Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sklep - 4. kapitola

07.08.2012 (10:30) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1427×

4. kapitola

 „Užij si lov!“

• Byt Carly:

Carly a Steven seděli na gauči a čekali, až den vystřídá noc. Opravdu chtěli využít štít Carly, aby mohli hledat pach toho únosce. Ani jeden si tím sice nebyl jistý, ale ani jeden nepochyboval.

Oba dva stále před sebou viděli fotku mladé Grace. Nedokázali pochopit únosce. Pokud ji chtěl zabít, proč to neudělal už v uličce? Proč ji odvezl někam pryč? Sice tahle informace jim dávala naději, že Grace stále žije, ale stejně to nechápali.

Zrovna Carly přemýšlela nad únoscem, když si vzpomněla na kancelář. Vyskočila z gauče a upalovala k telefonu. Vytočila známé číslo a čekala, kdy to někdo vezme.

„Haló?“ zeptal se ženský hlas.

„Zdravím, tady Carly. Chtěla bych se zeptat, jestli by bylo možné zítra do mé kanceláře na okrsku dopravit nějaký stůl? Já si ho dneska totiž rozbila,“ vysvětlovala Carly a doufala, že to půjde.

„Ale jistě, drahoušku. Nevidím v tom problém. Zítra ráno tam jeden budeš mít. Měj se krásně a buď na sebe opatrná!“ řekla do telefonu žena milým hlasem.

„Děkuju mockrát. A nebojte, já jsem opatrná vždy!“ ujistila ji a zavěsila. Podívala se z okna a věděla, že za hodinu budou moci vyrazit. Otočila se na Stevena a usmála se.

„Stevene?“ zeptala se a on se bál, co mu chce provést.

„A – ano?“ zakoktal se a Carly se zasmála.

„Na co Aaron myslel u mě v kanceláři, když si se tak strašně smál?“ zeptala se a Stevenovi spadl kámen ze srdce. Tohle jí klidně mohl říct a ještě se znovu pobaví.

„Víš, on v tu chvíli myslel na to, že jestli ti ublížim, tak mě zabije. Bude do mě tak dlouho bušit pěstma, až ve mně nezbude ani trošku života. A potom ti řekne, že tě zachránil od netvora.“ Zasmál se a Carly po chvíli také. Chudák Aaron neví, s kým si zahrává.

Venku se konečně setmělo a Carly se Stevenem mohli opustit její byt. Potřebovali využít svoji rychlost, aby mohli prohledat okolí celého města. Vyšli před obrovský dům a zastavili se.

„Carly, už jsem pod tvým štítem?“ optal se tiše Steven, zatímco se rozhlížel po okolí, jestli je někdo nesleduje.

„Ještě ne, dojdi blíže k obrubníku, jakoby jsi nasedal do auta,“ řekla mu a čekala, až to udělá. Došel tam, kam ho Carly poslala, a nechápavě se na ni podíval.

„Stevene, pokud by na nás někdo přišel a zjistil by, že si šel dovnitř, ale ven už ne, bylo by to zvláštní. Proto to musí vypadat, že jsi nastoupil do auta a odjel. Ano?“ vysvětlila mu své důvody a on jen pokýval hlavou.

„To je chytré. A teď už jsem pod tvým štítem?“ zeptal se znovu a Carly se zašklebila. Odpoutala od sebe tu správnou vrstvu svého štítu, která schová jeho pach, a kývla hlavou. Mohli vyběhnout.

Běželi ke čtyřicáté první, aby se mohli znova dostat na jeho pachovou stopu. Zastavili až u silnice, kde se pach ztratil.

„Stevene, určitě nejel v protisměru. Takže bychom měli běžet po směru jízdy a zkusit všechny možné silnice.“

„Dobře, poběžíme co nejblíže u sebe, abychom nebudili takovou pozornost. Můžeme?“ zeptal se a Carly se na souhlas rozeběhla.

Běželi, vyhýbali se všem lidem a snažili se běžet mimo pouliční osvětlení, aby si jich nikdo nevšiml. Bylo to sice trochu obtížné a neskutečně je to zpomalovalo, ale vidina toho, že Grace najdou, je hnala vpřed.

Najednou uviděli, že se silnice rozděluje. Jedna jela k centru, druhá do východní části města. Zastavili se a rozhodovali se, kam mají běžet.

Carly dumala nad tím, jak by se jako únosce zachovala. Sice neznala motiv jeho činu, ale snažila se přemýšlet nad tím, kam by jela, kdyby chtěla tu holčičku unést.

Věděla, že kdyby zahnula do východní části, byla by rychleji pryč z města. Mohla by sice jet přes centrum, ale riskovala by příliš. Jistě, mohl ji unést a nechat ji někde ve městě, ale proč by to dělal?

Kdyby ji unesl a zavřel někde ve městě, věděl by, že by ho našli. A to i přesto, že město nebylo zrovna nejmenší, ale kriminalita tu byla velmi nízká a úspěchy policistů téměř stoprocentní.

Carly by jako únosce zamířila ven z města. Snažila by se odjet co nejdál a tam… a tam tu unesenou holčičku věznit. Bála se pomyslet na to, že je mrtvá. Tušila, že stále žije a čeká, až ji někdo zachrání.

Rozhodla se proto běžet do východní části města a tam se rozhodnout, kam dál. Steven na tom byl úplně stejně, jen si nejvíce lámal hlavu s motivem. Proč by někdo unášel takovou dívku?

Aniž by jeden z nich promluvil, zahnuli do východní části města a běželi dále. Spěchali, protože věděli, že je tu nespočet různých odboček a oni potřebovali proběhnout co největší počet, aby se šance na nalezení Grace zvýšila.

Probíhali tmavými částmi ulic, aniž by si jich kdokoliv všiml. Steven to kontroloval přes myšlenky a průběžně o tom Carly informoval. Opět se zadrhli u jedné větší odbočky.

„Carly, kudy teď?“ zeptal se tiše a rozhlížel se kolem sebe, hledající jakýkoliv podnět, který by mu pomohl v rozhodování.

„Nevím, musíme si prostě jednu vybrat a doufat, že tudy jel. Kterou navrhuješ?“ zeptala se a podívala se na jeho zmatený výraz. Přemýšlela, nad čím přemýšlí. Steven se stále rozhlížel, ale žádné vodítko nenacházel.

„Zahneme třeba doleva. Když tak se můžeme vrátit a běžet doprava. Měli bychom si ale pospíšit, čas utíká,“ upozornil Carly a v okamžiku vyběhli. Oba pochybovali nad tím, že by tudy únosce jel, ale oba pochybovali i nad druhou možností. Nebyli si vůbec jistí.

Běželi po této silnici, až se dostali k posledním domům města. Věděli, že tudy klidně jet mohl a proto se nezastavovali. Ale nebylo jim přáno.

Byli na kilometr od města a na jejich těla dopadly první kapky vody. Okamžitě jim došlo, co to znamená. Vzhlédli k nebi a všechna jejich naděje pohasla. Měsíc nebyl vidět, zahalovaly ho mraky. Nepřístupné a temné. Bylo jen otázkou několika málo vteřin, než se rozprší úplně.

Oba zkoprněli a zastavili uprostřed silnice. Nikde nikdo nejel, takže se nemuseli uhýbat, ale asi by to ani nešlo, protože ten šok, který jim prostupoval těly, je přikoval k zemi a oni se nemohli pohnout.

Věděli, že pachová stopa bude nenávratně pryč. Déšť ji smyje a nikdy už se neobjeví. Znamenalo to prohru a strach. Grace mohla ještě žít, ale kvůli počasí se její šance na záchranu neskutečně zmenšily.

Carly se sesunula k zemi s očima upřenýma před sebe. Její nepřítomný výraz svědčil o tom, že neumí prohrávat. Umí prohrávat, ale ne lidské životy. Natož tak mladé.

Steven se k ní sehnul a podíval se jí do očí. Snažil se přijít na to, co se jí stalo, ale nepovedlo se mu to. Carly nereagovala. Lehce s ní zatřásl, ale jediné, co z ní vypadlo, bylo: „Grace!“

„Carly? Pojď, jede nějaké auto, nesmíme tu zůstat,“ upozornil ji, ale s ní to nehnula. Klidně by se teď nechala přejet autem, jen aby našla malou Grace. Steven se na ni s bolestí díval, ale auto se přibližovalo. Kužely světla už dopadaly kousek od nich.

„Carly!“ zvolal zoufale a doufal, že se zvedne a odejde. Ale zase nic. Povzdechl si a vzal Carly do náruče. Nebránila se, jen stále tupě zírala před sebe, neschopná se vzpamatovat.

Šel s ní do příkopu vedle silnice a počkal, dokud auto neprojede. Pak se vydal vysokou rychlostí k městu a dával si obrovský pozor, aby je někdo nespatřil. Proplétal se mezi lidmi a pouličními lampami, až se dostal k bytu, kde Carly žila.

Jelikož si předtím všiml, ve které kapse má klíč, vytáhl ho a odemknul. Než však vešel do bytu, uslyšel ošklivé myšlenky a otočil se tím směrem.

Za vedlejšími dveřmi stála nějaká žena a prohlížela si je v kukátku. Přemýšlela, jestli Carly není zfetovaná či třeba zmlácená. Stevena velmi naštvalo takové obvinění a hodil po ženě nepřátelský pohled. Ta odskočila od kukátka a než se k němu znovu dostala, chodba byla prázdná.

Steven Carly opatrně položil na postel a sedl si vedle ní. Stále byla mimo a žvatlala něco o tom, že Grace nemá čas. Že musí jít hledat a toho grázla zabít. Roztrhat na kousky a spálit. Steven nad tím jen kroutil hlavou.

„Carly, stopa je nenávratně pryč. Nenajdeš ho. Prosím, vrať se zpátky a mluv se mnou!“ žadonil a frustrovaně se na ni díval. Zrovna teď by potřeboval vědět, na co myslí. I když to nebylo těžké uhodnout.

„Ne, ne, ne!“ zakřičela Carly a vyskočila z postele. Steven po ní rychle hmátl rukou, ale její síla byla neskutečná. Rychle ji zezadu obejmul, jen aby neutekla. Mohla by je prozradit a venku by hlavně nic nenašla.

„Sakra, Carly! Vzpamatuj se, slyšíš?“ naléhal a drtil ji v pevném sevření. Ale Carly ho slyšela, jen si nechtěla připustit, že toho bídáka nenašla. Nadávala na toho nahoře, že není spravedlivý, když dovolí, aby takto zacházel se životy nevinných.

Několik minut se Stevenovu stisku usilovně bránila a chtěla utéct ven, ale nakonec se uklidnila a celé její tělo ochablo. Konečně jí došlo, že únosce už nenajde. Ne dnes.

„Carly, už tě můžu pustit?“ zeptal se tiše Steven a stále ji držel. Carly ale nechtěla být sama. Potřebovala oporu.

„Ne, prosím,“ zašeptala a otočila se k překvapenému Stevenovi čelem.

„Cože?“ řekl a překvapeně svůj stisk povolil. Carly by teď mohla utéct, ale Steven měl pravdu. Pach byl pryč. Omotala mu ruce kolem pasu a přitiskla se na jeho hruď. Steven stál stále šokován, ale instinktivně Carly objal.

„Už bude dobře. Něco vymyslíme a Grace najdeme, však ještě uvidíš,“ uklidňoval ji a rukou jí přejížděl po zádech. Carly se zhluboka nadechla a zavřela oči. Byla ráda, že Alice poslala Stevena. Našla v něm oporu, kterou v ten okamžik neskutečně potřebovala.

• Na jiném místě:

„Hej, holka, vstávej! Slyšíš? Co se ti stalo? Haló!“ ozýval se temnotou nějaký dívčí hlas. Grace se vylekala. Kdo to byl? A co chtěl?

Grace už byla plně při vědomí, ale oči nechávala zavřené. Bála se totiž toho, co uvidí. Neměla už sílu na další šok. Jenže její tělo ji prozradilo. Začala se třást a někdo ji pohladil po vlasech.

„No tak, vím, že mě vnímáš. Otevři oči, nechtěla jsem ti ublížit. Jen jsem si spletla dveře. Musíš vstát!“ řekla dívka zoufalým, ale krásně zbarveným hlasem. Grace se bála, ale oči po vnitřním přemlouvání otevřela.

Skláněla se nad ní vysoká dívka, s krátkými blonďatými vlasy a modrýma očima. Na tváři měla nejistý úsměv a velké odřeniny. Grace po nich rychle hmátla a dívka odskočila.

„Nesahat, prosím. Jsou čerstvé a bolí to,“ řekla tiše a dívala se na Grace, která se snažila vstát.

„Co se ti stalo?“ zeptala se a ostražitě si dívku prohlížela.

„To co všem tady. Snažila jsem si zachránit krk. Ty tu jsi asi nová, že? Je to totiž poznat. Ani jeden škrábanec. Myslím, že bys měla vědět, jak to tu chodí,“ řekla a pomohla jí na nohy.

„Jak?“ pípla Grace, ale odpovědi se dočkala od někoho jiného.

„Uvidíš! Už bylo na čase, aby ses podívala ze své skrýše. Užij si lov!“ řekl ten muž, který ji unesl, a popadl ji i druhou dívku do rukou a vyhodil je ven.

„Máte minutu, pak si vás najdu!“ zařval hrozivě a Grace se rozběhla k prvním dveřím, které se před ní otevřely.

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sklep - 4. kapitola: