Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 12. kapitola

04.03.2012 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 4194×

Edward

„Je ti zima?“ zeptala se Emily a já němě přikývnul. Přetáhla přese mě deku a já natočil hlavu tak, abych na ni neviděl.

„Ta dívka měla štěstí, že jsi tam byl. Zachoval ses jako hrdina,“ zašeptala roztřeseným hlasem. Celé tělo mě bolelo a měl jsem pocit, že mě někdo vykuchal… Vlastně jsem nebyl daleko od pravdy.

„Projel mnou jako nůž máslem,“ zamumlal jsem a vzpomínal na Bellina studená slova, která se mi pořád ozývala v hlavě.

„Co?“ zeptala se Emily.

„Měl jsem sen. Byla tam Bella. Seděli jsme na louce. Byla vážně krásná. Všude bylo plno květin a svítilo slunce… A já už se netřpytil,“ dodal jsem a podíval se na svoje ruce, jestli z nich to maso vážně neopadalo. Ale byla tam pořád ta opálená kůže. Chvíli bylo ticho a pak mě Emily pohladila po ruce. Její dotek ve mně nic nevyvolával. Připadal jsem si ubohý a slabý. Jako někdo, kdo musí být chlácholen a potřebuje něčí starost.

„Musíš si odpočinout. Spi,“ řekla Emily a na posledním slově se jí zlomil hlas. Ohlédl jsem se na ni a díval se na záplavu blonďatých vlasů. Kdysi mi připadalo, že září. Byl jsem unavený. Víčka se mi brzo začaly zavírat.

Ležel jsem na posteli a snažil se usnout. Neklidně jsem se převaloval a po chvíli pocítil potřebu otočit se na druhý bok.

„Bello!“ vyjeknul jsem, když jsem se otočil a shlížel na mě pár rudých očí.

„Edwarde,“ pozdravila a usmála se.

„Co tu děláš?“ zeptal jsem se a zkoumavě si ji prohlížel.

„Já? Co tu děláš ty?“ opáčila.

„Snažím se usnout,“ odpověděl jsem popravdě a v tu chvíli mi ta odpověď přišla strašně zvláštní.

„Proč chceš spát?“ chtěla vědět. Podíval jsem se do stropu a přemýšlel, ale nemohl jsem na to přijít.

„Já nevím,“ zamumlal jsem po chvíli a zase stočil pohled k ní. Viděl jsem ji rozostřeně.

„To je zvláštní,“ hlesla zamračeně. „Počkej! Já už na to přišla!“ upozornila mě a položila mi hlavu na hruď. „Ano, ano. Je tam. Slyším ho,“ zašeptala.

„Co slyšíš?“ Nechápal jsem to.

„Ale to musíme dát pryč,“ řekla si pro sebe a přikývla.

„Co chceš dát pryč?“ Bylo pozdě. Bella mi vrazila ruku do prsou a já vykřiknul. Chvíli se tam s přemýšlivým výrazem přehrabovala a pak ruku vytáhla. Prsty třímala nějaký vak, který pravidelně bubnoval.

„Podívej na toho parazita, cos v sobě měl,“ nařídila mi a objela vak rukou a tím z něj odstranila krev a další věci, o kterých jsem nechtěl moc přemýšlet. „Proto chceš spát. Jsi člověk,“ vysvětlila a zachechtala se mrazivým smíchem. „Víš, že lidé po vytrhnutí srdce ještě pár minut žijí? Ale vážně jen pár… Podívej. Umíráš.“ Z postele stékaly vodopády krve a Bella do mého srdce pořád šťouchala prstem.

„Nechutné,“ utrousila znechuceně, když se srdce zakývalo jako rosol. „Ale stejně ho nepotřebuješ, Edwarde. Proč bys potřeboval srdce, když nemiluješ? Ah, ty ještě žiješ? To nevadí. Já to napravím,“ slíbila a odhodila ten orgán za sebe. Natáhla po mně ruce a můj krk byl v železném sevření. Pak trhla.

Vyletěl jsem do sedu a lapal po dechu. Měl jsem šílenou žízeň, ale ti parchanti mi nedali ani kapku vody. Břicho mi hořelo a já odkryl deku. Celé nemocniční pyžamo jsem měl nasáklé krví. Stehy. Místnost se kolem mě točila a já pořádně nevěděl, co dělám, ale vstal jsem z postele a přes otupující bolest jsem si stoupnul na nohy. Ucítil jsem tlak v ruce. Přes bodání v celém těle jsem nemohl identifikovat, kde přesně. Podíval jsem se na hadičku, která zaprotestovala, když jsem chtěl udělat další krok. Natáhnul jsem malátně ruku ke kapačce a opřel se o ni. Využíval jsem ji jako berli a plahočil jsem se z pokoje, ve kterém nebylo pořádně vidět na krok. Ta bolest začínala být neúnosná, ale držel jsem se. Znal jsem tu nejhorší bolest na světě – přeměnu.

„Chlapče! Chlapče!“ zavolal za mnou někdo. Otráveně jsem si povzdechnul. Nejsem chlapec. Je mi tři sta let. „Panebože! Sestro!“

„Asi jsem si vytrhal stehy, pane doktore,“ zamumlal jsem a pak už jen padal.

O dva měsíce později

Emily

Seděla jsem venku na prahu paneláku a klepala se zimou. Ale byla jsem schopná vydržet cokoliv, abych nemusela domů. Podívala jsem se nahoru a viděla tak balkón, na kterém se svítilo. Byla noc, ale Edward svítil, protože se strašně bál tmy. Kdykoliv jsem zhasla, už hledal nějaký zdroj světla. On nejen, že se tmy bál – nenáviděl ji. Třásl se jako zbitý pes, když jsem přišla z práce v noci a chtěla si lehnout. A přirozeně zhasla.

Už jsem vážně uvažovala, že se tu opřu o futra a odpočinu si tady. Případně si tu i pospím. Cokoliv, jen nechci nahoru. Dívat se do jeho věčně zachmuřené tváře a snášet jeho odstrkování a vyhýbání se mému pohledu. Když ho před pár dny propustili z nemocnice, přestal se mnou úplně komunikovat. Jen seděl a měl zapnuté rádio a televizi z kuchyně na plné pecky. Ztrácel se mi před očima. Nebylo v něm nic z Edwarda, kterého jsem milovala. Neměl v očích jiskřičky a vlasy mu nepohrávaly všemi směry. Teď měl na hlavě naraženou modrou hučku, kterou vzal, bůhví kde. Byl to sedmnáctiletý vystrašený kluk – aspoň jsem jeho věk tak odhadovala. Předtím byl tak sebejistý, spokojený a vyzařovala z něj ta upíří autorita, takže i přes jeho mladý věk to byl muž. Ale teď to byl chlapec. Chlapec, který kdysi zamrznul v pubertě a nyní na ni znovu navázal. Mnohokrát jsem viděla, jak se prohlíží v zrcadle a zkoumá svoje čelisti, na kterých začaly rašit první chlupy. Je mi dvacet pět a mám za přítele tři sta let starého teenagera, který mě už svým zevnějškem vůbec nevzrušoval. Jen seděl, zíral do prázdna a na hlavě měl tu čepici. Široká ramena, která jsem zbožňovala, měl shrbená.

„Á, dobré ráno, slečno Carterová,“ zašveholil za mnou můj soused a zmateně se podíval, jak tu sedím jako bezdomovec.

„Dobré,“ odpověděla jsem ospale. Ráno? A to kolik? Dvě? Ten chlap byl hurikán. Nevím, co dělal, ale často jsme se v noci potkávali, když jsem přicházela a on odcházel. Vždy byl přes tuhle noční dobu vesele naladěn a tvářil se, jako kdyby bylo dvanáct odpoledne.

„Vy tu spíte?“ zeptal se zmateně a čelo se mu starostlivě svraštilo.

„Ne, samozřejmě, že ne,“ odpověděla jsem, ale bylo mi jasné, že mi to nesežere.

„Hm,“ souhlasil a chtěl odejít, ale pak se zastavil a vrátil se zpátky. Sednul si ke mně a spojil ruce do pěstí.

„Ten váš mladík je vážně velmi zvláštní,“ řekl po chvíli.

„Já vím.“ Co jsem mu měla říct? Je zvláštní, protože to býval jeden z nejobávanějších upírů na světě, co pozabíjel půlku Evropy, ale pak se zamiloval do mě a stal se člověkem?

„Občas ho potkávám. Chodí v noci ven…“

„Edward chodí v noci ven?“

„Ano. Minule vyšel ze dveří s baterkou. Asi mu pouliční světla nestačí,“ vysvětlil a zasmál se. Zírala jsem do země a přemýšlela, co s tímhle zjištěním udělat. Kam chodí? A proč?

„Vy… Neubližuje vám?“ zeptal se a já zuřivě zavrtěla hlavou.

„Jedině vysokými účty za elektriku,“ poznamenala jsem. Když jsem viděla tenhle měsíc fakturu, myslela jsem, že se svezu k zemi.

„Všimnul jsem si. Řve to až ke mně do bytu – nonstop,“ podotknul a já se na něj provinile usmála.

„Omlouvám se. Vysvětlím mu… Ztiším to,“ slíbila jsem a polkla při představě, že bych mu tu jeho kulisu měla ztišit. Asi by něco v záchvatu roztřískal na kousky a přitom si něco udělal.

„V pořádku. Já toho stejně moc nenaspím. Jsem noční pták a ranní ptáče v jednom,“ dodal a já se upřímně zasmála. Po dlouhé době. „No, já musím běžet. Práce volá. Mějte se pěkně, slečno. A hlavně se vyspěte – nejlépe v posteli.“ Civěla jsem na jeho záda v kabátě, když odcházel. Sesbírala jsem veškerou odvahu a vydala se nahoru. Odemkla jsem s těžkým srdcem dveře a zhluboka se nadechla. Můj život byl vážně na nic. Měla jsem muže, co by pro mě položil život, a teď se bojím vejít do vlastního bytu.

Našlapovala jsem na špičky a potichu kráčela do ložnice, kde hrála televize, a svítilo se. Edward ležel v posteli a spal. Ani ve spánku svoje rysy nedokázal uvolnit. Z toho věčného rámusu z televize už mi třeštila hlava. Vypnula jsem ji a znovu se na něj podívala. Konečně si sundal tu ohavnou čepici. Prohrábla jsem mu vlasy. Naštěstí nezanevřel nad sprchováním. Naopak se sprchoval tak často, až to bylo nezdravé a stříkal na sebe litry deodorantu. Nechápala jsem, proč to dělal, a bála jsem se zeptat. Stejně by mi neodpověděl.

Pořád mi to vrtalo hlavou. Kam to v noci chodí? Pootočila jsem mu ruku a podívala se do loketní jamky. Nejspíš jsem podvědomě hledala vpichy po jehlách… Bylo mi jasné, že ať už chodí kamkoliv, bude to něco špatného. Něco, kde se možná snaží přijít o svůj život.

„Edwarde, buď zase Edward,“ zašeptala jsem zoufalé přání, i když jsem věděla, že ten Edward je navždycky pryč. Pohřbila jsem ho já, když jsem lehkomyslně uvěřila, že z boha se může stát smrtelník. Bella měla ve všem pravdu a nejspíš se to nikdy nedozví.

Měla jsem dvě možnosti. První byla zoufale vyhlížející, a to že se o Edwarda budu starat ještě několik let, dokud nedospěje a nějak se nesmíří s tím, co se stalo. A ta druhá byla poslat ho na psychiatrii, protože tohle nebylo normální. Jenže ani jedna z těch možností nepřipadala v úvahu. Z té první bych se zbláznila a té druhé jsem nebyla schopná. Edward se vzdal všeho kvůli mně, protože to já jsem mu řekla, že to chci, a že jeho upíří podstatu nezvládnu. Byla jsem ve slepé uličce a nevěděla, jak z ní ven.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 12. kapitola: