ty to zvládneš, Bello,“ opakovala jsem si stále dokola a vkročila na most. Vysoké nevšední podpatky klapaly na bílém dřevě a s každým krokem mi bušilo srdce rychleji. Těsně před tím, než jsem vešla na světlo, jsem hlasitě polkla a nadechla se. Načež jsem udělala krok vpřed.

Hudba v tom okamžiku přestala hrát a veškerá pozornost se upnula na mou osobu. Málem jsem se z toho skácela. Chtělo se mi utéct a zahrabat se někam hluboko pod zem. Styděla jsem se tak moc a tak příšerně, že jsem skutečně uvažovala o tom, že skočím šipku do vody a už nikdy nevyplavu nad hladinu. Cítila jsem, že je to špatné, ale namísto veškerých svých sebevražedných úvah jsem se o to víc vzpřímila v ramenou a snažíc se jít na těch chůdách ladným krokem, jsem se rozešla do hloučku. Hudba se opět spustila.  

Když jsem procházela mezi všemi zasvěcenými, samozřejmě měli škrabošky, přišlo mi, jakoby mi v němé úctě ustupovali. Nechápala jsem to. Oni byly našňoření ve večerním a já obnažená, přesto jsem nad nimi měla prazvláštní moc, které jsem nerozuměla.

Stále jsem měla chuť si zakrýt svoji štěrbinku a ňadra, ale už to nebylo tak hrozné. Spíš mě šokovalo, jak na mě hleděli. Ne s nechutí a odsouzením, jak jsem očekávala, byly to pohledy plné obdivu a respektu. A já se, nevím proč, díky tomu cítila… nadřazenější. Neuvěřitelné.

Mezi všemi těmi hlavami jsem hledala jednu konkrétní, a to tu Edwardovu. Postupovala jsem dopředu, když vtom jsem si všimla jedné dívky, a nato omráčeně zalapala po dechu. Byla na tom totiž stejně jako já!

„Ono je nás tu víc?“ zašeptala jsem zcela konsternovaná.

Pospíchajíc, abych ji neztratila z očí, jsem k ní pádila, jako by mi za patami hořelo. Párkrát jsem i do někoho nechtěně vrazila, z čehož asi vyváznu s modřinami, ti lidi tady jsou snad z kamení, a hnala se za svou mysterijní sestřičkou.

Když jsem stanula pár kroků od ní, zastavila jsem se a snažila se uklidnit, nemůžu se k ní přeci přifařit jako velká voda, ne?

Párkrát jsem se nadechla a klidným krokem se k ní vydala.

„Buonasera,“ pozdravila jsem ji a dotyčná se na mě otočila.

Mile se usmála. „Buonasera.“ Její britský akcent mi bil do uší.

„Ty jsi Angličanka?“ vyhrkla jsem anglicky.

„Přesněji Skotka,“ zasmála se.

„Aha, no, totiž, moje nejlepší kamarádka pochází z britských ostrovů.“

Chápavě přikývla. „Momentálně pobývám v Itálii, ale ke konci léta se vracím zpátky na Vysočinu.“

„Vážně? Já zase do Ameriky.“

„Ty jsi až z Ameriky? Fíha, tam jsem se vždycky chtěla jet podívat.“

Přívětivě jsem se usmála. „Promiň, ani jsem si ti nepředstavila, jsem Bella. Teda Isabella Swanová, ale všichni mi říkají Bella.“

Napřáhla jsem ruku k potřesení a ona mou dlaň přijala. „Já jsem Angela Weberová, těší mě.“

Angela byla moc krásná. Její světle hnědé kadeře byly spoutané v tomtéž účesu, který vévodil mé hlavě, světle čokoládové oči jí rámovaly husté černé řasy, líčení bylo opět shodné s mým, a vysokou půvabnou postavu měla zvýrazněnou našimi mrakodrapovými stříbrnými nevšedními botkami. Zrak mi kmitl i k jejímu ženství, které však na rozdíl od mého zdobilo pár chloupků ve tvaru přistávací dráhy. Zajímavé. Pozvedla jsem tvář.

„Doufám, že tohle všechno bude stát za to.“

„To jsme dvě,“ špitla ke mně, „navíc, když se tu ani nemůžeme ničeho napít.“

„Cože? Proč?“

„Tvůj mentor tě o ničem nespravil? Novicky mají přísně zakázáno požít cokoliv, co jim nebylo oficiálně nabídnuto. Také tomu nerozumím, a když jsem se na to ptala Bena, to je můj přítel, který mě zasvěcuje, odpověděl mi jen, že se vše brzy dozvím. Všechno je tu tak hrozně tajemné,“ postěžovala si tiše.

„Má slova.“

„Angela,“ oslovil ji příchozí muž v mazce a objal ji kolem ramen. „Querida, o que está facendo aquí? Eu estaba a buscar por ti.“

„Eu estaba a falar con meu amigo.“ Nechápavě jsem je pozorovala. Čím to probůh mluví? Angela říkala, že pochází ze Skotska, ale tam se hovoří anglicky, nebo ne? Počkat, ale užívá se tam i galština! No jasně!

„Bello, budu muset jít, ale určitě se ještě uvidíme.“ Přitulila se ke svému příteli a zamávala mi.

„Rozhodně.“ Angela se usmála a odcházela se se svým mentorem pryč. A já osaměla.

„Jestli tu budeš takhle vyzývavě stát další půldruhou vteřinu, odtáhnu tě někam mezi křoví a opíchám, až budeš ječet slastí,“ zašeptal mi známý svůdný hlas do ouška. Zářivě jsem se usmála a otočila se k Edwardovi čelem. A vyvalila oči. Jeho tvář halila nádherná černá škraboška. Můj tajemný přitažlivý milenec. A pak mi došla jeho slova a já zrudla jako malina.

„Můžeš prosím přestat používat takové výrazy?“

„Proč? Uvádí tě do rozpaků? Je to jenom slovo, nic víc, důležitější je, co se za ním skrývá.“

„Edwarde, prosím!“

Tiše se zasmál a cvrknul mě do nosu. „Omlouvám se, že jsem tě nevyhledal dřív, carassima.“

„To je v pohodě, zatím jsem si popovídala s jednou další novickou. Je příjemné vědět, že v tom nejsem sama.“

Edward se usmál a zaposlouchal se. „Tuhle skladbu zbožňuji. Debussy - Clair de lune. Smím prosit?“

Jeho slova mi vyrazila dech. „To myslíš vážně? Ty chceš tančit?“

„Ovšem, na tom není nic špatného.“ Tvářil se nechápavě.

„J-já nemůžu. Promiň.“

„Proč?“

„Stydím se,“ vyhrkla jsem první lež, která mi přišla na jazyk.

„Bello, jsi tu nahá mezi davy lidmi, vymysli si něco lepšího.“

„Fajn, neumím to.“

„Co?“

„Tančit!“

„Ale prosím tě, jediné, co potřebuješ, je zručný partner. A tím já sem.“ Arogantně nadzvedl obočí a já se uchechtla. Přivinul si mě do tanečního postoje, čímž mě vyděsil.

„Edwarde, ne! Já to opravdu neumím.“

„Neboj se a uvolni se.“

Pomalu se začal pohybovat do rytmu písničky a mě přinutil splynout s jeho tělem. Po chvíli jsem zjistila, že to není zas až tak hrozné.

„No vida, jak ti to jde.“

„Neutahuj si ze mě.“

„To bych si v životě nedovolil.“

Přitiskla jsem se ke svému tanečníkovi a zaposlouchala se do skladby. Možná bylo bizarní, že jsem se cítila tak hezky, přestože jsem měla holý zadek před stovkami lidí, ale ano, je to pravda a nestydím se to přiznat.

„Jsi tak nádherná, Bello,“ zašeptal znenadání a já k němu pozvedla tvář. „Ne, ani to slovo nedokáže vystihnout tvou krásu. Žádné takové není hodno tvé spanilosti. A pod širým svitem měsíce… Bell,“ odmlčel se a jeho výraz nabyl na vážnosti. Ztrácela jsem se v jeho hlubokých očích a zcela zapomněla na to, že tančím nahatá na jezeře mezi bohatou italskou smetánkou.

„Ano, Edwarde?“

Hleděl mi do očí s nutkavou touhou něco říct a já se modlila, aby to bylo to, co myslím.

„Bello, já… zamiloval jsem do tebe. Miluji tě a už to nedokážu v sobě déle držet.“

Zavřela jsem oči. Ozvěna jeho slov, jako by mi zněla celým tělem. Roztřásla jsem se, když mnou projel takový nával štěstí, jaký jsem v životě nepocítila. On řekl, že mě miluje!

„Bello, miláčku, co se děje? Prosím, řekni něco!“

„Miluji tě.“

„Co prosím?“

„Miluji tě,“ pronesla jsem o něco hlasitěji a rozevřela víčka. Přivítal mě hluboký žár v Edwardově blyštivých tůních. A láska. Obrovská láska určená mně. Ach bože!

„Miluji tě a navěky budu,“ a svá horlivá slova jsem s ním stvrdila v nesmrtelném polibku.

 Tak. Další kapitola za vámi, doufám, že jsem vás potěšila a těšíte se na další. :) Ale co chci říct, je, že vám moc děkuji za komentíky, opravdu mě hřeje u srdce, když vidím, jak přibývají. :D A pro připomenutí, hranice dvaceti komentářů už zůstává do konce povídky. A teď druhá věc. Ráda bych věděla, zda vám vyhovovaly odkazy s obrázky, nebo se na ně mám příště vykašlat. Mně je to jedno, takže se rozhodnu dle vás. Napište, jak byste to chtěli a já se podle toho zařídím. :) Vaše autorka LadyS.

Autor: LadyS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá touha - 12. kapitola: