Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry, jak se patří - 11. kapitola

29.07.2013 (07:00) • mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1187×

Pohled Alice

Ach jo. Jake a Sam jsou na tom hrozně. Sam stále brečí a Jake se obviňuje z toho, že ji neuchránil. Jasper musel jít pryč, protože to těžce nese. Ten příval smutku, bolesti, zlosti, lásky, strachu, zoufalsti, bylo toho na něj moc. Nedivila jsem se mu. Carlisle mluvil s Bellou po telefonu. Bella byla strachy bez sebe. Bylo to slyšet podle jejího hlasu, a tak jsem se zaměřila na její rozhodnutí a okamžitě se rozhodla jet do Forks.

„Bella tu bude za třicet šest hodin,“ oznámila jsem. Všichni se na mě koukli a pak se jejich oči otočily ke dveřím a čekali, až vyjde Carlisle.

„Je v pořádku, už jí dávám druhou várku krve. Ale obávám se, že ta třetí je poslední a tuto krev mají už jen v Evropě. Tady a ani v Kanadě ji nemají. Mon má vzácnou krev, stejně jako Charlie. Přemýšlel jsem i o dárcích a Sam bohužel nemůže, má jinou krev, stejně jako Renée. A ani ty, Jaku, nemůžeš být dárce, máš jinou krev a hlavně máš speciální DNA,“ řekl Carlisle a všichni si povzdechli. Kdybych mohla něco udělat, neváhala bych.

Pohled Jacoba

Když jsem ke Cullenům přivedl tu Sam, chtěl jsem okamžitě za Mon, ale ten hromotluk a blonďák mi zastoupili cestu. Popral jsem se s nima, ale dva jsem nepřepral a oni mě přišpendlili na sedačku. Tak jsem tam seděl a nic nedělal. Chápete, nic jsem nedělal a nemohl dělat a moje milovaná Mon nejspíš teď bojuje o život. To zoufalství mě sžíralo zaživa. Vše ve mně vřelo, vyčítal jsem si, že jsem ji nedokázal ochránit, kdybych si jí víc všímal a sledoval ji, tohle se vůbec nemuselo stát. Mon by mohla být teď tady a zdravá a žádný debilní upír by ji nenapadl. Ach jo, co mám dělat? Musím něco dělat, musím jí pomoct. Jinak asi zešílím.

Pak přišel Carlisle a Edward a oznámili mi, že sice je stabilizovaná, ale je v kómatu a je jen na ní, kdy se z něj probudí. Takže je možný, že se už neprobudí nikdy. To jsem nevydržel a svezl jsem se na zem. Carlisle mi oznámil, že musí zavolat Belle. Nebyl jsem schopen odpovědět tak jsem jen kývl a pak jsem jen slyšel, jak s ní mluví, a elfka pak oznámila, že přijede za třicet šest hodin. Carlisle hned nato oznámil, že Mon bude potřebovat krev a že ji má vzácnou a že ani já a ani Sam nepřipadáme v úvahu. Když byl večer, uvědomil jsem si, že budu muset zavolat tátovi a oznámit mu, co se stalo. Půjčil jsem si telefon a šel zavolat. Táta to zvedl hned napoprvé.

„Halo, tady Billy Black,“ řekl do telefonu.

„Ahoj tati, to jsem já Jacob. Volám ti z důvodu, že dnes já ani Mon nepřijdeme domů, nejspíš ještě dlouho,“ zarazil jsem se a táta hned spustil.

„Jak to? Co se stalo, Jacobe? Nechceš mi říct, že jste spolu utekli, že ne?“ Když tohle řekl, musel jsem se pousmát. Momentálně teď by to byla skvělá věc.

„Ne, tati, to ti říct nechci, ale Mon... No, je v kómatu. Napadl ji upír a jsme v sídle Cullenů a Mon na přístrojích a já ji neopustím, takže tu budu s ní. Zavolej prosím Samovi, ať mě vyškrtne z hlídek, nehnu se od ní, dokud se neprobere a já nebudu vědět, že je v pořádku,“ oznámil jsem mu a táta chvíli neodpovídal a mně problesklo hlavou „snad se mu taky něco nestalo“.

„Tati, haló, tati, jsi tam? Není ti nic?“ ptal jsem se naléhavě.

„Ne, není mi nic, jen mě to velmi zaskočilo. Dobře, zavolám jim, ať to ví. A co Bella?“ zeptal se.

„Carlisle už jí volal, je na cestě sem. Tati, je to celý moje vina. Já za to můžu. Já jsem ji neochránil, nedával jsem na ni pozor. Nevšiml jsem si, že se změnila a ani toho, že se scházela se Sam. Selhal jsem jako její ochránce, bratr, přítel, kamarád. Nezasloužím si ji a ona mě taky ne. Zklamal jsem všechny a hlavně ji.“ Mluvil jsem a táta mě přerušil.

„Jaku, není to tvoje chyba. Mon byla v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, to je vše. Není to ničí chyba. Jaku, poslouchej mě, nikoho jsi nezklamal. A hlavně, Mon si zasloužíš, staral ses o ni, už když byla mimino. Dával jsi jí to nejlepší, co jsi mohl. Lásku, přátelství, ochranu, byl jsi jí bratrem, kamarádem, ochráncem. Slyšíš, zasloužíš si ji,“ mluvil ke mně a já byl na dně.

„Tati, před tím vším řekla, že mě miluje už od začátku střední. Nemůžu jí říct, že ji taky miluju, že tohle jsem si vždycky přál a pak se stane tohle a já ji nespíš, ztratím,“ řekl jsem a už jsem to dál nevydržel a po tvářích mi tekly slzy a opět jsem se svezl na zem.

„Jacobe, musíš být silný a držet se. Mon se z toho dostane, neboj. Je to silná holka.“

Šel jsem za Carlislem, aby mě k ní pustil. Slíbil jsem, že budu hodný a on mě k ní dovedl. Vystřídal jsem Sam, která u ní byla přede mnou a měla oči celé červené. Když jsem se koukl na Mon, vypadala, jako když spí, až na ty přístroje a hadičky, co měla zavedené na své kůži. Sedl jsem si na židli, kde seděla Sam, a chytl Mon za ruku. Byla tak klidná, až jsem se bál, že nedýchá. Nebýt přístrojů, myslel bych si, že je doopravdy mrtvá. Držel jsem ji za ruku a povídal si s ní.

„Ahoj Mon, jsem tu u tebe. Chci ti říct, že jsem slyšel to, co jsi říkala Sam, a musím ti říct, že tě taky miluju. Jsi moje jediná láska. Nesmíš mě tu nechat, tak prosím neumírej. Slyšíš, miluju tě a vždycky budu. Budu tu jen pro tebe, jen mě tu nenechávej,“ říkal jsem jí a doufal, že se probere. Nic se ale nestalo. Stále jen nehybně ležela. Pořád jsem byl u ní a pořád se nic nedělo. Už jsem byl zoufalý a nevěděl, co mám dělat. I když jsem byl silný kluk, tohle nešlo, když vaše láska se možná neprobudí. Rozbrečel jsem se jak malý kluk, kterému někdo sebral jeho hračku.

Pohled Emmetta

Ach jo, to je hrůza. Tohle nikdo z nás nečekal. Naše Sam byla na zhroucení a ten hafan taky. Slyšel jsem, jak mluví s otcem. Všechno, úplně všechno si vyčítal. Všichni věděli, že to není jeho chyba, ale radši jsme ho nechtěli pokoušet. Měl fakt sílu, i já s Jasperem jsme měli co dělat, abychom ho zkrotili. Bylo na něm vidět, že tu malou miluje. Nevěděl jsem co dělat, ale doma už to bylo k nevydržení. Když za mnou přišla Alice s tím, že pojedeme pro Bellu. Ještě předtím, než jsme odjeli, slyšel jsem, jak hafan mluví k sestře naší Sam. Bylo to dojemný, vážně mi ho bylo líto a jí vlastně taky. Na letiště jsme dorazili ještě před tím, než letadlo Belly přistálo. Po přistání se Bella tlačila mezi prvníma ven. Když nás uviděla, hned si k nám mašírovala. Objali jsme ji a vyjeli k nám. Když jsem zatáčeli k nám, Bella poprvé promluvila.

„Počkat, ona neleží v nemocnici? Jak to?“ ptala se zmateně.

„Víš, Bello, ona byla v lese ten den, co ji napadl ten upír, a Edward ji přinesl ve velmi vážném stavu, takže ji Carlisle operoval doma u nás a tam je připojena na přístrojích. Jo, a nejspíš i bude dělat testy, aby zjistil, jestli máš stejnou krevní skupinu jako Mon.“

Když jsme dojeli domů, Bella se vyřítila z auta a běžela za Carlislem. A dole v obýváku narazila na Sam.

„Mon, ty už ses probudila, jsem tak ráda, že jsi v pořádku, měla jsem hrozný strach,“ řekla a objala Sam. Sam nevěděla, o co jde, a tak řekla:

„Ale já nejsem Mon, já jsem Sam. A Mon leží nahoře připojená na přístrojích.“ A rozplakala se.

„Cože, jak to, že nejsi Mon, jsi úplně stejná,“ řekla Bells a koukla po nás.

„Bello, asi by sis měla sednout. Tohle je totiž Monino dvojče Samantha, tím pádem i tvoje sestra,“ řekl jsem a byl udiven, že jsem něco takového vyplodil. Bella začala vrtět hlavou a pak najednou se začala klátit k zemi. Alice ji naštěstí stačila chytnout, než dopadla na tu zem a něco by se jí stalo. Položila ji na sedačku a já prohodil“

„No super, tohle nám vážně scházelo.“

Tak doufám, že se Vám kapitola líbila. Jinak za každý koment i smajlíka budu ráda.

Díky, Mokasina

Autor: mokasina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry, jak se patří - 11. kapitola: