Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá minulost - 3. kapitola

06.07.2010 (21:00) • AndyBCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2158×

3. kapitola

Eleazar se po chvíli začal mračit. „Děje se něco?“

„Bella mě blokuje,“ mračil se dál Eleazar.

Carlisle se na mě usmál. „Bello, dovol Eleazarovi aby tě přečetl.“

„Ale jak?“ ptala jsem se zvědavě.

„Měj v hlavě myšlenku na to, aby tě přečetl a stále si ji opakuj.“ Začala jsem se soustředit a pořád jsem si tu větu opakovala. Po chvilce jsem otevřela oči a Eleazar se usmíval od ucha k uchu.

Podíval se na Carlislea. V jeho výrazu přečetl otázku. „Bella je nejmocnější upír, o kterém zatím vím.“

Carlisle zvedl jedno obočí. „Má fyzický i psychický štít, umí číst i předávat svoje myšlenky, mrazit, měnit podobu. Pak má stejnou schopnost jako Demetri a něco, co nedokážu určit.“

„Chceš říct, že přede mnou stojí nejsilnější upír, co existuje?“ ptal se nevěřícně Carlisle. Elezar ho přejel pohledem.

„Ty mi nevěříš?“ ptal se uraženě.

„Věřím, jen tomu nemůžu uvěřit.“ Na okamžik se zamyslel. „ Co jsi myslel tím, nedokážu určit?“

„Tím jsem samozřejmě myslel to, že je to tak silná schopnost, kterou psychický štít brání před zjištěním po celou dobu. Možná, až se tady Bella naučí ovládat psychický štít, tak bych ji mohl zjistit.“

„ Jakou má schopnost ten Demetri?“ Eleazar s Carlisle se po sobě koukli nevěřícným pohledem.

„Ty to nevíš?“ zeptali se oba zároveň.

„Ne. Teta nikdy nerada vypravovala o Volteře kvůli tomu, že bych mohla přijít na to, kdo je můj otec.“

„Demetri je nejlepší stopař a ty jsi přesná kopie jeho daru,“ řekl Eleazar, když se vzpamatoval.

„Takže ten Belly dar je stejně silný jako Demetriho?“

„Jak říkám, přesná kopie.“ Oba vybuchli v ohlušující smích.

„A jak chcete cvičit mé dary.“

„Dám ti vědět, až ti uděláme rozvrh na cvičení tvých darů.“

„A kdy můžu začít?“ ptala jsem se, protože bych ráda zjistila, co mám za nejsilnější schopnost.

„Takže můžeme začít hned dnes večer.“ Chvíli dumal, s jakým darem bych měla začít. „ Asi bychom měli začít něčím lehčím. Co třeba tím předáváním myšlenek?“

„Ráda, aspoň pak nebudu muset říkat věci nahlas.“ Všichni jsme se mému nápadu zasmáli.

„Ve volných chvílích si můžeš zkusit jakýkoliv dar. Snad procvičováním nad nimi získáš kontrolu.“ Byl nadšen svým nápadem, až skoro skákat dva metry vysoko. „Už tě nebudu zdržovat, můžeš jít a pošli mi prosím dovnitř Alici.“

„Vždyť jsem tu,“ zasmála se svým zvonivým smíchem.

Šla jsem tedy k sobě do pokoje sama. Lehla si na postel, zavřela oči a domýšlela si ten sen. A asi mi není dáno přemýšlet nad tím nejkrásnějším upírem. Tentokrát mě nikdo nevzbudil, ale zaklepal na dveře.

„Můžu dál?“

Trochu nabroušeně jsem odpověděla: „Ale jistě, co pro tebe můžu udělat?“

„Nic. Přinesl jsem ti rozvrh o procvičování tvých darů. Všechny budeš mít samozřejmě v noci, abys mohla ve dne být venku. Každý dar bude mýt jeden den, ale do té doby dokud nezjistíme jaký je ten sedmý, budeš mít v neděli volno. Dnes, jak určitě víš, je středa a to máš to posílání myšlenek v učebně 125. Ve čtvrtek budeme měnit podobu u mě v ředitelně. V pátek fyzický štít na zahradě za školou. V sobotu si zahraješ na stopaře taky na zahradě. V neděli máš volno. V pondělí budeš cvičit mrazení v učebně 153 a v úterý psychický štít znovu na zahradě.“

„A v kolik hodin mi začíná každá hodina a v kolik končí?“ zeptala jsem se ho na důležitou otázku pro můj rozvrh spánku.

„Začnete v 18:00 a skončíte ve 20:30. To by tvoje únava měla zvládnout.“

Koukla jsem se na digitální hodinky na mé levé ruce. Bylo 17:47. „Tak to abych se šla připravit na svou první hodinu.“ Věnovala jsem mu jeden z mých úsměvů.

***

První hodinu jsem měla v učebně 125. Měla jsem trénovat předávání myšlenek. Když jsem došla před učebnu, udeřil mě do nosu ten nejkrásnější pach, který jsem kdy cítila.

Podívala jsem se na hodinky. Bylo za devět sekund šest. Třikrát jsem se nadechla a otevřela dveře, přesně když zazvonilo. Když sem je otevřela, nejraději bych je znovu zavřela. Byl tam ON. Ten nejkrásnější upír z mého snu. Zkameněla jsem na místě.

„Ahoj, ty musíš být Isabella.“ Jeho jemný hlas mě uvolnil.

„Jen Bella.“ Hlas se mi třásl nervozitou. „A ty jsi?“ zeptala jsem se, protože by mě zajímalo, jak se jmenuje můj vysněný princ. Nad tímto pojmenováním jsem se musela lehce pousmát.

„Edward Cullen.“ Vrátil mi úsměv, jenže ten jeho mi podlomil kolena a já se rozplácla na zemi. A dnes už po druhé jsem byla na návštěvě u té příšerné paní tmy.

Když jsem se probrala, ležela jsem na sedačce a hlavu měla položenou na jeho klíně. Jak jsem si to uvědomila, hned jsem seděla na druhém kraji sedačky. Koukla jsem se na Edwarda a místo jeho pokřiveného úsměvu tam byl ustaraný výraz.

„Jsi v pořádku?“

„Jo, můžeme začít?“ Nechtěla jsem tu být za slabocha, který omdlí, když se na něj usměje upír z jeho snu.

„Jasně.“ Úsměv se mu hned vrátil. Jeho úsměv je asi tlačítko na rozběhnutí mého srdce. Takhle mě omamovat, že se nestydí.

„Jak chceš začít?“ Koukla jsem se na něj a on na mě, takže se střetly naše pohledy. A já jsem se začala topit v jeho karamelových očích. Pro jistotu jsem sklopila oči na podlahu.

„Já mám také dar číst myšlenky, takže si budeme číst myšlenky navzájem.“

„T-ty m-mi čteš myšlenky?“ zakoktala jsem se.

„Ne, ty jsi jediná výjimka. Asi za to může tvůj psychický štít.“

„Ale jak to tedy chceš udělat?“

„Ty už víš, jak číst myšlenky?“ ignoroval mou otázku.

„Ne, ještě jsem to nikdy nezkoušela.“

„Takže, zaposlouchej se do mysli dané osoby, a čím více si to budeš procvičovat, tím míň se budeš muset soustředit. Třeba já už si tuto schopnost vypínám, protože to na tebe potom všechno řve. A navíc kdybys s někým mluvila a odpověděla bys na myšlenku místo slova. To by bylo trochu divný.“

Zavřela jsem oči a zaposlouchala jsem se do Edwardových myšlenek. Přibližně po čtvrt minutě jsem něco uslyšela. „…je opravdu zvláštní. Jsem zvědav, jak to dopadne. Snad má Alice pravdu.“ Přestala jsem se soustředit a otevřela jsem oči.

Viděla jsem něco, co jsem nečekala. Edward si mě se zájmem prohlížel. Sklopila jsem oči a začala se červenat. Přejel mi prstem po lícní kosti a řekl: „Sluší ti to, když se červenáš.“

„Můžu se tě na něco zeptat, nebo si mě budeš prohlížet?“

„Já zvládnu obě dvě.“ Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Na co ses mě chtěla zeptat?“

„V čem má Alice pravdu?“

Usmál se na mě, ale neodpověděl mi. „To je jedno. Hlavní je, že můžeme začít. Já si budu myslet nějakou otázku a ty mi potom pošleš odpověď.

„Dobře, ale jak ti mám poslat odpověď?“

„Podobně jako to čtení myšlenek. Budeš myslet na určitou myšlenku a tu mi pošleš.“ Povzbudivě se na mě usmál.

Začala jsem se soustředit a tentokrát jsem jeho myšlenky opravdu slyšela dříve. „Bello?“

„Ano?“

„Na co jsi myslela, když jsi vešla do třídy?“ Takže si všiml. Ouha, a co mu mám teď říct?

„Na sen,“ odpověděla jsem vlastně skoro celou pravdu.

„A o čem byl ten sen?“ ptal se dál, ale teď začal nabírat na zvědavosti.

„To ti neřeknu,“ odpověděla jsem a vyplázla na něj jazyk.

„Proč?“ Ta zvědavost v jeho tónu pořád rostla.

„Protože je středa!“

„A zítra bys mi to řekla?“

„Ne.“

„Ale musíš mi to říct, protože ten sen musel být o mně, jinak bys nezkameněla na místě.“ Skvěle, takže mu teď budu vyprávět mé sny.

„Dobře, byt o tobě. Proto jsem se zastavila.“

„A řekneš mi podrobnosti?“ ptal se, jako by věděl, o čem se mi zdálo.

To už jsem nesnesla a přestala se soustředit. „NE,“ zařvala jsem hodně hlasitě. Dala jsem tam ale hodně emocí a tak zkameněl. „Edwarde?“

Pořád se nehnul. Takže moje schopnost mrazit je založena na emocích, ale jak říkal Edward, když budu cvičit, můžu to ovládat.

Po patnácti minutách mě to přestalo bavit a šla k němu. „Edwarde, prober se!“ S tímto jsem ho pohladila po tváři. Hned jak se moje ruka dotkla Edwardovy zmrzlé pokožky, se začal hýbat.

„Já už myslel, že nepřijdeš na to, jak mě rozmrazit. Ale víš co je nejlepší?“

„Ne.“ O čem to tady mluví. Jak, co je nejlepší?

„Pomohl jsem ti zjistit jak někoho zkamenět a vrátit do původního stavu.“

„Aha, myslím, že tahle hodina není na povídání.“

„Je, ale v hlavě.“ Zase se na mě usmál mým oblíbeným pokřiveným úsměvem, na který jsem si už zvykla.

„Tak proč si povídáme na hlas?“

„Protože ty už to umíš na jedničku s hvězdičkou.“

„To znamená, že příští hodiny už nepotřebuju a budu mít volno?“

„Ne, ještě tě musím naučit, jak vypínat čtení myšlenek, ale to až příští hodinu.“ Zase se na mě usmál.

Pro jistotu jsem se podívala na hodinky. Bylo 20:22.

„Už nám zbývá jen osm minut,“ informovala jsme ho o našem zbývajícím čase.

„Já vím, čas s tebou hrozně rychle utíká.“

„Hm, ale většinu času zabralo moje omdlení a tvoje zkamenění.“ Sklopila jsem oči na podlahu.

„To máš sice pravdu, jenže mně to nevadilo.“ Prstem mi zvedl bradu, takže jsem se mu musela podívat do očí. Myslím, že bych se v nich topila ještě hodně dlouho, kdyby nezazvonilo.

„Tak ahoj. Uvidíme se za týden.“

„Doufám, že dřív.“ Otevřela jsem dveře a skoro se vznášela k sobě do pokoje.

Lehla jsem si na postel a přemýšlela, jestli to může být pravda. Celou dobu jsem si snažila namluvit, že je to pravda. Jediné co vím je, že jsem se do něj bezvýhradně a neodvolatelně zamilovala.

Po půl hodině přemlouvání sebe sama, jsem se šla nachystat do hajan. Netrvalo dlouho a usnula jsem.

Znovu se mi zdálo o Edwardovi. Tentokrát jsme byli na louce poseté drobnými kvítky. Ležena jsem na trávě s hlavou v Edwardově klíně. Hrál si s mými vlasy a do ucha mi šeptal slova lásky. Když mu došly slova v našem jazyce, začal mi šeptat v dalších jazycích.

***

Probudila jsem se v 7:30. Vylezla jsem z postele a všimla si velkého tácu přeplněného jídlem. „Ani se nedivím, že mi toho dali tolik. Jsem přece jediná bytost, která na této škole jí,“ zamumlala jsem si pro sebe.

Vzala jsem si akorát pomerančový džus a omeletu. Otevřela jsem si okno, protože mě překvapilo to velké a kulaté slunce, s kterým jsem se rozloučila. Ale když jsem vystrčila hlavu z okna, ucítila jsem pach. Upíří pach. „Kdo by mě chtěl sledovat při spaní?“ pomyslela jsem si. Ale nepoznala jsem, kdo to je. A teď mi něco došlo. „Ono svítí slunce, ne, ne, ne, já chtěla jít nakupovat.“ Zamumlala jsem naštvaně.

Nakonec jsem se rozhodla, že si půjdu prohlédnout školní zahradu. Oblékla jsem si oblečení, které leželo na židli. Cestou jsem zaklepala na Alici. „Alice, nechceš jít se mnou na zahradu,“ zeptala jsem se jí mile.

„Promiň Bell, já už mám na dnešek něco naplánovaného,“ omlouvala se.

„To je v pořádku, užij si to.“ S úsměvem jsem na ni mrkla a zavřela dveře vedoucí k Alici do pokoje.

Zahrada byla nádherná. Mnohem hezčí než v Londýně, ale mou pozornost upoutal les za ní. Vydala jsem se tedy do lesa. Prodírala jsem se houštím a několikrát jsem upadla. Jsem sice poloviční upír, ale má rovnováha stojí za velký kulový.

Když jsem naposledy zakopla o jeden neposedný kořínek, tak jsem propadla živým plotem z kapradí. Propadla jsem na tu louku z mého snu, ale tam jsem si nevšimla, že ji tvoří přesný kruh.

Došla jsem doprostřed louky a sedla jsem si na zem. Zavřela jsem oči a nechala slunce ozařovat mou pokožku. Zaposlouchala jsem se do zvuků lesa. Zpěv ptáků, šumění listí a vítr hrající si na honěnou. Najednou jsem uslyšela něco, co do lesa rozhodně nepatří.

2. kapitola

4. kapitola