Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skejťačka 6. kapitola

23.03.2013 (14:15) • kasi • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1503×

Šla jsem temnou uličkou. Přede mnou stály dvě postavy. Byli to muži - a namakaní. Chytili mě za paži a odtáhli kousek vedle. Křičela jsem a házela sebou, ale měli tak pevný stisk. Co se to děje? Kdo je to? V rohu místnosti mě pustili a tyčili se nade mnou. Ječela jsem a chystala se utéct, když mi zavázali oči a odtáhli mě stranou. Hodili mě do nějakých dveří. Byla jsem na pódiu. Holky mi tleskaly a já nevěděla, co se děje. Podívala jsem se na sebe a zjistila jsem, že jsem v „uniformě“. Nechtěla jsem tančit, a tak jsem se rozběhla ven. Boss mě chytil a přivázal mě k tyči. V druhé ruce držel nůž.

Otevřela jsem oči. Byla jsem u sebe v pokoji. Už bylo světlo. Na čele jsem cítila studený pot. Byl to jenom sen, říkala jsem si. Celá jsem se klepala, ale nebyla mi zima. Vstala jsem a podívala se na budík. Je skoro půl osmé. No, tak to nezvládám. Školu mám od osmi, jestli to chci stihnout, musím vyrazit za pět minut. Vletěla jsem do koupelny, vrazila si kartáček do pusy a zuřivě si čistila zuby. Druhou rukou jsem si česala vlasy. Potom jsem na sebe hodila to, co na mě vypadlo ze skříně, a utíkala do školy. Jela jsem jako zběsilá. Auta na mě troubila a chodci pokřikovali. Zrovna když jsem otevřela dveře do učebny, zazvonilo. S úlevou jsem se svezla na židli a tiše oddechovala.

„Kde lítáš?“ zeptal se mě povýšeně Mike Newton. S Mikem jsem se hodně kamarádila, ale potom začal chodit s tou husou – Jessicou, a to ho úplně změnilo. Chvíli jsem pracovala v jeho rodinném podniku, ale nebavilo mě to, tak jsem s tím sekla. Co bych teď za to dala.

„Nestíhám,“ prskla jsem na něj a vyndala z tašky učebnici matiky.

„Poslední dobou nestíháš vůbec nic,“ upozornil mě.

„A jak to můžeš vědět? Jsem nějaký specialista na lidi, kteří nestíhají?“ Byla jsem dost naštvaná a taky dost hlasitá. Mike našpulil pusu a začal si povídat s někým jiným. Do třídy přišel učitel a začal s dnešním výkladem. O půlce toho, co říkal, jsem neměla ani ponětí. Stejně jako celý zbytek dne. Po obědě jsem se stavila za sekretářkou.

„Dobrý den, prosím vás, potřebuji dnes omluvit z odpoledního vyučování kvůli rodinným důvodům. Vy víte, o co jde.“

„Ach, jistě, Bello, omluvím vás. Doufám, že to dopadne dobře,“ mrkla na mě a něco si zapsala na kousek papírku. Vděčně jsem se na ni usmála a vyšla z její malé kanceláře. Venku jsem si stoupla na prkno a dojela tu dlouhou štreku do nemocnice. Před nemocnicí jsem zahlédla sanitku. Ne že by to před nemocnicí nebylo obvyklé, ale šla jsem se podívat blíže. Stejně bych tam musela, protože druhý vchod do nemocnice byl v rekonstrukci. Kousek od sanitky jsem se zastavila. Stála tam malá holčička. Došla jsem k ní.

„Kde máš maminku?“ zeptala jsem se jí něžně. Mohlo jí být tak pět, víc ne. Holčička se na mě nedůvěřivě podívala a pak ukázala do sanitky. Nahlédla jsem do sanitky a uviděla EKG, ale nebylo to nic pěkného. Byla tam vodorovná čára. Sanitáři se jí snažili nahodit srdce, ale marně. Seběhlo se tam několik doktorů a ženu převezli do nemocnice. Odchytil mě nějaký sanitář.

„Pohlídáš ji, než dáme do pořádku její matku?“ zeptal se mě.

„Jistě, budeme v bufetu.“ Sanitář se na mě vděčně podíval a nasedl do sanitky. Vzala jsem holčičku za ruku a odvedla ji na místo, kde jsem měla smluvenou schůzku s Edwardem.

„A jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se jí po chvíli mlčení.

„Jsem Debbie,“ pípla. Bylo vidět, že se hodně styděla.

„Já jsem Bella,“ řekla jsem a posadila ji na židli. „Chceš něco k pití?“

„Maminka mi vždycky kupuje džusík.“ Přikývla jsem hlavou a šla k pultu. Koupila jsem jedem malý pomerančový džus a donesla ho ke stolu. Horší bylo, že ten stůl byl prázdný. Vyvalila jsem oči. Debbie mi zdrhla. Ve dveřích jsem zahlédla Edwarda.

„Ahoj, Bello. Charlie už je na sále?“ Hlasitě jsem polkla a nahlížela pod všechny stoly.

„Hledáš něco?“ zeptal se mě Edward a stáhl obočí do jedné čáry.

„Myslím, že jsem ztratila dítě.“ Teď Edwardovi to obočí zalétlo až do vlasů.

„Dítě? Ty máš dítě?“

„Jistěže nemám dítě. Její matku operují a doktoři mi ji svěřili, dokud její matku nedají do pořádku. A teď jsem ji ztratila.

„Jdeme hledat?“

„To si piš.“ Plácli jsme si a každý jsme se rozběhli do zapeklitých nemocničních uliček. Hledala jsem v okolí bufetu a také v jídelně. Nikde po ní nebylo ani stopy. Ve dveřích na dětské oddělení mě zastavila nějaká sestřička.

„Smím vědět, za kým jdete?“ zeptala se nedůvěřivě a byla odhodlaná mě tam nepustit.

„Za nikým. Vlastně, ztratila jsem malou holčičku. Má polodlouhé blond vlásky, modré oči a jmenuje se Debbie. Její matka je na operaci a já ji měla hlídat, ale utekla mi. Neviděla jste ji někde?“ Mluvila jsem rychle a zoufale. No, s klidem se dá říci, že kariéra chůvy pro mě nepřipadá v úvahu.

„Jo, Debbie znám, ale dneska jsem ji tady neviděla. Její matka je feťačka, je tu každou chvíli, ale většinou Debbie hlídáme my. Pokusím se ti pomoct, ale nic neslibuju. Sama mám své práce dost.“ Měla jsem chuť tu sestřičku obejmout, ale na to nebyl čas. Běžela jsem tedy na recepci. Tam postával Edward a prohlížel si tabuli, na které byla mapa nemocnice.

„Našel jsi ji?“ ptala jsem se ho zběsile.

„Ano, a jak vidíš, potom jsem ji zase ztratil. Jasně, že jsem ji ještě nenašel!“ Na jeho sarkasmus jsem opravdu neměla náladu, a tak jsem si jenom odfrkla a koukala, kde by ještě mohla být. Chirurgie.

„Asi budeme muset na chirurgii,“ rozhodla jsem a zmáčkla knoflík u výtahu. Vyjeli jsme do čtvrtého patra a došli na chirurgii. Zmocnila se mě nervozita. Rozhlížela jsem se všemi možnými směry. Z kanceláře doktora Cullena se ozýval smích. Zamračila jsem se a Edward ještě víc. Zaklepala jsem na jeho dveře.

„Dále,“ ozvalo se. Vstoupili jsme dovnitř a kdo tam neseděl. Cullen s Debbie na klíně.

„Debbie! Jak jsi mi mohla utéct?!“ ječela jsem a měla jsem sto chutí dát jí pohlavek, ale není to moje dítě, tak jsem to radši nepokoušela.

„Našel jsem ji, jak chodí okolo operačního sálu.“ To mi vnuklo myšlenku.

„Kdo operuje mého tátu? Neměl jste být na sále náhodou vy?“ Byla jsem zděšená a naštvaná. Doktoři jsou lháři.

„Měl a taky jsem tam byl, ale nebylo mě tam vůbec potřeba, všechno šlo jako po másle, tak jsem šel na pohotovost, ale tam už někdo byl, tak mě poslali, ať si odpočinu. No a tak jsem narazil na Debbie.“ Debbie byla očividně nesvá, ale bavila se. Prohlížela si nějaké obrázky a moc se u toho smála, i když si nejsem jistá, jestli to nebyl takový ten nervózní smích. Do kanceláře vešla sestřička.

„Carlisle, potřebují tě u té zfetované ženy,“ oznámila mu. Carlisle se omluvně usmál a odešel. Debbie byla skleslá.

„S maminkou to nevypadá dobře, viďte?“ pípla a setřela si slzičku. Edward si ji vzal do náruče.

„Všechno bude v pořádku, uvidíš,“ konejšil ji a hladil ji po vláskách. Na zlom vteřiny jsem si přála, abych tam místo Debbie byla já, ale rychle jsem tu myšlenku zahnala.

„Debbie, určitě to bude dobré. Pamatuj, co tě nezabije, to tě posílí.“ Edward se na mě šibalsky usmál a položil Debbie na zem.

„Víš, Debbie, tady za nemocnicí je jedno bezvadné hřiště. Co kdybychom se tam šli mrknout?“ Teď jsem se usmála i já. Debbie se rozzářil obličej a nadšeně kývala. Edward ji vzal za jednu ruku, já za druhou a půjčila jsem jí skateboard. Takže my s Edwardem jsme ji přidržovali, aby nespadla. Byli jsme tam za pět minut, opravdu to bylo blízko. No, byly tu houpačky, kolotoč a skluzavka. Potom pyramida z provazů, trampolína a spousta dalších kravinek. Debbie se okamžitě rozběhla ke skluzavce a my s Edwardem jsem se šli podívat k provazové pyramidě.

„Dám ti deset dolarů, když se pověsíš hlavou dolů,“ smál se. Podali jsme si ruce a já si zastrčila tričko do kalhot, aby neviděl něco, co nemá. Předklonila jsem se, chytla se lan a ladně vyhodila nohy do stojky. Vlasy se mi válely na zemi. Sázku jsem vyhrála a nechtějte vědět, jak komicky jsem vypadala. Edward se mi smál ještě půl hodiny, ale vyhrála jsem deset dolarů. Debbie se přemístila k houpačkám, ale měla problém se rozhoupat, tak jsme jí šli pomoct. Po dvou hodinách – které utekly jako pět minut – jsme se vrátili do nemocnice.

Debbie jsme posadili u Carlislea v kanceláři na židli a Edward ji hlídal. Já jsem se šla podívat, jak se věci mají. Došla jsem na sesternu a slušně jsem zaklepala.

„Ehm, dobrý den, já jsem Bella Swanová. Chtěla bych se zeptat, jestli nevíte, jak se daří mému tátovi – jestli už ho odoperovali.“

„Podívám se.“ Sestřička se znuděně podívala do počítače a pak ke mně vzhlédla.

„Operace vašeho otce skončila před půl hodinou, teď leží na JIP. Ale myslím, že zítra ho budete moci vidět.“ Nadšením jsem v duchu skákala třicet metrů do vzduchu. Spadl mi tak obrovský kámen ze srdce.

„A ještě bych se chtěla zeptat na něco. Dneska jsem dělala chůvu jedné malé holčičce. Jmenuje se Debbie, její matka se předávkovala drogami a operovali ji. Nevíte, kde leží ona?“ Sestřička se opět podívala na monitor a něco vyťukala na klávesnici.

„Její matka se jmenuje Amy Jacksonová. A před hodinou zemřela.“ Jako by mi někdo zasadil ránu pod pás. Bylo mi tak strašně líto Debbie. Vím, jaké je to ztratit matku, ale ona je tak malá. Nevím, jestli se s tím vyrovná. Okolo sesterny šel Cullen.

„Doktore! Je to pravda? Amy Jacksonová zemřela? A co Debbie?“ volala jsem na něho. Cullen se pomalu otočil. V obličeji měl zmučený výraz. Přikývl.

„Měla v sobě moc heroinu, už jí nebylo pomoci. Debbie půjde do dětského domova nebo do sirotčince, to se ještě uvidí.“ Vykulila jsem oči.

„Nemá otce?“

„Nezná otce,“ odpověděl prostě a pokračoval v chůzi do jeho kanceláře. Šla jsem těsně za ním. Když jsem uviděla Debbie, jak si hraje s Edwardem, rozplakala jsem se. Utekla jsem z té proklaté nemocnice pryč. Rovnou na rampy. Byl tam jenom Jacob.

„O kolik? Ach, o dvě hodiny! Máš zpoždění dvě hodiny! Johny s Alexis to před deseti minutami zabalili, protože princezna někde lítala!“ Jacob byl hodně rozzuřený.

„Jacobe, víš, že mi dneska operovali tátu,“ řekla jsem, ale hlas se mi na operovali zlomil.

„A jak to dopadlo?“ vyptával se.

„Dobře, zítra ho můžu vidět.“

„No tak to je fantastický, moc ti gratuluju!“ Najednou byl nadšený až do nebes. Náš náladový Jacob.

„Jo, to je,“ přitakala jsem a pustila se do jízdy. Svaly mě zvláštně bolely, asi jsem toho dneska najezdila ažaž.

„Jsi smutná. Děje se něco?“ Zavrtěla jsem hlavou. Jacob se mi snažil nahlédnout do duše, ale nedařilo se mu to.

„Víš, že mi můžeš říct cokoliv, viď?“

„Jistě, ale opravdu mi nic není. Jenom jsem nervózní, protože Silver Skate je za necelý týden a my nemáme dodělanou sestavu. Asi bychom na tom mohli zítra popracovat, co říkáš?“

„Bezva!“ zajásal a odjel domů. Poraženě jsem si sedla na lavičku a přemýšlela. Po Silver Skate nastoupím do další nové práce v nemocnici. Každý druhý večer musím trávit v baru u tyče a zbytek toho času se buď učím, jsem v nemocnici anebo skatuju. Můj život za nic nestojí. Zafoukal vítr. Nad Seattlem se zvedla menší vichřice. Dala jsem si skate do klína a kolena přitiskla k bradě. V tomhle se domů jen tak nedostanu. Do tváře mi přiletěl kousek papírku. Bylo na něm něco napsaného. Odtrhla jsem si papírek od obličeje a přečetla si obsah. A donutilo mě to vstát a udělat další krok.

Natáčej svoji tvář slunci a stíny budou za tebou…

No, tak to vidíte. V příští kapitolce se můžete těšit na šílenou nervózní Bellu a můžu vám zaručit, že to bude šílená kapitolka. :D :D A opět děkuju za komentáře, ani nevíte, jak to někdy dokáže povzbudit k dalšímu psaní. ;)

Autor: kasi, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skejťačka 6. kapitola: