Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silná touha XVII.

23.09.2010 (14:00) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2021×

„Edwarde, dej si pohov!“ přikázal mu Emmett, kterému se nelíbil tón, se kterým s ní mluvil. Rose ještě chvíli váhala, ale nakonec otevřela ústa a vyslovila otázku, která mě překvapila.

„Jaký byl tedy důvod tvého odchodu?“ zeptala se svým krásným hlasem, který přesně patřil k její kráse. Rosalie byla dokonalá. Proč se ptá na něco, co už musí dobře vědět?

„Jak to myslíš?“ Překvapení v mém hlase přesně vystihovalo to, co jsem cítila.

„To je fakt, před chvílí jsi říkala, že to, že sis cvakla lidský krve, nebyl jediný důvod tvého odchodu,“ podpořil ji Emmett. Copak oni to neví? Překvapeně jsem se podívala na Alice, která seděla v křesle a měla dlaně přiložené k hlavě. Takže jim to neřekla?

„Vy to nevíte?“ divila jsem se znovu. Tak proto se Carlisle, Esme i všichni ostatní tvářili tak nechápavě. Nevěděli, co mi Edward provedl. Z toho překvapení jsem se začala smát a posadila jsem se do křesla.

„Tak to je úžasné!“ řekla jsem, když jsem se uklidnila. Pozorovala jsem rozčílený výraz Edwarda, překvapený výraz Bree, bolestný výraz Alice. Emmett a Rose se tvářili nechápavě a Jasper byl z tolika emocí asi pořádně zmatený.

„Co bychom měli vědět?“ zeptala se Rosalie a Edward zlostně zavrčel. Usmála jsem se na něj tím nejdokonalejším úsměvem, který jsem dokázala vytvořit a on se zamračil ještě víc.

„Ani Jasper, ani Alice a dokonce ani Edward, vám neřekli, proč jsem ve skutečnosti utekla? Tak to je velmi zajímavé, ale třeba vám to bude chtít Edward osvětlit,“ řekla jsem a všechny pohledy upírů v místnosti se na něj stočily. Byl víc než jen naštvaný.

„Nemusím nic vysvětlovat!“ zavrčel a tím mě vlastně potěšil. Má pravdu, on to vysvětlovat nemusí. Já to vysvětlím moc a moc ráda.

„Dobře, jak chceš,“ pokrčila jsem rameny. „Když jsem ten den přijela domů, tak jsem byla zoufalá, protože jsem se po tak dlouhé době soužití s vámi a přežívání na krvi zvířat neovládla. Napila jsem se lidské krve, neměla jsem zkrátka už čistý štít. Myslela jsem si, že tu najdu pochopení a porozumění, ale co jsem našla?“ zasekla jsem se a dívala jsem se na Alice.

„V celém domě byl jen Jasper a Alice, oba byli zdrcení. Věděla jsem, že to musela vidět. A co se nestalo? Zeptala jsem se, kde je Edward. Odešel. Odešel od nás i od tebe. Neunesl to, že tě nedokázal ubránit před lidskou krví!“ vyprskla jsem s chladným podtónem. Ta slova si pamatuji do dnešního dne. Trpce jsem se usmála a podívala jsem se mu do tváře. Já dnes nejsem ta, která se cítí mizerně. Moje velká lež nevyšla na světlo. Pak jsem se podívala na překvapenou Rose, která nevěděla, co by měla dělat. Jaké to asi je, být tak dlouho obelhávána?

„Takže ty jsi neodešla kvůli sobě? Protože jsi s námi už nechtěla být?“ ptala se zmateně a já jsem zakroutila hlavou. Takhle to tedy rozhodně nebylo. Pak jsem se tázavě podívala na Alice a ona se znovu hluboce nadechla.

„Isabella má pravdu. Takhle to ve skutečnosti bylo, ale Edward mi řekl, že tohle vysvětlení bude lepší. Nebude tak bolestivé pro celou rodinu.“

„Jistě, udělejme z Belly zrůdu, která opustila rodinu. Komu to vadí?“ pronesla jsem ironicky a Jasper se na mě smutně podíval. Najednou jsem cítila jakýsi pocit bezpečí a klidu. Hezká iluze. Tohle jsem cítila naposledy… Už si ani nevzpomínám.

„Hezký pokus, Jaspere, ale myslím, že trochu zbytečný. Vždyť víš, že o tvých pokusech dobře vím.“

„Alespoň jsem to zkusil,“ řekl a na tváři se mu objevil úsměv, který po malé chvíli zachvátil i Alice. Rosalie se zvedla z pohovky a objala mě. Nikdy jsem s ní nebyla tak dobrá přítelkyně jako s Alice, ale byly jsme přítelkyně. Znovu mě zaplavil pocit klidu, ale změna byla v tom, že tentokrát jsem ten pocit prožívala ve skutečnosti. Než jsem si uvědomila, že se mi tohle vlastně líbí, že jsem šťastná, když jsem ve společnosti své rodiny, tak už bylo pozdě. Mé rodiny? Vždyť oni už nejsou moje rodina! Odtáhla jsem se od Rosalie a němě jsem je pozorovala. Za tu dobu, kterou tu byli, jsem se dostávala zpět. Klesám do propasti, ze které se sama ven nedostanu! Ale já nechci být znovu na začátku. Nechci!

„Měli byste jít,“ zašeptala jsem a otočila jsem se čelem ke zdi. Doufala jsem, že to konečně pochopí a odejdou. Nechci je tu mít! Slyšela jsem, jak se zvedají a odcházejí. Myslím ale, že za mnou někdo zůstal stát. Neotáčela jsem se a doufala jsem, že odejde. Mohla to být má iluze, ale nebyla, stačilo se nadechnout a dokázala jsem určit, komu patří tento pach.

„Co tu ještě chceš?“ Nepříjemný tón jsem dala dost jasně znát. Nechtěla jsem ho tu!

„Isabello, udělal jsem velkou chybu, kterou jsem si dlouho vyčítal. Měl jsem říci své rodině pravdu, ale… Neměla bys nenávidět je, oni za to nemohou,“ promluvil, když jsem se k němu otočila. Zdálo se mi to, anebo byl v jeho tváři skutečně smutek? Na malou, nepatrnou chvíli, jsem uvnitř sebe cítila něco, co mi říkalo, abych ho objala. Rychle jsem ten pocit zahnala a nasadila jsem nepřístupný výraz. Ano, taková já teď jsem.

„Edwarde, já už nechci mít s tebou ani s nikým z tvé rodiny nic společného. Užila jsem si to už dost. Víš, jediná věc, za kterou jsem vám vděčná, je to, že jsi ze mě udělal upíra. Vlastně jsou dvě. Ta druhá je za přežívání na zvířecí krvi. To je všechno, nic víc. Odejdi.“

Má slova byla krátká, cílená, krutá. Tak to mělo být. Oni pro mě už nesmí nic znamenat, protože já se nesmím stát slabou. Nesmím! Ukázala jsem rukou ke dveřím a on se k nim pomalu přesouval. U dveří se ještě zastavil a mně se zdálo, že chce něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. Alespoň že si ušetřil tu sentimentalitu!

Zkontrolovala jsem, že všichni odešli a nezdržují se v blízkosti mého domu. To je teď hlavní, nikdo nesmí vidět nic z toho, co se mi ve skutečnosti honí hlavou. Co mě trápí. Nesmím dát znát své emoce před nikým z nich, protože jim Edward vidí do hlavy. Nesmím se rychle a unáhleně rozhodovat, protože to může vidět Alice a v tom případě, to uvidí i Edward.

Co všechno by Aro dal za to, aby se k němu Edward s Alice přidali. Dobře vím, jak moc touží po jejich moci, ale stejně tak dobře vím to, že oni se k němu dobrovolně nepřidají. Jak bychom byli mocní, kdyby se k nám přidal čtenář myšlenek a věštkyně. I Jasperova moc je velmi užitečná, zvlášť v boji s novorozenými, které bychom mohli dostat na naši stranu. Bože, já uvažuji jako chladná socha. Kde jsou ty časy, kdy bych pro ně obětovala svůj život?

Polil mě studený pot, když mi došlo, že až se tu objeví můj nejlepší přítel Alec, tak se Edward může všechno dozvědět. Ne, musím ho zaštítit, aby nemohl číst v jeho mysli. Další hrůzu nahánějící myšlenka se ke mně přiblížila a vkradla se mi do mysli. Co když Alec ublíží nějakému člověku? Za tu dobu, kterou ho znám, tak nikdy neměl problémy s ovládáním. Ale na druhou stranu, ve Volteře měl přímý přístup k potravě, kterou jim přiváželi do hradu…

16. kapitola - Shrnutí - 18. kapitola

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Silná touha XVII.: