Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá minulost - 12. kapitola

15.06.2011 (08:30) • AndyBCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1355×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

(pohled Edward)

Došel jsem k sobě do pokoje a svalil se na postel. Ruce jsem si dal za hlavu a zavřel oči. Přemýšlel jsem nad všemi novinkami, které jsem se v pokoji Bells dozvěděl. Přehrával jsem si celý rozhovor znova a znova. Nemohl jsem tomu stále uvěřit. Ze mě bude táta… Bude ze mě něco, v co jsem nedoufal od doby, co jsem upír. Párkrát jsem přemýšlel, jestli mi to bude vadit, ale nevěděl jsem, o co přicházím.

Se zavřenýma očima jsem si pustil myšlenky, ať si dělají, co chtějí. Párkrát jsem se přistihl, jak vymýšlím budoucnost mně, Bells a těm maličkým. Nemohl jsem to tajit, ale byl jsem neskutečně šťastný, že budu táta. Otevřel jsem oči a se šťastným úsměvem jsem se rozutekl ke garážím, kde jsem si to zamířil přímo k mému Volvu. Nasedl jsem do něj a otočil klíčem. Tiše jsem se rozjel do jednoho z největších obchodních center v Port Angeles.

Tam jsem se vydal přímo k dětskému oddělení, kde jsem pln radosti nakupoval hračky jak pro holčičky, tak pro kluky. Všichni tam na mě zírali s otevřenou pusou, ale já to nekomentoval a s úsměvem jsem dával do košíku další a další hračky.

Už se mi tam nic nevešlo, tak jsem se otočil a odešel k pokladně, kde jsem předložil přeplněnou kreditní kartu. Hračky pro mimča mi dala prodavačka do čtyř tašek a já stále s úsměvem odešel k mému Volvu. Tašky položil do kufru u auta a ještě šel do papírnictví pro balicí papír. Tam jsem koupil několik druhů a šel na parkoviště. Balicí papíry jsem dal do kufru k hračkám a zasedl za volant, klíček dal do zapalování a něco si uvědomil. Toto byl první nákup, na který jsem jel dobrovolně a ne z donucení Alice. Potichu jsem se rozjel do školy.

Své Volvo jsem zaparkoval v rodinné garáži a se čtyřmi taškami jsem se rozešel do svého pokoje, kde jsem všechno hodil na postel a začal dárky balit. Věci pro holčičku jsem balil do růžových baličáků a pro kluky do modrých.

Když jsem měl všechno zabaleno, vyskládal jsem všechny dárečky ke zdi a šel za Bellou. Zaklepal jsem a otevřel dveře. Naskytl se mi pohled na nejdůležitější a nejúžasnější osobu na světě. Oprava… Teď už vlastně osoby. Přisedl jsem si k ní na postel a lehce jí líbnul na tvář tak, aby se nevzbudila. Něco nesrozumitelného zamumlala a přetočila se na bok. Dál spala poklidným spánkem a usmívala se.

Po několikáté jsem litoval, že jí nemůžu číst myšlenky, jelikož by mě zajímalo, co se jí zdá. Pohladil jsem ji po spánku a začal hledat křeslo, které by mělo být někde na druhé straně postele.

„Áha, támhle je,“ řekl jsem si potichu, s úsměvem jsem přešel k němu a postavil ho do takové pozice, abych v klidu viděl na Bellu.

Zasněně jsem ji pozoroval a přitom přemýšlel o tom, co by se stalo, kdybych se nevrátil. Já bych nevěděl, že budu dvojnásobný, možná trojnásobný otec a má rodina by nevěděla o Volturriových, jelikož Alice ani doteď neměla žádné vidění. Kdybych se nevrátil, bylo by vše ztraceno.

Pozoroval jsem ji a nevnímal ubíhající čas, který přibližoval příchod té Italské bandy.

Z transu mě probralo sklo, které se roztříštilo o podlahu. Vyskočil jsem na nohy, zkontroloval, jestli to Bellu nevzbudilo a rozběhl jsem se na místo, kde se to sklo rozbilo. Byl jsem svědkem situace, která se udála v sálu školy chvíli po rozbití skleněné vázy, která se stále rozbitá povalovala na béžovém koberci.

Carlisle se v sále dohadoval – podle počtu – se všemi žáky a žákyněmi naší školy.

„Nemůžete nám bránit pomoci vám za to, co jste pro nás udělali,“ řekl už naštvaný Tom. On nebyl povahově cholerik. On byl vždycky v klidu, takže se muselo stát něco, co ho muselo hodně naštvat. Ale tohle mi zase nesedělo na Carlislea. Ten je vždycky v klidu a chtěl pro všechny všechno nejlepší. Nikdy by je nenaštval. To nebyl ten člověk, – upír – který mě proměnil. Muselo se stát něco vážného.

„Nebudu riskovat, že vám něco provedou. I když vám by, Aro nic neudělal, jelikož jste vycvičení upíři a ještě k tomu s velice účinnými dary,“ řekl Carlisle a z jeho výrazu se dalo vyčíst, že se o tom nehodlá bavit.

Za středu skupinky vylezla malá Maggie. „Carlisle, Tom má pravdu. Při troše štěstí je zastaví náš počet, jelikož Aro, ví, že bys své žáky nepustil do boje. Musíme využít to, co máme,“ řekla a zářivě se na Carlislea usmála.

„Dobře tedy, ale pokud se strhne boj, budete se držet dál a budete používat jen své dary. Žádné trhání končetin.“ Přísně se na všechny podíval, ale všichni mu jen se smíchem kývali hlavou. Jejich myšlenky ale prozrazovaly něco jiného. Jen jsem se usmál a nijak to nekomentoval. Přitom jsem se rozhlédl po místnosti a všiml si naštvané Alice, která mě propalovala pohledem. Ani Jasper, který se ji snažil klidnit, nefungoval. Nechápal jsem, co jsem provedl, když na mě začaly řvát její myšlenky.

Jak sis to mohl dovolit? Proč jsi mě nevzal s sebou? Copak nejsem tvoje nejoblíbenější sestra? Když jsi chtěl jet nakupovat, měl jsi mi to říct a já bych ti pomohla vybrat!

Měl jsem co dělat, abych se tady nerozesmál naplno. Snažil jsem se to zamaskovat kašláním, ale tím hůř pro mě. Upíři přece nekašlou, Edwarde, nadával jsem si v duchu. Všichni se po mně otočili a já jak blbej udělal další hovadinu. „No co, tak mi zaskočilo.“ Všichni se začali smát a já se okamžitě přidal k nim…

Všichni jsme se postupně uklidnili a já se zeptal: „A jak to uděláme s Bells?“

„S námi tam být rozhodně nesmí, ale také ji nesmíme nechat ve škole samotnou. Kdyby se něco semlelo, tak ať tam někoho má.“  Dnes už po několikáté se po všech podíval a pohledem se zastavil u Esmé a Carmen.

Ty se po sobě podívaly a kývly mu na souhlas. Já si oddechl, jelikož jsem věděl, že Bella bude v bezpečí. „A co děti? Carlisle, co když se něco stane a bude potřeba doktor?“ Tak, moje dvě největší obavy byly řečeny a teď jen počkat na vyřešení té druhé.

Na Carlisleovi bylo vidět, že přemýšlí a nikdo se nedovolil byť jen špitnout. „Carmen už u porodu několikrát byla a Esmé si jedním i prošla. Nic se jim nestane. Přinejhorším odejdu a ty, Edwarde převezmeš hlavní slovo za naši školu.“ Dokončil, ale moc se mi neulevilo. Spíš naopak. No, uvidíme, jak to všechno dopadne.

„Tak deme, ne?“ Zasmál se můj komický bratr. Eleazar se rozloučil s Carmen, Carlisle s Esmé a já se běžel rozloučit s Bellou. Ještě stále spala, tak jsem ji napsal vzkaz a vydal se před školu, kde už byli všichni shromážděni.

Autor: AndyBCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá minulost - 12. kapitola: