Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skejťačka 7. kapitola

20.04.2013 (19:30) • kasi • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1445×

„Takže, začne Johny, pak se přidám já a potom pojede Jacob. Je vám to jasné?“ Stáli jsme v kroužku i s Alexis, která se bohužel nezúčastní.

„Jo. Jenom mi ujasni jednu věc. Půjdeme potom na ten raut?“ ptal se nadšeně Jacob. Málem jsem mu dala pěstí.

„To těžko, protože jestli to prohrajeme, tak je to náš konec!“ zdůraznila jsem. Johny mě jako obvykle vzal kolem ramen a začal mě uklidňovat. To bylo ovšem to poslední, co jsem měla v plánu udělat.

„Hele vy komedianti, jestli nevyhrajeme, tak nebudu mít peníze na další operaci pro mého tátu. A Johny nesplatí další splátku na to kradené auto. A Jacob bude pořád nosit jedny boty!“ Všichni se na mě zamračili.

„A co já?“ ozvala se Alexis. No, na ni jsem úplně zapomněla. „Doufám, že nějaké peníze dostanu i já.“

„Jistě, ale menší částku. Tak je to i v pravidlech. A už dost. Musíme se rozcvičit,“ zavelela jsem. Silver Skate startuje za půl hodiny. O pořadí se losuje. Máme šťastnou jedničku. Pro nás je ale nešťastná. Rozjezdili jsme se. Bylo mi nervozitou špatně od žaludku, takže jsem několikrát zvracela, ale to bylo jedno. Musím to vyhrát. Musím vyhrát ty peníze. Já už se nemůžu takhle vystavovat. Na to prostě nemám.

„Bello, určitě to zvládneš?“ zeptal se mě Johny, když mě opět viděl zvracet.

„Jistě, jsem přece profesionál,“ zašklebila jsem se. Johny si mě chvíli nedůvěřivě měřil a potom radši pokračoval v jízdě. Udělalo se mi trochu líp, tak jsem se do toho pořádně opřela. Jezdila jsem jako šílenec, Jacob se taky hodně snažil a Johnymu to šlo asi jako vždycky.

„Johny, dej do toho trochu život,“ napomenula jsem ho. Johny protočil oči v sloup a jezdil si dál svou. Byla jsem soustředěná, ale ze soustředění mě vytrhly tři postavy stojící u vchodu do arény. Cullenovi. Ne! Za co?!

„Ahoj,“ pozdravila jsem je slušně. Edward se usmíval jako měsíček na hnoji. Vykouzlila jsem neodolatelný, vítězný úsměv a otočila se k němu zády. Teď není můj kamarád, ale sok. Pokračovala jsem v jízdě. Alexis nás pozorovala z povzdálí a když se jí něco nelíbilo, šla a opravila nás. Hodně to pomáhalo. A pak to začalo. Moderátor vyšel na rampu.

„Ahoj, Seattle!“ zakřičel a celá aréna jásala. Lidi dupali, křičeli a zuřivě tleskali. My jsme strnule stáli a snažili se udržet skate v rukou.

„Jste připravení to pořádně rozjet?“ zeptal se a celá aréna opět jásala.

„Tak jdeme na to! Dnes se nám představí místní ze státu Washington! Ještě něco k pravidlům: tento rok postupuje pouze první místo, protože loni v tom byl moc velký zmatek. Ale vidím, že všichni už chcete začít, tak jdeme na to! Začneme místními ze Seattlu, tým ve složení: Bella, Johny a Jacob! Měla s nimi jet i Alexis, ale ta má bohužel pochroumaný kotník."

Vyjeli jsme na rampy. Johny se konečně začal snažit! Krásně mu to jezdilo, všechny flipy měl v pořádku, vydařená tři sta šedesátka, prostě bomba. Pak jsem jela já. Mohla jsem se přetrhnout. Všechno jsem se snažila dotáhnout až do konce, každý skok v pořádku ustát a dařilo se mi! Jacob si vedl jako obvykle, trochu mě to zklamalo, protože předtím mu to šlo lépe. Ale bylo to fajn. Hudba přestala hrát, chytili jsme prkna a uklonili se davu. Ti vřískali, tleskali, ječeli. Je to krásný pocit…

„Dobrá práce,“ šeptla jsem jim a oni se na mě usmáli.

„Co jsme,“ zakřičel Johny a všichni jsme zakřičeli: „Tým!“ Utíkali jsme k Alexis. Objímali jsme se, řvali smíchy. Prostě to z nás všechno spadlo. Všechen stres, nervozitu a strach jsme hodili za hlavu a začali si užívat. Šli jsme do šaten a řádili jako o život, Stejně jsme tam byli sami, protože ostatní sledovali konkurenci. My však máme zásadu: nikdy se nestresovat konkurencí. Takže se někam zašijeme a počkáme až na vyhlášení. Konečně jsem se s chutí najedla.

„Myslíte, že vyhrajeme?“ zeptal se Johny.

„Nepochybně,“ řekl Jacob a břinknul ho do zad. Johny se zakuckal a málem se udusil. My jsme prostě parta…

„A je na řadě vyhlášení výsledků,“ ozvalo se venku. Všichni jsme se rozběhli do arény. Posadili jsme se na lavičku k ostatním. Johny mě chytnul za ruku a Jacob za druhou. Pevně jsem je stiskla.

„Prosím,“ zašeptala jsem. Znovu mě ovládla nervozita a stiskla jsem ještě víc.

„Au, Bello, přestaň,“ nadával Jacob a Johny se mi snažil ruku sundat. Jenže já jsem byla v takové křeči, že to nešlo.

„Lámeš mi ruku,“ procedil mezi zuby Johny a funěl, jako by zrovna zaběhl patnáctistovku.

„Na třetím místě je: Liam, Molly a Kim!“ ohlásil moderátor. Oddychla jsem si. Nejsme třetí, ještě máme šanci. Pořadatelé předávali medaile a diplomy. Vyfotili je a moderátor ohlásil další místo.

„A na druhém, stříbrném místě jsou: Bella, Jacob a Johny!“ Úplně mi zatrnulo. Domeček z karet se rozpadnul a s ním i moje šance na další tátovu operaci. Všechno je v háji. Nasadila jsem profesionální úsměv a pustila klukům ruce. Došli jsme na stupně vítězů, dostali jsme medaile, diplomy a nějaké sladkosti. Alexis na lavičce tekly po tvářích slzy a já měla co dělat, abych se taky nerozbrečela.

„A na prvním místě jsou: Edward, Emmett a Jasper!“ Málem jsem vzteky pukla. Nezlobila jsem se na ně, ale na sebe. Protože já se o Silver Skate zmínila. Měla jsem sto chutí odejít a jít se někam vybrečet, ale nemohla jsem. Něco mě nutilo zůstat. Dostali medaile, šek, diplomy, tašku plnou blbostí a nová prkna. Tohle všechno jsme teď ale měli dostávat my.

Následovalo focení, gratulace a odchod. Já jsem vynechala gratulace a ujela na jediné místo, které mě teď mohlo rozveselit. Rampy. Asi si říkáte, že jsem divná, když po tak náročné soutěži jdu ještě jezdit, ale pro mě to je lepší než relax. Lépe se u toho dá vyčistit hlava. Dojela jsem tam a najednou mě popadla silná bolest na srdci. Všechno to chtělo ven. Slzy mi tekly proudem a vzlyky se mi draly z hrdla. Kolemjdoucím jsem musela připadat jako psychopat.

„Páni, ty neumíš prohrávat,“ ozvalo se za mnou. Znechuceně jsem se otočila. Edward Cullen v celé svojí kráse.

„Víš co mi můžeš…“ odbyla jsem ho. Přisedl si ke mně.

„Co se děje? To všechno opravdu jenom kvůli tomu, že jsi nevyhrála jednu hloupou soutěž?“ Nevěřícně jsem vyvalila oči.

„Hloupou soutěž? Kdybych tuhle soutěž vyhrála, mohla bych tátovi zaplatit další operaci, mohla bych seknout s prací! Pro tebe takováhle částka nic neznamená, ale pro mě to měla být šance na jiný život! Nechápeš to…“ Položila jsem si hlavu na kolena a seděla schoulená do klubíčka.

„Tak mi to vysvětli,“ navrhnul Edward.

„Nepochopíš to a budeš mě odsuzovat,“ varovala jsem ho.

„Zkus to.“ Upřel na mě ty svoje oči a já pod nimi tekla jako karamel.

„Moje práce není obvyklá k mému věku.“ Nechtěla jsem zacházet do detailu.

„Ach, Bello, ty šlapeš?“ zeptal se mě znechuceně.

„Ne! Jsme tanečnice u tyče. Ale jsem docela oblečená – lépe řečeno, nekouká mi nic navíc.“ Edward si hlasitě oddychnul. Ale potom se rozčílil.

„Musíš s tím přestat! Vždyť je ti teprve sedmnáct!“

„Ale já nemám jinou možnost!“ zakřičela jsem na něj. Jeho pohled zesmutněl.

„Ale ty nejsi takhle laciná, abys tohle dělala. Jsi dobrá, hodná holka, která umí naslouchat a pro druhé by se roztrhla. Akorát se někdy musíš naučit hledat práci,“ pošťouchnul mě. Usmála jsem se nad tím.

„Bylo to jediné volné, pak už tam bylo jenom to horší.“

„Seattle upadá do spárů nočních klubů,“ utrousil Edward. Rozesmálo mě to. Bylo to tak pravdivé.

„Jo, asi jo. Edwarde, poraď mi. Co mám dělat?“

„Rozhodně musíš seknout s tou prací. Máš přeci tu brigádu v nemocnici.“

„To tátovi na operaci nevydělá.“

„Myslím, že ano,“ mrknul na mě.

„Nechápu.“ Edward se usmál a odešel. Koukala jsem za ním a potom se rozběhla do klubu. Edward mi dodal odvahu s tím seknout, tak proč to odkládat na jindy? Šla jsem rovnou za bossem.

„Končím,“ řekla jsem.

„Prosím?“ ptal se udiveně.

„Končím na hodinu. Tady už nebudu ani dvě minuty.“ Boss mě silně chytnul za paži.

„Takhle jednoduchý to, květinko, nebude!“

Tak, a je to venku! Omlouvám se za dlouhou pauzu, ale nějak jsem se nemohla k psaní dokopat, navíc budu mít narozeniny... Doufám, že se kapitolka líbila! ;))

Autor: kasi, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skejťačka 7. kapitola: