Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sence of my life - Kapitola 1.


Sence of my life - Kapitola 1.Jde o povídku z období Rozbřesku. Vlastně jde o takový přepis knihy druhé, kretá je napsána z Jacobova pohledu. Pokusím se tedy držet se knihy, ale ukázat co se dělo u Cullenů, když u nich Jacob nebyl. První kapitola je z Edwardova pohledu a obsahuje cestu na letiště.

 

Edward:

Bella je těhotná. Moje něžná lidská Bella čekala dítě. Moje dítě. Přemýšlel jsem o tom a přitom uháněl skrz moře. Snažil jsem se ze člunu vyhecovat všechnu rychlost, ale musel jsem myslet i na ni. Na moji ženu. Věděl jsem, že Belle nedělá rychlost dobře. Musel jsem mít pocit, že dělám maximum pro její záchranu. Čekala dítě. Povzdechl jsem si. Kéž bych byl člověk. Byl bych tak šťastný. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl být otec. Krásné dítě s hnědýma očkama. Cupitalo by za mnou a říkalo by mi tati. Ať už by to byl syn nebo dcera byl bych tak pyšný. Pyšný na moji ženu, že je tak silná a že mi dala krásné zdravé dítě. Ach, Bella jako matka. Krásný to obraz se vytvořil v mojí mysli.

 

Ale nemůžu takhle uvažovat. Musel jsem si uvědomit to nebezpečí. To, co nosí Bella ve svém krásném něžném lůně, není dítě. Je to netvor. Žádné něžné děťátko. Kdybych mohl, plakal bych.

 

Tolikrát jsem poslouchal myšlenky mojí matky a sestry. Cítil jsem jejich touhu po dítěti. Jak bych si přál, abych mohl Belle něco takového dopřát. Nemohl jsem. Věděla to. S tím semnou vcházela do manželského života.

 

Nikdy mě příběhy o sukubech moc nezajímaly, takže jsem nevěděl, co se stane. Jediné čím jsem si byl jistý, bylo to, že Bellino těhotenství nevěstí nic dobrého. Strašně jsem se o ni bál. Ani Carlisle mi do telefonu neřekl nic přesného. Sám se s něčím takovým nesetkal. Co to bude? Upír nebo člověk?

 

Určitě jí to ubližuje. A já si toho nevšiml dřív. Jsem takový hlupák, jak jsem si mohl myslet, že to bude fungovat. Ohlídl jsem se za sebe. Pohlédl jsem na ni.

 

Seděla na zádi a hleděla směrem, kde se před pár minutama ztratil ostrov Esme. Nehýbala se. Ruce měla položené kolem těla, určitě se bála. Byla si vědoma nebezpečí. A mohl jsem za to já. To kvůli mně se teď bojí. Ohrozil jsem ji na životě. Zase. Možná má bolesti. Při pomyšlení že trpí, jsem zkřivil tvář do umučené grimasy.

 

Chtěl jsem zrychlit, ale bohužel byl plyn na maximum.

 

Koukal jsem před sebe a přitom se mi promítaly chvíle, při kterých jsem byl tak šťastný. Kdy byla ona, moje láska šťastná. Procházky po pláži. Naše první milování. Bylo to tak něco neuvěřitelného. Její modřiny mě měli zastavit. Byl jsem slabý. Ale ona trpěla. Toužila po mojí blízkosti a já jí neumím odpírat. Už takhle mi činilo potíže, nevyhovět jejímu přání, nesmrtelnosti. Snažil jsem se nebýt sobecký. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že jsem neudělal chybu.

 

Ale teď, kvůli mně ji čeká větší utrpení. Zápasil jsem sám se sebou ve své mysli. Měl jsem pocit, jako by se mi měla hlava rozletět na několik kusů. Cítil jsem takovou ostrou bolest po celém těle. Moje výčitky mě pálily víc než oheň. Přál jsem si hořet v pekle.

 

Ne nemůžu ji v tom nechat samotnou. Slíbil jsem, že už ji nikdy neopustím. Zbavím jí mé chyby, která jí ubližuje. Udělám cokoliv, jen aby byla v pořádku. Bál jsem se na následky jen pomyslet. Věřil jsem svému otci, že mi pomůže. Moje rodina musí stát při mně. Mají ji také rádi.

 

Byl jsem sobecký. Jak jsem mohl něco takového dopustit. Stále jsem si opakoval. Myšlenky mě mučili, ale já si to zasloužil. Zasloužil jsem si mnohem víc.

 

Konečně jsme dorazili do přístavu. Bella se nepřítomně zvedla a vycházela z lodi na molo. Po zajištění jachty jsem vzal všechny zavazadla a pospíchal z doku na silnici chytit taxi. Bella se za mnou loudala, asi jí nebylo dobře. Nedokázal jsem se jí podívat ani do očí. Všechno to byla moje vina. Jak jsem mohl dopustit něco tak sobeckého a nerozumného.

 

Na taxi jsme nečekali dlouho. Odvezlo nás na letiště v Riu. Bella semnou nemluvila. Koukala nepřítomně před sebe. Do odletu zbývalo několik hodin. Donesl jsem jí vodu a něco k jídlu. Napila se, ale nic nesnědla. Nejspíš jí bylo špatně od žaludku. Nedokázal jsem si představit, jak se cítí. Byl jsem zvyklý, že nemůžu číst v její mysli. Ale teď, jsem se bál na ni jen promluvit. Nechtěl jsem, aby si myslela, že je na to sama, ale já se nedokázal podívat do jejích krásných očí. Cítil jsem se tak vinný. Nikdy mi to neopustí. Zasel jsem v ní sémě ďábla.

 

Seděl jsem těsně vedle ní. Vnímal její srdeční rytmus a z povzdálí vdechoval její vůni. Ujišťovalo mě to v tom, že je v pořádku. Nadával jsem sám sobě a chvílemi litoval, že jsem ji dávno neproměnil. Ale rychle jsem se takové hlouposti snažil z hlavy vypudit. Jak bych si mohl přát její smrt. Ona byla můj život. Sice by se nestalo to, co teď, ale zase bych přišel o všechna ta její sladká červenání a nemotorné kroky. O tlukot jejího srdce.

 

Snažil jsem se nemyslet na to, že pokud se brzo nedostaneme do Forks, můžu o ni přijít i tak. K čemu by byly všechny její oběti?

 

Mé vlastní myšlenky mě stíhaly. Připadal jsem si jako na hranici, čekající na smrt. Pokoušel jsem se uklidňovat tím, že brzy budeme ve Forks. Pomůžeme jí. Všechno se vyřeší. Dostaneme to z ní ven. Musím, i kdybych to měl udělat sám. Byl jsem rozhodnutý. Nechtěl jsem se dále utápět ve výčitkách. To jí nijak nepomůže. Musím být silný. Nedat na sobě nic znát. Když uvidí, že jsem nervózní, určitě jí to nepřidá.

 

Odhodlaně jsem na ni pohlédl, chtěl jsem na ni promluvit a uklidnit ji. Ale ona spala. Zkroucená na lavici. Hlavu měla položenou na rameni a rukama si objímala trup. Pamatoval jsem si z Jacobových myšlenek, jak sama sebe objímala v době, kdy jsem ji opustil. Trpěla. Pomalu jsem ji přisunul k sobě blíž. Vzal jsem ji do náruče. Hladil jsem jí ve vlasech a doufal jsem, že ji to uklidní. Uklidňoval jsem tím i sám sebe. Pomáhalo to. Aspoň trošku. Stále jsem se bál ale byl jsem tak odhodlaný, že jsem nepřipouštěl nějaká negativa.

 

Soustředil jsem se na její dech a tlukot srdce. Každé nepravidelné zachvění dechu mě vylekalo. Ale nic se jí nestalo. Byla v pořádku. Ležela mi v náručí a já nedovolím, aby se jí stalo něco zlého. Ona je to nejdůležitější v mém životě.

 

Ona je můj smysl života.

 

Shrnutí


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sence of my life - Kapitola 1.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!