Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Selhání věčnosti 33.

12.03.2016 (20:30) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2667×

EDIT: Článek neprošel korekcí. 

Kajuta by mohla vypadat prázdná, kdyby zde nebyla cítit ona omamná vůně, která při vstupu na okamžik ochromila jeho smysly. Naproti dveřím stál masivní stůl a před ním křeslo s vysokou opěrkou otočenou zády ke dveřím. Někdo na něm musel sedět, protože se odtamtud ozval tichý šelest šatů, jako by se kdosi zachvěl.

„Prý jsem očekáván?“ ozval se ostře. Takové nevybíravé způsoby mu nebyly po chuti.

„Ano,“ zašeptal téměř neslyšitelně líbezný hlas. „Chtěla jsem vás přivítat, jak náleží, ale nebyla jsem si jistá, zda vydržím stát pevně na nohou.“

„Není vám dobře? Mám zavolat vašeho syna, aby...“ Byl si vědom, jak je to absurdní, ale nějaký neodbytný pocit ho nutil, aby to řekl.

„Došel pro doktora?“ Tichý smích mu zněl jako nejrozkošnější hudba a přitáhl ho o krok blíž. „Jste laskavý a pozorný. Snad až přespříliš. My přeci nepatříme mezi ty, jimž by jakýkoli lékař mohl pomoci.“ Váhavě se zvedla ze svého místa, ale neotočila se. Byla to štíhlá žena s tmavými vlasy, které měla vyčesané a sepnuté hřebínkem s červenými rubíny, jež ladil k náhrdelníku se stejnými kameny.

Poznal je a rozhněvaně vykřikl:„Kde jste vzala ty šperky? Ty vám nenáleží!“

„Dal mi je můj manžel v dobách, kdy mě miloval, a přál si, abych nosila dědictví po jeho matce,“ hlesla a otočila se k němu.

„Isabello?!“ Vyslovil její jméno, aniž by to bylo slyšet.

„Mohla bych mluvit celé roky a popisovat ti vše, co se stalo, a donekonečna ti vysvětlovat a omlouvat, proč jsem se tak musela zachovat. Avšak všechno je to předem ztracené, pokud čas, kdy si mě mohl přijmout za manželku, pominul,“ promlouvala k němu v myšlenkách.

„Věřil jsem, že jsi mrtvá,“ zachroptěl a nyní si začínal pomalu uvědomovat, co ona vůně znamená. Stále se jí však bránil, seč mu síly stačily.

„Je mi to tolik líto.“ Viděl, že kdyby její oči mohly, by byly plné slz. „Byla to jediná možnost, jak bez jakékoli další bolesti dojít až do této chvíle. I sebemenší zpráva nás mohla prozradit a mohlo to stát životy, a to nejen naše.“

„Vás? Jistě, pan Whitlock je nejspíš stále věrně po tvém boku,“ konstatoval opovržlivě.

„Křivdíš mně i jemu. Když mluvím o nás, myslím tím především Mellody a Charlese.“

Rozhořčený výraz v jeho tváři nahradil údiv. Ta dívka s vlasy tolik podobnými jeho a ten hnědooký mladík se zamračenou tváří?

„On má tvoje oči,“ pochopil konečně.

„A jméno, které vybrala pro svého syna tvá matka, ale královna jí ho odepřela.“

„Charles. Ty jsi na tu historii nezapomněla?“

„Nemohla jsem zapomenout na nic, co se týká mého chotě. Jen jsem nevěděla, jaké jméno vybrat dceři. O dětech jsme nikdy nemluvili, a tak jsem netušila, zda se ti bude můj výběr líbit. Charles Edward Masen. Mellody Alice Masenová.“ Hovořila pomalu, aby důkladně prozkoumala jeho reakce. Zdál se být potěšený. „Snad nevadí, že jsem tak vzpomněla i na drahou lady Dortenovou. Mnoho pro mne udělala a já...“

Umlčel ji zvednutím ruky. Stálo ho mnoho sil, aby ji obešel a nedotkl se jí. Sedl si do křesla místo ní, trochu se přitom zapotácel.

„Utekla jsi se svým milencem a přitom jsi čekala moje dítě?“

„Utekla jsem před tebou, abych je mohla přivést na svět.“ Promlouvala k němu raději skrze myšlenky, aby ho přesvědčila o své pravdomluvnosti.

„Domníváš se, že bych zabil vlastní dítě?“

„Nikdy nebudu napomáhat andělíčkářkám v jejich službě, avšak kdybys čekala moje dítě, odvedl bych tě k ní, i kdyby byla jen jediná ukrytá na kraji světa.“ Slyšel sám sebe díky jejím vzpomínkám a zděšeně na ni pohlédl: „Riskovala jsi svůj život pro něco, co dosud neexistovalo?“

„Dětské srdce bije již v matčině lůně. Tehdy jsem to nemoha slyšet, ale věděla jsem to od tebe. Bijící srdce znamená život a život je něco, co existuje. Oni za to stojí. Nebo to snad nevidíš?“

Měl pocit, že vzpomínky a obrazy těch dávných dob se mu točí v hlavě v divokém víru. Alespoň že už ta melodie, kterou slyšel od chvíle, kdy se setkal s Mellody, přestala ohlušovat jeho vnímání a mohl se konečně zorientovat. Alespoň částečně. Stále tu totiž byla smysly pohlcující a rozum omamující vůně, která... Ne, musel posbírat myšlenky.

Opravdu ho tolik milovala, že byla ochotná riskovat svůj vlastní život pro dítě, které ji mohlo zabít? Jistěže by jí nedovolil takový hazard s něčím tak drahocenným jako byla ona sama. A kdyby o tom měl jen tušení, zabránil by jí dítě donosit. Musela tedy hledat záminku, kterou by jako jedinou mohl akceptovat.

Před lety, kdy s ním poprvé začala hovořit skrze myšlenky, bylo to proto, aby mu dokázala jak čisté a věrné jsou její city. Ukazovala mu tak svou nezměrnou lásku zejména proto, aby konečně uvěřil, že žádný jiný muž ho nemůže nahradit, a to i navzdory tomu, že je pouze lidskou ženou, které se v průběhu života mění. Byl zatracený hlupák, že jí nevěřil. Ovšem, kdyby toho nebylo, nemohla jeho jedinou slabost využít ve svůj prospěch. Jedině domněnka o náklonnosti k Jasperu Whitlockovi mohla Edwarda Masena odehnat. Kdyby spolu odešli, nechal by je jít, ale zpovzdálí by hlídal Isabellino štěstí a v případě potřeby by zasáhl. Musela to tušit, a proto zvolila další riskantní cestu, Volterru. To bylo jediné místo, kde vliv zámožného, váženého a především nesmrtelného muže s nadpřirozenými schopnostmi nehrál žádnou roli. Jedině tady mohla přivést na svět jeho dítě, a to jen kdyby štěstěna hrála v její prospěch. To se během jejího života mockrát nestalo, a přesto byla ochotná tohle vše podstoupit.

A pak těch dlouhých deset let v odloučení. Pro děti je to krátká doba, obzvláště když nedočkavě vyhlížejí dospělost. Ale Mellody a Charles vypadají dospěle již nyní. Zvláště Charles vypadá velice obezřetně a bezbranné dítě by v něm hledal jen s velkými obtížemi. Čekali deset let, aby bezbranné děti dorostly? Jistě, tak to muselo být. Ach, chvála Bohu, že nemuseli čekat ještě jednou tolik. Vždyť jak dlouho se dá před všetečnými nesmrtelnými utajit existence dvou tak jedinečných bytostí? Kdyby o tom věděli, jistě by jim mnozí usilovali o život. A když by byly v ohrožení děti, jistě by první v cestě stála jejich matka. Isabella a sama proti všem těm krvežíznivým příšerám?!

„Riskovala jsi vlastní život,“ pronášel přiškrceně. „A to všechno jen kvůli mně.“

„Mýlíš se, Edwarde. Miluji tě a navždy budu.“ Přistoupila k němu a váhavou rukou se dotkla jeho vlasů. „Dnes však už nejsi jediný v mém srdci. Charles a Mellody...“ Nedořekla, co chtěla. Oslovila svého manžela jménem (aniž by si vzpomněla, jakou moc nad ním tak získá) a navíc její vůně tak blízko a ještě se ho dotkla... Již nemohl dále odolávat. Sotva se vzpamatovával z přívalu mnoha dobrých zpráv, když ho zasáhlo oslovení, a stejně, jako když to učinila poprvé, musel ji chytit do náručí a políbit

Pevně jí k sobě tiskl. Po tolika letech. Tak krásnou, ještě krásnější než dřív díky proměně, která jí vyhladila jizvu z tváře a nejen to. Byla žádoucí víc než kdykoli předtím a vzhled s tím neměl co dělat. Roky odloučení a hlavně... všude kolem bylo mnoho vonného roztoužení, než aby se to dalo snést a zabývat se slovy.

***

Slunce se již klonilo za obzor, když manželé Masenovi ruku v ruce opustili kajutu.

„Dojdu pro Mellody,“ okomentoval tuto skutečnost Charles a jeho ponurý výraz se ještě více zachmuřil.

„Nemá mě rád,“ povzdechl si Edward.

„Divím se, že i ty se svým darem se můžeš tolik mýlit,“ zasmála se Isabella.

„Mýlím se?“ Zamračil se, něco takového se mu nestávalo a v dnešní den to téměř začínalo být zvykem. „Neměl jsem čas prozkoumat jeho myšlenky. Možná...“

„Ach Edwarde, deset let byl Charles jediným přítomným mužem v mém životě. Byl na to hrdý a díky tomu si mě velmi hleděl. Je to ještě chlapec i když s tváří muže.“ Políbila jej na tvář, aby se konečně usmál. Podařilo se. „Ale abych byla zcela upřímná, není to jediný důvod, proč na mně tolik lpí. Je to nesmyslné, ale stále ho trápí svědomí.“

„Mellody říkala, že jsi málem zemřela při Charlesově narození.“ Stiskl jí ruku pevněji. Ona mu to opětovala a společně se rozešli po palubě. „Bylo to tak zlé?“

„Porod byl... bolestivý. Tak jako u každé ženy.“

„Ale ty jsi nerodila lidské dítě,“ namítl obezřetně.

„Nemohu posoudit, jak velký rozdíl v tom je. Všechny děti jsou však stejné. Když po něčem touží, berou si to, i když by možná neměly.“

„Co tím myslíš?“

„Máš pravdu, naše děti nejsou jako ty ostatní. Když se Mellody narodila, byla tichá, ani nezaplakala a jen se rozhlížela okolo sebe svýma velkýma zelenýma očima. Všiml sis?“ Zastavila se. „I ty má po tobě.“ Něžně jí políbil ruku a zase se rozešli. „Charles byl jiný. Usilovně křičel. Pro všechny bylo velkým překvapením, že se Mellody nenarodila sama, a tak v nastalém rozčílení se stalo, že malý chlapec našel něco, co uspokojilo jeho hlad.“

Udělali ještě pár kroků, než se Edward zarazil a skrz ztuhlé rty procedil a oči se mu rozšířily: „On pil tvou krev? Málem tě připravil o život?!“

„Upokoj se, můj nejdražší. Jsem tady před tebou. Jsem zdravá a nikdy to nemůže být jinak.“

Přitáhl si její ruce ke rtům a zlíbal je: „Komu za to mohu poděkovat? Arovi? Carlisleovi?“

„Charlesovi a Mellody,“ zasmála se Isabella.

„Vždyť jsou to ještě nedochůdčata,“ nevěřícně vrtěl hlavou.

„Když jeho křik ustal, všichni zděšeně sledovali, co toho bylo příčinou. Já sama to znám jen z vyprávění. Všichni tím byli natolik otřeseni, že se nezmohli ani na slovo nebo jakýkoli čin. A najednou se ozval zvonivý hlásek prozpěvující jakousi melodii. Byla to hudba natolik překvapivá a poutavá, že i malého žíznivce zaujala a konečně zapomněl na hlad.“

„Melodie? Ale kdo by si proboha v takovou chvíli mohl zpívat?“ Isabella se stále usmívala a dívala se mu upřeně do očí. Věděla, že odpověď je nasnadě: „Mellody. Proto jsi jí vybrala to podivné jméno.“

„Podivné? Doufala jsem, že se ti bude líbit.“ A poprvé po deseti letech uviděl v její tváři smutek.

„Isabello, líbí se mi.“ Hluboce se mu ulevilo, když se zase usmála. „A kam vlastně šla? Je přeci už dost pozdě, aby se toulala po městě bez doprovodu.“

„Ale ona není sama,“ vyrušil je mužský hlas.

„Carlisle – Esme,“ zvolala Edward překvapeně. „Jak je možné, že jsem o vás nevěděl již dřív.“

„Jak se zdá, měl jsi plnou hlavu jiných věcí,“ vytkla mu s úsměvem paní Cullenová a srdečně mu stiskla ruku. „Ale jsem za to ráda.“

„A s kým tedy Mellody odešla?“

„Zdá se, že role otce ti nebude cizí, Edwarde,“ odtušil Carlisle. „Jak rád tě zase vidím. Měli jsme o tebe starosti. Psali jsem ti, cožpak jsi mé listy nedostal?“

„Dopisy? Odpusť příteli, ale nedostávalo se mi života na to, abych byl schopen číst. Matně si vzpomínám, že mi Irina o nich říkala, ale já se ptal jen po těch od Ara a nebyl jsem schopen na nic myslet. Věřil jsem, že jsem se stal vdovcem a vše ostatní pro mne pozbylo smyslu. Snad mi odpustíš.“

„Neumím si ani představit, jaká muka bych zažíval, kdyby mi osud odvedl mou drahou ženu... A proto již dosti o tom.“ A pan Cullen si pevně stiskl ruku s panem Masenem.

„Prozradíte mi nyní, s kým je Mellody? Snad s Athosem, tím vychovatelem?“

„Athos je ten, který u mola hovoří s tím člověkem,“ ukázala Isabella daným směrem na muže v černém plášti, vypadajícím jako z dob dávno zašlých. Jen světlé vlasy mu vlály mezi límcem a širokým kloboukem „Ale nemusíš se o ni bát. Zůstal nám ještě jeden věrný přítel, který ji hlídá jako oko v hlavě.“

„Snad sem nepřišel sám Aro? Neopustil by přeci Volterru bez své armády, nebo se opět mýlím?“

„To by byl vskutku královský doprovod, ale myslím, že Mellody by nebyl tak milý jako jistý gentleman,“ zašeptala Esme spiklenecky.

„Tak mladá a již má nápadníka?“ zeptal se pan Masen pohoršeně.

„Nenapadlo tě snad, Edwarde, stejně jako ostatní, že je Charles její přítel? Vzpomeň si, když jsi je viděl poprvé v restauraci,“ škádlil jej doktor Cullen.

„Nevzpomínám si.“ Vědom si pobavených pohledů dodal. „Možná. Ale bratr je přeci jen slušnějším doprovodem než...“

„Majordomus?“ Isabella se rozhodla ukončit manželovy dohady jasným slovem. „Ano, tak na něj také můžeš pohlížet. Věrný sluha, který ochotně podstoupil všechna nebezpečí, až málem přišel o život. Vlastně o něj opravdu přišel, když bych měla vše uvést na pravou míru.“

„Jasper Whitlock je zde?“ zavrčel tiše pan Masen, až se lidé z přístavu obezřetně otočili.

„Máte si jistě ještě mnohé co vysvětlit,“ podotkla Esme.

„Pojď, drahá. Rád bych ti ještě ukázal něco v přístavu.“ Carlisle nabídl své ženě rámě. „Omluvíte nás?“

Manželé Masenovi osaměli a Isabella se jala chlácholit svého muže: „Edwarde, nemáš důvod k zášti vůči tomu dobrému muži. Dal jsi mi svolení k něčemu, co jsem nikdy nehodlala přijmout, a jak se pak ukázalo, bylo to zbytečné.“ Vzpomínala tak na jejich pobyt v Miláně, kdy se Edward vzdálil proto, aby Isabella mohla naplnit svůj sen o dítěti v Jasperově náruči. „Vše co sis myslel o tom, že bych já s ním...“ Významně se odmlčela. „To všechno byla jen iluze, kterou jsem se snažila vytvořit, abys jí uvěřil a nechal mě jít.“

„To už jsem přeci pochopil,“ řekl příkře, ale zároveň jí opět polaskal ruce. „Ale nelíbí se mi, že zrovna on doprovází naši dceru.“

„Tak krásně to zní, když to říkáš,“ povzdychla si spokojeně. „Snad tě nakloní v jeho prospěch vědomí, že navzdory nebezpečí, které mu hrozilo, byl to on, kdo se celé tři dny mé proměny ode mne nehnul ani na krok. Prý trval na tom, že ti slíbil mé bezpečí a nemohl tomu jinak dostát, než že alespoň bděl u mého lůžka.“

„To mu slouží ke cti,“ pronesl suše.

„Zaplatil za mé intriky a nikdy se kvůli tomu nezlobil. Až si necháš vše vyložit a důkladně to zvážíš, jistě zjistíš, že jsme v něm získali velkou oporu.“

„Byl u tebe, když jsi se po proměně probudila?“

„Ano.“

„Pak...“

„Pak já jsem jeho stvořitel. Ano, proměnila jsem ho hned jako novorozená.“

„Ale to přece není možné. Nikdo z nesmrtelných tak rychle nedokáže ovlivnit touhu po krvi,“ mračil se, nechápaje další div v životě své choti.

„Jistě bych ho zabila a trápila se tím po zbytek věčnosti, kdyby nebylo naší dcerky. Již když byla v mém lůně, skoro po celý čas mi v hlavě zněla melodie, ze které jsem málem ztratila rozum. To ona mi ji zpívala a dodnes si na ni vzpomene pokaždé, když dělám či po ní chci něco, co se jí nelíbí. Vím, že to zní nemožně, ale dodnes mám pocit, že se mi snad rozskočí hlava.“

„Nechali tě samotnou s Whitlockem a dětmi a nikdo z našich u tebe nebyl, když ses po proměně vzbudila?“ ptal se zděšeně.

„Carlisle a Esme se střídali u mě a dětí. Naši maličcí nebyli se mnou, i když po ničem jiném netoužili. Ale Mellody i Charles mají stejně dobrý sluch jako vampíři. Museli slyšet, že se v mém pokoji něco děje. A ať se věci mají jakkoli, Mellody by nikdy nedovolila, aby se Jasperovi něco stalo.“

„Tolik náklonnosti vůči sluhovi?“

„Tolik náklonnosti vůči příteli, který dal nejednou všanc svůj vlastní život pro naše dobro.“

***

Loď se mírně pohupovala na vlnách, které o ni šplouchaly. Edward vyšel zrovna z kajuty s širokým úsměvem na tváři. Hlavou pokývl na pozdrav manželům Masenovým, Athosovi a Charlesovi který se ovšem místo odpovědi zamračil a raději šel zkontrolovat, zda je hlavní plachta dobře uvázaná.

Mellody s Jasperem byla o několik mil dále na malé loďce. Věrný majordomus ji vždy brával na výlet, když se manželé Masenovi uchýlili do samoty své kajuty. Slečna Masenová jistě tušila, jak rodiče spolu tráví své chvilky o samotě, ale pro její výchovu nebylo nejvhodnější, aby tomu byla na doslech. Podobnou službu chtěl Jasper prokázat i Charlesovi, ale ten se rozhodl již dávno potlačit všechny způsoby chování, které by naznačovaly jeho skutečný věk. Nechtěl již být malým chlapcem, ale mladým mužem, takovým, o jakém nasvědčoval jeho zevnějšek. Jistě to mohlo být považováno za postoj vzdoru, který je mladému člověku tak vlastní. On však k životu přistupoval zejména z povinnosti vůči matce, sestře a nyní i otci. Zádumčivý vychovatel na tom měl jistě svůj podíl a cosi se i jistě dědí.

Athos byl zvláštní společník. Z rozhovorů se Edward o něm příliš nedozvěděl a kdyby nemohl číst v jeho mysli, nejspíš by byl proti tomu, aby byl jejich společníkem na tak daleké cestě. Upír, který byl věkem panu Masenovi nejblíže, měl pohnutou minulost již za svého lidství a ač na ni nerad vzpomínal, veškeré jeho jednání vycházelo z křivd oněch dávných dob. Miloval nepravou ženu a ztratil tak iluze i sny a k dovršení jeho tragédie se jeho stvořitelem stal muž, kterým do morku kostí opovrhoval a byl jeho nepřítelem. Být věrně poslušen někomu takovému po dlouhá staletí bylo ubíjející pro zbytky naděje, které v něm přežívaly.

Jen náhodou byl zrovna v Římě, když tam dorazila paní Masenová s panem Whitlockem a ptali se po Arovi. Jako rodilý Francouz, Athos neměl rád Angličany a kdyby z nich necítil pach jiného vampíra, jistě by je zařadil na nepřeberně dlouhý seznam svých obětí. Ale jméno vládce nesmrtelných mu bylo výstrahou, a proto je raději dovedl do Volterry. Co se dělo dál bylo zcela mimo jeho vůli. Jen díky tomu, že ty dva přivedl, Aro trval na tom, že se o ně bude starat v tajných chodbách Volterrského paláce.

Byl u Isabelly, když se těhotenství začalo projevovat, a slyšel zvěsti o tom, kdo má být otcem dítěte. Byl však přesvědčený, že takové dítě je odsouzené k záhubě stejně jako jeho matka a možná pak bude na řadě ten směšný sluha a nejspíš pak i Athos. Byla to spekulace, o které začal být postupem času přesvědčen. To, že opak se stal pravdou, naprosto rozhodilo jeho vnímání světa. Najednou nevěděl, kde je jeho místo, až se ve slabé chvilce prohlásil za vychovatele těch dvou divokých dětí, jež musely mít nad sebou neustálý dozor, aby je nespatřil nikdo z lidí a vlastně ani nikdo jiný.

Náklonnost k Mellody a Charlesovi ho nevědomky donutila ke stejnému způsobu jídelníčku, jaký upřednostňovala paní Masenová, manželé Cullenovi a o jaký se pokoušel i pan Whitlock.

Athos o tom nikdy nemluvil a dvojčata by to nikdy nepřiznala, protože to bylo jejich tajemství, ale nejednou jim jejich vychovatel zachránil život. A to byl důvod, proč byl pan Masen rád, že je s nimi. Čeká je totiž dosud nepoznaný svět a každá pomocná ruka se bude hodit.

„Na co myslíš?“ zašeptala mu u ucha ta nejsladší ústa na světě.

„Zda i v Novém světě se mi bude Charles vyhýbat.“

„Nevyhýbám se, jen si chci být jist, že doplujeme v pořádku,“ zavolal na něj syn ze stěžně.

„Myslí si, že on musí být ten zodpovědný,“ pronesl Edward nesouhlasně.

„Je to jen zvyk,“ konejšila ho Isabella. „Snad až uvidí krásy Nového světa, přijde na jiné myšlenky než se o nás starat.“

„Krásy nebo krásky?“ zasmál se Edward.

„Možná,“ hlesla paní Masenová. „Podívej, už se vracejí.“ Ukázala k východu, kde se objevila na hladině loďka s Mellody a Jasperem. „Mellody tvrdí, že nám bude v Americe lépe než na Starém kontinentě. Pochopitelně jen nahlas říká to, co si uvědomujeme všichni. Evropa pro nás již není bezpečná, pokud chceme ji i Charlese udržet co nejdál od těch nejdivočejších vampírů. Přesto ona to říká, jako by v tom bylo ještě něco víc. Možná se mýlím, svět intuice je pro mne stále těžce uchopitelný. Ale jsem matka a svým dětem rozumím. Oboje ta tvrzení se zdají být v rozporu, ale...“

„Já ti rozumím, jsou věci, které nás přesahují a my pochopíme jejich význam až v okamžiku, kdy se zřetelně zjeví či vyjádří.“ Edwardovi se mihlo v očích jakési poznání. „Možná jsi zvolila jméno naší dcery ještě lépe, nežli sama tušíš. Přišlo mi to směšné, ale lady Alice Dortenová byla v den naší svatby přesvědčená, že my dva budeme v manželství šťastní a jistě se nám narodí dvě překrásné děti.“ Isabella na něj ohromeně pohlédla. „Jestli Mellody dokáže odhadnout věci budoucí, nemáme čeho bát.“

***

Již se šeřilo a ohnivý západ slunce se odrážel na moři, když pan Masen vstoupil do kajuty za svou ženou.

„Nikdy bych nevěřila, že si budu někdy přát, abych slyšela raději něco jiného nežli to, co doopravdy říkáš,“ oslovila ho Isabella v myšlenkách, aby ostatní netušili, jak se na něj zlobí.

„Proč?“ ptal se s údivem. „Nevím o tom, že bych řekl něco nepatřičného.“

„Ten rozhovor s Jasperem!“ zakřičela na něj v duchu, až se sama divila, kde se v ní bere taková troufalost. Možná s tím mělo cosi společného nově nabyté upírství či mateřská dravost za vlastní dítě.

„Jen jsem mu dal jasně na srozuměnou, kde je jeho místo,“ zašeptal téměř neslyšitelně, aby to slyšela jen ona.

„Patříš snad k těm, kteří vědí, kde je místo všech živých bytostí na světě?“

„On je sluha a já jeho pán, nemůže se dívat na Mellody s...“

„Láskou? Touhou?“ zašeptala stejně jako on. „A proč sis ty, vznešený pán blízký královskému dvoru, vzal obyčejnou dívku z lidu?“

„To bylo něco jiného. Chtěl jsem tě zachránit před jistou záhubou.“

„Svět se mění. Copak to nevidíš?“ povzdechla si. „Nemůžeš lpět na starých zvyklostech jen proto, že jsou ti vlastní. Čas plyne a my musíme plynout s ním.“

„Ta slova mi znějí povědomě,“ zamračil se, protože je kdysi často slýchával.

„Ano, Aro je často říkával a byl to jeden z důvodů, proč se mi rozhodl pomoci.“

„Opravdu? V posledních dnech se mi téměř točila hlava štěstím.“ Přitáhl si ji k sobě i navzdory jejímu rozčílení. „Jsi zpět v mém náručí.“ Políbil ji do vlasů a cítil, jak se uvolnila. „Jsme obklopeni přáteli, jejichž řady se ještě rozrostly, a navíc, a to mi ze všeho bere dech nejvíc, jak neuvěřitelný dar jsi mi dala. Mellody a Charlese.“ Ta dvě jména řekl skoro neslyšitelně a přesto s takovým dojetím, že k němu musela zvednout hlavu.

„Miluješ je?“ ptala se opatrně, aby případně děti neranila. Přeci se poznali jen před pár dny.

„Víc než svůj život a jen ten tvůj je mi dražší.“

Pevně se objali, až se skoro zdálo, že se na ten okamžik zastavil čas.

První promluvil Edward: „Pověz mi, co vedlo Ara k tomu, že nám tolik pomohl?“

„Kdysi jsem v salonu lady Dortenové četla jednu knihu od Augustina. Jmenovala se Vyznání.“

„Pamatuji se na to. Byla to první slova, které jsem slyšel z tvých úst. Pamatuji si to jako dnes. Tvůj tichý hlas se linul domem a oči všech přítomných tě bedlivě sledovaly. Muži s dychtivým zájmem a ženy se žárlivostí. Jenže ty jsi o tom neměla ani zdání, protože jsi byla zcela pohlcena textem. Slyším to, jako bys ta slova vyřkla dnes: Co jest čas? Vím to, když se mne naň nikdo netáže; mám-li to však někomu vysvětliti, nevím. Přece však mohu tvrditi zcela určitě: ´Nebyl by minulý čas, kdyby nic nemíjelo, nebyl by budoucí, kdyby nic nepřicházelo, nebyl by přítomný, kdyby nic netrvalo.´ Ale jak jsou ony dva časy, minulý a budoucí, když minulý již není a budoucí ještě není? Kdyby však přítomný čas byl stále přítomným a neměnil se v minulý, již by to nebyl čas, nýbrž věčnost.“

„Vskutku jsem tenkrát četla zrovna tuto pasáž?“ vyhrkla. „Lidské vzpomínky mám zamlžené a mnohé z těch nedůležitých se vytratily. „To snad není ani možné!“

„Proč? Tvůj přednes byl poutavý.“

„Přesně na tytéž slova se odvolával Aro. Tisíce let starý vládce nesmrtelného světa.  Při prvním setkání jsem měla pocit, že se snad zatvrzel ve své všemocnosti a mladá zůstává pouze jeho tvář, kdežto zvyky a způsob jeho vlády si nezadají nic s diktátory nejmocnější zemí. Ale to právě on mě upozornil, jak tito vládcové a jejich říše skončili, úpadkem.  Pochopil, že svět vampírů, tak jak jej zná, se musí změnit nebo je také předurčen k zániku. Dlouhá léta však netušil jak, až přeměnil tebe. Nepoznal to hned, ale tvé rozhodnutí pro jiný způsob utišení hladu se mu zdál jako zajímavá možnost, i když sám jí není schopen. Byl vděčný, že tě do svého světa přivedl až jako zkušený vladař, protože jen o dvě stě let dříve by tě sám zničil pro tvou jinakost.“

„Jak to všechno víš?“ divil se Edward, protože snad nikdo kromě něj, který uměl číst myšlenky, o Arovi toho tolik nevěděl. Dokonce ani Arova vlastní žena Sulpicie, i před ní se měl vládce nesmrtelných na pozoru.

„Ptala jsem se ho a měla jsem na hovory s ním dlouhých deset let, kdy mě přesvědčoval, ať počkám a nespěchám k tobě. Věděl, že získám mnohé, a povzbuzoval mě v těžkých chvílích. Věřil, že mi odpustíš, a často to opakoval, když jsem propadala zoufalství.“

Ztrápeně si povzdechl a zavrtěl hlavou, přitom si zvedl její ruce ke rtům, aby je mohl zlíbat a pak se zeptal s ohromeným úsměvem: „Stala jsi se cestou nesmrtelných upírů k jisté věčnosti?“

„Jak říká Augustin, co je věčnost, znamená stagnaci. Ale jak udržet to, co je neměnné ve světě, který se neustále proměňuje. Aro tvrdil, že by to bylo selhání věčnosti, kdyby se pro upíry nenašla i jiná cesta existence nežli ta, která existovala dosud. Viděl naše děti, které jsou z polovice lidmi a z polovice nesmrtelnými, jako bytosti nového věku, kde oba světy, z nichž pocházejí, se postupně prolnou. Jenže jsou zatím jen dva a ti, co se bojí změn, by usilovali o jejich životy.

Nový svět je dosud nezmapované území. Málo vampírů bylo ochotných riskovat cestu lodí a nikdo se nechtěl vzdávat pohodlí známého.“

„Já už v Americe byl. Mám tam dům, vzpomínáš? Nabídl jsem ho tvé přítelkyni Anettě, když ještě byla slečnou Lastenové a jejímu nastávajícímu.“

„Na Anettu si pamatuji. V těch letech našeho trýznivého odloučení jsem často přemýšlela o událostech, které nás svedly dohromady. Když se po nich ohlédnu, připadá mi, jako by nás všechny vedly až k této cestě.“

„Nechci se ohlížet zpátky. Nemohu vzpomínat na chvíle, kdy jsem tě oplakával. Isabello...“ pronášel tak bolestně, že se ho rozhodla utěšit polibky. Hlad z odloučení však ještě nebyl zažehnám a možná nikdy nebude, a proto se další věci udály až nad ránem.

***

„Nemrzí tě, že jsem tě přesvědčil vyměnit psací stůl za manželské lože?“ Stále ji ještě líbal na šíji, líce a ústa. Nemohl se nabažit, ale věděl, že se děti brzy probudí.

„Domnívám se, že jsem svou spokojenost nejednou dokázala,“ zasmála se, ale také věděla, že již nemohou pokračovat, a proto nevydržela a zeptala se: „Ale pověz mi, opravdu jsi v Novém světě nenarazil na někoho z našich?“

Nespokojeně si povzdechl a uvelebil si ji na hrudi: „Několikrát jsem cítil něčí pach. Nejprve jsem tomu nepřikládal žádnou důležitost, nezajímali mě rudoocí zabijáci. Avšak po několika letech jsem začal být zvědavý. Nikdy jsem se v Americe s žádným nesmrtelným nesetkal a jak jsem nad tím tak přemýšlel, začal jsem je po pachu stopovat. Nikdy jsem však nikoho nenašel.“

„Jak je to možné? Nemohli se přeci propadnout do země?“

„Nevím. Možná Nový svět znamená i další nové možnosti pro věčnost.“ Zasmál se, ale najednou mu úsměv ztuhl na tváři. Slyšel totiž jak Mellody mluví s Jasperem a následně s Esme a stěžuje si na Jasperovu nepochopitelnou odtažitost. Dobrá paní Cullenová nebyla zvyklá lhát, a tak slečnu Masenovou jen odkázala na otce.

„Tatí!“ ozval se rozčílený výkřik.

„Čas plyne a my musíme plynout s ním,“ zašeptala Isabella úzkostlivě. Trápilo ji pomyšlení, že tak brzy po nalezení rodinného štěstí by mělo dojít k první hádce.

Zamračil se a zhluboka se nadechl. Pak vděčně a s hlubokou láskou pohlédl na svou ženu a dodal: „Dobrá, ale jejich čas teprve nastane.“

KONEC

Všem kteří čekali původně slibované 3 až 5 kapitol se omlouvám, že jsem se tak nechala unést. Natolik jsem si zamilovala tenhle příběh, že jsem prostě neodolala a nechala se vést postavami k kýženému konci, tak jak byl plánovaný, jen přes pestřejší cestu.

Mnohokrát vám děkuji za vaše věrné a někdy i inspirativní komentáře. Jistě se mi to díky nim podařilo dopsat.

Kdyby někdo řekl, že napíšu kapitolovou dobovou povídku, nevěřila bych mu. Když jsem si totiž zkusila poprvé napsat dobový příběh, říkala jsem si, že napsat něco delšího je nad mé síly. A ejhle :) Člověk se pořád učí.

Pokud by vás lákaly další dobové povídky z mého počítače, tak si dovolím odkázat na jednorázový Noviciát či kratičkou povídku na pokračování Vánoční modlitbu a nebo nonFF povídku Domov mademoiselle Blanchet.

Ještě jednou velké díky, že jste při Selhání věčnosti byli mými společníky, a přeji vám samé příběhy se šťastným koncem!

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Selhání věčnosti 33.: