Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry na život a na smrt 23. díl - 1/2

11.03.2010 (11:00) • Brambooorka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2140×

Sestry na život a na smrt - 23. Díl

Část 1. - Pohled Belly:

Písnička

Cítila jsem, jak bolest pomalu ustupuje a do nohou se mi vrací cit. Po nějaké době zcela odezněla. Úlevně jsem vydechla a protáhla se. Jakmile jsem však chtěla vstát, bleskově ke mně přiskočil Edward a měřil si mne nedůvěřivým pohledem. Jeho starostlivost se mi zdála být vždy jaksi roztomilá, zrovna jako tehdy, kdy jsem jej spatřila poprvé. Ale dnes mě uváděl do rozpaků, byl tak jiný… Měla jsem v tu chvíli pocit, že jej zřím až na dno duše, do nejzazšího kouta… a přesto ten skvost oplýval tolika tajemstvími.

Kdyby se mne v tu chvíli někdo zeptal, jestli je pro mne důležitější láska nebo můj život, zvolila bych první možnost, protože můj život byl Edward. Znala jsem každý detail jeho alabastrového obličeje, jeho hlubokých očí i ledově chladných rtů a přesto se mi zdál dnes krásnější. Právem jsem se obávala, že se již nikdy neshledáme… že ho již nikdy nepolíbím, nezašeptám mu slova lásky.

Chtěla jsem zase cítit jeho chladivý dech ve svém obličeji, obsadit jeho náruč, ale bála jsem se, že mu ublížím. Toužila jsem ho obejmout, ale příliš jsem se obávala, se že mi zmizí. Tak moc jsem chtěla říci, jak moc jej miluji, ale zatím jen dojatě sledovala každý záškub v jeho tváři. Najednou jsem mohla zřetelně slyšet jeho rytmický dech, což mě prazvláštně uklidňovalo. Ovšem zanedlouho upoutalo mou pozornost něco zcela jiného.

Kdesi v dáli jsem totiž zaslechla podivné cupitavé krůčky. Pospíchaly mým směrem, vznášejíc se v dokonalém souladu div netančily balet.  Jako kočka pronásledující svou kořist… a přesto volné jak ten pták na obloze, zpívajíc dokola jednotnou melodii. A zdály být stále blíž a blíž, každým šeptnutím zřetelnější. Lehkost  však brzy přešla v tíhu, teď bylo zde slyšet šum lesa. Jako jarní lehký vánek v korunách stromů, jenž přešel ve sněhovou bouři, přeběhla před námi. Byla to drobná srnka s medově zlatou srstí, jež byla pokryta slabou vrstvou potu. S vyděšeným výrazem uháněla na sever.

Pocítila jsem žízeň silnější, než kdykoliv předtím. Než mi však došlo co se děje, srna byla pryč. Vše najednou bylo barevnější, mnohem jasnější… Detaily, kterých bych si dříve ani nepovšimla se teď zdály nepřehlédnutelné, jasně zrak upoutávající.

Ne jako když jsem byla malá, tehdy jsem viděla svět velice jednoduše. Divné a znepokojující však bylo, že ty chvíle ztrácely veškerou barvu, prostě zacházely časem… Přestože tomu uběhlo několik týdnů, bylo to jako by se vše odehrálo před sto lety… Tak matné, objektivní a prázdné… Přišlo mi, jako bych byla úplně jiná osobnost a viděla svět novýma očima.

Jemně jsem se nadzvedla na loktech a posadila se. Zatímco jsem si mlčky prohlížela mé bledé ruce, Edward mě hladil po vlasech. Vděčně jsem se k němu přitulila a přivřela slastně oči. V tu chvíli jsme existovali jen my dva a já si z celého -  teď již mrtvého -  srdce přála, aby se zastavil čas.

Když už jsem se nadechovala, Edward mi něžně přiložil na rty ukazováček a pohladil mě po vlasech. Chvíli poté vstal a pokynul mi, abych zůstala na místě. Sledovala jsem z povzdálí, jak vzal Jaspera opatrně do náruče a odnesl jej dovnitř. Alice klopýtala se svěšenou hlavou pár metrů za ním, a sem tam jí z úst unikl zoufalý vzlyk.

Vyčkávala jsem tam už dobrou hodinu, nanejvýš dvě… nebo snad tři, či víc? Neměla jsem ponětí o čase, avšak na tom mi nesešlo. Přede mnou se stále ještě rozprostírala věčnost  a tak jsem se tak nechtěla zaobírat počítáním bezvýznamných číslic. Co však znamenala jedna minuta, hodina či snad den oproti tomu, co mne čekalo?...

A přesto jsem se líně zvedla na loktech do polosedu. Vrhla jsem rychlý pohled na své dlaně, které omýval sníh. Na okamžik jsem se podivila, že necítím chlad a že sníh pod teplem mé kůže netaje. Jenže veškeré teplo ze mne vyprchalo jako mávnutím proutku po té noci, strávené v bolestech.

S nečekanou lehkostí jsem se postavila na nohy a udělala pár nejistých kroků. Vše bylo tak… jiné, jako bych se znovu narodila a pozorovala svět z jiného úhlu, než doposud. Ale mě se to naopak líbilo, byla jsem v tomhle těle šťastná a už jen pomyšlení na to, že jsem teď rovna Edwardovi mi dokázalo téměř rozbušit mé mrtvé srdce. V mysli se mi utvořila jakási idyla, jak sedím s celou rodinou v obývacím pokoji, v jehož rohu plál krbový plamen a Edward mě šťastně třímal ve své náruči a lehce hladil mé břicho. Byla jsem těhotná… Domem vládla všeobecná radost a nedočkavost z miminka, které se mělo každou chvílí ukázat světlu světa…

„Tohohle se nikdy nedočkám…“ povzdechla jsem si nahlas.

„Ale i tahle oběť za to stála.“

Rozešla jsem se svižným krokem k hotelu a bloudila chodbami až k velké hale. Už z dálky bylo slyšet několik upírů, horlivě zapojených do debaty.

„Ahoj Alice,“ špitla jsem k té malé osůbce. Asi jsem ji vylekala, jelikož se prudce otočila a zalapala po dechu.

„Bell?“ vykřikla a objala mě. Na okamžik se zahleděla do mých očí a pousmála se. Poukázala mi volné místo na pohovce, takže jsem se posadila mezi ní a Edwarda.  Zatímco mě vzal do své náruče a já vdechovala jeho vůni, v nose mě zašimralo cosi jiného… cosi, po čem jsem tolik prahla a když jsem zvedla zrak, nutkání bylo obrovské. Dovnitř vcházela pokojská s milým úsměvem na tváři. V rukou nesla obrovský tác se sušenkami a konvici čaje. Těžko by uvěřila, jak moc jsem si představovala na tom táce ji. Věděla jsem, že tohle není správné řešení, ale nedokázala jsem si pomoci. Jak jen bylo jednoduché jí skočit po bezbranném hrdle a vysát z ní život… Edward však brzy vycítil, že je něco v nepořádku a sevřel mě pevněji, než kdy doposud.

Jakmile však pokojská položila tác přede mne, nedokázala jsem již nic dělat. Byla jsem se vším smířená, ale Carlisleův hlas mě vrátil do reality.

„Měla by jste jít,“ pokynul pokojské, která se vzápětí otočila na podpatku a zabouchla za sebou dveře. Edward povolil svůj stisk a celá rodina si oddechla. Vrhla jsem letmý pohled na Alici, které jsem po celou tu dobu křečovitě svírala ruku. Jen kývla a usmála se.

„Páni…“ vyhrkl Emmet. „Jak si to dokázala?“

„Dokázala co?“ odpověděla jsem nechápavě.

„Tohle se nikomu z naší rodiny nepovedlo, Bell,“ pokračoval.

„Vždyť jsi novorozená, měla by jsi jí skočit po krku a  prostě ignorovat veškeré naše snahy… “

„Je snad se mnou něco špatně?“  ustrnula jsem. Emmet potlačil výbuch smíchu a nadechl se. Jako by snad bylo něco směšného…  pomyslela jsem si a vrhla na něj zlobný pohled.

„Bell, jsi jiná, to jsme přece zjistili už dávno. Už když ti Edward nemohl číst myšlenky, ale teď když jsi upírka…“ povzdechl.

„Alice totiž neviděla přicházet ani tebe, ani pokojskou.“

„Znamená to,že ji taky blokuju?“ vykřikla jsem nevěřícně a těkala pohledem po místnosti.

„Nejspíš ano, vypadá to že na tebe nepůsobí ničí dar,“ dořekl za něj Carlisle.

„Navíc výborně odoláváš lidem.“

„Carlisle, neznamená to, že když se jí povedlo odolat jednou, tak musí odolat znovu!“ upozornil jej nervózně Edward. „Pojď Bello, musíme jít,“ pokynul mi abych šla s ním. Vedl mě po schodech až do našeho pokoje a neustále se ohlížel. Postrčil mě dovnitř a hlasitě si oddechl.

„Proč zrovna sem?“ protestovala jsem, když přibouchl dveře.

Snad se vám to líbilo, prosím vás o komentáře :) Jinak ses trašně omlouvám za zpoždění, bylo toho teď na mě moc. Večer vám tady přidám pohled Edwarda a jestli budu mít dobrou náladu tak i NTPTM :) Vaše Brambooorka

Autor: Brambooorka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry na život a na smrt 23. díl - 1/2: