Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Selhání věčnosti 8.

30.01.2015 (15:15) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2297×

Hlavou se jí honilo tolik myšlenek a přála si řadu z nich probrat se svým manželem. Doufala, že se mnohé změní a bude tak mít příležitost lépe ho poznat. Když jí však, dříve major dnes majordomus, Whitlock vyřídil omluvu pana Masena u oběda, její naděje pohasly.

Až o několik hodin později si uvědomila vděčnost osudu za čas na rozmyšlenou. Nebyla si totiž jistá, jak s ním promluvit o tom všem, co měla na srdci. Takže když byla znenadání v knihovně vyrušena tím, na koho stále myslela, ocitla se v rozpacích.

„Mohu se k vám připojit?“ zeptal se Edward nesměle ještě ve dveřích.

„Ano, jistě.“

„Domníval jsem se, že budete odpočívat. Na dnešek jste nejspíš nespala.“

„Máte pravdu,“ promnula si ustarané čelo. „Zapomněla jsem a  nejspíš to by byl ten nejvhodnější lék na mé úzkosti.“

„Necítíte se dobře?“ ptal se starostlivě a přistoupil k ní.

„To nic není,“ hlesla.

„Zapomněla jste na únavu. Trápí vás snad něco?“

„Napadalo mě tolik černých myšlenek, když jste byl pryč. Tolik jsem se bála. Co by se mnou bylo, kdyby se vám něco stalo?“

„Jste moudrá žena, jistě byste si již poradila i beze mě.“

„To neříkejte,“ vyhrkla.

„Co nemám říkat?“ ptal se zmateně.

Zaváhala. Toužila mu říct, že si nedokáže představit svůj život bez něj, ale bylo brzy na takové vyznání. Raději uvedla situaci na pravou míru: „Měla jsem strach o vás, ne o sebe.“

„Něčím takovým je zbytečné se trápit,“ pronesl s úsměvem, vědom si absurdnosti jejích obav.

Chtěla cosi namítnout, ale vyrušil je příchod majordoma.

„Promiňte, pane, ale přišlo vám psaní.“ Jasper podal panu Masenovi dopis.

„To je od Lastenů, našich sousedů. Bylo jim líto, že se s námi nemohli blíže seznámit na plese. Zvou nás dnes na večeři.“

„To je od nich milé.“

„A také ukvapené! Copak dnes nikdo nemá smysl pro dobré způsoby?“ rozčílil se pán domu.

„Jistě v tom není špatný úmysl,“ snažila se ho Isabella upokojit.

„Potřebujete si odpočinout a ne být obtěžována takovým pozváním,“ mračil se na onen dopis. „Napíšu jim ihned zamítavou odpověď. Pane Whitlocku...“

„Počkejte, prosím,“ přerušila ho jeho žena. „Ráda bych se s nimi seznámila. Věřím, že mi jejich společnost prospěje.“

„Ale máte za sebou náročnou noc. Měla byste si odpočinout.“

„Jistě, půjdu si nyní odpočinout a pak, pokud budete souhlasit, ráda bych povečeřela u Lastenů“

„Isabello, nerad bych hazardoval s vaším zdravím.“

„Slibuji, že pokud večer nebudu při síle, sama jim pošlu omluvný list.“

Ač nerad, přeci jen Edward souhlasil. Dříve než však sousedům odpověděl, zaměřil se na tíživé myšlenky sluhy, který se stal nezbytnou součástí domácnosti: „Pane Whitlocku, děje se snad něco? Nevypadáte dnes zcela ve své kůži.“

„Promiňte, pane Masene. Nebyl jsem si vědom nějakých nedostatků.“

„Ani já o ničem nevím,“ zastala se Isabella Jaspera.

„Svou práci vykonáváte dobře, ale nemůže mi ujít vaše zasmušilá tvář. Stalo se snad něco?“

„Moje matka je nemocná, pane,“ pronesl, jako by odpovídal na rozkaz.

„A byl u ní doktor?“ ptala se Isabella překvapeně. Jak to, že ona si ničeho nevšimla?

„Ano, ale Brian je obyčejný mastičkář. Nezlobte se, že to říkám, ale snad by byla lepší bába kořenářka než tenhle proklatý Osbaldiston.“

„Škoda, že jste nám to neřekl, dokud tu byl doktor Cullen,“ pronesla paní Masenová lítostivě.

Edward vážně pokýval hlavou: „Běžte za matkou a starejte se o ni, dokud jí nebude lépe.“

„Ale moje povinnosti, pane...“

„Povinnosti syna jsou přednější než rozmary pánů,“ skočil mu do řeči. „Isabello, běžte nabrat sil, i já si půjdu odpočinout.“

***

Navzdory únavě se jí usnout nepodařilo. Musela přemýšlet nad tolika věcmi, že se spánek zdál být zbytečným.

Porovnávala svoje vzpomínky od prvního setkání s panem Masenem až do dnešního dne s tím, co jí říkala Rosalie. Tvrdila, že je jejich vzájemná láska evidentní. Bylo tedy nutné prozkoumat pravdivost tohoto závěru, který se skládal ze dvou premis. (Zde se projevily studie logiky, pro dámu jejího postavení trochu zarážející.)  Zaprvé, že ona, Isabella, miluje svého muže, a zadruhé, že on, Edward, miluje ji.

Dobré vychování ji nutilo ujasnit si prvně své vlastní city a na základě poznatků se pak postavit čelem dalším skutečnostem.

Rozhovor s právníkem Monrowem ji sice rozrušil svým tématem, nicméně díky němu si uvědomila, že její vztah k panu Masenovi prodělal za dobu, co se znají, skutečně velké změny. Nejprve ji pobuřoval svou troufalostí, ale díky nutnosti byla ochotná respektovat jeho vrtochy a provdala se za něj. Sice ji trápilo, že se svým způsobem prodává do jeho náruče, ale jeho odmítnutí ji ranilo. Začala si připadat zbytečná a na obtíž. Nebylo na světě nikoho, kdo by ji potřeboval... Jenže, po jisté době zjistila, že nepřestane existovat jen proto, že si to bude přát.

A pak... Ten včerejší večer, kdy jí daroval šperky po své matce a tančil s ní, jako by byla jediná na světě. Ano, tak si najednou připadala a ani nevěděla, jak je to možné. Cítila se... Jak? Zamilovaně?

Byla zmatená přesně tak, jak se zamilovaní cítí. Nechtěla si to připustit, ale jiné vysvětlení její pohnutky nenabízely. Ach ano, opravdu miluje svého manžela!

Vypadalo to, že ji nakonec takové poznání ukolébá. Našla svou první premisu, která se zdála pravdivá, proto spokojeně zavřela oči na svém lůžku.

Hned je zase otevřela a kdyby ji někdo viděl, nejspíš by její výraz popsal jako vytřeštěný. Uvědomila si totiž jednu důležitou věc a najednou pocítila zděšení: „Co on?!“

***

Drnčení kočáru a ani nervozita z návštěvy cizích lidí nemohly přehlušit nejistotu a strach ze zklamání. Přesně to Isabella prožívala už několik hodin. Dalo se to celkem snést, dokud byla o samotě. Ale nyní, v Edwardově blízkosti, začínala být zoufalá. Tolik si přála říct mu o svém zjištění, o svých citech, ale chyběla jí odvaha. Dokonce ji napadlo, že přeci on je ten, kdo by měl udělat první krok, je přeci muž! A málem se kvůli tomu už začínala cítit dotčeně, když se jejich oči setkaly a všechny úvahy pohltil jeho zlatý pohled.

„Proč jste trvala na dnešní návštěvě? Mohli jsme jejich pozvání přijmout třeba zítra?“ zeptal se pan Masen.

„To kvůli Rosalii.“ Sklopila oči, aby to byla schopná vysvětlit. „Musela jsem jí slíbit, že se přestanu uzavírat před světem.“

„Nemohlo to počkat?“

„Kdo věci odkládá, nechává si život protékat mezi prsty.“

„Na tom něco bude.“ Zahleděl se z okna a jeho přívětivý výraz se změnil v nepřístupný. Ples, který měl být pro Isabellu zkouškou, zda bude schopná obstát ve společnosti bez jeho pomoci, se nevydařil tak, jak si představoval. Jindy by nejspíš trval na tom, aby zůstali doma a ona si pořádně odpočala. Když se však nabídla příležitost večeře v rodině se třemi dětmi a navíc ona trvala na tom, že pozvání přijmou, rozhodl se souhlasit. Bude to ideální příležitost ujistit se, že paní Masenová nadále nepotřebuje pomocnou ruku.

Nešlo o jeho život, který by mohl tak rychle utéci, aniž by došel lidského naplnění...

***

Rodina Lastenů patřila k starousedlíkům zdejšího kraje a měla tu nejlepší pověst. Měli tři dospívající děti. Anetta a Agatha byla dvojčata s kaštanovými vlasy po otci Arthurovi, jejich bratr Adalbert však měl vlasy plavé stejně jako jeho matka Helen.

Hostitelé byli velice přátelští a na první pohled si manžele Masenovy oblíbili. Pro pana Lastena bylo ctí seznámit je s historií a zajímavostmi. Oproti tomu paní Lastenová se zdála lehce konverzačně ztracená, neb Isabella nevyšívala a ani se nevěnovala malování.

„Snad tedy hrajete na nějaký hudební nástroj, má drahá?“ snažila se hostitelka konečně nalézt harmonickou notu.

„Bohužel, nikoliv. Ale můj choť je vynikající klavírista,“ usmála se plaše Isabella na Edwarda, který pocítil zvláštní záchvěv, když ji poprvé slyšel o něm mluvit s takovou vřelostí.

„Vskutku?“ ozval se pán domu. „Hudba je skvělý koníček. I my podporujeme naše děti v muzicírování.“

„Zahrajete nám něco, pane Masene?“ vyhrkla jedna ze slečen, ta obzvláště zaujatá Edwardem samotným.

„Agatho,“ napomenula ji matka.

„Naše fortepiano je vám k dispozici, pane Masene,“ vložil se do hovoru pan Lasten. „Je však ještě po mém dědovi a nejsem si jist jeho kvalitou. Naše děti daly přednost jiným instrumentů. Zprvu jsem z toho neměl radost, ale musí se jim nechat, že jsou snaživé.“

„Rozšiřovat si vzdělání ve všech druzích umění je jistě ku prospěchu mladého člověka,“ pronesla paní Masenová se zápalem.

„A jakému druhu vzdělání se věnujete vy?“ optala se paní Lastenová.

„V poslední době jsem se hodně vracela k sylogismu. Dnes jsem však otevřela Lege artis a...“

Pan Lasten jí skočil do řeči: „Odpusťte, madame, zabýváte se snad filosofií?“

Isabella byla zaražena z jeho dotazu, svědčícím o naprosté nezasvěcenosti do světa logiky. Edward si všiml jejích rozpaků a tak raději zasáhl: „Moje žena oplývá vášní nejen pro staré filosofy, ale i pro pedagogiku. Domnívám se, že dodnes by ráda svůj život zasvětila učení dětí.“

Paní Masenová se plaše usmála, ale své zaujatí horlivě věnovala plnému talíři.

„Drahoušku, je dobře, že jste se raději vdala,“ naklonila se k paní Masenové přes stůl hostitelka. „Věřte mi, vdané ženě se v životě daří lépe než vychovatelkám.“

To Isabellu rozhořčilo a rázem na jídlo zapomněla: „Domníváte se, že mé pohodlí je přednější než osudy stovek nebo spíše tisíců dětí potulujících se Londýnem? Kdyby osud pro mne zvolil jinou cestu, mohla jsem se alespoň pokusit některého z těch nešťastníků zachránit.“

„Domníval jsem se, že jste spíš měla zájem o místo na nějaké dívčí koleji,“ podivil se pan Masen.

„Ano, to jsem viděla jako svou jedinou možnost. Kdybych tenkrát mohla žít v domě, v jakém žiji dnes, neváhala bych a přestavěla jej na internát pro sirotky. Přeci i oni mají právo na vzdělání.“

Manželé Lastenovi se po sobě začali rozpačitě dívat, zatímco jejich děti se předháněly, kdo dříve sní více švestkového kompotu. Edward s Isabellou se nenechali rušit v tomto překvapivém hovoru.

„Nezdá se vám náš dům poněkud malý na takové plány?“ ptal se pan Masen se zájmem.

„Vše je jen o perspektivě.“

„Co je to perspektiva?“ ozval se Adalbert sice mužným hlasem, přesto mu nechyběla dětská nevinnost.

Paní Lastenová se váhavě nadechovala k odpovědi, její manžel ji však předběhl: „Nač ztrácet čas řečmi o tom, co by mohlo být, když se můžeme radovat z toho, co je. Paní Masenová, jsem si jist, že vaše nadšení pro výuku dětí bude mít jistě brzy své naplnění.“ Významně se odmlčel a napil se vína. „Podívejte na naše děti. I my se snažíme umožnit jim vhodné vzdělání.“

A protože pan Lasten byl mužem činu, chtěl slova o umu svých potomků dokázat. Po večeři se tedy společnost odebrala do salonku, kde se odrůstající drobotina chopila hudebních nástrojů a panstvo se usadilo do křesel.

Sotva zazněly první tóny, Edward naklonil hlavu pod tíhou vzpomínek. Před očima měl varhaníka v norimberském Sebaldově chrámu, který byl na krátký zlomek věčnosti jeho přítelem.

Vedle něho sedící Isabella pozorně naslouchala, dokud nebyla vyrušena jedním přírodním jevem, který se náhle objevil za okny. Nemohla si pomoci a musela přistoupit blíž, aby se podívala, jak padají první sněhové vločky. Se zatajeným dechem sledovala, jak park před domem nabírá pocukrovaný nádech. Ani si nevšimla, že se k ní přidal její manžel.

„Máte ráda sníh?“ pronesl tiše.

Překvapeně na něj pohlédla, pak se zase zadívala ven a šeptem odpověděla: „Ani nevím. V Londýně se mění jen v bláto, ale zde...“

„Město nebylo stvořené pro krásy přírody.“

„To vskutku ne,“ usmála se a podívala se mu do očí: „Hudba se vám nelíbí?“

„Tak bych se o Pachelbelově umění nikdy nemohl vyjádřit. V některých skladbách bych však volil jiné postupy.“

„Vy byste byl schopen hádat se s tak váženým autorem?“ podivila se pobaveně.

„Jsem si jist, že minimálně v jednom případě by se mnou souhlasil,“ odvětil se zcela vážnou tváří.

Isabella se začala smát: „Říkáte to, jako byste se s ním o to kdysi přel. Ale to by vám muselo být... Tři sta let?“

Kdyby pan Masen mohl, asi by zbledl. Jak je možné, že je v její přítomnosti tak uvolněný a zapomíná se hlídat? Vždyť právě před ní by měl být nejvíc ostražitý a nedávat tak další záminku k ohrožení jejího cenného života.

„Nudíme vás, paní Masenová?“ ozvala se hostitelka.

„Promiňte, madame, byla to moje vina. Moje žena během dnešního dne prožila několik těžkých chvil. Nabádal jsem ji k odpočinku, ale ona trvala na seznámení s vaší milou rodinou. Již je však velice unavena a já jsem ji nevhodně rozrušil svou poznámkou,“ sklopil pan Masen hlavu a omluvně se zadíval na svou ženu, která překvapeně zjistila, že skutečně celou situaci vnímá jako ve snu.

„Ale drahoušku,“ paní Lastenová vstala z křesla. „Taková křehká mladá dáma musí dbát o své zdraví. Sama vím, že klidné nervy jsou toho základem.“

„Mělo nás napadnout, že dnes není vhodný den ke společné večeři,“ dodal pan Lasten.

„Příště se neostýchejte nás odmítnout. Nejsme přeci kdovíjaká honorace, abyste nám museli za každou cenu vyhovět,“ doplnila Helen.

***

„To bylo hrozné,“ zanaříkala paní Masenová, sotva se kočár rozjel.

„Nezoufejte si, Isabello. Lastenovi vědí, jak jste se bála o hraběnku McCartyovou. Váží si vás za to a za únavu se nikdo stydět nemusí.“

„Vskutku skvělá omluva pro mé naprosté selhání,“ odvětila podrážděně.

„Promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout.“

„Pane Masene, vy se nemáte za co omlouvat. To já jsem na vině. Měla jsem raději zůstat doma u svých knih a ne se hrnout do společnosti, o které nic nevím.“

„Nesmysl.“ Chtěl jí poskytnout ještě další slova útěchy, ale ona ho neposlouchala.

„Paní Lastenová si musí myslet, že jsem slaboduchá. Vždyť jediné, na co se mi podařilo poukázat jako na společně uznávanou hodnotu, jsem svým chováním naprosto shodila.“

„Helen vypadá jako rozumná žena. Jistě si o vás nic takového nemyslí,“ snažil se pan Masen, ale marně.

Isabella si schovala obličej v dlaních a nesouhlasně zavrtěla hlavou. Pak se několikrát zhluboka nadechla a dala si ruce do klína. Sklesle si opřela hlavu o stěnu kočáru a pozorovala opět to, co ji tolik fascinovalo.

„Isabello,“ pokusil se upoutat její pozornost. Nereagovala. Zdálo se, že snad spí a přitom má otevřené oči.

První slovo z ní dostal, až když se za nimi zavřely dveře domu: „Omlouvám se, že jsem pokazila dnešní večer.“

„Nikdo se na vás přeci nezlobí,“ usmál se na ni, pomohl jí z kabátu a podal jej sluhovi. Byl to jeden z těch nových, který ještě zcela neznal své povinnosti, když je majordomus nepřítomen.

„Přestože bych připustila, že máte pravdu, tak teď se mýlíte. Já se na sebe zlobím.“ Povzdychla si.

„Je snad něco, co bych pro vás mohl udělat, abyste se cítila lépe?“

„Ano,“ vyhrkla a hned se zastyděla.

„Promiňte,“ vyrušil je mladík, který už chvíli nervózně přešlapoval vedle nich. „Budete ještě něco potřebovat?“

Edward se nespokojeně zamračil takovému vyrušení, ale hned nato věnoval úsměv dámě: „Isabello?“

„Nic nepotřebuji, děkuji.“

Pan Masen pokynul mladíkovi, že je může opustit, a zahleděl se do Isabelliných očí: „Jak se zdá, mých služeb bude dnes ještě třeba. Nuže?“

„Nechci vás více obtěžovat.“

„Bude mi potěšením,“ lehce se uklonil.

„Jistě jste sám velice unavený, ale kdyby se vám jen trochu chtělo... Zahrál byste mi na klavír?“

Nabídl jí rámě a s úsměvem pronesl: „Následujte mě, prosím.“

Společně, bok po boku, spolu šli chodbami a připadalo jim, jako by to dělali odjakživa. Přitom to bylo dnes poprvé v jejich manželství, co se rozhodli strávit spolu čas mimo knihovnu a bez přítomnosti jiných lidí.

„Jak jste to myslela s onou perspektivou? Skutečně se domníváte, že náš dům by mohl sloužit jako internát? Vždyť je tu málo pokojů.“ Pan Masen neodolal a musel se vrátit k načatému hovoru.

„To říkáte jen proto, že jste přivyklý takovému způsobu života. Těm, kteří neznají, ani co je mít vlastní postel, by čisté lůžko a pravidelná strava ke spokojenosti stačila. Ale nechme to prosím, být. Je to nejspíš bláznivý nápad.“

Edward vážně pokýval hlavou a otevřel dveře hudebního salonu. Doprovodil svou ženu na sofa a sám si sedl za klavír: „Máte nějaké přání?“

„Pokud to nevadí, nechala bych to na vás.“ Pohodlně se opřela a přivřela unavené oči.

S pohledem upřeným na největší div jeho světa začal hrát to, o čem snil od doby... Jak dlouho už je vlastně tomu, co ji poprvé spatřil v domě lady Dortenové, když četla londýnské honoraci? Nebo teprve od jejich prvního společného tance na plese poslance Bronewila? Vždy byla tou nejkrásnější ženou, kterou kdy viděl, jen si o ní tak zakazoval smýšlet.

Snil o tom, že třeba v jiném světě – někde, kde by oba byli lidmi – možná, kdyby se od ní nemusel držet dál – pak by ho snad mohla milovat. Mohl by jí být nablízku již stále a nic by je nemohlo rozdělit.

I ta krátká vzdálenost mezi nimi, kde je v podstatě dělil jen klavír a asi čtyři kroky, ho trápila. Věděl však, že si musí zvykat. Nastane čas, kdy ji už neuvidí.

Dnes se ukázalo, že je připravená čelit vnějšímu světu. Jen trochu odvykla společenským konvencím. Nebude to dlouho trvat a jistě i tato dovednost se jí brzy navrátí a jeho už nebude více třeba po jejím boku. Ale ještě to nějaký čas počká. Ještě se přeci musí zařídit tolik věcí...

Myšlenky mu zpřetrhal poklidný dech jeho drahé. Usnula. A tak sladce. Lehký úsměv si pohrával s jejími rty, hlavu opřenou o ruku na opěrce.

Snažil se hrát tiše, aby ji nevzbudil, a zároveň se bál, že právě konec skladby ji vyruší ze sna. Nestalo se tak. Když dohrál, stále spala.

Tiše k ní přistoupil a naklonil se nad ni. Zdála se být tolik křehká na to, aby se jí mohl dotknout. Zde však spát nemohla. Ne, že by mu vadilo, kdyby chtěla v salonu zůstat až do rána, jen se bál o její pohodlí.

Opatrně ji vzal do roztřesených rukou, aby ji v náručí odnesl do ložnice. Chtěl ji od sebe držet co nejdál, ale bylo to nemožné. Nevěděl, jestli to bylo proto, že ji chtěl k sobě přitisknout, a nebo se ona přivinula k jeho hrudi. Nedýchal. Nemohl, protože by ji to mohlo vzbudit a proto, že jediné, na co se soustředil, byla blízkost Isabelly.

Vystoupal do druhého patra a zamířil k její ložnici. Lehce se zavrtěla a pak se jí nepatrně zachvěla víčka.

„Zase zneužívám vaší dobroty?“ zašeptala a otevřela oči. „Jak to, že nikdy nejste unaven.“

Lehce škobrtl, ale bylo to tak nepatrné, že si toho vůbec nevšimla: „Jsou chvíle, kdy si připadám vyčerpaný víc, než by člověk dokázal unést.“

„Tomu nevěřím,“ usmála se ospale a její výraz v očích se změnil. Jako by si teprve nyní uvědomila, co se s ní děje. „Postavte mě. Dokážu dojít sama.“

Ač nerad, poslechl a postavil ji na zem. S hlubokým povzdechem s ní došel ke dveřím.

„Zlobíte se na mě?“ ptala se.

„Nedokážu si něco takového ani představit.“

„Víte, já..“

„Ano?“

„Chtěla jsem...“ Nedopověděla a byl tomu rád. Věděl totiž, co by chtěl on, a nebyl si jist, zda vydrží odolat svému přání, pokud bude i nadále v její blízkosti. Jedno si však neodpustil. Uchopil ji za ruku a zvedl ji ke svým rtům: „Dobrou noc, Isabello.“

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Selhání věčnosti 8.: