Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Shinigami kapitola 1

10.02.2013 (15:00) • forejtice • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1094×

Jmenuji se Samantha Darková a moje povolání je student ještě základní školy, ale zároveň jsem Shinigami neboli bůh smrti. I když mi je patnáct a dneska končím školu, nemám zrovna hezký život. Mí rodiče zemřeli přesně před rokem a já se dostala do domova dětí, kde mě nikdo nemohl obejmout. Rodiče byli nenávratně pryč. Potom se mi zjevila maminka ve snu, říkala, že mi zapomněla říct jednu věc. A to, že jsem po ní a otci zdědila sílu Boha smrti. Jsem tak trochu anděl, který je jen napůl. Když pomyslím na křídla a představím si je na zádech, jsou tam.

Ale teď zpátky k tomu, co jsem řešila. V dětském domově bývám hodně šikanovaná, ale nevadí mi to. Nechám se zmlátit, protože já naopak chráním ty mladší. Na svém těle mám spousty ošklivých modřin. Ale dneska by toto všechno mělo skončit. Adoptovala si mě nějaká paní s pánem – Uleyovi. Paní se jmenuje Emily a její manžel se jmenuje Sam.

Dobalila jsem poslední věci a ještě jednou se rozhlédla po pokoji. Našla jsem poslední fotku, na které byla moje maminka, já a tatínek. Ten den jsme byli u vodopádů, a tak jsme se tam vyfotili. Všichni jsme se na fotce usmívali a já se teď taky musela usmát.

Někdo zaklepal na dveře pokoje a otevřel dveře. Byl tam nějaký muž s mladou ženou. Bylo jim asi tak dvacet pět.

„Pojedeme?“ zeptala se žena. Kývla jsem. Žena se najednou zasmála. „Omlouvám se, jmenuji se Emily a to je můj muž Sam.“ Kývla jsem.

„Já… jsem Samantha, ale říkejte mi prosím Sami." Emily kývla a Sam vzal moji tašku, která nebyla nijak těžká. Do malého batohu jsem dala fotku a přehodila si ho přes záda. Pomalu jsme odcházeli z pokoje a já se rozloučila se všemi dětmi. Všechny děti, kromě party kluků, která ostatní jen bila, chtěly, abych tu s nimi zůstala a chránila je. Usmála jsem se. „Nechám vám tu mého malého kamaráda,“ řekla jsem a podala jim malého medvídka.

„Když vám bude někdo ubližovat, hned to budu vědět a do minutky budu zpátky, ano?“ Děti přikývly a mně se po tvářích skutálely dvě slzičky.

„Ale co když nepřijdeš?“ zeptala se Ariel. Připomínala malou mořskou vílu, tu z té pohádky.

„Když nepřijdu, budete si muset poradit sami. Je vás deset a proti pár klukům to zvládnete. Hlavní je, abyste ochraňovali každý každého. Sami jste malí, ale společně jste velcí jako obr.“ Další dvě slzy.

„Sami, pojď už.“ Ohlédla jsem se a kývla.

„Budu na vás vždy myslet,“ zašeptala jsem a odešla za mými novými adoptivními rodiči. Celou cestu do nového domova jsem nepromluvila. Byla jsem zpátky v čase, někde v myšlenkách.

Najednou auto zastavilo. Trhla jsem sebou a podívala se z okna. Paní Emily se na mě usmála.

„Jsme doma, Sami, jestli budeš chtít, budeme si moct pořídit nějaké zvíře. Každý den k nám chodí Samovi přátelé, určitě už jsou uvnitř, tak pojď.“ Kývla jsem a vystoupila z auta. Hned jsem ucítila chlad a kapky deště, které na mě začaly padat. Trochu jsem se roztřásla zimou a víc si přitáhla mikinu k tělu. Všechno oblečení, které jsem s sebou měla, bylo vytahané a roztrhané po předešlých dětech, které už jsou dávno dospělé.

V mikině jsem taky měla pár děr a v tričku i teplácích taky. Emily si všimla, jak se třesu a pořádně si mě prohlédla. Když si všimla děr, tiše si něco zavrčela a pohlédla na Sama. Ten na mě taky koukal, ale rychle vzal moji tašku a zamířil do domu. Šla jsem za ním a přitom si dům prohlížela. Dům byl docela velký a vypadal hezky. Všude okolo něj byly různé rostliny a kytičky všech barev.

Podívala jsem se na růže a usmála se. Milovala jsem růže. Růže byly květy lásky, a i když byste si mysleli, že Bůh smrti nezná lásku, já ji znám. Jednou jsem se zamilovala, ale ten vztah skončil dřív, než začal. Zabil ho démon.

Sam otevřel dveře do domu a počkal, až projdu.

„Děkuji.“ Sam se usmál a kývl. Když jsme vešli do domu, Emily mě hned vzala na prohlídku a nakonec jsme došly do kuchyně, kde stálo asi deset chlapců o pár let starších, než jsem byla já.

Náhrdelník na mém krku začal nepříjemně pálit a já si hned uvědomila, kdo jsou. Vlkodlaci. Pořádně jsem si je prohlédla a pak zjistila, že nejsou vlkodlaci, ale měniči. Tetování na ramenou to jasně dokazovala. Sam měl svoje tetování stejné, jenom o trochu jiné. Alfa.

Dobře, pomyslela jsem si. Dobře.

„Já jsem Sami.“ Kluci za Samem se začali smát. Sam něco zavrčel a já jednoho pleskla po bradě. Najednou přišla Emily s nějakým oblečením. „Vezmi si na sebe tohle,“ řekla.

„Děkuji, paní Uleyová.“ Najednou mě Sam pleskl po hlavě.

„Jsem Emily.“ Kluci se začali strašně smát.

„Dobře, Emily.“

Emily se usmála a hodila mi oblečení i s botami. Oblečení jsem chytila, ale boty letěly dál. Vyběhla jsem pro ně a zachytila je ve vzduchu kousek od skleněné vázy. Pak jsem se rozběhla do svého pokoje, který byl v patře, a převlékla se. Tričko na mně trochu vyselo, ale nebylo to tak hrozné. Tepláky jsem mělo trochu volné, ale výškově mi byly akorát, boty se mi docela líbily. Tipla bych si, že jsou Sama.

Sundala jsem si na chvilku tričko a podívala se na sebe. Všude jsem měla modřiny. Rychle jsem si natáhla triko a běžela dolů. Kluci tam zrovna seděli u stolu a jedli obr buchtu.

„Je tu nějaká tělocvična pro zoufalce?“ zeptala jsem se. Kluci se otočili a koukali na mě jak na blbce.

„Ty jsi zoufalec?“ zeptal se jeden z kluků.

„Ne, ale určitě nemáte klíčky od tělocvičny nebo posilovny.“ Otočila jsem se a v ledničce našla mrkev. Vytáhla jsem ji, umyla a snědla. Najednou jsem uslyšela, jak se kluci zvedají. Otočila jsem se.

„Kam jdete?“

„Do tělocvičny,“ řekl jeden z kluků.

„Fajn, za chvíli jsem dole, tak počkejte." Vyběhla jsem po schodech a rychle vzala roztrhanou tašku. Narvala jsem do ní tričko, tepláky, boty a ještě pár věcí.

Pak jsem seběhla dolů a vyběhla z domu. Kluci tam čekali a Sam s nimi.

„Můžeme jít,“ prohlásila jsem a všichni jsme šli někam pryč. Kluci se bavili mezi s sebou, ale já je nevnímala. Šla jsem dost vzadu, abych je nemusela poslouchat.

Pomalu jsem s nimi došla k velké budově s nápisem Střední škola.

Sam odemknul dveře a zamknul je až po tom, co jsem kolem nich prošla. Kluci se zastavili a Sam se usmál.

„Vyběhněte všechny schody nahoru a zase zpátky dolů, Sami když nebudeš stačit, tak se prostě zastav a zakřič. My počkáme, ano?“ Kývla jsem, vzala si mp3, zapnula si písničku a dala vlkoušům náskok aspoň pět metrů. Pak jsem se rozběhla já.

Pomalu jsem je dobíhala a dostávala se do čela, kde běžel jen Sam a nikdo jiný. Běželi jsme těsně vedle sebe a já se pak od něj odpojila a běžela před ním.

Běželi jsme ve třetím patře a já se pomalu blížila ke schodům dolů, protože tohle patro bylo poslední, když mě přemohl pocit slabosti. Opřela jsem se o stěnu a sklouzla se po ní na zem a tiše tam seděla. Sundala jsem si batoh, vytáhla z něj krabičku s pár prášky a vodu na jejich zapití. Na ruku jsem si vysypala asi tři prášky a hned je zapila. Slyšela jsem, jak za mnou dobíhají, někdo mi vytrhl krabičku z rukou. Otevřela jsem oči a hmátla po ní. Byly to prášky proti tomu, co jsem. Aby se ze mě nestal anděl.

Autor: forejtice, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Shinigami kapitola 1: