Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 14. kapitola

Sesterská pouta 14. kapitolaAby náhodou někomu neuniklo pokračovaní této povídky, výjimečně přidávám na titulku. Petronela

Když jsme zaparkovali a vylezli z aut, všichni na nás koukali. Ta pozornost mi ale vůbec nevadila, protože jsem na ni byla zvyklá. To už tak prostě je, když žijete s někým, jako jsou Cullenovi. Vždycky jsou díky svému zjevu středem pozornosti a to aniž by o to stáli…

Edward náhle zavrčel. Nebylo to nijak zvlášť nahlas spíš tak, abychom ho slyšeli jen my, ale i to bylo zvláštní. Vždyť on už tohle zažil snad tisíckrát nemluvě o tom, že si z lidí a jejich myšlenek vždycky dělal tak akorát legraci. Co je tentokrát jinak?

EDIT: Článek neprošel korekcí

14. kapitola

 

Rachell

Ráno mě probudilo děsné bouchání do dveří.

„Jestli okamžitě nevylezeš z postele, vyrvu dveře z pantů a ty budeš bez nich!“ vyhrožovala mi Alice.

Zmateně jsem vystrčila hlavu z pod peřiny a snažila se trochu rozkoukat a vzpamatovat se z toho náhlého vyrušení.

„No jo, už lezu, prosím tě. Svět se přece nezbortí, ne?“ mumlala jsem otráveně a odemkla doposud zamčené dveře svého pokoje.

Když mě Alice uviděla, zděsila se. Vlastně se jí ani moc nedivím, protože usnout s mokrými vlasy se většinou nevyplácí. Nemluvě o tom, že jsem zřejmě zaspala…

„Rose, máme tu poplach prvního stupně. Honem! Vezmeš si vlasy. Já budu malovat a ještě jí vyberu hadříky!“ křikla Alice do domu.

Za chvíli už jsem seděla na židli a Alice s Rose se kolem mě míhaly tou svou super rychlostí. Neprotestovala jsem, protože jsem věděla, že to nemá smysl a asi po dvaceti minutách jsem byla hotová.

Vlasy mi Rose vyžehlila, ale jinak je nechala rozpuštěné. Make-up jsem sice měla, ale byl decentní a oblečení už bylo také nachystané a leželo na mé posteli. Holky odešly, aby mi poskytly trochu toho soukromí na převléknutí.

Se zájem jsem došla k posteli a začala si prohlížet tu předem nachystanou hromádku. Byly tam nádherné jeansy, top v červené barvě, balerínky a samozřejmě nechyběly ani luxusní doplňky. Převlékla jsem se tedy, popadla bílou kabelu na učebnice a sešla jsem dolů za ostatními, kteří mě už netrpělivě očekávali.

Když jsem stanula na posledním schodě, všimla jsem si, jak na mě všichni civí. Hlavně teda kluci, ti měli dokonce i otevřenou pusu.

„Co tak koukáte? To vypadám tak strašně???“ zeptala jsem se kapánek naštvaně.

„Ne,“ prohodil Emmett jako by se nechumelilo, zatímco Jasper předvedl něco jako páni obličej.

Kdo se ovšem nezmohl na slovo byl Edward. Stál na místě jako blbeček a dál na mě koukal s otevřenou pusou. Že by mi to slušelo až takhle moc?

„Jsi naprosto okouzlující,“ vysekl mi poklonu, když se konečně vzpamatoval.

„Ehm, díky,“ zamumlala jsem a celá v rozpacích se doloudala do jeho Volva.

Nemohla jsem si prostě pomoct. Ta jeho poklona mě málem přinutila se začervenat, protože tak se mnou obvykle nehovořil a mně to připadalo jaksi intimní. Což bylo divné, protože to byl přece Edward, kterého znám celý svůj život a můj téměř bratr k tomu.

Sedla jsem si do auta a snažila si vyčistit hlavu od všech těchto myšlenek, protože poslední, co bych potřebovala by bylo, aby mě Edward právě teď poslouchal.

Po chvíli, kdy se tvářil, že má moc práce sám se sebou, než aby vnímal mé nesmyslné myšlenky se ke mně připojil. Posadil se za volant a vyrazili jsme do školy.

Hned za námi jel Emmett s ostatními a ti blbci zřejmě nemohli přijít na nic lepšího, než si dát závody…

Křečovitě jsem sevřela lem svých pásů a snažila se udržet si vyrovnaný výraz. Bohužel, rychlá jízda nepatřila k mým oblíbeným činnostem, ale nechtěla jsem jim kazit zábavu, takže jsem jim o tom nikdy neřekla.

Emmett samozřejmě vyhrál, což nám teď jistě bude předhazovat celý den…

***

Když jsme zaparkovali a vylezli z aut, všichni na nás koukali. Ta pozornost mi ale vůbec nevadila, protože jsem na ni byla zvyklá. To už tak prostě je, když žijete s někým, jako jsou Cullenovi. Vždycky jsou díky svému zjevu středem pozornosti a to aniž by o to stáli…

Edward náhle zavrčel. Nebylo to nijak zvlášť nahlas spíš tak, abychom ho slyšeli jen my, ale i to bylo zvláštní. Vždyť on už tohle zažil snad tisíckrát nemluvě o tom, že si z lidí a jejich myšlenek vždycky dělal tak akorát legraci. Co je tentokrát jinak?

„Co je, brácho???“ otázal se Emmett evidentně zmaten jeho zvláštním chováním.

„Snad nebudou problémy hned na začátku,“ zamumlal Jasper a ostřížím zrakem si prohlédl ostatní studenty na školním parkovišti.

„Ale jdi ty, vždyť jsi na to zvyklý, ne?“ chlácholila ho Rosalie posměšně.

„To sice jo, ale připomnělo mi to myšlenky, co měl Mike Newton o Be... No, ty víš o kom,“ odpověděl jim Edward zvláštně nespokojeným a napjatým hlasem.

„Ty víš o kom?“ zopakovala jsem zmateně a čekala na vysvětlení, které ale nepřicházelo.

Vlastně se všichni začali chovat docela divně. Uhýbali přede mnou pohledem a byli tak potichu, že jsem to snad ještě nezažila a že už jsem toho s nmi zažila víc než dost.

„Co přede mnou schováváte?“ otázala jsem se a vzápětí hned hádala. „Voldemorta?“

„Nemluvíme o nikom,“ ujistila mě Rosalie, ale moc jsem jí to nevěřila.

„Jo, ty máš teda nápady, Rachell,“ zasmál se Emmett, ale bylo znát, že se jen snaží odvést mou pozornost.

„Vás ty tajnosti snad baví nebo co,“ zamumlala jsem dotčeně a vydala se do školy napřed.

Sotva jsem ale vkročila do budovy už byli zase všichni po mém boku, jako věrná stráž a navigovali mě směrem ke studijnímu oddělení, kde jsme od postarší paní Parkerové obdrželi své rozvrhy.

Poté nám už ale nezbývalo nic jiného, než se pomalu rozejít do svých tříd a protože jsme nechodili všichni do stejného ročníku, znovu se s nimi shledám až na konci dne. Kdo se ode mě ovšem nehne ani na krok je Edward.

Ráda bych řekla, že společnými silami jsme nalezli svou učebnu, ale pravda byla taková, že jsem šla slepě za Edwardem. Prostě jsem mu věřila, že nás zavede správně, navíc pro mě byla střední škola něčím úplně novým a naprosto neokoukaným. Vstřebávala jsem každičký detail, který jsem svým slabým lidským okem mohla zaznamenat.

V naší společné učebně zbyla už jen dvě možná místa k sezení. Jedno bylo vedle nějakého celkem pohledného kluka a druhé vedle tmavovlasé dívky. Pro mě byla volba jasná, chtěla jsem sedět vedle toho chlapce, ale už už jsem se chtěla posadit, když ono místo zabral Edward.

„No…“ chtělo se mi říct něco hodně peprného, ale nakonec jsem si to odpustila a sedla si vedle té holčiny, která se mi ihned začala představovat.

„Ahoj, jsem Michelle Swansonová a ty?“ zeptala se.

„Jsem Rachell, tvoje spolusedící,“ usmála jsem se na ni, ale na víc jsme neměly čas, protože do třídy vešla naše nová učitelka a začala si nás jednoho po druhém zvát k tabuli, abychom se představili.

„Koukám, že tu máme dva nové studenty. Cullenovy? Vás si z nižších ročníků, nepamatuji, tak se nám prosím představte jako první,“ požádala nás.

S Edwardem jsem si vyměnila nerozhodný pohled, protože jsem nevěděla, koho z nás dvou o to vlastně žádá a oba dva tam přece trapčit nebudeme, nebo jo?

„Stačí, když se toho ujme jeden a představí i toho druhého,“ řekla, když si všimla našich rozpaků a já se odhodlala ujmout slova.

„Jsem Rachell Cullenová, a jsem nevlastní sestra tady Edwarda. Nedávno jsme se sem s rodinou přistěhovali z Jižní Ameriky. Naši rodiče jsou Esmé a Carlisle Cullenovi a ve druhém a třetím ročníku máme ještě další nevlastní sourozence. Alici a Jaspera ve druhém a Rosalie a Emmetta ve třetím,“ upřesnila jsem a třída jen otevřela pusu.

Asi se divili, že je nás tolik…

Edward se tiše smál nad jejich myšlenkami, ale já ho znala, takže jsem moc dobře věděla, že se svůj smích snaží velmi neúspěšně zakrýt.

Po mém proslovu jsme si šli opět sednout. Docela mě naštvalo, že jsme nakonec museli před tabuli jako jediní a ostatní si své monology odříkali z lavic, ale oni už se vesměs všichni znali, takže mi přišlo, jako by to celé bylo jen kvůli nám, což je samozřejmě úplný nesmysl.

***

Než můj první den školy definitivně skončil, tak mě Michelle seznámila s ještě pár lidmi. Poznala jsem Lauru, Hannah, Steva a Jensena. Všichni se zdáli prima, ale na Cullenovy teda neměli. I když mi občas dost lezou krkem, jsou nenahraditelní. Zkrátka rodina, jak má být…

„Jsi docela super,“ prohlásila Michelle a Laura s Hannah honem souhlasně zamručely.

„Díky,“ řekla jsem nejistě, protože jsem opravdu nevěděla, co bych na to měla jiného říci.

„Nechceš si s námi zajít na zmrzlinu?“ zeptala se.

„Teď? Vždyť je venku zima, ne?“ divila jsem se.

„Je to naše tradice, takže co? Přidáš se?“ zeptala se netrpělivě a mně připadalo, že pokud tohle pozvání odmítnu, tak už další nepřijde.

„Jo, jen to povím Edwardovi, aby na mě nečekal.“

„Ok, tak se sejdeme za pět minut před vchodem,“ zatrylkovala Michelle vesele a vydala se pryč s Laurou a Hannah v těsném závěsu.

To mě čekal daleko obtížnější úkol a sice, oznámit to Edwardovi…

Našla jsem ho na parkovišti před budovou, jak na mě čeká a přitom předstírá, že si vlastně vůbec nevšiml hloučku omámených a vzdychajících studentek. Nevšímala jsem si jich a rázným krokem vykročila jeho směrem.

„Chceme si s pár holkami zajít na zmrzlinu,“ vybalila jsem na něj hned na úvod.

„Tak já pojedu s vámi, jo?“ zareagoval okamžitě.

„Ne, Edwarde. Ty to asi nechápeš, ale tohle je jen pro nás holky, tak se nezlob,“ odmítla jsem ho okamžitě.

„Jasně, to samozřejmě chápu,“ zamumlal, ale nezdálo se, že to bral tak v pohodě, jak se snažil, aby to vyznělo.

„Tak promiň,“ povzdychla jsem si.

„V pohodě, budeš pak chtít vyzvednout?“ zeptal se s nadějí.

„Jo, to by bylo fajn,“ souhlasila jsem. „Prozvoním tě až bude třeba.“

„Tak teda zatím, no,“ zamumlal, ale to už jsem byla na cestě pryč k hlavnímu východu z budovy, kde už na mě čekaly mé nové spolužačky.

***

Společně jsme došli až do nedaleké kavárničky a všechny si objednaly velké zmrzlinové poháry. Můj byl čokoládový a přelitý horkými malinami se šlehačkou, na jehož vrcholku právě dohořívala prskavka.

„Takže ty jsi z Jižní Ameriky? Odkud přesně?“ zajímala se Michelle.

„Žili jsme kousek od Ria v Brazílii,“ odpověděla jsem alespoň částečně po pravdě, protože mluvit o ostrovu Esmé jsem měla zakázané.

„Páni, vážně?“ otázala se Laura nevěřícně.

„To musí být super vyrůstat v Brazílii,“ zasnila se Hannah.

„Jo, to jo,“ potvrdila jsem s polovičatým úsměvem ve tváři.

„Ten tvůj bratr je moc hezkej,“ prohodila jako by mimochodem Michelle.

„Který?“ nechápala jsem, protože jsem přeci jen měla tři bratry a vážně jsem netušila o kterém z nich mluví právě teď.

„No, přece Edward, ne? Seznámíš nás?“ chtěla vědět.

„Proč?“

„Protože je to nejhezčí kluk, jakého jsem ve svém životě viděla a zajímá mě, chápeš co tím myslím,“ zasmála se společně s ostatními a vyčkávala na mou odpověď.

Nevím sice proč, ale ani trochu se mi nelíbilo, jak o Edwardovi smýšlí. Jasně, on byl opravdu krásný a přestože byl upír, nebylo to jen tím. On už byl takový zkrátka od narození, ale on a Michelle?

V životě jsem ho neviděla ve společnosti jiné ženy, či dívky, protože kvůli svému tajemství si nikdy nepouštěl nikoho příliš blízko. Tedy až na mě, ale to jinak nešlo, když mě jeho rodina vychovávala. Vlastně jsem ho měla z celé rodiny nejraději a přála bych mu, aby potkal nějakou tu lásku, ale zároveň jsem si začínala uvědomovat, že vůči němu pociťuji velmi silné a majetnické pocity.

Velmi znepokojivé zjištění pro mou osobu…

„Klidně vás seznámím, ale on už někoho má,“ zalhala jsem. „Jmenuje se Tanya, vídají se sice jen zřídka, ale je to láska jako trám.“

„Aha, tak to je škoda,“ ušklíbla se Laura.

„Žádná škoda,“ ujistila ji Hannah. „Vždyť, co oči nevidí, to srdce nebolí ne?“

„Taky fakt,“ zatetelila se Michelle.

A takhle to šlo stále dál a dál…

***

„Promiňte, mohli bychom zaplatit?“ otázala se Michelle jedné ze servírek.

„Jistě, někoho vám sem pošlu,“ slíbila dívka jen o málo starší než jsem já.

K našemu stolu přistoupila postarší servírka, která se zřejmě starala o platby hostů. Sčítala nám naše objednávky v malém notýsku a rozpočítávala to na jednotlivce. Poté si od nás vzala peníze. Všechny platily přesnou sumu, já jediná jsem měla až moc velkou bankovku, takže mi musela ještě vracet, přičemž se mi vůbec poprvé podívala do tváře.

„Co tady zase děláš? Neříkala jsem ti už, že už tě tu nechci nikdy vidět? A že se tu nemáš ukazovat?“ vyjela na mě tahle neznámá starší dáma s místy prošedivělými vlasy.

„Promiňte, ale kdo jste a proč na mě křičíte?“ nechápala jsem.

„Tak ty nevíš, kdo jsem, hm?“ zeptala se nevěřícně.

„V životě jsem vás neviděla,“ potvrdila jsem zmateně.

„Tak ať to tak taky zůstane a držte se dál od mého muže,“ nakázala mi a rázným krokem se vydala pryč, aniž by mi vrátila, což bylo to poslední, co mě v danou chvíli zajímalo.

„Co to mělo být?“ zeptala se Michelle.

„No tak to fakt netuším,“ zamumlala jsem.

„Ty znáš jejího manžela?“ ptala se Laura.

„Blázníš? Neznám nikoho, kdo žije v tomhle městě a je mu nad patnáct, když teda nepočítám své rodiče a učitelský sbor.“

„Ale tahle paní nevypadala na učitelku. Určitě bych si ji pamatovala,“ zhodnotila to Hannah.

„Jo, to já taky, ale hele. Upadla jí jmenovka,“ všimla si Michelle a sehnula se pro ni na zem.

Zírala jsem na tu malou kartičku v plastovém obalu, kterou mi vzápětí podala s tím, že jí to jméno nic neříká a cítila se divně. Vím jistě, že jsem o žádné paní Simonsové nikdy neslyšela…

„Vykašli se na to. Asi si tě jen s někým spletla,“ odmávla to Michelle, vytrhla mi jmenovku a hodila ji na stůl, aby si ji pak dotyčná zase nasadila až přijde odklízet stůl.

Všechny jsme se začaly sbírat a oblékat se. Počkala jsem si na moment, kdy holky nebudou dávat pozor a sebrala jsem dotyčnou jmenovku ze stolu a nacpala si ji do zadní kapsy u svých džínsů.

Vlastně ani nevím, co mě k tomu vedlo, ale udělat jsem to musela…

***

Po namáhavém dni ve škole a zvláštně stráveným odpolednem jsem s radostí nasedla do Edwardova Volva. Ani nevím, jak jsem se dostala domů, protože jsem asi usnula.

Probudila mě až nádherná vůně mé večeře, kterou jsem slupla jako nic. U jídla jsem ale musela vyprávět Esmé a Carlisleovi, co se stalo ve škole, koho jsem poznala a jaké byly reakce na můj proslov před třídou. Všichni se smáli a měli z mě evidentní radost, když jsem se zmínila o tom, že už mám vlastně i kamarádky.

Pomalu jsem se odpotácela k sobě do pokoje, kde jsem se převlékla do svého saténové spacího úboru a uložila se na postel s pohledem upřeným na nebesa postele.

V duchu jsem přemýšlela nad Michelle a její partou. Těmi jejich divnými řečmi o Edwardovi a necítila jsem se právě nejlépe. Nemluvě o té paní Simonsové, která si mě s někým evidentně spletla.

 

                                                    


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 14. kapitola:

 1
1. betuška
29.03.2018 [10:42]

Emoticon hurá pokračovanie Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!