Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 61. kapitola

28.05.2020 (10:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1338×

Edit: Článek neprošel korekcí

61. kapitola

Bella

Pátek ráno, den našeho odjezdu do San Francisca právě nadešel. Tess byla ještě stále velice bledá a unavená. Nechtělo se mi ji opouštět, zatímco je nemocná, ale neměla jsem navybranou. Navíc se do San Francisca Rachell opravdu těšila a já jí to nechtěla pokazit.

Tím, že jsem nechávala Tess doma, mi ale vyvstal problém s jejím hlídáním. Cullenovy se mi s tím otravovat nechtělo a jediný, kdo měl zdá se volno, byl Jacob. Což měl ostatně skoro vždycky, když se jednalo o Tess, alias středobod jeho vesmíru. Ukázalo se, že i otisk může být nějakým způsobem užitečný, ale předtím, než odjedu, musím s ním dát ještě řeč…

„Ahoj, Jaku,“ rozzářila se Tess na rozložené sedačce v obýváku a konečně se jí do tváří vlilo trochu té barvy.

Ještě stále jí občas vyskočila teplota, ale jinak už byla v pořádku. Pravidelně jsem jí doplňovala konvici s čajem a starala se o to, aby brala své léky. Taky jsem ji hlídala, aby byla v teple, což znamenalo, že jsem ji zabalila do té nejteplejší deky v domě.

Rachell ani já jsme to od ní naštěstí nechytily, takže jsme se mohly bez problému vydat na cestu. No, až tak bez problému to vlastně taky nebylo, protože Rachell zřejmě nedokázala pochopit, co to vlastně znamená, že si sebou smí vzít jen jedno jediné zavazadlo a že se o něj ještě k tomu všemu musí dělit se mnou.

Moc věcí jsem ve svém bytě neměla, takže nepředpokládám, že bych sebou potřebovala více, nežli dva prázdné kufry, které se bez problému daly do sebe složit tak, aby vypadaly jako jeden obrovský loďák, ale i tak jsem nějaký ten prostor potřebovala.

„Čau, Jaku,“ napodobila ji Rachell vesele cestou ze schodů s připraveným batohem v ruce.

„Proto sem vždycky chodím tak rád. V tomhle domě je tolik lásky,“ vtipkoval Jake a už už se hrnul zkontrolovat našeho milého maroda.

Tess se na něj zubila a bylo znát, že je z něho dočista paf. Chápala jsem ji, protože jsem v jejím věku bývala úplně stejná. Když si ale vzpomenu na doktora Newmana, tak mi dochází, že se toho zase tak moc nezměnilo…

„Taky tě ráda vidím, ale potřebuju s tebou o něčem mluvit, než odjedeme,“ oznámila jsem mu a naznačila mu, aby mě následoval do kuchyně.

„Neboj, Bells. Budu na ni dávat pozor, ostatně jako vždycky. Zvládl jsem to s ní dost dlouho na to, abych si zasloužil trochu té důvěry,“ spustil hnedle svou obhajobu.

„Chápu, ale vy dva samy doma? Nejsem naivní. Vím, jak to končívá, takže tady máš ode mě malý dárek,“ prohlásila jsem a vtiskla mu do dlaně malý stříbrný balíček.

„Kondomy?“ Vyvalil na mě oči.

„Jo,“ potvrdila jsem mu tu jeho nepříliš inteligentní domněnku.

„My jsme se bez nich taky obešli,“ zasmál se, ale mně to moc vtipné nepřipadalo.

Navíc je to stále trochu divné se o tom spolu takhle otevřeně bavit…

„Jo, jenže my jsme měli velké štěstí. U své sestry se na to nehodlám jen tak spoléhat,“ usadila jsem ho.

„No ale my se ještě nechystáme… No… to… Ty víš, co myslím,“ koktal rozpačitě.

„Tím líp, ale ty cti spíše heslo vždy připraven, jasný?“

Jake oněměle přikývl.

„Možná to bude znít divně, vzhledem k tomu, že ani nemám partnera, ale nechci, aby má patnáctiletá sestra měla děti dřív než já. A než se vdá,“ dodala jsem ještě.

„Jasně,“ dostal ze sebe a vypadal, že se touží někam vytratit.

„A drž se dál od mé postele. To by bylo super divný,“ zamumlala jsem ještě a nakrčila u toho nos, abych dala jasně najevo, co tím myslím.

„Chápu, ale my to vážně nebudeme dělat,“ ujišťoval mě.

„Jasně, že ne, Jaku,“ ušklíbla jsem se, protože to přece tvrdí každý.

„Tohle je vážně hodně ujetý,“ zhodnotil náš současný vztah a vlastně i téma hovoru.

„To teda, a pokud se vážně nic nestane, tak tím líp,“ zasmála jsem se a vrátila se do obýváku za holkami.

V rychlosti jsem si ještě kontrolovala, jestli mám všechno potřebné a šla si naskládat věci do kufru od auta. Rachell se ke mně připojila s tím, že mi pomůže. Neodmítla jsem to…

***

Venku bylo opravdu krásné počasí. Slunce svítilo nezvykle jasně a já mu nastavila tvář, abych si ho trochu užila. Bylo to skvělé po tolika dnech, kdy bylo stále zataženo, ne-li rovnou lilo jako z konve…

Rachell si to viditelně užívala taky a natěšeně si u toho broukala nějakou písničku. Tiše jsem se jí smála, poněvadž jí to moc nešlo, ale musela jsem se soustředit hlavně na to, aby byla naše zavazadla řádně přikurtovaná a označená pro potřeby letiště.

Letělo nám to z Port Angeles ani ne za dvě hodiny. Měly jsme kliku, protože jsme chytily spoj bez zbytečných přestupů a odpoledne bychom už tedy měly být v mém bytě.

„If you going to San Francisco…“ broukala si Rachell stále natěšeně a byla u toho čím dál tím hlasitější.

„Vážně jsi tam nikdy nebyla?“ vyzvídala jsem.

„Ne,“ potvrdila mi mou domněnku. „Ale už se tam moc těším. Zvlášť, když je takhle hezky.“

„Jo, docela nám to vyšlo,“ zasmála jsem se znovu a pohlédla do slunečního svitu.

Uprostřed slunečních paprsků se náhle rozzářilo tisíce drobných diamantů. Tuhle záři bych poznala všude na světě a taky kdykoli. Ve světle se totiž odrážela vysoká postava Edwarda Cullena. Nejhorší a zároveň nejdivnější na tom všem bylo to, že hned poté, co se zjevil, ve mně viditelném spektru, se na mě taky okamžitě vrhnul a přitlačil zády k autu.

„Edwarde, co tady proboha děláš?“ zeptala jsem se ho překvapeně, protože jeho bych tady ve slunečný den fakt nečekala.

 „Jak to, že ji vezeš do San Francisca?“ uhodil na mě a křičel mi do obličeje z těsné blízkosti, až jsem měla nutkání se skrčit. „Slíbila jsi mi přece, že to neuděláš!“

„Co je ti do toho, Edwarde? Ty nejsi můj otec, tak si na něj laskavě nehraj,“ vyjela na něj Rachell, ale on ji úplně ignoroval.

Měl na mě vztek a potřeboval si ho vybít. Nic jiného ho v danou chvíli asi nezajímalo…

„Ale já…“ pokusila jsem se hájit, ale on mě nenechal.

„To mě chceš vážně definitivně zničit?“ křičel a dost bolestivě mi stiskl ruku. „Nemůžeš mi ji jenom tak sebrat!“

„Sebrat ji tobě? O čem to mluvíš? Neříkej, že…“

Prokristovy rány, to se všichni moji bejvalí dočista zbláznili, nebo co? Nejdřív Jacob a teď Edward? Otisk pochopit dokážu, ale tohle? To je na mě už moc…

„Edwarde, uklidni se, ano?“ zkoušela jsem ho znovu umírnit, ale nezabralo to.

„Hej!“ křikl na něj Jacob od domu a šinul si to naším směrem.

Ze dveří za jeho zády nás pozorovala rozcuchaná Tess, která byla zabalená do deky a evidentně byla stejně zmatená jako já s Rachell, která se vedle mě už nezmohla na nic. Asi totiž taky nečekala, že se co nevidět uchýlí k fyzickému násilí.

„Ti hráblo, ty pijavice?“ zeptal se ho Jake a odstrčil ho ode mě.

Bolestivě jsem sykla a svírala si zraněné paže. Bolelo mě to a nemohla jsem s tím udělat vůbec nic. I tak mě to ale bolelo méně, než vědomí, že mi tato zranění způsobil právě Edward. Upír, kterého jsem kdysi tak moc milovala… 

Jakmile Tess uviděla, že mi způsobil bolest, rozběhla se ven k nám.

„Jsi v pořádku?“ chtěla hned vědět.

„Jo dobrý,“ řekla jsem, ale moc přesvědčivě to neznělo.

Pro jistotu jsem si okamžitě schovala poraněnou ruku do rukávu, aby neviděla, jak se mi na ní rýsují nafialovělé podlitiny.

„Ona ji chce odvézt pryč!“ čílil se stále Edward. „Na mém místě bys vyváděl taky.“

„Ublížil jsi jí,“ zhrozila se Tess při pohledu na mou ruku, kterou jsem se marně snažila skrýt.

„Ne, to je dobrý,“ ujišťovala jsem ji. „Fakt mi nic není. On jen…“

Chtěla jsem se ho zastat, ale nakonec jsem jen zavrtěla hlavou, jakože to nemá cenu.

„Ehm Edwarde, ale ona mě neodváží pryč napořád,“ probrala se konečně Rachell. „Jedeme jen pro její věci, protože jí končí nájemní smlouva na byt. V neděli se sem zase vrátíme.“

„Vážně?“ nevěřil jí, ale zarazil se.

„Jo vážně a tys tady ze sebe udělal úplnýho debila,“ smál se mu už i Jake.

„To není vtipný, ublížil jí a myslím, že nám všem dluží omluvu,“ prohlásila umanutě Tess a probodávala ho nazlobeným pohledem.

„Omlouvám se,“ řekl Edward automaticky, ale těžko říci, jestli skutečně pochopil vážnost toho, co právě málem udělal.

„Jenže já tu tvojí omluvu neberu,“ postavila jsem si hlavu, čímž jsem zřejmě všechny překvapila a to včetně sebe sama.

„Cože?“ zarazil se.

„Slyšel jsi mě. Myslela jsem si, že už jsme si všechno vyjasnili, ale asi jsem se spletla, takže si to ujasníme znovu. Tess a Rachell jsou mé sestry a přestože jsem to tentokrát v plánu neměla, vždycky si to můžu rozmyslet. Jestli se sem ještě někdy takhle přiženeš a budeš mě, nebo kohokoliv z nás fyzicky, nebo jinak napadat, tak to udělám. Odjedu odsud a odvezu je sebou, abys ji už nikdy v životě neviděl, je ti to jasné?“

„Přece víš, že to takhle nechci,“ začal omluvně.

„Tak se ale podle toho chovej,“ odsekla jsem mu vytočeně.

„Tohle bylo naposled, to slibuju,“ dušoval se.

„V to doufám,“ řekla jsem jen a sledovala ho, jak odchází.

„To je takovej…“ neměla zřejmě slov Rachell, čímž mi něco připomněla.

„A Edwarde?“ zadržela jsem ho ještě. „Až se vrátíme, chci s tebou mluvit.“

„Se mnou?“ ujišťoval se jako by tomu nemohl uvěřit.

„Ano s tebou.“ Přikývla jsem.

„A o čem?“ zakoktal se.

„O nás dvou, o Tess, o Rachell, prostě o všem. Myslím totiž, že už je načase vyjasnit si pár věcí.“

„Dobře,“ řekl jen, ustoupil od auta a nakonec ve vteřině zmizel úplně.

No, co tohle mělo být?

„To cos povídala Edwardovi… O tom, že nás odsud odvezeš. Tos nemyslela vážně, že ne?“ strachovala se Tess.

„Pokud by to bylo nutné, tak ano, myslela. Vážně bych to udělala, kdybych jen trochu věřila, že to tak pro vás bude lepší a považovala to za správné,“ objasnila jsem jí s lítostí a smutkem v hlase.

„Ale nepovažuješ, že?“ zadoufala.

„Ne,“ přiznala jsem. „Zatím ne, ale tohle si dovolovat nemůže.“

„Ne, to tedy nemůže,“ souhlasila se mnou, ale bylo naprosto jasné, že by nechtěla opustit ani Jaka, ani svůj domov.

Opravdu jsem doufala, že už nikdy nenastane chvíle, kdy by si musela volit mezi mnou a jím…

Bella je evidentně praktická holka, ale myslíte, že něco bude? A jak si holky užijí San Francisco? Najdou tam, co potřebují?  

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 61. kapitola: