Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sklep - 3. kapitola

03.08.2012 (16:00) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1498×

3. kapitola

„Wow,“ řekl jen.

• Budova okresní policie:

Carly znovu Stevenovi všechno řekla, dala mu přečíst výpověď rodičů, řekla mu o návštěvě Marie Stoneové i o tom, co našla v deníku Grace. A podala mu i fotku, na které zavadila pohledem.

Steven si ji prohlížel a nemohl uvěřit tomu, že by ji někdo mohl unést. Taková nevinnost! Jak to mohl vůbec někdo udělat? On sám by to rozhodně nedokázal, nemohl by.

Prohlížel si její jemné rysy, modré oči, blonďaté vlasy, bezchybnou pleť a nedokázal od ní odtrhnout oči. Byla tak krásná a mladá. Snažil se přijít na to, proč by ji někdo, jako je on sám, unášel.

Rukou si mnul kořen nosu, jak přemýšlel nad možnostmi, které mohly donutit únosce k tomu, aby dokázal takovou dívku unést. Mohlo za tím být něco víc?

„Koukám, že od ní nemůžete odtrhnout oči. Také jsem nemohla, když jsem přemýšlela nad možnostmi, proč byla unesena,“ řekla Carly a setkala se Stevenovým překvapeným pohledem.

„A já si myslel, že tu čtu myšlenky já!“ pronesl celkem zoufalým tónem a Carly se rozesmála.

„Taky že jo, já jenom hádám. Neumím číst myšlenky, ale rozumím řeči těla.“

„Opravdu? A k čemu vám to je?“ zeptal se zvědavě, ale než stihla Carly odpovědět, ozval se někdo jiný.

„Carly se specializuje na psychické profily obětí a vrahů,“ řekl Aaron a opřel se ramenem o futra, v ruce držel nějaký štos papírů a druhou se podrbal na krku.

„Aarone!“ zvolala překvapeně Carly, protože si vůbec nevšimla, že k ní někdo jde, Steven na tom byl asi stejně. Snad neslyšel celý rozhovor.

„Aarone, tohle je Steven, reakce na stupeň devět,“ vysvětlila mu a Aaron podal Stevenovi ruku k pozdravu. Steven se překvapeně podíval na Carly, ale chvíli byl jeho pohled i zlostný. K Aaronovi se však otočil s neutrální maskou.

„Těší mě, rád poznávám parťáka Carly,“ procedil skrz zuby Steven a měl co dělat, aby Aaronovi ruku nerozdrtil.

„Mě také, ale mohl byste, prosím, povolit?“ zeptal se Aaron a v šoku hleděl na jejich ruce a čekal, kdy mu praskne nějaká kost. Steven povolil, ale zatvářil se nanejvýš nepřátelsky.

„Ehm, Carly, nesu ti ten protokol. A chce nás vidět šéf,“ řekl nervózně a podal jí desky s protokolem. Vzala si je a očima jen protokol přejela, jestli není nějaký přehnaný, nebo v něm naopak nic nechybí.

„Dobře, Aarone. Hned tam zajdeme. Stevene, vy počkejte zatím tady. Za chvíli budeme zpátky,“ ujistila ho, když viděla jeho nepřátelský pohled. Jen kývl hlavou a posadil se do její židle.

Carly s Aaronem odešli říci šéfovi, co si myslí, a Steven zatím seděl v kanceláři Carly. Moc dlouho ho to nebavilo a jelikož si všiml věcí na zemi, které tam ještě stále ležely, rozhodl se, že je posbírá.

Zvedl se a přešel k nim. Opatrně sebral laptop, který zůstal neponičený, papíry poskládal na jednu hromadu a zvedl rámeček s fotkou. Sklo to sice nevydrželo, ale se zájmem si ji prohlédl.

Na fotce uviděl muže, ženu a mladou dívku. Ale Carly to nebyla. Pozorně si je prohlédl a zjistil, že Carly má stejné vlasy jako ta mladá dívka, podobně řezané rysy jako ta žena a podobné oči jako muž. Došlo mu, že to jsou její rodiče a sestra.

Opatrně vyndal fotku z rámečku a prohlédl si i zadní stranu. Bylo na ní úhledným písmem napsáno: Swanovi, 1875.

Podivil se. Carly byla tedy starší než on. Nevěděl, kolik jí ve skutečnosti je, ale vypadala tak na devatenáct. Mohl by se jí třeba zeptat, i když s odpovědí nepočítal. Vrátil fotku do rámečku a vysklený ho postavil na rozpadlý stůl.

Carly s Aaronem během pár minut odešli. Harmon je tam moc dlouho nedržel, jen si přečetl protokol a řekl jim, ať dělají svou práci. Pokud prý budou potřebovat, může jim dát posily.

O tom si však Carly pomyslela své. Lidské posily proti nim? Škoda životů, však ona to už se Stevenem nějak zvládne. Byla si tím jistá.

Vrátili se zpět do její malé kanceláře a všimla si, že Steven sebral věci, které ležely na zemi. A také si všimla, že rámeček je bez skla. Povzdechla si, ale rozhodla se, že to bude řešit až později.

„Stevene, všechno je v pohodě, ale Aaron pořád štve, že chce vědět něco víc. Řekla jsem, že mu to zítra povíme, protože se potřebujete prospat, že?“ zeptala se ho a nenápadně na něho mrkla. Steven se usmál a znaveně si zívl. Dlouho to sice nedělal, ale celkem se mu to i povedlo.

„Ano, potřebuji se vyspat. Aarone, dáme ti vědět, v kolik se kde sejdeme, ano? Šlo by to tak?“ ptal se Steven a Aaron se zamračil. Steven se pousmál, ale nic neříkal. Carly se na Stevena nechápavě podívala, ale ten jen zakroutil hlavou.

„No tak dobře, ozvěte se. Já už půjdu, musím ještě něco zařídit,“ řekl a vycouval z kanceláře. Stevenovi cukaly koutky a Carly se na něho dívala a nechápala.

„Kdybyste to slyšela,“ řekl a smíchy se zlomil v pase.

„Jo, fajn. Nic jsem neslyšela. Co kdybyste mi to řekl, huh?“ Carly si založila ruce na prsou a chtěla vědět, co jí Steven zatajil.

„Řeknu vám to jinde, ne tady. Máte tu někde byt nebo něco?“ zeptal se a Carly přemýšlela, jestli ho má pozvat k sobě domů. Vždyť ho znala jen chvíli a ještě jí nechtěl říct, co slyšel. Nervózně si párkrát dupla nohou.

„Jestli nechcete, tak to je dobrý. Já jen…“

„Ale jo, prosim vás. Ale už pojďte. Musím si ještě objednat nový stůl,“ prohodila a odcházela ze své kanceláře k výtahům. Steven ji následoval a usmíval se.

Jeli autem a Carly neřešila dopravní předpisy, bylo jí to úplně jedno. Za pár minut stála před obrovským komplexem budov, kde měla pronajatý jeden velký byt. Zajela do garáží a opět mířila k výtahům. Vyjeli až do sedmnáctého patra.

Carly otevřela dveře do svého bytu a Steven ztuhl. Ten byt byl naprosto dokonale zařízený. Byl dělaný v černobílé kombinaci, nechyběla tu kuchyň ani jídelna, obrovská ložnice či koupelna. Steven nad tím žasnul, ale nešlo mu do hlavy, proč má kuchyň a jídelnu.

Proč by si zařizovala kuchyň, když nejí a nepije? Jinak se mu tam líbilo, jen tohle jedno mu nešlo do hlavy.

„Carly? Proč máte kuchyň a jídelnu?“ zeptal se zvědavě a zavřel za sebou dveře.

„Stevene, snažím se žít jako člověk, nezapomínejte. A když mi sem pak někdo přijde na návštěvu, bylo by asi zvláštní, kdyby tu nebyla kuchyň, nemyslíte?“

„To ano, ale já bych ji udělal skromnější, když už bych ji měl jen pro parádu,“ konstatoval a šel za ní, protože Carly šla přímo do kuchyně s úsměvem na rtech, což Steven nevěděl.

„Víte, Stevene, já ji využívám,“ řekla pobaveně a otočila se na něho. V očích mu přebíhal zmatek a nepochopení.

„Podívejte.“ Ukázala do lednice, kterou právě otevřela. Byly v ní dvoje dvířka. Oboje otevřela. V jedněch bylo horko, v druhých chlad. Steven málem omdlel.

Uvnitř uviděl konzervy. K čemu potřebuje konzervy? Ale pak se podíval za konzervy a uviděl lahve. Lahve? Ano, ale byly plné krve. Po jedné se natáhl a Carly mu nebránila.

„Klidně si ji vemte, mám jich dost,“ řekla a sama si vzala jednu teplou. Steven se na tu láhev překvapeně díval. Ona si doma schovává krev?

„Proč?“ vypadlo z něho jen.

„Nemusím tak často na lov. Vydrží mi to celkem dlouho. A je to praktické, vyzkoušíme to?“ zeptala se a usmívala se, když viděla, že mu stále ve tváři zůstává šok. Opatrně láhev odšrouboval a nadechl se. Byla zvířecí.

„Na zdraví!“ zvolala Carly a ťukla svou lahví o Stevenovu. Kývl hlavou a po jejím vzoru se napil. Bylo to pro něho něco nového, pít krev z lahve. V životě se mu to ještě nestalo. Carly ho překvapovala čím dál tím víc.

Carly se přesunula na gauč s poloprázdnou lahví a vyzvala Stevena, aby se k ní přidal. Učinil tak a rozhodl se, že toho využije k tomu, aby mu byly alespoň některé otázky zodpovězeny.

„Můžeme si tykat? Už mě to vykání nebaví. Je takové moc oficiální,“ postěžoval si Steven a Carly se zasmála. Jí to nijak nevadilo, ale byla ráda, že o to požádal.

„Samozřejmě, nic proti tomu nemám,“ řekla a usmála se. Oba se napili ze svých lahví.

„Carly, čím to je, že nemůžu cítit tvůj pach? A když jsem byl na tom náměstí, neslyšel jsem ani tvé kroky? A nedokážu ti ani číst myšlenky. Proč?“ zeptal se a napil se z lahve jako lidé, když se baví po večerech.

„No… když já znám tvůj dar, měl bys znát i můj. Mým darem je štít. Zaštítí můj pach, mé myšlenky, dokonce i jakýkoliv zvuk. Nikdo mě nikdy nevystopuje, protože nikdo nezná můj pach,“ odpověděla mu, ale nebyla to zas taková pravda. Pár věcí kvůli bezpečnosti vynechala.

„Tak proto patříš do první patnáctky. Zajímavé. A teď mě tak napadá. Umíš svůj štít roztáhnout?“ ptal se, protože ho zajímalo, jestli by pod něj mohla schovat i někoho dalšího.

„Ano, jde to. Proč se ale ptáš?“ Chtěl jí říct, to co chtěl původně, ale najednou ho něco napadlo.

„Carly, mohli bychom takto oběhnout město ve vzdálenosti několika kilometrů a zkusit najít ten pach, který za sebou únosce zanechal, ale on by o nás ani nevěděl. A my bychom ho pak mohli dostat,“ vylíčil svůj plán a Carly se napila ze své flašky.

„Stevene, to zní dobře. Mohli bychom to zkusit dnes v noci, co ty na to?“

„Klidně. Čím dřív, tím líp.“

„Tím více času pro Grace,“ upřesnila Carly, což přimělo Stevena opět zapřemýšlet.

„Myslíš, Carly, že ji mohl unést kvůli jejímu vzhledu? Že se do ní zamiloval?“ zeptal se a Carly nejistě zavrtěla hlavou.

„Nevím, ale kdybych byla na jeho místě, určitě bych ji neunesla. Ne, to ne. Myslím si, že v tom bude něco jiného. Jen pořád nevím co. Nechci, aby ta dívka zemřela. Je tak mladá!“ zoufala Carly a Steven ji pohladil po rameni.

„Neboj, najdeme ji. Uděláme pro to všechno, jasné?“

„Jo,“ pípla a vyprázdnila svou láhev. Cítila to teplo, které se jí rozlévalo tělem. A také cítila, že její čočky mají konečnou. Vyndala si je z očí a položila na stolek. Najednou uslyšela tiché povzdechnutí. Otočila se na Stevena.

„Wow,“ řekl jen a pozoroval Carly, která zase nic nechápala.

„Co je?“ zeptala se překvapeně.

„No, já jen, že takhle vypadáš úplně jinak,“ konstatoval.

„Jinak dobře nebo špatně?“

„Jinak dobře,“ řekl a Carly se zasmála.

„Myslím, že jsi hodně pil. Příště si musím dávat větší pozor, co vybírám za krev,“ řekla a teď se smál i Steven.

• Na jiném místě:

Ostrá bolest. Ostrá bolest, která pulsovala, a nenechala Grace v té krásné temnotě, kde necítila žádný strach. Pomalu začala otevírat oči, ale moc to nešlo. Čekala, až bolest sníží svou intenzitu, když ji do nosu uhodila vůně.

Nedbala bolesti, otevřela oči a zprudka se posadila. Všimla si, že leží na dřevěné posteli, přikrytá dekou a u dveří je tác s jídlem a pitím. Rozhlédla se po malé místnosti a hledala nějakou past. Nic ale nenašla.

Opatrně slezla z postele a vrhla se na tác s jídlem. Byl to jen obyčejný sendvič a voda, ale jak jí to zachutnalo! Jedla a stále se rozhlížela, kde je schovaný ten muž, který ji tu drží. Nikdo však nepřišel. Odebrala se zpět do postele.

Nebyla tam dlouho a ozvala se siréna. Dveře se otevřely a opět za nimi čekal tác s jídlem. Jenže tentokrát na něm stála flaška koly. Měla na ni strašnou chuť a potřebovala cukry.

Zapomněla na strach a vydala se ke dveřím. Než však stihla vyjít, srazila ji nějaká postava a Grace se neskutečně uhodila do hlavy. Temnota.

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sklep - 3. kapitola: