Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 2. kapitola

31.05.2015 (20:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1844×

2. kapitola

Jacob

Přišel jsem z hlídky s Embrym celý vysmátý. S ním je prostě vždy sranda. Bylo už kolem desáté večer, a tak už jsem se těšil domů. Těsně za domem jsem se proměnil a převlékl do kraťasů, co jsem tam měl dopředu uschované.

Chtěl jsem si to nakráčet do domu, ale uviděl jsem přijíždět policejní auto. Dostal jsem strach, že se tátovi něco stalo, ale ten právě otevřel dveře a s nevyslovenou otázkou v očích hleděl na Charlieho zástupce a jejich nejlepšího přítele.

„Billy,“ oslovil ho dotyčný a těžce se přitom nadechoval. To není dobré. Už podle toho, jak se tvářil, jsem poznal, že se stalo něco zlého.

„Co pro tebe můžu udělat, Tomy?“ zeptal se ho táta.

„Dobrý večer, nerad ruším, ale mám pro vás smutnou zprávu,“ oznámil s mučednickým výrazem.

„Co se stalo?“

„Jde o šerifa,“ vzdychl.

„Cože, co je Charliemu?“ zeptal jsem se. Začala se mě zmocňovat panika, protože táta vypadal, že se co nevidět sesype.

„Měl autonehodu i s celou rodinou, teda ne s celou,“ vysvětloval.

„Jak ne s celou? Mluvte srozumitelně, člověče,“ napomenul jsem ho.

„Jacobe, chovej se slušně,“ káral mě táta.

„No, tělo malé Rachell se ještě nenašlo, myslíme si, že nebyla v autě, ale nemůžeme ji najít a Bellu se nám zatím nepodařilo kontaktovat.“

„Ne, to není možný, Charlie ani Renée přece nemůžou být mrtví...“ mumlal si táta a nevěřícně kroutil hlavou.

„Co bude s tou malou?“ zeptal jsem se.

„No, proto jsem vlastně tady, byl jste jejich nejbližší přítel, Billy. Nemohl byste si ji vzít k sobě?“ zeptal se.

„No, já nevím,“ váhal Billy a hluboce se zamyslel.

„Tati, ne. Nechci ji tady. Odvezte si ji!“ vztekal jsem se.

„Jenže o tom ty nerozhoduješ, Jaku,“ odbyl mě zástupce Tomy a dál vyčkávavě hleděl na Billyho.

Ten ale neodpovídal a stále to v duchu zvažoval.

„Byl bych vám vděčný a šerif určitě taky. Bylo by to jen do doby, než kontaktujeme Bellu. Ona jinak půjde do dětského domova,“ dodal smutně a zvýšil tak intenzitu nátlaku kladeného na mého otce.

„Dobře, postaráme se o ni,“ souhlasil táta nakonec.

„A to jako proč?“ vyjel jsem na něj.

„Charlie byl, je a vždycky bude můj nejlepší přítel, Jacobe. Tohle je to nejmenší co pro něj můžu udělat,“ prohlásil a já poznal, že diskuze na toto téma skončila.

„Fajn, ale mě z toho vynech,“ zavrčel jsem, zaťal ruce v pěst a náležitě hlasitě prásknul dveřmi svého pokoje.

***

Měl jsem v plánu ve svém pokoji zůstat po celou dobu pobytu té malé u nás doma, ale to prostě nešlo vydržet. Musel jsem do koupelny a taky jsem musel jíst, což bylo to nejdůležitější, protože i ve Forks museli slyšet, jak mi kručí v žaludku.

Odhodlal jsem se tedy vyjít z pokoje s úmyslem vyluxovat ledničku, umýt se a jít spát.

Když jsem ale otevřel dveře, zůstal jsem na prahu stát s otevřenou pusou. Civěl jsem na ně, jak na nějaké stvoření z Marsu. Táta ji měl zrovna na klíně a ona ho tahala za jeho dlouhé černé vlasy. Pohrávala si s nimi a nakonec si je nacpala do úst.

Zřejmě to byla pořádná rošťačka… Prostě jsem se tomu výjevu musel usmát.

„Je tak podobná Charliemu, to byl taky takový divoch,“ povzdechl si Billy. „Až na oči. Ty má po Renée.“

Lhostejně jsem pokrčil rameny a snažil se kolem nich protáhnout k lednici. Doufal jsem, že si ukořistím alespoň zbytek včerejšího guláše.

„No, jen se podívej, Jaku,“ pobídl mě a strčil mi to děcko skoro až pod nos. „Jsou překrásné. Jako pomněnky.“

Chtěl jsem ji jen lhostejně přejet pohledem, ale vtom se ta malá otočila a začala se na mě smát tím svým dětským hláskem. Natahovala drobné ručičky, jako by chtěla ke mně. Byla krásná úplně celá. Měla hnědé vlásky a její očička byla přímo neskutečně modrá, v tom se táta nepletl.

Celé mé tělo zaplavilo teplo. Bylo mnohem větší, než když se proměňuji, ale nepálilo.

Postupně se ve mně všechno hroutilo. Všechen vztek, co jsem cítil vůči Belle a její rodině, všechny šňůry, co mě spojovaly s mým starým životem, to všechno bylo pryč. Nadobro pryč. Někdo je přestřihl a místo nich se začaly tvořit nové šňůry, ba ne, byla silná jako lana a přitahovaly mě k ní čím dál víc…

Byl jsem ve vesmíru a jeho středem byla ona. Bylo to přesně, jak líčil Sam. Zemská přitažlivost už mě nedržela na místě, kde jsem stál. Nahradila ji totiž tahle malá holčička…

„Vím, co tenhle pohled znamená,“ prohlásil táta udiveně a v očích se mu přitom objevily drobné jiskřičky.

„I já. Je to otisk,“ potvrdil jsem jeho domněnku.

„Samozřejmě jsem za tebe rád, ale máme tu menší problém,“ zachmuřil se.

„Jaký problém?“ nechápal jsem zprvu, ale pak mě to praštilo přímo do nosu.

„Bože, to je ale smrad,“ postěžoval jsem si a zakryl si ústa rukou.

„Musím říci, že má velice dobré zažívání,“ pochválil ji táta. „No, tak jdi ji přebalit, milovníku.“

„Cože? Já? Jak a hlavně proč?“

„Tomy nám přinesl pár jejích věcí. Určitě tam budou i nějaké ty věci na přebalování. Vezmi ji k sobě, já se tam zatím dojedu podívat.“

„To jako na mou postel?“ zalapal jsem po dechu rozrušeně.

„Polož pod ni ručník ty, cimprlíno,“ posmíval se mi a doslova mi ji nacpal do náruče.

„Oh. Fuj,“ stěžoval jsem si a držel ji od sebe na délku paží. Zřejmě jí mé grimasy přišli vtipné, protože se na mě stále zubila.

„To ti ten otisk moc dlouho nevydržel,“ utahoval si ze mě stále Billy.

„Tak jo, tak jo. To chce hlavně klid,“ nabádal jsem se a snažil se zachovat si klidnou hlavu.

Položil jsem ji na ručník, přesně tak, jak mi táta poradil a rozepnul jí dupačky. Táta už byl zpátky a dovezl škopek s vodou, žínkou a další věci, které k tomu byly zřejmě potřeba.

„Teď rozepni plínku a stáhni to z ní,“ instruoval mě a já ho poslouchal na slovo.

„Prokristapána, to je nálož jak vrata,“ zaúpěl jsem částečně obdivně k tomu malému stvořeníčku.

„Čím tě to krmí? Smrdí jak skunk no, že jo?“

Táta jen souhlasně přikyvoval.

„Tati, nechceš mi pomoc?“ zeptal jsem se zoufale.

„Jen si zvykej,“ zasmál se hlasitě.

Bezva.

Namočil jsem žínku a utřel jí zadeček. Když Billy uznal, že je dostatečně čisťounká, položil jsem ji na ručník.

„Není na plínky už moc velká? A kolik jí vlastně je?“ došlo mi, že toho o Bellině rodině moc nevím. Od té doby, co Bella odjela, jsem o nich nechtěl nic vědět, ale Billy byl kmotrem těch dvojčat, takže jsem o jejich narození samozřejmě věděl, jenže to je asi tak všechno, co jsem o nich věděl.

„Budou jí dva. Asi jí ji dali, pro případ, že by ji nakonec přece jen museli vézt do toho domova. Nejbližší je pokud vím v Seattlu.“

„Aha. Kde myslíš, že je ta druhá?“ zajímal jsem se.

„Netuším, ale třeba je v pořádku u Belly.“ Pokrčil rameny.

Bella, hrklo ve mně.

„On přece říkal, že to ještě neví,“ pronesl jsem zamyšleně. Zaujalo mě totiž, jak moc se můj postoj vůči ní změnil. Necítil jsem to co dřív, ale pořád mi jí bylo hrozně líto. Tahle malá není jediná, kdo dnes přišel o své rodiče.

„Tomy jí to určitě poví, jakmile ji zastihne doma,“ prohlásil a vzal si ji do náruče.

Začal s ní opět blbnout a ona se krásně smála. Byl to takový ten řinčivý dětský smích, ale naplňoval moje srdce láskou a něhou.

„Vždy jí budu dobrým bratrem, kamarádem, ochráncem a vším, co si bude přát,“ řekl jsem s pohledem upřeným do její krásné tvářičky. Bylo to něco jako slib. Tajně jsem doufal, že jednou budu i jejím přítelem, ale na to je ještě příliš brzy a my máme spoustu času.

„Nechci ti to kazit, Jaku, ale myslím, že do toho taky bude mít co mluvit Bella.“

„Ne, to teda nebude,“ odsekl jsem. „Jsi přece její kmotr a…“

„A ona sestra. Na to neexistuje argument. Jdi se umýt, já tady zatím uklidím ten bordel,“ pobídl mě.

Věděl jsem, že má pravdu, ale nedokázal jsem na to ani pomyslet. Představa, že by mi ji Bella mohla odvézt kamsi do Kalifornie, byla přímo nesnesitelná.

Raději jsem svého otce poslechl a šel si napustit vanu.

Bylo osvobozující jen tak se do ní natáhnout. Myslím, že jsem dokonce na chvíli usnul, ale probudil mě hlasitý smích.

Otevřel jsem oči a pohlédl na důvod toho všeho. Opíral se o vanu a cákal mi vodu nejen do obličeje, ale také všude okolo. I ona byla celá mokrá.

„Co tu děláš, ty raubířko? Že tys tátovi utekla?“ hádal jsem rozespale a jemně ji cvrnknul do nosíku. Což se jí nejspíš moc nelíbilo, protože celá zrudla a začala popotahovat.

„Ale no tak, přece bys neplakala, taková velká holka,“ snažil jsem se ji utěšit. Chtěl jsem ji pohladit po vláskách, ale ona mě chytila za prst, vložila si jej mezi zoubky a skousla.

„Auuuuu!“ zaječel jsem.

***

Po koupeli jsem nás oba převlékl a šel tu naši malou divošku dát spát. Položil jsem ji hezky vedle sebe a sledoval, jak pomalinku usíná a nepřestal jsem, ani když usnula...

***

Přesně o půlnoci mi zapípal budík. Rychle jsem ho zaklapl, aby ji nevzbudil a opatrně ji posunul blíž ke stěně do obležení polštářů a dek, aby se ve spánku nepřetočila a nespadla. Musel jsem totiž na hlídku.

Vyplížil jsem se potmě z pokoje a poprosil tátu, jestli by na ní nemohl dohlédnout. Samozřejmě byl pro všemi deseti. Ta malá dívenka si ho totiž získala úplně stejně jako mě.

„Jak se vlastně jmenuje?“ zeptal jsem se ho mezi dveřmi, protože jsem to zatím nevěděl.

„Tess, Jaku. Jmenuje se Tess,“ odpověděl mi.

***

Došel jsem na kraj lesa, sundal si kraťasy a naposledy se ohlédl na dům, kde sladce spinkala malá Tess. Pak jsem se přeměnil a hned dostal spršku od Sama, co měl hlídku přede mnou.

„Sakra, kde jsi tak dlouho, už je čtvrt na jednu a ty nikde!“ ječel na mě v myšlenkách. Já si z toho ale nic nedělal.

„Ty, kámo, jsi nějaký divný. Takhle se choval ze začátku Embry, když se… “ odmlčel se, „Ty ses otiskl. Kámo, do koho, dělej. Mluv!“ vyzvídal Seth.

Ukázal jsem mu obrázek malé Tess, jak okolo sebe cáká vodu a on se začal smát.

„Sethe, buď ticho,“ srovnal ho Sam. „Tobě Jakeu, gratuluju, je roztomilá, ale ať už se to nikdy neopakuje, jasný? A kde jsi tu malou vlastně potkal? Kdo to je?“ vyptával se.

„No, jmenuje se Tess.“

„A dál?“ naléhal Seth.

„No, Swanová. Určitě jste už o té nehodě slyšeli…“

Já byl v klidu. Nevadilo mi, že je to právě její sestra, ale klukům asi vynechala srdce.

„No, to kecáš, to je sestra Belly? Jako tý tvý Belly? Co se bratříčkovala s pijavicemi?“ začal hned Seth.

„Jo, ale Bella už se s nimi nebratříčkuje. Je pryč, vzpomínáš?“ připomněl jsem mu.

„Mně spíš vrtá hlavou, proč je právě u vás,“ přemítal Sam. „A Neměla by být ještě jedna? Myslím, že měli dvojčata.“

„Charlieho zástupce, který k nám Tess dovezl, abychom se o ni postarali, tvrdil, že o ní nikdo nic neví, ale možná je s Bellou, takže…“  zarazil jsem se a prudce zabrzdil.

Přímo u naší hranice se totiž objevili Cullenovi. 

Moc děkujeme za veškeré vaše komentáře a také doopravy. Doufáme, že se vám i tato kapitolka bude líbit a že se u této povídky budeme setkávat pravidelně.

chloe x mokasina

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 2. kapitola: