Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 32. kapitola + Epilog

17.04.2012 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 90× • zobrazeno 8450×

Když jsem přijela do nemocnice v Jižní Karolíně, a to konkrétně v Charlestonu, zjistila jsem, že slečno mě oslovovali proto, protože Edward vzal doklady, které jsme nechali vyrobit pro doby, jako je tahle, kdy jsem se už neměla vydávat za jeho manželku, aby nikdo nevolal na policii. Byla jsem jeho mnohem mladší sestra Isabella. Věděli jsme, že jednou přijde čas a on toho využil, abych neměla problémy.

Já bych chtěla nějak definovat to, co jsem cítila, ale… Ne všechno se dá vždy popsat slovy. Slova jsou něco tak primitivního, co nepasuje k tomu, co se ve mně odehrávalo. Ale už jsem věděla, že přeměna byla jen polechtání… Byla až neuvěřitelně směšná a protrpěla bych ji klidně stokrát, jen abych nemusela prožít tohle.

Dorazila jsem hned ráno po tom telefonátu a já si uvědomila, jak blízko celých těch pět let byl. Bydleli jsme tenkrát na Floridě a on letěl jen tři hodiny… Tak blízko byl, protože mi věřil. Věřil, že splním jeho přání. Tak moc mi věřil… A když jsem přišla na pokoj, kde pod bílým prostěradlem leželo jeho tělo, cítila jsem tolik nenávisti za to, že mě tu Hank i on nechali samotnou. Prostě odešli.

Edward chtěl, abych si ho pamatovala takového, jaký byl, a já se rozmýšlela před postelí, jestli mu plivnu do tváře tím, že to prostěradlo stáhnu a podívám se do jeho tváře. Neměl mě opouštět. Neměl mi to udělat.

Nechali mě s ním samotnou a já uchopila lem mezi prsty. Zmuchlala jsem ho v ruce a čekala na svoje rozhodnutí. Nekontrolovaně jsem se roztřásla a přemýšlela. Ne, já bud

u zase sobecká a ještě naposled ho spatřím. Já musím. Už jsem ho neviděla pět let.

Stáhla jsem z něj prostěradlo a podívala se do jeho poklidné tváře, ve které nebyla žádná barva a ulpěla očima na jeho namodralých rtech. Pohladila jsem ho po lícních kostech. Už jsme zase měli stejnou teplotu. Byli jsme stejně bledí… Naše srdce nebila.

Sklonila jsem hlavu, abych ho naposledy políbila a nasála jeho vůni, která byla ještě stále patrná, protože zemřel jen před pár hodinami. Edward zemřel… Edward už není… Poprvé jsme si to sama pomyslela a připustila.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem mu do uvolněné tváře. A prohrábla mu zrzavé vlasy, co byly převážně protkány stříbrnou nití. Ale pořád tam byl ten zvláštní, jedinečný bronzový odstín. Přešla jsem k oknu na chodbu a zatáhla žaluzie. Vlezla jsem si k němu do postele a složila si hlavu na jeho tiché hrudi.

Sestra otevřela dveře, a když mě uviděla, jak tam vzlykám na hrudi svého mrtvého manžela, otevřela ústa a já zavrčela.

„Vypadněte,“ přecedila jsem skrz zuby do Edwardovy nemocniční košile. „Vypadněte!“ zařvala jsem, když tam pořád postávala se soucitným výrazem. Konečně odešla a já ho tak mohla nerušeně ještě objímat a nasávat jeho vůni, která ale pomalu doznívala, a krev se usazovala v dolních částech těla. Celý den jsem probrečela a nechtěla dát ani jeho tělo z ruky a být s ním co nejdéle, ale věděla jsem, že to nejde.

Pohřeb jsem nechala zařídit doma v Hanoveru na hřbitově, kde leží i Hank a Dawn. Adrian mě celou dobu držel za ruku, i když musel mít už po pár minutách tu svoji promrzlou. Byl tam jenom on a já. Nechtěla jsem, aby tam byl ještě někdo jiný. Když zapustili rakev do země, Adrian se na mě tázavě podíval, ale zřejmě netušil, jak svůj tázavý pohled formulovat do otázky vyřčené nahlas.

„Chceš se mě zeptat, co budu teď dělat,“ konstatovala jsem a zvedla k němu oči.

„Myslím, že to vím,“ řekl a já zvedla obočí. „A taky vím, že tě asi nepřemluvím.“ Přikývla jsem a klidně se usmála a on překvapeně zamrkal.

„Konečně se mi splní to, po čem toužím už od té doby, co jsem se probudila jako upír.“

„Co?“

„Smrt. Pravá smrt,“ přiznala jsem a šťastně se nadechla vzduchu, ve kterém byla cítit čerstvě vykopaná hlína.

„Bello…“

„Ne, Adriane. Víš, trpím tak jako nikdy v životě. Nedá se to ani popsat, jak moc to bolí, ale zároveň jsem šťastná, protože brzo budu mít konečně klid. Tohle mi otevřelo cestu, a

bych mohla být volná a ne svázaná strachem z uhoření,“ vysvětlila jsem a on stáhl obočí, jak se snažil absorbovat moji lásku k pravé smrti. „Pro člověka je to nepochopitelné. Nesnaž se o to,“ doporučila jsem mu a hodila růži na víko rakve. Při příchodu jsem už dvě položila na hroby o řadu dál.

„Adriane, něco od tebe potřebuju,“ zašeptala jsem a on vyčkával. „Potřebuju, abys šel na policii a nechal po mně vyhlásit pátrání. A až mě prohlásí za mrtvou, nech mi udělat hrob vedle něj. Všechny pravomoci jsem ti už zařídila. Jsme oficiálně příbuzní a ty jsi můj poslední blízký, takže na to budeš mít právo. A co se týče náhrobku, ráda bych bílý, jako má můj manžel…,“ diktovala jsem mu pokyny a jemu přes okraj oka přetekla slza. Natáhla jsem prsty a setřela mu ji z tváře. „Přesně, jak jsi říkal. Poslední naživu. Ale nepadlo to na tebe jen proto. Spoléhám na tebe, protože jsi můj přítel. A jak vidíš, mít za kamarádku upíra, nepřináší zrovna zábavné věci. I Hank to věděl…“

„Hank tě měl rád. Bylo mu jedno, jestli jsi upír. Nezáleželo mu na tom…“

„Jo, já vím. Ale mně na tom nikdy záležet nepřestalo. Nedokážu přijmout sama sebe. A ještě ke všemu, když by se teď přede mnou rozprostírala věčnost bez něj,“ dodala jsem a podívala se na náhrobek, kde bylo zlatým písmem napsáno Edward Anthony Masen – milovaný manžel. Kdyby nepromarnil svůj život se mnou, mohl tam mít i otec. Ale jsem mu za to strašně vděčná, že mi ho věnoval.

„Bello, prosím, nedělej to,“ zkusil náhle pevným hlasem a slovo prosím popíralo jeho přikazovací tón.

„Adriane, tady mě už nic nečeká. Strašně se těším na to, až to udělám. Až budu mít tohle všechno za sebou.“ Odvrátil ode mě obličej a zaměřil se na malý kostel, zatímco zuřivě vrtěl hlavou. Objala jsem ho a spojila mu ruce za zády.

„Hank mi naznačil, že moje proslovy jsou nudné… Takže… Mám tě ráda, Adriane,“ hlesla jsem mu do kabátu a on mi objetí konečně opětoval, když kolem mě položil své teplé ruce a tvář mi zabořil do vlasů. Nedokázal mi odpovědět, ale já věděla, co cítí. Jeho srdce mi to bilo přímo do obličeje. „Jsem ráda, že je se mnou v posledních chvílích člověk… A Adriane, až se podíváš na stav svého bankovního účtu, nezkolabuj, prosím.“

Během letu na Havaj jsem se dívala z okna na modrý oceán a věřila, že svět musí být pro ostatní krásný, ale mně momentálně nepřipadal krásnější než smrt. Chtěla jsem už být konečně volná a svobodná, když ze mě spadly všechny okovy.

Když jsem vystoupila z letadla bez jediného zavazadla, vydala jsem se rovnou směrem k lávovému pramenu. Cestou jsem minula silnici, přes kterou se kdysi převalila velká masa vyvřelého magmatu, a tak zůstaly vidět jen malé úseky asfaltu. A tam, v té změti ztvrdlé lávy, co při tuhnutí praskala, a jeden pramen se převaloval přes druhý, takže to v závěru byl naprosto zdevastovaný povrch, byla zapíchnuta cedule Neparkovat.

Bylo tam plno turistů, ale když se terén zhoršoval, lidí ubývalo.

„Tati, můžeme jít blíž?“ zeptala se dívka o dvě stě metrů dál za mnou svého otce.

„Ne, je to nebezpečné. Ten povrch je tam nestabilní.“

„Ale ta ženská tam taky jde,“ postěžovala si závistivě.

„Tak ji nech, když je blbá,“ odbyl ji a já se usmála. Už jsem překročila poslední hranici, kdy se to teplo ještě pro lidskou kůži dalo snést.

„Hej, nechoďte tam!“ zakřičel na mě někdo, ale já se nezastavovala. Podrážky bot se mi roztékaly na rozžhavených kamenech a brzo jsem o ně přišla. Bosýma nohama jsem pokračovala až k proudu bazaltové tekutiny, co o kus dál se syčením vytékala do moře. Necítila jsem bolest – pořád to ještě nemělo tolik stupňů, které mě čekaly tam dole. Jen jsem věděla, že jsou ty kameny rozpálené do běla, ale na kamennou kůži stále nepůsobily.

Všechno kolem se třáslo pod silou lávového proudu a kyselé páry stoupaly vzhůru. Lidé v dálce křičeli o pomoc a chtěli mě zachránit, ale netušili, že já už záchranu mám.

Moc dobře jsem věděla, že i když se Edward stal člověkem, nezačal odznova s čistým štítem. To nebylo možné, aby někdo jen tak smazal všechno, co jako upír udělal – co jsme udělali. A jestli nějaký posmrtný život existuje, budeme tam spolu – v pekle, abychom zaplatili za všechny hříchy, co jsme spáchali. Jsme – byli jsme – upíři. Zasloužíme si to. Pro nás nebe není. Ale bylo mi to jedno. Těšila jsem se, že ho zase spatřím, ať už to bude kdekoliv.

Neohlížela jsem se a nedívala se naposledy na svět, protože můj svět odešel s Edwardem.

„Jdu za tebou,“ zašeptala jsem a zavřela oči. Potom jsem skočila a byla tak konečně volná. A s vědomím, že ho brzy uvidím, šťastná.

Epilog

Adrian

„Tati, kam teta Bella odešla?“ zeptala se moje dcera, když si chtěla začít hrát se zapalovačem, aby zapálila svíčku. Sebral jsem jí ho rychle z ruky s varovným výrazem.

„Ne, Bello. Spálila by ses.“ Podržela mi s nahněvaně našpulenými rtíky svíčku v malých ručkách a já zažehl její knot.

„Už jsem velká,“ protestovala zamračeně. „Je mi osm!“ dodala a já souhlasně přikývnul, abych ukázal, že beru její slova velmi vážně. „Tak kde je teta?“ zeptala se znovu a já si povzdechnul. Sám jsem to nevěděl.

„No, je určitě na krásném místě a kouká z nebe na nás,“ zalhal jsem. Poslední místo, kde by Bella byla, by bylo nebe.

„Jo, a mračí se tak, jako vždycky,“ řekla a zazubila se. Ona neznala Bellu, která ještě měla pro co žít a nádherně se usmívala.

„To si nemyslím. Bella je tam určitě moc šťastná,“ hlesl jsem a podíval se na hrob Edwarda. Ani on neměl vstupenku do nebe – pokud nějaké existuje. Ale měl bych být otevřenější, když existují upíři a metamorfové.

„Protože je tam s Edwardem?“ zeptala se, protože ho znala z povídání. Nastavila druhou svíčku, aby ji položila i na Edwardův hrob.

„Ano, protože je tam s Edwardem. Ty máš dneska otázek,“ poznamenal jsem a rozcuchal jí platinově blonďaté vlásky, které po mně zdědila, stejně jako šedé oči. Byla moje malá kopie.

Chvíli jsem tiše stál, zatímco Bella trhala plevel z míst, kde neměl co dělat.

Věřil jsem tomu, že Bella konečně našla klid – možná ne tak, jako člověk, ale ona si dokázala vytvořit vlastní způsob, jak ho najít. Pozoroval jsem ty dva bílé hroby se jmény Edward a Bella a přišlo mi to tak zvláštně romantické, jak tu leželi vedle sebe, i když byl Bellin hrob prázdný. Měl totiž jakousi duši.

Moc jsem ji kdysi miloval, ale když jsem viděl, jak se těma svýma zlatýma očima dívá na Edwarda, moje naděje shořely dřív, než jsem mohl vůbec začít doufat. Jejich láska byla něco jedinečného a vidět je pospolu byl požitek, protože si vzpomínám, že když se brali, strašně jsem chtěl, abych to zažil taky.

„Tatí, pojď už,“ zamumlala Bella a zatahala mi netrpělivě za rukáv. Chytil jsem ji za ručku a vedl úzkou cestičkou mezi hroby pryč. Hřbitov nebyl ideální prostředí, kam by chtěli rodiče svoji dceru brát, ale pro mě to byla důrazná připomínka toho, že musím Bellu chránit, protože ne všechno končí dobře. Ale mým úkolem bylo, abych dohlédnul na to, aby ona měla svůj šťastný konec. Ale nejdřív ji pošlu do školy.

„Budeš mi zase vyprávět pohádku?“ prosila moje Bellinka, když jsem přes ni v autě přetahoval pás.

„Jakou?“

„No, tu o upíří princezně.“

Tenhle konec má pro mě velkou citovou hodnoutu a jiný nebude. Takhle to prostě mělo být. Oba udělali chyby a oba za ně zaplatili.

Děkuji za hlasy v nej povídce a s některými se dál budu setkávat u mých ostatních povídek. S pozdravem a přáním pěkného dne domcamerci. A nebojte - i já spotřebovala hromady kapesníků, jako většina z vás. Ale nikdy bych nenechala upíra žít bez svojí věčné lásky, která by byla mrtvá. To by byl pro mě špatný konec, protože když upíři milují, tak milují navždy. A tohle je pravidlo Meyerové, které já nikdy neměním.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 32. kapitola + Epilog: