Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 73. kapitola

29.11.2021 (09:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 488×

73. kapitola

Bella

Opírala jsem se o zábradlí před nemocnicí. Dlaně se mi potily a celkově jsem byla nervozitou bez sebe.

Hodinové ručičky už dávno ukázaly dvě hodiny, ale doktor Newman nikde nebyl. Vlastně bych mu už měla konečně přestat říkat doktor Newman, že? Je to přeci Patrick…

Trhla jsem sebou pokaždé, když se otevřely dveře. Srdce mi bušilo jako o závod, ale Patrick stále nikde.

Užuž jsem začínala propadat beznaději, že se na mě asi vykašlal, když najednou…

„Čekáte tu na někoho, krásná paní?“ otázal se líbezný hlas těsně u mého ucha.

Polekaně jsem nadskočila, protože jsem nečekala, že mě Patrick přepadne takto ze zálohy.

Otočila jsem se k němu čelem a překvapeně zjistila, že na sobě už taky nemá doktorský plášť. Vlastně byl takříkajíc v civilu. Béžové kalhoty a upnuté šedé tričko, v němž se rýsovala jeho vysoká překrásně tvarovaná postava.

Děkovala jsem bohu, že jsem skutečně neposlechla Rachell a nevydala se domů převléknout. Tamty šaty by totiž působily příliš formálním dojmem, zatímco on vypadal spíše ležérně, ale přesto fantasticky, to jsem mu zase musela nechat…

„Vlastně ano,“ připustila jsem.

„A na koho?“

„Na jednoho moc hezkého pana doktora, který by jistě nebyl rád, že se tu vybavuji s vámi,“ přistoupila jsem na jeho hru.

„Tak na pana doktora?“ zasmál se. „A nešla byste na rande raději se mnou?“

„A co mi nabízíte?“ vyptávala jsem se, zatímco se mi opět rozbušilo srdce nad slovem rande.

„Romantickou procházku, večeři v pěkné restauraci, sklenku dobrého vína a pak třeba kino? Cokoliv, oč požádáte je předem splněno…“

„Hm,“ zamručela jsem uznale. „Ale já bych přeci jen raději počkala na toho svého pana doktora.“

„A kdybych vás pozval k sobě, samozřejmě ve vší počestnosti, a uvařil vám sám?“

„A umíte vůbec vařit?“

„Dělám nejlepší špagety ve městě,“ ujistil mě a nabídl mi rámě.

„V tom případě jsem celá vaše,“ usmála jsem se a jeho rámě s potěšením přijala.

Patrick se spokojeně usmál a vedl si mě směrem ke svému autu na parkoviště jako nevěstu k oltáři.

„Smím vám prozradit tajemství?“ otázal se mě.

„Jistě,“ ujistila jsem ho.

„Taky jsem doktor,“ zasmál se a otevřel mi dveře od auta.

„Tak to je pro mě opravdu šok…“

Posadila jsem se na jím nabízené sedadlo spolujezdce a urovnala si oblečení tak, aby se mi nepomačkalo.

Sice mě tahle hra docela bavila, ale nechci mít rande s krásným neznámým. Chci mít to slíbené rande s Patrickem Newmanem. Proto jsem se tu hru rozhodla raději ukončit, jakmile usedl vedle mě.

„Vážně jsem tě bez toho doktorského úboru málem nepoznala,“ zažertovala jsem.

„By ses divila, kolik mám doma ještě oblečení,“ zasmál se a vnořil klíčky do zapalování.

***

Během několika minut jsme se ocitli před jeho domem. Nacházel se sice na úplně opačné straně Forks, ale aspoň byl blíž centru.

Byl to pěkný malý domek se zelenou střechou a tmavě hnědým dřevěným obleženým. Okenice byly zastaralé, ale díky tomu ten dům působil nádherně malebně. Skoro bych řekla, že se hodil mezi staré anglikánské domy, než sem do Forks, ale líbil se mi.

„Páni, je nádherný,“ poznamenala jsem s obdivem, když mě zavedl do svého obývacího pokoje.

Prohlížela jsem si útulný interiér domu a žasla nad tím, jak je tu všude uklizeno. Nejspíš tu ale moc času netrávil, když vezmu v potaz, jak je v nemocnici vytížený, tak asi ani neměl čas tu nadělat nepořádek.

„Mám ho jen pronajatý a potřeboval by rekonstrukci, ale ve Forks se bydlení shání těžko,“ vysvětlil mi a vybídl mě, abych se usadila na modrou pohovku u krbu, který se on sám chystal vzápětí zapálit.

„To bude asi tím, že tu už po mnoho generací žijí stejné rodiny. Téměř nikdo se sem nestěhuje a jen málokdo se odtud odstěhuje, což je vlastně něco, co jsem nikdy moc nechápala,“ připustila jsem, protože já se spíš vždycky nemohla dočkat, až odsud vypadnu.

„Proto jsi odešla do San Francisca?“ dovtípil se a konečně zažehl plamen.

Oheň v krbu se nádherně rozhořel jasně oranžovým žárem. Příjemně to hřálo a celé místnosti to dodávalo na útulnosti.

Cítila jsem se tak příjemně…

„Původně to bylo kvůli škole, ale je pravda, že jsem tu stejně nikdy nemínila zůstat. V podstatě to bylo něco jako forma mého osobního pekla, ale teď už se mi to tu nezdá tak špatné.“

„Opravdu?“ podivil se a spolu s lahví červeného vína se posadil vedle mě.

„Sama nemůžu uvěřit, že to říkám, ale ano. Vrátila jsem se kvůli holkám, ale našla jsem tu něco, co mi v San Franciscu chybělo.“

„Smím se zeptat, co to bylo?“ otázal se.

Nesměle jsem se pousmála a přemýšlela, zda mu to mám říci, ale nakonec jsem se rozhodla, že k němu budu naprosto upřímná, přestože se tolik stydím to přiznat.

„Svůj osud,“ řekla jsem a bylo mi úplně jedno, jak pitomě mu to nejspíš zní.

„Takže už odjet nemíníš?“ zajímal se, aniž by se k tomu jakkoli dále vyjadřoval.

„Nejspíš ne. Uvědomila jsem si, že tu mám až příliš silné kořeny. Svoji rodinu, staré přátele a dokonce i někoho, kdo se mi líbí. Někoho, koho bych snad mohla mít ráda…“

„Toho krásného neznámého, co jste potkala před nemocnicí?“ zažertoval.

„Možná,“ dělala jsem drahoty a rozpačitě se chopila sklenky s připraveným vínem.

Najednou jsem litovala, že jsem k němu byla až tak upřímná. Musel přeci vědět, že se mi líbí, ale takhle to na něj vybalit asi taky nebyl ten nejlepší nápad. Připadala jsem si kvůli tomu totiž neuvěřitelně hloupě.

Asi jsem na něj byla vážně trochu moc hrr a nechápala jsem, kde se to ve mně najednou bere…

„Zvláštní,“ zamumlal.

„Chápu, že ti to všechno musí připadat dost divné, ale jsou věci, které se zkrátka vysvětlit nedají…“

„Na pohotovosti jsem zažil divnější věci. Zvláště v sobotu. Soboty jsou prostě divný,“ žertoval opět.

Tentokrát jsem se ale jeho vtipu nezasmála. Chtěla jsem totiž, aby se mnou mluvil vážně…

Nejspíš si všiml, že má nálada značně opadla a tak se pokusil zachránit, co se dá tím, že se rozhodl být ke mně zcela upřímný.

„Taky se mi moc líbíte,“ vyznal se mi.

„Vážně?“ vydechla jsem a chybělo opravdu hodně málo, abych se samým štěstím rozplakala.

„Jistě. Jsi krásná, inteligentní, milá a obětavá. Ještě nikdy jsem se nesetkal s někým tak čistým a nesobeckým jako jsi ty.“

Neovládla jsem své mimické svaly a po celé tváři se mi roztáhl širokanánský úsměv, jaký až doposud svět neviděl. Alespoň u mě tedy rozhodně ne…

„Jde o to, Patricku, že pokud jde o vztahy, tak já… Prostě v tom nejsem dobrá,“ přiznala jsem se a vstala jako bych už byla na odchodu, ale vlastně jsem si ani moc neuvědomovala, že jsem něco takového udělala. „Záleží mi na tobě asi víc, než by mělo, ale jsem zvyklá, že nakonec vždycky všechno zvořu.“

„Nemyslím si, že tohle bude ten případ,“ odporoval mi.

„Ale zaručit mi to nemůžeš,“ řekla jsem posmutněle.

„Kdo nic neriskuje, nic nezíská,“ poučil mě a chopil se mé ruky.

Měl pravdu. Celé ty roky jsem se vážným známostem vyhýbala, protože jsem se obávala, že to skončí stejně jako s Edwardem a Jakem, ale pokud se neodhodlám, jít do toho naplno, skončím sama.

A to já nechci. Znovu už ne…

„Máš pravdu,“ uznala jsem.

„Takže to se mnou zkusíš?“ ujišťoval se, že mě pochopil správně.

„Ano,“ řekla jsem, usmála se na něj a vůbec přitom nepochybovala, že jsem v té chvíli rudá jak rak…

Patrick ke mně přistoupil, vzal mou tvář do dlaní, a zatímco já jsem přivřela víčka, abych si jeho dotek náležitě vychutnala, on své rty přiblížil k těm mým.

Jakmile jsem to zpozorovala, na okamžik jsem polekaně ztuhla, jenže pak mezi námi začala fungovat taková ta chemie, díky které mi málem vyletělo srdce z hrudi a to způsobilo, že nakonec jsem to byla já, kdo překonal těch posledních pár centimetrů a políbil ho.

Byl to krásný, dlouhý a neuvěřitelně něžný polibek.

Cítila jsem se tak šťastná jako už dlouho ne. Vydržela bych tam takhle stát a líbat se s ním možná i několik hodin a vůbec bych si bývala nevšimla, jak moc času uplynulo.

Ale jak už to bývá, všechno hezké jednou skončí a on své rty odtáhl od mého lehce zmámeného já, které ještě stále zpracovávalo onen ohňostroj emocí, jenž ve mně tímhle jediným polibkem vyvolal.

„Co?“ chtěla jsem vědět.

„Máš hlad?“ zeptal se.

„Jako teď?“ nechápala jsem zprvu, ale pak mi došlo, že mě sem vlastně nalákal na domácí těstoviny.

„Ano, to jakože teď.“ Přikývl.

„Možná trochu,“ řekla jsem spíš proto, abych se ho nějak nedotkla, než že bych měla kdovíjaký hlad.

„Tak mi dovol, abych tě pohostil,“ prohlásil, ještě jednou mě krátce políbil a namířil si to ke svému nedalekému kuchyňskému koutu.

„Ehm, nechceš pomoct?“ nabídla jsem se, když jsem se zase trochu vzpamatovala z onoho krátkého políbení, protože jsem tu nechtěla jenom tak stát a nic nedělat.

„Jsi můj host, Bello,“ namítl okamžitě a začal se činit u sporáku.

Strašně se mi líbilo, jak mi řekl jménem. Asi je to divný, ale znělo mi to překrásně. Obzvláště pak z jeho úst…

Rozhlédla jsem se tedy okolo sebe, zatímco on se pustil do přípravy těstovin. Připadala jsem si divně, že mě tu nechal takhle samotnou a tak jsem si do sklenky dolila víno a spolu s ní se vydala za ním.

Položila jsem sklenku na vyleštěný pult a chtěla se posadit na vysokou barovou židli, ale jak už to tak u mě bývá, málem jsem spadla.

„Dávej přeci pozor,“ žádal mě a během chvilky byl u mě, aby mě podepřel. „Nerad bych aby se ti něco stalo.“

„Jsem v pohodě,“ ujistila jsem ho.

„Zdá se, že se ti z toho vína poněkud zamotala hlava,“ pronesl chápavě a jemně ode mě skleničku odstrčil.

„Spíš to vypadá, že mi chybí takový ten modul rovnováhy,“ zažertovala jsem. „Ještě, že tu mám svého zachránce.“

Patrick se na mě usmál takovým tím rozpustilým klukovským úsměvem a já měla pocit, že se mi z něj snad i podlomí kolena. Vlastně by se tak nejspíš i stalo, kdyby mě ještě stále nedržel a nepodpíral.

Znovu jsem se k němu naklonila a políbila ho. Táhlo nás to k sobě jako dva magnety a ani jeden jsme si prostě nedokázali pomoci.

„Promiň,“ zamumlal náhle a odtáhl se ode mě.

Několikrát jsem zmateně zamrkala a všimla si, že si z kapsy loví mobilní telefon. Nejspíš mu na něj totiž přišla nějaká zpráva.

„Zatraceně,“ zaklel, když si onu zprávu přečetl a pěstí prásknul o kuchyňský pult.

„Co se stalo?“ dožadovala jsem se vysvětlení.

„Bello, neříká se mi to lehce, ale zdá se, že ten pan Seyfer vniknul do nemocnice a napadnul Sam,“ procedil skrze zaťaté zuby.

Zřejmě taky nechápal, jak se něco takového vůbec mohlo stát.

„Ale je v pořádku, že jo? Chci říct, žije, ne?“ vyptávala jsem se.

„Ano, ale musím tam zajet. Jsem její ošetřující lékař a ten ničema jí zřejmě zase rozbil hlavu.“

„A kde je teď? Zatkli ho?“ chtěla jsem vědět.

„Ne, vypadá to tak, že utekl,“ povzdechl si.

Bože. Co všechno se ještě musí stát, než té chudince konečně zmizí ze života. Jak může být někdo tak hrozně zlý? Ještě štěstí, že z něj Rachell s Edwardem vymámili ten podpis, protože ten by se Sam jenom tak nevzdal…

„A co Rachell?“ uvědomila jsem si, že říkala celý den s ní. „Kde je Rachell?“

„Jak to myslíš, kde je Rachell?“ zeptal se zmateně.

„Byly přeci spolu,“ objasnila jsem mu.

„Promiň, ale o ní mi nikdo nic neřekl. Asi u toho nebyla,“ dodal, ale znělo to spíš, jakože v to pouze doufá, než že si to skutečně myslí.

„Asi, ale musím se přesvědčit, že je v pořádku. Mám z toho moc špatný pocit.“

„Tak pojeď se mnou,“ navrhl mi ochotně.

„Díky.“

Nemohla jsem si pomoci. Možná jenom zbytečně plaším, ale jakmile jsem se o tom chlapovi dozvěděla, zhostila se mě panika, strach a obavy.

Tak co myslíte? Má tenhle vztah i přes všechny ty problémy nějakou naději?

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 73. kapitola: